Už jsem toho o životě v Arkádii napovídal hodně. Víte, že se jmenuju Kuba Nedomý a že můj kamarád Dědek Čuchák, se kterým sdílím starožitnický krámek, se jmenuje ve skutečnosti Kazimir Prus. Jak jsem se dostal na Měsíc a jak se stalo, že jsem tu zůstal, jsem psal v knize Měsíc mého života. Jak ale jsem se dal s Kazikem Prusem dohromady, proč se z něho stal kyborg Dědek Čuchák a kde se vzala Su Wang-li, se kterou na Měsíci žiju i nežiju?
Je nejvyšší čas, abych šel s pravdou ven a vrátil se do června roku 2045, kdy Arkádie zdaleka nebyla tou megapolis pod Kupolí, jako je dnes. Představte si ji jako velkou planinu na jižním okraji Moře klidu, na kterou hodně nepořádné obří dítě vysypalo svoje hračky. Kostky, válečky, kužele. To byly první šeltry, příbytky a schránky pro technologii. Opodál byste uviděli další haraburdí, to byly průmyslové objekty a důlní zařízení, jako byla naše Českopolská těžební. Kdybyste se pak vznášeli graviplánem někde na půl cesty od důlního komplexu a vznikající Arkádie, vzali si k ruce hodně silný dalekohled a dívali se dolů, uviděli byste díru. Na dně ležel člověk ve skafandru a chcípal.
Byl jsem to já.
* * *
Otevřel jsem oči a hned je zavřel. Reflektor mi svítil do tváře tak silně, až to bolelo. Otočil jsem hlavu na stranu, jak mi to jen stísněný prostor uvnitř skafandru dovolil. Měl jsem pocit, že se mi mozek změnil v soukolí hodně rezavých vrzajících koleček. Těžko jsem z něho doloval kloudnou myšlenku. Jsem ve skafandru a ležím na zádech. Dobře. Co dál? Někdo mi svítí do obličeje. To je dobře, nebo špatně? Každopádně já jsem uvnitř a někdo je venku. Jsem na Měsíci, i to byla myšlenka, která vypadla z rezavého soukolí. To je dobře, že je někdo venku. Na Měsíci samotu nechcete. Tím spíš, když ležíte na zádech na dně díry.
Ležím na dně díry, opakoval jsem si. Jak jsem se do ní sakra dostal? Nejlíp udělám, když se zeptám toho, kdo je venku a svítí mi do obličeje lampou.
Pokusil jsem se vstát. Pohnul jsem rukama a zkusil se opřít o lokty. V reproduktorech se ozvaly hlasy.
„On je fakt živej,“ řekl kdosi. Měl zvláštní přízvuk. Takhle mluví Číňani, napadlo mě. Kde jsem tady na Měsíci poznal Číňany? Odpověď na tuhle otázku nebylo moje rezavé soukolí schopné dát dohromady.
„Vždyť jsem říkal, že bude živej,“ odpověděl jiný hlas. Zdálo se mi, že ho znám. Určitě jsem ho už předtím slyšel. Možná dokonce, že ho znám moc dobře. Kdo to může být?
Točte se, kolečka, točte, vybízel jsem svůj mozek. Ozvalo se jen skřípění a vrzání. Chtělo by to trochu oleje, napadlo mě nesmyslně.
Pěkný stroj na myšlení! Na pitomosti ho užije, ale nic kloudného z něho nevydoluju.
„Bylo by lepší, kdyby byl mrtvej.“
„Proč? K čemu by byl?“
„Musel by být čerstvě mrtvej,“ upřesnil Číňan. „Ideální je umrtvení v neporušeném skafandru. Systémy podpory života drží uvnitř rozumnou teplotu. Je to jako lednička, rozumíš?“
„Budeme tu stát a žvanit?“ odsekl ten, kterého jsem znal a nemohl si vzpomenout, kdo to je.
„Pozor, takhle se mnou nesmíš mluvit. Budeš mi projevovat úctu. Když něco řeknu, platí to.“
„Já jenom…“
„Já jenom budu držet hubu. Chceš být v bratrství? Tak drž hubu. Když budeš žvanit, skončíš jako on.“
„Dobře,“ řekl zkrotle ten druhý. „Co mám dělat?“
„Řekl jsem, že by bylo lepší, kdyby byl mrtvej. Co víc ti mám říkat?“
„Jak to mám udělat? Mám mu otevřít sněhuláka?“
Slyšel jsem každé slovo. Rezavá kolečka se roztáčela. Tak to někdy taky funguje. Nejlepší je olej, stačí pár kapek a kolečka se roztočí. Do pohybu je ale uvedete i nasucho. Dá to trochu práce, musíte překonat odpor rzi, prachu a zatuhlého oleje, co tam zbyl od minula. Nakonec se to taky podaří.
Ten chlap řekl něco o otevírání sněhuláka. Sněhulák, tak se říká skafandru. Otevírání sněhuláka, to se praktikuje na Měsíci mezi havíři. Platí mezi nimi drsné zákony. Dohlížejí na ně sami. Nepotřebují žádné policajty nebo ochranku. Kdo se proviní, dostane varování. Napodruhé mu dají nakládačku. Když ani ta nepomůže a dotyčný provede něco hnusnýho, jako třeba že donáší na kamarády a spolčuje se s ochrankou a práská policajtům, vyvedou ho na mráz a kusem ostré horniny mu proděraví skafandr. Člověku, který to dělá, se potom říká Kat.
„Nikoho nepráskám!“ vykřikl jsem bezděčně.
„Co to bylo?“ ptal se Číňan.
„Nejspíš blouzní buď hladem, nebo žízní. Nebo z obojího. Možná se zbláznil. Ležel v díře týden.“
„Tak to skoncuj,“ řekl Číňan.
„Proč… proč mě chcete…,“ blekotal jsem.
Otočil jsem hlavu do původního směru. Snad je uvidím, toho Číňana a jeho kamaráda, kterého určitě znám, a když znám já jeho, musí on znát mě. Tváře se ale ukrývaly za světelným kotoučem lampy.
Z reproduktorů zazněla vlídná, dá se říci veselá melodie.
„Co to bylo?“ vyheknul ten, co ho znám a neznám.
„Policie,“ odpověděl Číňan suše. „Začal mluvit a tím aktivoval nouzový maják.“
„To abychom sebou tedy hodili, nemám pravdu?“
Známý neznámý mluvil skoro až podlézavě. Kde jsem jenom ten hlas slyšel?
„Zaměřili ho.“
„No a co?“
„Jedou sem, copak to nechápeš?“
„Já ho máznu, naložíme ho a zmizíme. Zaměřili sněhuláka. Já ho vytáhnu a odvezeme jenom tělo a se skafandrem ať si pak hrají, jak budou chtít.“
„Za prvý, jak dlouho ti potrvá, než ho vypreparuješ? Za druhý, než ho dovezeme, bude z něho mumie vysušená na minus dvě stě. Zmizet musíme bez něho.“
„To je snad škoda, ne?“
„Buď v klidu,“ řekl Číňan. „Však si ho najdeme.“
Pak bylo jen ticho.
Rozhýbání zadřeného soukolí není nic jednoduchého. Chvilku si myslíte, že to pokračuje dobře, a pak šup a kola se seknou. Což se stalo v mé hlavě. Neztratil jsem vědomí, to ne. Bolest ve stehně jsem cítil dál. Jenomže jsem oslepl. Nad průzorem přilby mého skafandru byla tma. Tu já nemám rád. Pracoval jsem jako havíř a tmy jsem si užil víc než dost.
Cože? Pracoval jsem jako havíř?
Na Českopolské a jmenuješ se Kuba Nedomý, odpověděl jsem sám sobě.
Kolečka se pohnula. První rozumná myšlenka.
Neoslepl jsem. To se jenom ti dva chlapi sbalili a přestali mi svítit do ksichtu. Vyplašili je policajti a nejspíš zmizeli. Jsem zase sám. Na Měsíci, v jámě. Určitě v jámě, protože ležím na zádech a ta lampa byla nade mnou.
Vzepřel jsem se levou rukou a škubl ramenem. To nás učili v kurzu, když jsme nastoupili do Českopolské. Jakmile upadnete ve skafandru, říkali, nevstanete, ledaže se přetočíte ze zad na břicho. Pak se postavíte na čtyři, na kolena a na dlaně a teprve potom se vám podaří vstát.
Když máte dost síly. Když jste mladí a dobře živení. Když jste předtím neleželi na dně jámy bez jídla a vody.
Jste beznadějnej případ, Nedomý, řekl by mi instruktor. Nemůže se vám to podařit. Zůstanete v díře a chcípnete. Jste zesláblej, a navíc máte ochrnutou nohu. Musíte se s tím smířit, Nedomý. Někdo holt má smůlu a přiletí na Měsíc chcípnout. Vy jste sem přiletěl napakovat se a měl jste docela slušnou šanci, protože vám skončil turnus a Českopolská vám má vyplatit balík. Jenže místo toho chcípnete.
Smůla.
Ale pane instruktor, vy nepočítáte s tím, že jsem zoufalej, odpovídal jsem do tmy. Copak jste neslyšel, že zoufalí lidé podávají nad lidské výkony? Například se jim podaří vydrápat se po týdnu hladovění z jámy jenom pomocí dvou rukou a jedné nohy. Věřil byste tomu? Vidíte, už jsem venku. Sice to není žádná chůze, spíš se vleču, než jdu, a kdyby tu nebyla gravitace šestkrát menší než na Zemi a ve mně ještě nezůstala síla, jakou mají Zemáci, asi bych se daleko od jámy nedostal. Jenže je to tak, jak to je, a já se vleču po planině a už vidím, jak se ke mně blíží modrý maják, to asi budou policajti a vezou mi balík, co mi dluží Českopolská těžební společnost.
Takhle jsem blouznil a sil ve mně rychle ubývalo. Když pak došlo k tomu velkolepému setkání, byl jsem už jenom krůček od toho naplnit přání pánovitého Číňana, aby ze mě byla čerstvá mrtvola.
Krůček ke smrti jsem naštěstí neudělal. Policajti mě vtáhli dovnitř své ploštice a provedli pár úkonů, kterým se odborně říká resuscitace. Hlídka byla dvoučlenná, primitivnímu robokopovi velel komisař Luigi Mantella, jak jsem si stačil přečíst na jmenovce. Ano, prosím hudbu, aby zahrála slavnostní fanfáry pro moje první setkání s policejním úředníkem, se kterým jsem toho měl později mnoho prožít a taky přečkat. V roce 2047 byl Mantella na Měsíci stejný zelenáč jako já. Všichni jsme byli tenkrát zelenáči ve srovnání s dneškem.
S oživováním si vedl zdatně, injekční pistolí do mě vpravil tolik podpůrných látek, že by jimi přiměl skotačit i mamuta vysekaného z věčného ledu. Pak se postaral o identifikaci. Nebyl to žádný hlavolam, na hrudi mého skafandru byl identifikační štítek se všemi náležitostmi.
„Jakub Nedomý, narozen v Česku 29. listopadu 2023, havíř Českopolské těžební. Jste po kontraktu,“ dodal, když chvilku studoval obrazovku oráklu, vsazenou do rukávu skafandru.
Jak se jmenuju, jsem už věděl, že ale mám po kontraktu, byla pro mě novina. Tedy, ta formulace mě zaskočila. Ano, jsem po kontraktu, a proto mám nárok na balík peněz.
„Proč se nechystáte k návratu domů a místo toho se potulujete tady v pustině?“ zeptal se mě.
Nevěděl jsem, co na to říct. Netušil jsem, jak jsem se ocitl dole v díře. Když řeknu nevím, bude mě mít za pitomce. Zatím do mě pumpoval živiny.
„Mladická nerozvážnost,“ odpověděl jsem zkusmo. Byl jsem zvědavý, jak to zabere.
Nezabralo.
„Ocitl jste se na rizikovém místě s vysokou úmrtností mladých lidí. Na Měsíci se rozvinulo takřka průmyslové odvětví, které je mírně řečeno nežádoucí. Na Zemi se odsud vyváží tritium, ale také orgány pro transplantaci. Ideální materiál pro takový obchod. Sledujeme několik skupin zaměřených na tento druh kriminality. Okolí důlních komplexů je jejich oblíbené loviště. Můžete mi k tomu něco říct, Nedomý?“
„To je hodně hnusná kriminalita,“ řekl jsem.
„Co o tom víte?“
Teď už něco jo. Jede v tom Číňan a má čerstvého poskoka. Nejspíš ho osobně znám, ale zatím ho nedokážu identifikovat. Musím počkat, až se i ta poslední kolečka v mé hlavě roztočí. Čínská mafie. Stačí to vyslovit a naskočí husí kůže. Rozhodně to působí hůř, než když se řekne „policejní sbor habitatu Arkádie“.
„Nic,“ odpověděl jsem.
„Pane Nedomý, jste ve sledované oblasti vyhledávané lovci těl, jak jim říkáme. Dochází tu k mimořádným událostem. Lovci těl krouží kolem jako supi. Jste jejich tipař?“
„Nejsem.“
„Podle záznamu máte po kontraktu a v tuhle dobu už byste měl být pár desítek hodin doma na Zemi. Místo toho se potloukáte v podezřelém kvadrantu. S kým jste ve spojení, Nedomý? Co víte o člověku jménem Zhang?“
Znělo to čínsky. Číňan!
„O žádném Zhangovi nic nevím,“ řekl jsem mu po pravdě.
„Nevymlouvejte se, Nedomý. Koukejte ze sebe všechno vysypat. Chci vědět všechno o Zhangovi a o pajzlu, co se jmenuje Modrá laguna.“
Udělalo se mi špatně od žaludku a hlasitě jsem škytl. Pak se mé zadřené soukolí definitivně zaseklo a Mantella ze mě nedostal kloudné slovo.
* * *
Nezbylo mu nic jiného než mě vrátit tam, kam podle záznamu patřím, na Českopolskou. Mantellovy životabudiče cestou zabraly. Nechal jsem si tu informaci pro sebe a dělal řepu, dokud všechno nevyřídil u vstupu a dva citróni ve žlutých kombinézách mě neodvedli na marodku a nepředali mě sestřičce.
„Něco bych snědl,“ řekl jsem jí, když bylo po příjmu. Zrovna volala do kanceláře pro instrukce, co se mnou dál. Trápil mě hlad.
„Všechno zařídíme,“ řekla mi, když skončila. „Vypadl jsi prý ze seznamu stravovaných, ale to nevadí, on to pan Petrák zařídí. Už sem jde.“
V oblbovácích od Mantelly jistě bylo něco na posílení dobré nálady, jinak bych se nejspíš naštval, proč mě někdo vyřadil ze stravování. Teď mi to připadalo spíš legrační. Já, takový žrout, a nejsem na seznamu stravovaných!
Brzy dovnitř vpadl provozní Petrák.
„Tady vás máme, Nedomý,“ řekl mi bez pozdravu. Kývl na sestřičku, aby nás nechala o samotě. „Nikdy si nedáte pokoj. Budou s vámi vždycky potíže.“
„Momentálně nechci nic jiného než oběd.“
„Nejste ale ve stavu, Nedomý. Nemáte nárok. Českopolská není žádná vývařovna.“
„Jsem havíř jako každý jiný!“
„Po kontraktu,“ zvedl provozní prst.
„Jestliže mi skončil, vyplaťte mě a koupím si oběd.“
„Váš turnus se ale vrátil na Zemi.“
Něco podobného říkal už ten policajt, jak se jmenoval, Mantella.
„Všichni kluci?“
„Samozřejmě.“
„Jak to, že na mě nepočkali?“ vypadlo ze mě.
Petrák nevěřícně zakroutil hlavou.
„Nejste normální, Nedomý. Fakt věříte, že na vás měl turnus čekat, až se vrátíte z výletu?“
„Copak jsem byl venku na mraze dobrovolně?“ vyjel jsem na něho.
V tu dobu už jsem měl tušení, jak to všechno bylo. S odletem turnusu byla tahanice, došlo k čemusi, co se podobalo vzpouře, a já se ještě se dvěma rozhodl utéct. A jeden z nich se jmenoval Bejček…
