Špatná zpráva byla, že má krev ve vlasech.
Ta dobrá, že není její.
Den předtím si to na mýtinu u usedlosti přištrádoval losí býk, jako by to tam vlastnil. V ten den zrovna začala lovecká sezona a Kate měla poprvé po šesti letech vyřízenou povolenku, protože poprvé po deseti letech vyhlásil úřad loveckou sezonu také v její oblasti. Právě si po pauze na čůrání během kopání brambor zapínala před kadibudkou džíny, když uslyšela prasknutí větvičky. Vzhlédla a zjistila, že u olší, jejichž tmavozelené listí se právě začínalo zbarvovat, stojí los. Chvilku zůstala jako přimrazená, celá ohromená, s ote vřenou pusou i poklopcem, nedokázala uvěřit vlastnímu štěstí. Z jedné větve už ohlodal kůru a přesunul se k další. Kateinu přítomnost královsky ignoroval, ale takhle se v dané roční době zřejmě choval ke všem bytostem, jež nebyly samice jeho druhu.
Když se pohnu, uteče mi, pomyslela si.
Ale musím se pohnout; pušku mám ve srubu.
Ale jestli se pohnu, uteče a já ho budu muset nahánět divočinou a domů ho dotáhnout po kouscích.
Ale kulce neunikne.
Z paroží se mu v dlouhých zakrvácených cárech odlupoval samet, a zatímco žvýkal, odíral si ho o kmen sousední břízy. Vypadal podrážděně. Zanedlouho by vypadal vzrušeně a nedlouho poté zběsile, protože by pravděpodobně zachytil pach krávy, co se v létě potloukala kolem horního toku říčky za Kateiným srubem. Na říji už bylo pozdě, ale na druhou stranu Kate neznala jediného losa, který by se v záležitostech lásky řídil striktním časovým rozvrhem.
Jestli se brzy nepohnu, pomyslela si, Obluda se vrátí ze snídaně a vyplaší mi ho, zatímco se tady budu sama se sebou dohadovat v mezích teorie.
Býk byl pěkný a zdravý, podle šířky paroží tři, možná čtyři roky starý, měl hustou a lesklou srst a oblé, masité boky. Spočítala si to na minimálně sto osmdesát kilo a jezdcem zipu u kalhot vyjela nahoru. Sbíhaly se jí sliny. Opatrně udělala jeden krok. Země byla ztvrdlá říjnovým mrazem a díky tomu nakračovala neslyšně. Povzbudilo ji to a udělala další krok a pak další.
Její 30.06 visela pod brokovnicí ráže dvanáct hned u dveří. Zkontrolovala, že má v komoře náboj. Vždycky tam byl, ale stejně si to zkontrolovala. Spokojeně zvedla ručnici, zapřela si pažbu o rameno a zamířila. Široce se v otevřených dveřích rozkročila a levou nohu mírně předsunula před pravou, lehce pokrčila kolena. Vydechla a zadržela dech. Krev jí pravidelně bušila v uších. Malinkou muškou na konci hlavně spočinula na býkově zátylku, přesně mezi ušima. Její kulku dělila od jeho mozku spousta kostí. Býci mají velmi tvrdou lebku. Okamžik nad tím uvažovala. K čemu by bylo štěstí, kdyby ho nechytila za pačesy? „Hej,“ ozvala se.
Vůbec si jí nevšímal, klidně ohlodával kůru z další větve. „Ty musíš průměrné IQ losa snižovat o deset bodů,“ řekla hlasitěji. „Celému tvému druhu prokazuju laskavost, když tě odstraním z genové loterie.“ Tím si získala jeho pozornost a los otočil hlavu, z huby mu visel kus kůry. Znovu vydechla a muškou na konci hlavně zacílila přesně na velké hnědé oko. Jemně, a přes to rázně zmáčkla spoušť. Zpětný ráz se jí tvrdě opřel do ramene a jediný výstřel jí zvonil v uších.
Los přestal žvýkat a vypadal, jako by si celou věc potřeboval rozmyslet. Kate čekala. Začal se naklánět. Vychýlil se doleva, potom ještě víc a pak už se bez cavyků zřítil na olši, kterou téměř povalil. Mrtvé zvíře dopadlo na zem s jakousi pomalou grácií, praskaly u toho větve, lámaly se větvičky, šustilo listí.
Když se na mýtinu vrátilo ticho, Kate ještě stále nebyla připravená uvěřit svým očím, přesto přešla k losovi, klekla si a položila mu ruku na krk. Měl drsnou srst, byl ještě teplý, ale pod dlaní cítila, že se jeho mocné srdce zastavilo. Zavřela oči a nechala do sebe proudit jeho teplo a sílu.
Nedaleko zakrákal havran – škodolibě, posměvačně – a Kate otevřela oči a široce se usmála. „Ano!“ Havran zakrákal znovu a ona se rozesmála. Kvůli jizvě na krku zněla skoro stejně jako on. „Ha! Ty šibale! Vidím tvůj zobák, mně se neschováš!“
Zakrákal ještě jednou, protože ho podráždilo, že tak snadno odhalila jeho úkryt. Naštvaně mávnul křídly a zmizel nad stromy směrem na západ.
„Nuže dobrá!“ Vrhla se doprostřed mýtiny a improvizovaně se roztančila, občas do toho vložila pár slov lovecké písničky, kterou si ještě vybavovala, oběma rukama držela pušku nad hlavou, dupala nohama do zmrzlé půdy a vůbec jí přitom nechyběly bubny nebo zpěváci či další tanečníci, dokázala držet oslavný rytmus úplně sama. Pohodila hlavou dozadu a na okraji mýtiny si všimla Obludy, kterak tam stojí s tázavým výrazem ve žlutých očích. Kate odhodila pušku, vykřikla a vrhla se na šedého napůl vlka, napůl psa. Obluda vyděšeně vykvikla, Kate ji povalila na zem. Pošťuchovaly se přes celou mýtinu, Kate výskala a Obluda vesele štěkala. Nakonec se dokutálely až ke garáži, kde si obě pořádným žuchnutím vyrazily dech.
Kate se překulila na záda. Obloha byla bez mráčku a bezelstně modrá, vzduch jiskrný. Krůpěje potu jí na kůži rychle osychaly. Milovala tuhle roční dobu, milovala tuhle usedlost, kterou zdědila po rodičích, uprostřed osmi milionů hektarů Aljašského národního parku, kde jedinou kulkou ze svého prahu skolila tolik masa, že jí to vystačí na celou zimu, a dokonce se bude moct podělit s Mandy a Chickem a Bobbym a Dinah a možná i s Jackem, když bude hodný. S tváří obrácenou k nebesům se rozesmála. Obluda s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem oddechovala rozvalená vedle a jako by se smála s ní. Hlasitý a jásavý smích se dovádivě donesl přes celou mýtinu až ke staré ženě.
Nízko posazené odkašlání utnulo veselí jako nůž. Obluda vyskočila na nohy a celá se naježila. Kate se okamžitě posadila a zahleděla se ke stromům na opačné straně.
Na okraji mýtiny stála její babička. Srostlá se stromy, malá žena s postavou ne nepodobnou okolním kmenům oděná do obnošených džínů a dlouhé tmavomodré bundy přes kostkovanou flanelovou košili. Teprve teď jí začínaly šedivět vlasy stažené do strohého uzlu a její tvář brázdily rýhy odrážející posledních osmdesát let aljašské historie. Vypadala obřadně a důstojně jako vždycky.
„Neslyšela jsem tě přicházet,“ řekla jí Kate a pohlédla za ni na pěšinu vedoucí od cesty.
„Mandy byla ve městě,“ odpověděla babička. „Svezla mě.“
„Ona se tu nezastavila?“
Jekaterina zavrtěla hlavou. „Říkala, že spěchá nakrmit psy. Chick loví karibu u Mulchatny.“
„Aha.“ Kate si najednou uvědomila špínu za nehty a březové listí ve vlasech. „Ráda tě vidím, emaa,“ řekla neupřímně a postavila se. Teprve tehdy si uvědomila, že si džíny pořádně nezapnula, protože jí začaly sjíždět z boků. Jekaterina netečně čekala, než si Kate dopne knoflík a setře si bláto nalepené na kolenou a zadnici, což ovšem nemělo sebemenší efekt. Obluda se důkladně oklepala a ohodila ji listím a větvičkami a bahnem, potom se posadila, oddechovala a otevřela tlamu v nepatrném úšklebku. Kate po ní vrhla pohled, kterým jí slibovala odplatu, a potom se znovu zaměřila na babičku.
Možná za to mohla její představivost, ale zdálo se jí, že uviděla, jak se Jekaterině zachvěly koutky úst, načež se vrásčitá tvář zase stáhla za masku vážnosti. Stará paní kývla na losa. „Máme práci.“
* * *
To bylo včera brzy ráno. Do odpoledne už býka vykuchaly, stáhly z kůže a rozčtvrceného pověsily. Toho večera povečeřely čerstvá játra na cibulce. Ráno potom Kate sestavila provizorní stůl z prken položených na kozách a babička s vnučkou se tak bok po boku věnovaly řezničině. Kate měla losí krev až v obočí, bolely ji paže, jako by jí ruka svírající nůž otékala, zatímco z levé kýty odkrajovala další maso. Z velkého kazeťáku umístěného na špalku, který normálně používala k sekání dřeva, vyhrával Billy Joel. Zásobárna, malá chatka postavená na sloupcích mimo dosah loupeživých medvědů, už byla zpola plná masa a počasí setrvávalo jasné, klidné a chladné.
Kate odložila nůž a zabalila tucet malých a pečlivě okrájených plátků do dvou vrstev potravinové fólie a jednoho řeznického papíru. Uvážlivě aplikovala lepicí pásku, rychle si maso nadepsala fixem a už bylo uložené v zásobárně. Sníh se letos zpozdil, ale předchozí noci klesly teploty k mínus čtyřem. Maso bude na kost zmrzlé dřív, než skončí měsíc, a takhle vydrží až do tání příštího roku, minimálně do dubna, možná do května. Tou dobou už řekou připlouvají první lososi královští a Kate se bude moct zase změnit v rybožravce.
Přešla do garáže a nastartovala generátor. Mlýnek na maso pokrývala roční vrstva prachu. Přenesla ho na zahradu, očistila a zastrčila do prodlužovačky. Jekaterina stála na druhé straně stolu s řeznickým nožem v ruce a čistila zadní žebra. Od krve byla jenom po bradu. Kate jí silně záviděla, když zvedla nůž a znovu ho zabořila do masa.
Z čeho se nedala udělat pečeně nebo to nešlo nakrájet na steaky či kostičky, to strčily do mlýnku, nadělaly půlkilové až dvoukilové balíčky a Kate to nastrkala v zásobárně všude tam, kde zbylo místo. Kůži očistily, nasolily a zabalily, aby ji mohla Jekaterina odvézt domů a vyčinit. Šlo jim to od ruky a třetího dne pozdě odpoledne měly hotovo. Kate zapojila vodní pumpu, strčila jeden konec hadice do říčky za srubem a opláchla sebe, potom stůl a z čiré podlosti taky Obludu.
Té noci snědly srdce obalené ve strouhance a osmažené, servírované s vrchovatou porcí bramborové kaše. Zákony fyziky Kate zastavily, než si mohla potřetí přidat. „Proč zrovna já musím mít malý žaludek!“
Jekaterina mlaskla a usmála se. „Je dobrý,“ přiznala. „Silný a tučný. Agudar je k tobě letos laskavý.“
Kate vyhlédla z okna na tenký srpek měsíce v zákrytu opadaných větví vysoké břízy, stejné břízy, o kterou si los odíral paroží. „Agudar je laskavý,“ souhlasila. Odstrčila se od stolu a požitkářsky se protáhla, jen stěží v sobě zadusila spokojené zasténání. Druhá židle se skřípotem odjela od stolu, a když Kate otevřela oči, babička sbírala špinavé nádobí. „Emaa, to ne,“ řekla a zvedla se. „Ty jsi vařila, já myju nádobí, tak zní pravidlo. Takže si běž sednout na pohovku a dej si nohy nahoru.“ Kate strčila talíře a příbory do plastového lavoru ve dřezu, napumpovala si studenou vodu a přidala horkou z konvice na sporáku. Do uzavíratelného sáčku uklidila zbytek srdce a vložila ho do chladicího boxu obloženého dřevem a přišroubovaného k venkovní stěně srubu hned u dveří.
Při zaznění písně od Michelle Shocked se otočila. Jekaterina stála před kazeťákem, který sem přinesly zvenku a vrátily ho na polici, kam patřil. Jednu ruku měla na knoflíku ovládání hlasitosti a soustředěně poslouchala text. Jekaterina vždycky tíhla k dobrým textům. Odnepaměti byla fanynkou Dona Henleyho. Kate si vybavovala, že jeden z prvních civilizovaných rozhovorů po dlouhodobém odcizení vedly s babičkou právě na téma jeho skladby „The End of the Innocence“. Pro Jekaterinu byla slova důležitá, slova a způsob, jakým byla poskládaná dohromady. Možná proto s nimi vždycky šetřila, dokonce i na vnučce. Možná především proto na vnučce. Ještě pořád Kate neřekla, proč za ní vůbec přišla. Ale tuhle hru dokážou hrát obě. Kate se vrátila k mytí nádobí.
Měla sklizeno ze stolu, naftová kamna vydrbaná pemzou, nádobí utřené a uklizené, tudíž se mohla posadit na druhou stranu pohovky ve tvaru L přistavěné ke stěně a hodit si nohy vedle těch Jekaterininých na starou malovanou bednu. Pohovku netvořilo víc než kostra z překližky a molitan potažený modrým plátnem. Pro někoho možná byla moc tvrdá. Ale Kate si za ty roky na jednom místě vytvarovala dolík akorát pro svoje tělo, takže se do ní pohodlně zavrtala a upadla do příjemného kómatu. Dokonce byla líná i číst. Z kouta, kde ležela Obluda na boku, protože byla tak přecpaná nepoužitelnými zbytky a kostmi, že nemohla ležet přímo na břiše, se občas ozvalo pro dámu naprosto nevhodné zachrápání.
Když skončila píseň „Woody Rag“, Kate se probrala natolik, aby byla schopná vstát a vyměnit Michelle Shocked za Saffire. Za „Middle Aged Blues Boogie“ si potom od Jekateriny vysloužila hlasitý smích.
Potom Kate kazeťák ztlumila a znovu se posadila. „Pořád jsi dobrá, emaa,“ řekla jí. „Takhle rychle jsem losa ještě nestáhla, ať už sama nebo s pomocí.“ Usmála se na babičku s výrazem, jenž výjimečně postrádal nepřátelství či obavy. To dokazovalo, jak velkých změn jejich vztah za poslední roky doznal. Tímhle tempem do Vánoc Jekaterina Kate odpustí, že se po promoci přestěhovala do Anchorage, a do Velikonoc Kate zase Jekaterině její neustálé pokusy zatáhnout ji do práce pro domorodou asociaci Niniltny. Jednoho dne se možná i spřátelí. S břichem nacpaným losem se nic nezdálo nemožné. Kate řekla: „Možná, že až mi bude osmdesát, budu se stahovacím nožem a řeznickou pilkou takhle dobrá i já.“
Jekaterina milostivě přikývla a potěšeně jí kompliment oplatila. „Já jsem neviděla lepší čištění a balení masa, Katjo. Až dojde na vaření, nebudeš muset udělat víc, než ho rozbalit a strčit do trouby.“
Seděly tam přecpané masem a vlastnoručně sklizenými bramborami, potěšené samy sebou a světem, jen krůček od společného šlofíku. Kate si popravdě schrupla a vzbudila se právě, když Saffire vysvětlovala, proč nemají divoženky splín. Kazeta dojela na konec a vypnula se. V kamnech na dřevo zapraskalo a vyprskla pryskyřice. Dopadla na boční stěnu kamen a syčela jako ozvěna plynových lamp upevněných po celé místnosti v držácích na zdi. Jejich jemně zlatavé světlo dosahovalo do všech čtyř rohů téměř 60 metrů čtverečních velké místnosti v přízemí i do podkrovní ložnice. Kate si spojila ruce za hlavou a ospale zamrkala na své království.
Vlevo ode dveří stála kuchyňská linka s porcelánovým umyvadlem jak hlubokým, tak širokým. I když byla rukojeť pumpy v klidu, kapala z kohoutku voda. Kredence nad linkou a pod linkou byly nacpané konzervami dušených rajčat a předvařených fazolí a pytlíky bílé mouky a sklenicemi kvasnic a lahvemi olivového oleje stejně jako štědrými zásobami tří nejzákladnějších potravin pro život v aljašské divočině – sýrem Velveeta, masem v konzervě Spam a směsí na pečení Bisquick. Chyběly jenom suchary, ale Kate nikdy nepřišla těm kulatým suchým plackám na chuť. Nechutnaly jí ani jako dítěti, potřené burákovým máslem a hroznovým džemem. Nepozřela by je, ani kdyby to byla poslední poživatelná věc v domě. Co se Kate týkalo, jedna z nejlepších věcí na plnoletosti byla, že nemusela jíst suchary. Odmítala je mít doma, dokonce i pro hosty, vzdorovitě tyto základní kameny pohostinnosti v divočině zavrhovala.
Sklep na zeleninu pod garáží ukrýval rekordní úrodu brambor, cibule a mrkve a zásobárna byla po dnešku až po krokve plná losího masa, tří tuctů litrových pytlíků borůvek, které Kate nasbírala před dvěma týdny u úpatí Angqaqu, tuctem litrových pytlíků brusinek, natrhaných poblíž bažiny kilometr a půl proti proudu říčky, a tuctem litrů malin upytlačených ze sousedovic maliníků (což jí připomnělo, že až příští týden poveze Mandy losí nadílku, přihodí jí tam trochu masa navíc).
Před srubem stálo třikrát tři a půl kubíku úhledně vyrovnaného dřeva. Tucet dvousetlitrových barelů po okraj plných palivové nafty díky tankeru z Ahtny, který připlul před týdnem. Zásobila se palivem a zbylo jí i do lamp. Dokonce sebrala odvahu k hrdinskému činu, čemuž se doteď divila, a zasypala starou latrínu a vykopala o kus dál novou. A zašla až tak daleko, že vyřezala nové dřevěné prkýnko z kusu sekvoje, ze kterého její otec, známý řezbář, před třiceti lety nic nevyrobil. Nedostal se k tomu a Kate si byla jistá, že by jí způsob, jakým dřevo využila, schválil.
