Hell Boys

Když na to přijde, vylížu v podstatě cokoliv.

Občas je to stejně příjemný, jako cucat právě utrženej angrešt, ale co naděláš. Nikdy nevíš, co najdeš, když dárek rozbalíš. Některý překvapení jsou příjemný, jiný míň. Za každou, se kterou si nepřipadám jako jeden z hochů od Bobří řeky, jsem vděčnej. A Catherine Marwellová byla opravdu speciální druh angreštu.

Znovu jsem pustil vodu do dlaně, napil se a pak si potřetí vykloktal, ale pocit něčeho cizího vzadu na patře tu pořád byl. V koupelně byla mlha jako na anglickým venkově po ránu a tím přirovnáním si fakt nehoním triko, protože jednou jsem tam byl. Nedivím se, že jsou všichni Angličani zelení jako sedma.

Dlaní jsem přejel zrcadlo, jen jedno mávnutí, abych na sebe viděl. Dvě kola byly za mnou a věděl jsem, že nejmíň další dvě mě ještě čekají. Catherine byla na pár dní v centru, na obvyklý razii po nákupech. K tomu večírky, recepce, opera a vůbec různý radovánky. Včetně mě.

V koupelně jsem byl už bezmála dvacet minut a celou tu dobu jsem prostál pod horkou sprchou. Čeká mě ještě jedna, než půjdu pryč. Měla mě ráda čistýho. Takže já se drhnul jako chirurg před operací skoro po každým čísle, zatímco ona vesele ignorovala holicí strojky. Mohla si to dovolit, bohužel.

„Vážně s tím nechceš něco udělat? Já ti moc rád pomůžu.“

„Ne. Je to jediný způsob, jak ho udržet dál od mého rozkroku. Nesnáší to.“

„Taky z toho nejsem zrovna urvanej.“

Usmála se a prsty si hrála s řetízkem, co měla na krku.

„Ale ty musíš. On ne.“

Na tohle jsem neměl argument.

Zatřepal jsem hlavou jako pes a odkašlal si. Místnost byla plná páry a já si v ní hověl jako dítě v plodový vodě. Měl jsem rád koupelny hotelu Allerton, ty zvláštně kroucený kohoutky, lesk obkladů a skel, kvetoucí orchideje a ručníky huňatý tak, že vypadaly jako živý.

Hotel postavili ve třicátejch letech a pořád si držel kouzlo starejch časů. Ta doba mě fascinovala, navzdory hospodářský krizi, prohibici a chlápkům, co nosili na botách bílý dečky a z Chicaga si udělali střelnici. Doba, kdy z výrobních linek Chrysleru sjely první Plymouthy.

Konkrétně tuhle koupelnu, u jejího oblíbenýho apartmá, jsem měl nejradši. Moje soukromá svatyně. Trucovna. Pár minut pod tryskající horkou vodou na mě mělo stejnej účinek jako půlhodinový mlácení do boxovacího pytle.

Byl nejvyšší čas se vrátit. Catherine, teda Cat, jak chtěla, abych jí říkal, nebyla zrovna trpělivej tvor. Uhladil jsem si vlasy dozadu, takhle mokrý měly mnohem tmavší barvu než obvykle. Na rozpálený záda mi dopadaly kapky a já cítil, jak mi tečou mezi lopatky. Tři nádechy, sundal jsem ze sebe ručník a otevřel dveře.

Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se zastaví čas, vzduch ustrne a vám se hrůzou ztopoří chloupky na zátylku, kdy vám zamává vlastní mozek, tělo změkne a rozpustíte se na podlahu. Přesně to jsem udělal. Sesunul jsem se jako barák při demolici a zíral před sebe.

Dominantou tohohle pokoje byla obrovská vysoká postel s polstrovaným čelem vyrobeným z bílý kůže. Ne koženka, opravdová kvalitní kůže.

Sledoval jsem souhvězdí z rudejch kapek, doslova svítících proti bílýmu podkladu. Další souhvězdí, nebo spíš krvavá mléčná dráha, se nacházela hned vedle a táhla se dolů, kde splývala s barvou luxusního povlečení. Přikrývka se válela na zemi a na stříbřitě šedým prostěradle byla Catherine.

Ležela na zádech a hlava jí visela dolů přes okraj. Z dlouhý rozšklebený rány na krku tekla hustá krev a razila si rudý cestičky dolů přes obličej. V životě jsem neviděl tolik krve. Zdálo se mi, že je všude, jako bych měl na očích brejle s červeným sklem.

Vlasy měla nasáklý, vypadaly jako namočený a ty hustý prameny sahaly skoro k podlaze. Krev z nich kapala do vláken koberce, kde vytvářela pomalu se zvětšující flek. Na tom dokonalým povrchu to vypadalo jako mokvající vřed.

Dveře od koupelny byly přímo proti posteli, takže jsem v tuhle chvíli, zhroucenej na podlaze, zíral do mrtvejch očí ženy, kterou jsem ještě před malou chvílí šoustal. Nedokázal jsem od ní odtrhnout pohled. Jako by byl k její strnulý tváři přilepenej.

Její obličej vypadal díky těm krvavejm strouhám jako rozrytej. Jeden pramínek jí tekl přímo přes pravej oční důlek, kterej tak připomínal oko Mordoru. Na spodních řasách se tvořila další kapka, rostla a tloustla, a pak se skulila přes oko a pokračovala dál.

Nikdy jsem neviděl mrtvolu. A už vůbec ne mrtvolu někoho, koho jsem znal. Catherie měla ve tváři údiv, překvapení a šok. Myslím, že můj výraz v tuhle chvíli zrcadlil ten její, s tím rozdílem, že já se mohl pohnout.

Párkrát jsem naprázdno otevřel pusu a pak se nadechl. Nasládlej, železitej pach krve mi vlítnul do nosu jako pták do motoru letadla a udělal tam skoro stejnou paseku. Cítil jsem žluč a žaludeční šťávy, jak se mi v břiše zvedala vlna. Rychle jsem dvakrát polknul a odvrátil hlavu. Sevřená pěst v žaludku mi drtila koule zevnitř a mně pomalu začalo docházet, že padám po hlavě do hromady sraček.

Přitiskl jsem se blíž ke stěně a rozhlídl se po pokoji. Voda ve sprše mě musela dokonale ohlušit, protože Catherine nemohla umřít úplně potichu.

Kožešinová předložka na levý straně postele byla shrnutá, malej lakovanej stolek, co stál předtím u zdi, byl převrácenej a střepy z velký keramický mísy byly naprosto všude. Obsah její kabelky byl rozmetanej po celý místnosti a každej kousek jejího oblečení taky.

Vypadalo to jako v šatně hysterickýho transvestity. Změť šátků, prádla, blůzek a sukní byla nasněžená, kam oko pohlídlo. Nejspíš i tam, kam nedohlídlo. Catherine měla za sebou nákupní mánii a obsahy tří velkých tašek, který si přinesla, se válely kolem ní. Jako by někdo vzal do ruky jeden každej kousek oblečení, kterej si koupila. Ale proč?

Nohou jsem zavadil o krajkovou košilku a prudce ucuknul. Po předchozí strnulosti to byl rychlej, zbrklej pohyb a mně se znovu zvedl žaludek. Krev z její hlavy přestala týct, teď už jen kapala jako voda z pokaženýho kohoutku.

Strnul jsem v naprostým tichu a měl pocit, že slyším dopad jedný každý kapky. V hlavě jsem měl změť obrazů, kmitaly jeden přes druhej jako stroboskop a oslepovaly mě zevnitř…

Matka brečí, otec odvrací tvář. Oranžová a vězeňská cela. Krev a bolest hlavy. Šok ve tvářích chlapů, co mě znaj. Znechucení u ženskejch. A Marla. Ultranasraná Marla.

Přejel jsem si rukama obličej a zalykavě se nadechl. Snažil jsem se stáhnout vlastní srdce z tý dostihový dráhy, po který právě dusalo. Přestože mi oči co chvíli zmateně zatěkaly, věděl jsem, že pozdějc si budu schopnej vybavit každej detail. Vybavit a popsat ho. Zapsat. Hlava automaticky ukládala informace, který pak převede na papír.

Pomalu jsem se postavil. Nohy jsem měl jako želé, ale už jsem se jí nechtěl dívat do očí. Dlaní jsem se opíral o stěnu za sebou, zatímco mi mrtvá Cat zírala na místo, který měla nejradši. Momentálně nestálo za povšimnutí.

Pozoroval jsem její tělo. Znal jsem každej centimetr, každý znamínko, každej… chm, chloupek. Teď jsem se na ni díval, jako na něco cizího, na tuhnoucí bílou hmotu. Velryba vyvržená na břeh.

Malá část mě pořád doufala, že pohne hlavou, koukne na mě, vytře si z očí ty sračky a řekne „Pojď ke mně!“ jako už tolikrát předtím. Stačilo se ale podívat na ten obří krvavej smajlík, co měla na krku, a bylo jasný, že se to nestane. Krev pořád tekla, sice už mnohem pomalejc, teď ji její tělo jako by ždímalo, ale pořád v ní ještě nějaká zbyla a chtěla ven. Nevěděl jsem, jestli ještě někdy dostanu z nosu ten kovovej pach.

Najednou jako by někdo uvnitř mě stisknul vypínač. Myšlenky se mi navalily do hlavy jako cestující v čínským metru. Přetlak mi tlačil na oční bulvy a já těkal očima po pokoji. Dotknul jsem se tu úplně všeho. Catherine nejvíc. Ta byla osahaná jako řadící páka. Uteč! Mazej pryč, pulzovalo mi v hlavě a síla tý myšlenky mě zaplavila. Prvotní reakce každýho tvora na nebezpečí, kterýmu se nemůže postavit. Běžet pryč.

Udělal jsem pár vratkejch kroků doprava a k oknu, kde stály dvě polstrovaný křesla. Na jednom z nich jsem měl složený oblečení. Ruce se mi třásly, když jsem vytáhl zespoda kalhoty a navlíknul si je. Až pak jsem si uvědomil, že nemám prádlo, ale nedokázal jsem znovu ty kalhoty sundat. Vrazil jsem boxerky do kapsy a natáhl se po košili. Prsty jsem měl jako v křeči, odmítaly spolupracovat při zapínání všech těch knoflíčků.

Přesně v tuhle chvíli se mi v hlavě ozval hlásek pana Zodpovědnýho. Pana Občanská povinnost.

Kurva! Ztuhnul jsem s rukama na břiše a dýchal jako tlušťoch ve třetím patře. Zadíval jsem se na svoje neposlušný prsty a všiml si dvou rudejch kapek na košili. Kurva, kurva, kurva! Sesunul jsem se do křesla na vlastní sako. Do zadku mě tlačil telefon, schovanej v náprsní kapse.

Srdce se mi znovu rozeběhlo, jako když zamáváte chrtovi před čumákem králičí kůží. Pomalu jsem sáhl pod sebe a vyprostil sako. Leželo mi na klíně a já sbíral odvahu, abych z kapsy vytáhl telefon a zavolal, kam stejně zavolat musím. Kdybych se sebral a šel pryč, mám policajty dřív nebo pozdějc za dveřma. Všechno by bylo mnohem horší. Bylo po půlnoci, začal novej den. Nechtěl jsem myslet na to, co bude, až skončí.

 

Dvě hodiny na to jsem si připadal jako uprostřed natáčení dalšího dílu Dextera. Přijímací salonek, jakási vyšperkovaná předsíň tohohle apartmá, byl plnej lidí, z nichž někdo co chvíli strčil hlavu do dveří. Poldové byli vesměs v pohodě, civilové už míň. Ředitel hotelu krátce nakoukl, rychle si přitiskl na pusu sněhobílej kapesník a pak se vyzvracel do mosaznýho odpadkovýho koše.

Neviděl jsem ho, ale slyšel. Pořád jsem seděl v křesle. Sledoval jsem chlápka v gumovejch rukavicích, zatímco fotil Cat ze všech úhlů, jako topmodelku. Akorát že tyhle fotky nepůjdou na stránky módního časopisu, ale budou vylepený na tabuli někde v policajtským kabinetu, kde na její nahý mrtvý tělo budou všichni zírat.

Foťák vydával táhlej, kvílivej zvuk při každým zmáčknutí spouště. Nezasloužila si to. Krásná, hrdá, vzteklá, umíněná ženská. Teď z ní byl případ. Chlápek s foťákem vylezl na postel a vyfotil Catherine seshora.

Hlavou mi jako střela projela vzpomínka na její uvzdychaný vlnění pode mnou, na široce rozevřený oči a šeptavej hlas. Zatřepal jsem hlavou. Upřeně jsem se zahleděl na její ruku obalenou krví, na prsty, trčící ke stropu jako polámaný větvičky.

V předsálí tohohle divadla se ozval šum, slyšel jsem nový hlasy, ale pořád jako bych byl pod vodou. Chlap, co právě vešel, mě okamžitě vytáhnul nad hladinu.

„A do prdele,“ bylo první, co řekl. „Nazdar, Francisi,“ bylo to druhý a fotograf na něj krátce kývnul.

„Detektive.“

Odtrhl jsem oči od Catiny krvavý manikúry a zadíval se na chlápka v hnědý rovný bundě a tmavejch, nezajímavejch kalhotách. Vysoký kouty nad čelem, zbytek vlasů mu trčel jako ježčí bodliny. Knírek pod nosem se mu zahýbal, když se naklonil k Francisovi a něco mu pošeptal. Oba se zadívali na Cat a tlumeně spolu mluvili.

Pak se Francis podíval na mě, kývnul mým směrem hlavou a dva páry policajtskejch očí se na mě upřely. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem jen krátce mávnul rukou. Minuty kapaly jako vosk. Do místnosti vstoupila ženská a za pochodu si natahovala gumový rukavice.

„Nazdar, Wille. Ty mi to musíš pokazit, co?“

Detektiv se k ní otočil. „Já? Já tu nikoho nepodřízl,“ prohlásil a oči mu střelily stranou.

Já taky ne! chtělo se mi zařvat.

„Někdy mám pocit, že bys to klidně udělal,“ řekla a propnula prsty.

Zadíval jsem se na ni, připadala mi povědomá, ale to se mi stávalo pořád. Kdejaká ženská mi byla povědomá. Krátký černý vlasy, plný tváře, tmavý oči. Volný džíny a slušnejch pár kilo navíc schovanejch v kabátě ke kolenům. Měla ho rozepnutej a já zahlídl pouzdro se zbraní.

„Ale jdi ty,“ prohodil detektiv přes rameno. „To, že si myslím, že je vůl, ještě neznamená, že podřežu nějakou ženskou, jen abych ti pokazil romantickej večer.“

Žena si odfrkla a přistoupila blíž k posteli. Strnula a zadívala se Cat zblízka do obličeje. Pak obešla roh postele a prohlídla si ji znova, ze správnýho úhlu.

„Tohle není jen tak ledajaká ženská, milej Wille. Do psí prdele, to je Catherine Marwellová!“

Zvedl jsem hlavu a zadíval se na ni. Detektiv – Will – taky a pak se k ní pomalu přesunul. Oba si prohlíželi Catherinin krví potetovanej obličej, jako by to byl muzejní exponát.

„To je žena Dicka D. Marwella?“ zeptal se detektiv a jeho parťačka kývla. Promnul si koutky očí. „Jéžišmarjá, to bude cirkus!“

Zadívali se na sebe a pak oba jako na povel na mě.

Jo. Bude to cirkus. To byla jedna z prvních myšlenek, který mi prolítly hlavou, když jsem vylezl ze sprchy přímo do šapitó.

Do místnosti strčil hlavu chlápek v uniformě.

„Pane?“ začal, a když se k němu detektiv otočil, pokračoval: „Jsou tu z úřadu koronera.“

Detektiv krátce kývnul a rozhlídl se po pokoji. Zatímco si jeho parťačka pořád zblízka prohlížela Catherinino tělo, přesunul se k nohám postele vedle Francise, který zrovna fotil krvavý cákance na pelesti.

„Tak povídej,“ oslovil ho detektiv a rozvázal si šálu pod krkem. Rozepnul si bundu a založil ruce v bok.

Nedokážu říct, jaká byla opravdu teplota v místnosti, protože mně se vařila kůže. Bylo mi horko až na omdlení a byl jsem rád, že jsem zapasovanej v tom blbým křesle s kytičkovým potahem.

Byl říjen, letos obzvlášť studenej, a teplota venku mohla být kolem pěti stupňů. Všichni byli navlečení a já čekal, kdy si konečně někdo sundá kabát nebo bundu. Neměli se k tomu a mně to překvapivě vadilo. Jako by jen procházeli, zatímco já byl nedílnou součástí týhle scény.

Francis se podrbal na nose gumovým prstem a ukročil dozadu.

„Myslím, že ležela na břiše, když na ni vlítli.“ Detektiv na něj kouknul a zvedl dva prsty. Francis kývnul.

„Jo, nejmíň. Tohle neudělal jeden člověk.“ Otočil se a než pokračoval, přejel mě očima.

Co vidí, proboha? Vraha? Myslí si, že já jsem ten, kdo by byl něčeho takovýho schopnej? Dal bych nějakej svůj míň důležitej orgán za to, abych věděl, co se jim teď honí v hlavě. Třeba mozek, protože momentálně mi byl naprosto k ničemu. Jen tma mezi ušima a narůstající děs.

Francis potáhl nosem.

„Takže…ležela s hlavou u pelesti. Muselo to být rychlý.“ Jednou rukou si přidržel foťák, zavěšenej na krku a rychle se přemístil k levýmu nočnímu stolku. Naklonil se nad postel, nad Catherininy nohy.

„Popadl ji za vlasy nebo za šíji, zezadu, takhle.“ Široce roztáhl prsty a kousek nad postelí stisknul imaginární krk. „Zvedl ji a jedním rychlým tahem ji podřezal. Zleva doprava, takže měl nůž v pravé ruce. Hlavu jí držel v záklonu, krev vytryskla obloukem dopředu.“

Natáhl ruku a prstem opsal cákanec, kterej vytvořil rudej proud na bílý kůži.

„Pak ji převrátil na záda, zatímco krev pořád stříkala z krční tepny. Vidíš to všude kolem?“

Francis mávnul rukou s nataženým prstem. Kapky krve byly na obou stranách postele, sám jsem je měl na košili, takže dosah, nebo spíš dostřel byl opravdu velkej.

„Ruce má, jako by si je namočila do červené barvy,“ podotkl detektiv a technik Francis kývnul.

„Jo, podle mě se popadla za krk, automatická reakce. Ale bylo to rychlý a je to i hodně hluboký. Ten chlap, co to udělal, musel mít sílu a musel bejt pěkně vzteklej. Nekontroloval to. Přitlačit kousek víc, tak jí tu hlavu málem uřízl.“

„Ženskou jako vraha můžeme nejspíš vyloučit, že?“

„Jasně. Řekni mi, kolikrát si za svou kariéru viděl takovýhle zabití od ženský. Ta by jí dala spíš prášky do pití. Ty se do kabelky vejdou. Nůž, který nadělal tuhle paseku, těžko. Byl to chlap. Na to dám krk. Teda… ech.“

Oba si prohlíželi, jak dala svůj krk Cat, a pohledu na mě se teď vyhejbali. Jejich parťačka ne. Rychle jsem párkrát za sebou polkl a opřel si lokty o kolena.

Představa bezhlavý ženy mi chvíli tancovala za víčky. Měl jsem pocit, že ty dvě skvrnky krve mi vypalujou díry do břicha. Teď už jsem si tu košili ale nemohl sundat. Policajtka v kabátě vzala do dvou prstů Catherininu bradu a pootevřela jí pusu. Dotkla se prsty rány na krku, lehce stiskla levou i pravou stranu. Okraje řezu sahaly až pod uši.

„Nebudeme muset zavolat někoho ze Speciálních obětí?“

Narovnala se a zadívala na svýho parťáka. Ten zakroutil hlavou.

„Nemyslím si. Podříznutá je naprosto standardně. Speciálního na tom nic není. Jen to její jméno.“

Policistka si opřela ruce v bok.

„Čím přesně to udělal? Je to čistý, přesný a nekompromisní. Jako když rozkrojíš meloun. Skoro jako by měl mačetu, nebo co.“

V tu samou chvíli vešel do pokoje menší šedovlasej chlápek v dlouhým kabátě, kterej na jeho nevysoký postavě vypadal zvláštně. Odložil na zem kufřík a rychle si rozepínal knoflíky, zatímco mluvil.

„To vám teď hned neřeknu, detektive. Dejte mi nějaký čas.“ Stáhl si z ramen kabát a rozhlídl se, kam s ním. Nakonec ho podal zmatenýmu policajtovi v uniformě, co okouněl u dveří. Natáhl si gumový rukavice a lehce odstrčil policajtku dál od postele.

„Dovolíte?“ řekl a naklonil se nad Catherine.

Sledoval jsem ty bílý gumový špalíky, jak běhají po jejím těle, osahávají ho a zkoumají, a na chvíli jsem měl pocit, že cítím její kůži na konečcích vlastních prstů. Žaludek se mi kroutil jako zahradní hadice a najednou se mi chtělo jít na záchod.

Technik s foťákem i oba detektivové ustoupili dál od postele a pár minut sledovali hobitího koronera, jak šmejdí po tuhnoucím těle. Pak se detektiv otočil, došel ke dveřím a na chvíli zmizel. Když se vrátil, držel v ruce moje doklady. Sebral mi je první policajt, kterej dorazil na místo. Detektiv i jeho parťačka se na mě zadívali a vydali se ke mně.

Srdce mi zrychlovalo a nutkavá potřeba odskočit si nabírala na síle. Zastavili se a jejich rozostřený postavy vyplnily celý mý zorný pole. Zamrkal jsem a zaostřil na přezku opasku, kterej držel kalhoty pod zvětšujícím se břichem chlapa přede mnou.

„Detektiv Conroy, detektiv Blakeová, CPD – osmnáctý okrsek,“ představil sebe i parťačku a já zvedl hlavu. Pátravý policajtský oči si mě měřily ze dvou stran.

„A vy jste,“ mrknul na doklady, „Ryan Christensen.“ Pak se předklonil a opřel si ruce o kolena. Jako by koukal na malý děcko. Nebudu zapírat, že přesně tak jsem se cítil. „Řekněte mi, pane Christensene, jaký je přesně váš vztah k oběti? Kdo jste?“ zeptal se a já se snažil zkrotit bouři ve střevech, zatímco jsem sledoval vlnění jeho knírku nad horním rtem.

„Já… jsem…“ Odkašlal jsem si a polkl. „Jsem společník.“ Detektiv Conroy přivřel oči a vysunul bradu. Otázku měl napsanou v celým obličeji. Nadechl jsem se.

„Jsem gigolo.“