„Co tě to napadlo, se svazákama na hory?“
„Že se divíš,“ řekla Marie Zvoníčkova. A jestli prej jsem někdy proseděl Štědrej večer na svobodárně, kde kromě mý osoby a sem tam nějaký tý myši byl akorát Slizoun na vrátnici. Povídám, že ne, a Marie na to, že se jí tam nechce tvrdnout ještě na silvestra.
„No jo, Mařenko,“ řekl jsem, „když ty máš ráda celej svět. Jenomže celej svět se na tebe vybodne, když jde o něco jinýho než o to jediný.“
Zrovna byla svačina a já si s flaškou mlíka a rohlíkem zaběh za Marií do přízemí. Zahlíd jsem totiž její jméno na nástěnce pod nápisem:
ÚČASTNÍCI REKREAČNÍHO POBYTU NA CHATĚ ROH ZÁVODU 01
„Myšáku,“ řekla Marie na tu mou geniální myšlenku, „ty víš dobře, že jestli jsem do někoho fakt udělaná, tak seš to ty. Ale jelikož z toho mám kulový –“
Přerušil jsem ji: „Hele, za prvý si nech toho myšáka a za druhý mi nepovídej, že jsem tvoje první láska.“
Jak bych taky moh bejt. Když přišla z pasťáku k nám do fabriky, měla za sebou hříchů, že třeba taková holka House se na ně nezmůže nadosmrti, i když její slovník není o nic jemnější. Naši nemaj šajna, že jsem jí (teda Houseti) doporučil, aby před nima radši držela zobák, jestli maj setrvat v dobrý víře, že je hodná a slušně vychovaná květinářka a zahradnice. Tudíž si navíc myslej, že holt je trošku nemluvná.
„Úplně první láska ne,“ řekla Marie. A když jsem mlčel, dodala: „Kdybych ti o něm měla povídat –“
Já na to, že nemusí, protože jsem se jen přišel zeptat, proč se jede otravovat se svazákama na hory, kde to bude jen samá agitka a pitomý společenský hry. Opřela se o vrtačku, na který dělala brzdový bubny, zahleděla se do blba a řekla: „My se dokonce měli brát. Jednou takhle v sobotu mě chtěl představit svý mámě; pak to na poslední chvíli odložil, že prej nejdřív nějaký pokání… Já mu povídám, co blbne… Prej abych se neptala, že to je kvůli partě…“
Připadlo mi to praštěný a taky jsem se v tom smyslu vyjádřil. „Jo,“ na to Marie, „ale on to tak fakticky řek.“
„Byl pobožnej a chtěl se napřed z něčeho kát…?!“
„Neptala jsem se, když nechtěl. A pak nás zabásli.“
„Jeho taky?“
„Nemám šajna. U soudu už jsem ho neviděla a ptát se nebylo koho… Mě poslali do pasťáku, to bylo zas moje pokání, co bych ti povídala, vždyť víš… Co mě pustili, jsem o partě neslyšela, a taky mě to už dávno nezajímá. Byla jsem kráva, že jsem tak mohla žít.“
Když nastoupila v Pragokovu, nejdřív vyvážela špóny a chodila se svačinama. Pak šla do sebe a udělala si závodní školu práce. Měl jsem na tom jistou zásluhu, udělala to hlavně proto, abych viděl, že to dokáže. Taky to dokázala; ale jinak z toho mezi náma stejně bylo jen takový to kamarádství, který sice tu pomyslnou hranici tu a tam překročí – ale nic víc. A když jsem začal chodit s Housetem, skončilo i to. Věřil jsem, že teď už si sama se sebou nějak poradí. „Jakej jinak byl?“ zeptal jsem se.
„Jinak byl hodnej a měl mě rád,“ řekla a spustila mašinu. „Hele, mistr čumí.“ Asi neměla chuť v tom uhozeným rozhovoru pokračovat ještě po odhoukání.
Zato já musel absolvovat rozhovor ještě uhozenější, sotva jsem se vrátil do soustružny.
Zrovna jsem nastavil nože na patřičný místo a klikou příčnýho posuvu začal krájet čtyři modrostříbrný špóny najednou, když ke mně přikráčela Růžena Brandejsová v civilu. Nebylo mi jasný, co dělá ve fabrice bez obvyklýho puntíkovanýho šátku a brejlí okula, ale hned jsem se to měl dovědět.
„Oto, prosím tě,“ začala, když jsem odjel s nožema a vypnul spojku, „měla bych pro tebe jistej úkol…“
„Jakej úkol?“ povídám. „Už nějakej pátek nejsem ve svazu a úkolujou mě leda Ferkl s Kotlánem.“
Měl bych dodat, že Růžena Brandejsová je předsedkyní závodní organizace ČSM, ze který jsem trochu předčasně vyrost. „No, víš,“ pokračovala, „mám takovej problém. Na ty hory jedou taky svazáci z nula jedničky, poslední učňovskej ročník; maj vánoční prázdniny. Dostala jsem to na povel, a tak teď sháním pár starších soudruhů, aby mi s tím trochu pomohli. A tobě přece ještě zbejvá nějaká dovolená…?!“
„Zbejvá,“ já na to. „Ale silvestr už mám domluvenej s Vrbou. Jedem k němu na boudu.“
„Jenže až na silvestra, ne? Soudruh Vrba přece v pátek dělá odpolední…“
„Je volná sobota, tak pojedeme hned ráno.“
„No vlastně,“ na to Růžena, „třeba bys odtamtud taky moh odjet v sobotu ráno. To mi tam přijede soudruh Zikmund, víš? Ten už mi to na tý silvestrovský oslavě pomůže ohlídat.“
„A co bys na tom chtěla hlídat?!“
„Oto… ty fakt nemáš přehled. Nová školská reforma klade důraz na spojení školy se životem. Učňové jedou s náma v rámci –“
Nová školská reforma mi mohla bejt ukradená. Skočil jsem jí do řeči: „Hele, nemusíš mi hned dělat školení. Copak na nula jedničce na to hlídání nikoho nemaj?“
„Od nich jede lyžařskej instruktor, soudruh Horyna; ale ten bude na chatě hlavně kvůli výcviku.“
„Já nevím… zima na horách mě teda nikdy nelákala. Co kdybys řekla Fanoušovi?“
Fanda Kelner byl pro podobnou akci ten pravej týpek. Už přes třicet, svobodnej a náramnej machr. Jenže Růženě říkal Eulálie a ona zase nebyla zvědavá na ty jeho věčný světácký frky. „Soudruh Kelner?“ řekla znechuceně. „Já nevím… nezeptal by ses ho sám?“
„Organizuju snad nějakej zájezd na hory?!“ já na to.
„Ty seš ale dneska protivnej,“ řekla a pokrčila nos.
Popad jsem klíč, vyndal hotovej kus, upnul do mašiny další, utáh kličku koníka a pustil spojku.
Růžena odkráčela k Fandový libertě. Jak se k ní nonšalantně otočil a dal si nohu na vanu, moh jsem jedním okem sledovat jeho intrikánskej profil. Culil se pod knírek, něco vykládal a Růžena přikyvovala.
Načež se otočila a kejvla na mě.
Nemoh jsem se tvářit, že nechápu, co chce; tak jsem zase zastavil mašinu a šel k nim.
„Soudruh Kelner,“ řekla, „mi zrovna slíbil, že pojede, když pojedeš ty. Mně by to opravdu moc pomohlo…“
„Dík, Fando,“ já na to.
„Neblbni, Oto,“ šklebil se, „proč bys nejel na pár dní zadarmigo na hory? Kdejakej paďour vysolí kdovíkolik stováků, aby se moh nalokat zdravýho horskýho vzduchu. Budem tam od středy do soboty ráno a k Vrbovi na boudu to kliďánko stihnem.“
Bejval bych se snad i hádal. Jenže mě napadlo, že třeba udělám radost Marii. Tak jsem kejvnul.
Blbec.
* * *
„Stánkovej prodej dělám docela ráda,“ řekla holka House. „Ale když mi na podniku z etickejch důvodů zakážou vyvolávat ‚kupte si věneček pro nebožtíčka, lacinej, za tři pade‘ – a ještě se mám tvářit soustrastně, to už přestává sranda. A v týhle šílený zimě kór.“
Sehnul jsem se pod pult na dřevěnejch kozách a kolečkem k tomu určeným jsem povytáh knoty petrolejovejch kamínek. Byl na nich nápis Astral a taky astrálně smrděly. Za zádama jsme měli zeď vedle bočního vchodu Olšanskýho hřbitova v ulici Jana Želivskýho. Táhnul z ní mráz jako z ledařskýho vozu a nahoře nad ní čouhaly ojíněný vršky hrobek a křídla mramorovejch andělů.
Po chodníku se proháněl prašan a belhali truchlící pozůstalí. Stmívalo se a punčošková lampa pod plátěnou střechou slabě syčela. „My bysme ve fabrice mohli na vedení vymáhat příplatky, kdyby na dílně spadla teplota pod šestnáct a eróhá bylo k něčemu,“ řekl jsem.
„Já bych tohle taky bez příplatků nedělala.“
„Nejsou tak velký.“
„Každá kačka dobrá. Jo, paní, tuhleten věneček je za tři padesát – a tenhle za pět.“
Dolů k Žižkovu projela tramvaj. Zoufalej vrabec zkusil ďobnout do slaměnky v jednom věnečku na pultě a zase zhnuseně odlít. Okolo prošla bába se strašně dlouhým jezevčíkem ve svetru.
„Ty, House,“ řekl jsem, „pozejtří nepřijdu.“
„Budeš dělat přes čas?“
„Něco horšího.“
„Ježíšku… a co?“
Tak jsem jí to vyložil. Důležitej úkol a tak dále, semhle támhle. Chvíli to trvalo, pořád se do toho montovali zákazníci. Věnečky, kytičky, svíčičky…
„No jo,“ řekla nakonec House, „to jsi moh dost těžko odmítnout, že jo? Když jede taky Fanda…“
Na Fandu Kelnera si potrpěla, jelikož ji jednou pozval na zkoušku fabričního bigbendu a střihli si spolu dvojhlasně Příběh naší lásky. Kapelník Honza Benda se dokonce vyjádřil, že z Libušky (teda jako z Housete) by mohlo něco bejt, kdyby si ji Fanouš vzal do parády. To jsem jim samozřejmě hned v zárodku zatrhnul.
„Ale něco bych od tebe tímpádem potřeboval,“ řekl jsem. „Naši se totiž nechali ukecat od čenětickejch příbuznejch, aby k nim na pár dní přijeli. Hrabák od nás z fabriky je tam ve středu hodí auťákem. Kdybych jel pryč jenom na tu sobotu a neděli… jenomže když odjedu ve středu, mámě by tam zmrzlo domácí štěstí a ona ho má ještě po babičce.“
„Aha. Mám se teda na těch pár dní nastěhovat k vám a přikládat?“
„Nebo odvezem kytku k tobě domů.“
„Tak jo. Já se s tvojí mámou ňák dohodnu. A fakt to s Fandou z těch hor na silvestra stihnete?“
Fanda sice není žádnej tramp, ale od jistý doby kamarádí se Saharou a Mrožákem. Slejzaj se u něj doma a že prej dávaj dokupy rytmickou skupinu. Kromě toho zpívání s fabričním bigbendem hraje na kytaru jako pánbu a kluci ho žerou, včetně Džimáka, šerifa Jukoňáků.
Na boudě u Vrby zkrátka na silvestra musel bejt.
„Předsedkyně mi slíbila, že jo.“
„To je ta –“
„No jo.“
„Tu bych roztrhla jak hada,“ řekla holka House. „Nic dobrýho ti nikdy neudělala. Že jí to není blbý, něco od tebe chtít.“
„Ona za to nemůže.“
„Může, nemůže.“
Chvíli se na mě ksichtila, ale brzo ji to přešlo. Nikdy se na mě nedovedla zlobit dýl než minutu. Ostatně kdybych bejval byl jinej, asi by mě nemilovala. Proto se taky smířila s tím, že s ní tady od středy nebudu.
„A co když tě ukecá, abys tam zůstal?“
„Neukecá.“
„Jestli nepřijedeš, Bimbo tě –“
Bimbo je těžká váha a můj weltr by si s ním zaručeně neporadil. Naštěstí patří mezi moje dobrý kamarády a krz svou ségru House se navíc považuje za mýho šváru. „Hele, víš co?“ řekla. „Brácha stejně pojede na mašině. My si tě v sobotu po poledni vyzvednem u vás před barákem a svezeš se s náma. Asi tak v půl jedný…?“
„Jo, to by šlo.“
Políbil jsem ji na studenej nos.
Už byla úplná tma, když začala balit. Přijela dodávka ze Zahradnictví a květinářství. Pomoh jsem jim naložit, počkal, až House odevzdá tržbu, a když už jsme byli na tom Žižkově, šli jsme do Aera na Žižkovskou romanci.
Houseti to připadalo dojemný a pořád mi šeptala, že ten Vala tam vypadá skoro jako já. Nedala si říct, že je to jenom kvůli stejnýmu montgomeráku.
Bylo tam teploučko.
Když jsme z bijáku vypadli a sedli si do vlečňáku vymrzlý devítky, House povídá: „A co bagáž, hele?!“
„To teda nevím,“ já na to. „Kromě toho ruksaku, co jsem měl v létě na vandru, mám akorát starej kufr.“
„A nejspíš pojedeš v tomhle monťáku.“
„No co, má vložku.“
„Blbost. Všecko ti seženu. Chceš taky lyže?“
„Kdo by se s tím tahal. Na boudě si prej můžu všecko vypůjčit. Boty a lyže taky.“
„Jo? A umíš na tom vůbec jezdit?“
„Učil jsem se to na vojně.“
„Tak to budeš hotovej přeborník, že jo?“
„No jéje. Telemarky, kristiánky… pochvala před nastoupenou jednotkou a odznak vzornýho lyžaře.“
Zahihňala se. „Skákat taky umíš?“
„Reknágl hadr.“
To byl německej skokan, co ve Squaw Valley vyhrál olympijskou zlatou, jestli to nevíte.
„Já teda myslím,“ řekla House, „že kecáš. Hlavně si tam nezlom nohu. A vůbec, Bigglesi, co bys lez na lyže, když tam máš dělat bachaře? Na nějaký tý sjezdovce se žádný nepřístojnosti dít nebudou.“
Měla pravdu a taky jsem jí to řek.
Chvíli na to, když jsme čekali na jedenáctku, se zase zahihňala a řekla: „Já tě úplně vidím, jak tam lezeš do pokojů s baterkou a kontroluješ, jestli každej leží, kde má ležet.“
Viděl jsem to taky a nehihňal jsem se.
