Kronika konce světa

Když mi bylo sedmnáct, začal jsem si psát deník. Mimo jiné proto, že to na gymplu dělal kdekdo, hlavně spolužačky. Dávaly si ho navzájem číst, občas jim ho někdo ukradl a pak k hanbě a vzteku postižené nahlas předčítal zbytku třídy, která se tím úžasně bavila, zvlášť když to bylo něco opravdu osobního. Taky jsem si to vyzkoušel, protože jsem byl tajně zamilovaný do jedné holky a zkusil jsem se z toho vypsat, byť v mém případě to nebylo do sešitu, ale do zaheslovaného souboru na harddisku staré dvě stě osmdesát šestky. Chytilo mě to a začal jsem si tam psát všechno možné, bavil jsem se sám se sebou a vymýšlel a snil a plánoval. Po škole jsem s tím skončil a nikdy jsem se k tomu nevrátil, místo toho jsem začal psát různé povídky a články a zkoušel je cpát do nejrůznějších časopisů nebo aspoň na internet. Časem se z toho stala práce a vlastně mě psaní úplně přestalo bavit.

Teď jsem o dost starší a rozumnější. A mnohem zoufalejší než jsem kdy byl. Tenhle deník začínám psát proto, že potřebuju zoufale s někým mluvit, alespoň sám se sebou. Pomalé ťukání do displeje a snaha co nejlépe formulovat věty a myšlenky mě aspoň trochu vrací do minulosti a světa, který už skončil. Kdo ví, možná se časem najde nějaký náhodný čtenář, který u mé mrtvoly najde mé PDA a nějakým způsobem ho dokáže zprovoznit, aby si přečetl mou kroniku konce našeho světa.

Když se blížil přelom tisíciletí, spousta lidí bláznila s koncem světa. Tehdy mi to přišlo k smíchu, ale nakonec k tomu došlo, jen o čtyři roky později. Nečekaně a zpočátku vlastně docela příjemně – dovolenou, do které jsem vkládal velké naděje, protože jsem zoufale potřeboval změnu. Práce v realitce, ač dobře placená, mě deptala. Pokusy o odreagování se návratem k psaní, když už jsem si na to našel čas a síly, dopadaly hrozně, a přítelkyně mi neustále nadávala, že na ni nemám čas. A tak jsem jí navrhl, že si uděláme pořádnou dovolenou.

Její první návrhy na drahou klasickou rekreaci někde u moře jsem zavrhl, protože mi splácení impulzivně koupeného auta a bydlení dělalo brutální díru do rozpočtu. Sice chvíli stála na svém a střídavě navrhovala a obhajovala Řecko a Španělsko, ale pak přišla s nápadem na robinzonádu, pobyt naprosto mimo civilizaci na starém majáku. Ta myšlenka se mi zalíbila, ale vymyslel jsem mnohem lacinější a jednodušší variantu. Domluvil jsem se se svým starým kamarádem Honzou, přibrali jsme jeho manželku Pavlu a všichni čtyři jsme si pronajali chatku v horách, na totální samotě. Na zkoušku na týden, bez telefonu a kontaktu s okolním světem, maximálně s televizí, pokud by nás přestaly bavit procházky po okolí, večerní popíjení a vůbec co nás napadne.

Jeli jsme mým autem, novou toyotou s náhonem na všechna čtyři kola, kterou vlastně pořád ještě nemám splacenou, ale nemyslím si, že by se ještě kdy našel někdo, kdo by se ze mě pokusil zbytek splátek vyrazit.

Naložili jsme auto zásobami, pivem, vínem a ginem pro Pavlu, přidali jsme nějaké společenské hry, a dokonce i volejbalovou síť. Když jsme se nakonec podle mapy a výkřiku moderní techniky zvaného GPS nějak dokodrcali až k chatě, byl jsem pořádně utahaný a dost jsem přemýšlel, jestli to nebyla chyba. Nejbližší vesnička byla skoro osm kilometrů daleko a na lesních cestičkách jsem mnohokrát zastavoval a zmateně koukal na chytrý elektronický přístroj, který trval na tom, že teď mám odbočit do lesa a prorazit skrz stromoví rovnou k cíli. Honza se mi smál, s papírovou mapou v rukou, do které občas koukal, ale navigovat odmítl. Prý jsem si chtěl zkusit něco úplně jiného, tak ať si to užívám.

Rozmrzelost mě přešla ve chvíli, kdy jsme konečně dorazili na místo a vystoupili u malé dřevěné chatky uprostřed divočiny na hřebeni. Výhled byl nádherný, kazily ho jen skvrny umírajícího lesa a rozeznatelná civilizace dole v údolích. Odemkli jsme si, otevřeli okna a dveře dokořán, abychom vyvětrali, a začali vybalovat a zkoumat, jak bude ta horská robinzonáda fungovat.

Chatka sice byla vybavená trochou modernějších věcí, ale kromě elektrického generátoru kvůli čerpadlu do studny dole pod chatou a plynového bojleru jsme nic z toho nepotřebovali. Na televizi jsme ani nepomysleli. Zkoušeli jsme hledat v lese houby, vztekali se, že borůvky ještě nejsou zralé, a stráň u lesa se ukázala jako ideální místo pro dlouhé milování s Renátou za svitu hvězd. Naprostá idylka. Po několika dnech jsme začali zvažovat, že sjedeme na chvíli dolů někam do dosahu telefonního signálu a prodloužíme si všichni dovolenou o další týden.

 

* * *

 

Ale než jsme se stačili odhodlat ke kratičkému návratu na hranici civilizace, abychom si pobyt mohli prodloužit, idylka náhle a brutálně skončila, když se Pavla najednou zhroutila. Nejdřív jsme si mysleli, že ji zmohla kombinace horka a pár ginů s tonikem, které si dala ještě před obědem, ale dostala třesavku, která naznačovala, že by to mohlo být něco horšího. Doufal jsem, že to bude jen návrat přechozené lehké chřipky. Sám jsem měl první den dovolené dojem, že na mě něco leze, ale přičítali jsme to přechodu z civilizovaného smogu do mnohem čistějšího vzduchu hor.

Jenže Pavla během dvou hodin upadla do deliria, celá se třásla a mumlala nesmysly. Naložili jsme s Honzou Pavlu zabalenou do deky na zadní sedadlo a vyrazili dolů do nejbližší vesnice chytit alespoň mobilní signál. Vyděšenou Renátu jsme nechali hlídat chatku se slovy: Neboj se, brzy se vrátíme.

Pořád si vyčítám, že jsem s ní v jejích posledních chvílích nebyl.

Jeli jsme hrozně pomalu, protože jsem se snažil, aby auto moc neskákalo. Trvalo skoro dvě hodiny, než jsem se těsně před vesnicí konečně dostal na pevnější cestu a mohl zrychlit. Projeli jsme kolem několika domů a dorazili na náves. Nikde nebyla ani noha.

„To vidláci ještě spí?“ zeptal se nervózně Honza.

„Je středa, vole, makají.“ Ale i mně byl ten podivný klid podezřelý. Vylezl jsem z auta. Honza pohladil Pavlu po zpoceném obličeji. Měla zaťaté zuby, ve tváři vtisknutou podivnou grimasu a oči se jí pod zavřenými víčky neklidně pohybovaly.

Mobil jsem si zapnul ve chvíli odjezdu, ale signál nebyl ani ve vesnici. Naštěstí na návsi stála žlutá telefonní budka, vyrazil jsem k ní.

Nefungovala.

„Počkej u ní, budka nefunguje, zkusím se podívat po telefonu!“ křikl jsem na Honzu. Pohlédl jsem a malinkou budovu obecního úřadu spojeného s poštou, porovnal otvírací hodiny na ceduli se svými hodinkami a zamířil jsem o barák vedle. V duchu jsem si sumíroval omluvu a žádost o zapůjčení telefonu. Zazvonil jsem. Podruhé. Potřetí. Nikdo neotvíral.

„Haló? Je někdo doma? Hej!“

U druhého domu jsem pořídil stejně. Taky mi nikdo neotevřel. Hlavou se mi honily neklidné myšlenky. Vrátil jsem se k autu. Honza se o něj opíral u otevřených zadních dveří, jednou rukou mechanicky hladil Pavlu. Když jsem se přiblížil, podíval se na mě. Obličej měl úplně šedý.

„Johanne… Mně začíná být hrozně blbě,“ procedil skrze zuby.

„Vole, neblbni, jenom se bojíš o Pavlu…“

„Ne… fakt. Vlezu si do auta. Zkus najít pomoc.“

Pomohl jsem mu sednout si do auta. I on měl ve tváři vepsanou bolest a potil se, stejně jako Pavla. Dostal jsem strach. Ať už to bylo, co to bylo, buď to bylo nakažlivé, nebo jsme se otrávili nějakou konzervou. Zamířil jsem k dalšímu baráku. Všiml jsem si, že jsou dveře pootevřené. Zazvonil jsem a zavolal. Když se mi nikdo neozval, zabušil jsem na dveře. Slyšel jsem, jak na dvorku za barákem kdákají slepice. Zvířata byla to jediné, co bylo v téhle malé mizerné dědině slyšet. Jinak nic. Nikde nehrálo ani rádio.

„Jak v nějakém zatraceném filmu,“ zavrčel jsem a vešel do baráku. Měl jsem pocit, že cítím zvratky.

„Haló? Je tady někdo? Potřebuju…“

Pak jsem sklopil pohled a ztuhl na místě. Na chodbičce ležela nějaká stará paní v noční košili, zkroucená v naprosto nepřirozené poloze.

„Paní? Paní, jste v pořádku?“

Byla to hloupá otázka, ale byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co mám dělat. Pomalu jsem k ní přistoupil a strčil do ní prstem. Nepohnula se. Zkusil jsem ji obrátit. Musela být už nějakou dobu mrtvá, byla celá ztuhlá. Tvář měla zkroucenou do stejné grimasy, jakou měla na zadním sedadle mého auta umírající Pavla a jaká se pomalu vkrádala do jinak veselého Honzova obličeje.

„Kurva. Kurva. Kurva.“

Nebyl jsem schopný říct nic jiného než to sprosté slovo.

Zhluboka jsem se nadechl a překročil mrtvou ženu. Nakoukl jsem do jednoho pokoje, pak do druhého. Nikde nikdo nebyl.

„Haló? Je tady někdo? Je tady sakra někdo?“ zaječel jsem zoufale.

Nikoho jsem nenašel. Nakonec jsem z baráku vyběhl, jako by mě někdo honil. Byl jsem bez sebe hrůzou. Vzpomínám si, že se mi v hlavě objevovaly vzpomínky a obrazy z různých katastrofických filmů a knih, které jsem jako mladý tak rád hltal. Doklusal jsem k autu.

„Honzo? Honzo, je to blbý, oni…“

Neslyšel mě. Ležel na předním sedadle, zatínal ruce do potahu a zpod zavřených víček mu vytékaly slzy, mísily se s jeho potem a pomalu kapaly na kůži sedadel. Vedle auta bylo nablito.

„Honzo, kurva tohle mi nedělej!“

Pokusil jsem se s ním zatřást. Slabým hláskem řekl jenom „Zle… je mi zle.“

Pustil jsem ho a zařval na celou vesnici: „TAK JE TADY NĚKDO?! POMOC!“

Výkřik se odrazil od průčelí domů a vrátil se ke mně jako slabá ozvěna. Jinak mi nikdo neodpověděl. Pocit hrůzy a katastrofické myšlenky začala nahrazovat chladná a děsivá jistota. Nebýt nutnosti postarat se o Honzu a Pavlu, asi bych zpanikařil a sesypal se.

Malý obchůdek, jediný ve vesnici, sotva víc než jedna místnost s trochou zboží, byl otevřený. Taky nikdo. Prošel jsem zadními otevřenými dveřmi do obytné části. U dveří k záchodu leželo další tělo, mužské. Opatrně jsem k němu přišel a otočil ho. Ještě žil. I on měl tvář zkroucenou bolestí a byl zalitý potem.

„Pane? Slyšíte mě? Pane? Co se stalo?“

 Pohnul se a skrze zaťaté zuby vydal slabý sten. Přiložil jsem k němu ucho. Rozeznal jsem jediné slůvko. „Doktora.“

V baráku jsem našel telefon. Fungoval. Zavolal jsem na záchranku. Obsazeno. Policie. Obsazeno. Z paměti svého mobilu jsem vytáhl číslo na nemocnici. Nikdo mi to nebral. Zkusil jsem namátkou několik telefonů – do práce, kamarádům, do redakce. Mobilní čísla nefungovala vůbec, na pevných linkách to nikdo nebral.

Vyběhl jsem z domu a zkusil vedlejší. Poslední, sliboval jsem si, pak sednu do auta a zkusím Honzu a Pavlu odvézt do města. V domě jsem našel celou rodinu, matku se dvěma malými dětmi ležící v posteli v křečovitém objetí. Všichni tři byli mrtví. Asi. Nedokázal jsem se donutit, abych jim aspoň zkontroloval tep, místo toho jsem jen položil zoufalou řečnickou otázku: „Co se to kurva stalo? Co? Proč? PROČ?!!!“

Odpovědí mi bylo jenom slabé vrzání, vycházející někde z domu. Na schodech vedoucích do horního patra jsem našel další mrtvolu, zřejmě otce rodiny. Ten ale nezemřel na tu podivnou nemoc nebo co to bylo. Oběsil se. Tělo bylo ještě teplé, muselo se to stát sotva před hodinou, možná dvěma.

Vyběhl jsem z domu a utíkal k autu, hrůzou bez sebe.

Když nad tím tak zpětně přemýšlím, zažil jsem si od té doby mnohé nepříjemné věci, smutek, vztek, zoufalství, ale takovou bezbřehou hrůzu jako tenkrát, když Konec začal, to ne.

Přiběhl jsem k autu.

„Honzo, oni jsou všichni mrtví nebo umírají! Stalo se něco hrozného!“

Neodpovídal, jenom slabě sténal.

Chvíli jsem bezradně stál a nemohl jsem se rozhodnout. Jet s nimi do města a nechat Renátu samotnou v chatě? Vrátit se pro ni? Co mám dělat, co mám dělat, ptal jsem se v duchu. Nebo spíš nahlas, protože mi najednou někdo odpověděl.

„Zemřít, chlapče,“ pronesl smutně hlas hodně starého člověka někde za mnou. Rozkašlal se.

Po páteři se mi přelila ledová vlna a strnul jsem šokem. Pomalu jsem se otočil.

Za mnou stál malý shrbený stařík, mohlo mu být tak sedmdesát, ztěžka se opíral o hůlku.

„Neboj se, já ti nic…,“ tuberácké zakašlání ho na chvíli přerušilo. „Nic neudělám. Už nikomu nic, za chvíli taky… lehnu.“

„Co se stalo?“

„Bůhví,“ odpověděl stařík hrobovým hlasem. „Začalo to včera. Pár lidí jelo do města. V televizi se říkalo něco o tom, že vypukla epidemie té… chřipky. Ale tohle není chřipka, chlapče. Zažil jsem spoustu… epidemií…“ Bolestí zkroutil obličej.

„Ale tohle není žádná… chřipka. Ve vesnici jsem poslední, kdo… ještě může chodit, ale i mně… se dělá hodně špatně. Je to jako mor, ale hrozně… rychlý.“

Zapotácel se.

„Co mám dělat?“ zeptal jsem se znovu bezradně.

Unaveně zakroutil hlavou.

„Už jsem ti to říkal. Asi nás to čeká všechny. Už jsem ležel v posteli vedle staré a… čekal, když jsem slyšel tvůj… křik. Děláš zbytečný rámus. Mrtví nepřijdou a umírající… nemůžou. Sbohem, jdu si… lehnout.“

Chtěl jsem na něj křiknout, ať počká. Pak jsem ale místo toho skočil do auta, posadil Honzu, připoutal ho pásem a vyrazil zpátky k chatě. Před očima jsem viděl Renátu, ležící na zemi, umírající. Samotnou.

Hnal jsem auto, jak to jenom šlo. Když jsem se na jedné křižovatce otočil a zkontroloval Pavlu, byl jsem si jistý, že už to má za sebou, jako většina lidí v té malé prokleté vesničce.

Dorazil jsem k chatě a vyskočil z auta. Slyšel jsem hrát tichou muziku z televize.

„Renáto! Renčo!“

Našel jsem ji v posteli, která byla ještě cítit naším ranním milováním. Ztěžka dýchala a potila se. Už nevnímala.

Chvíli jsem jenom tak stál a čekal, až to začne i u mě.

Nevím, jak dlouho. Vlastně si moc nepamatuju, co se tenkrát přesně dělo, mám z té doby takové malé okno. Moje mysl to nevydržela a zkolabovala, jak už se mi stalo v napjatých situacích dřív. Asi jsem řval, brečel, vztekal se. Volal Renátu.

Vím, že jsem přenesl blábolícího Honzu a nepříjemně tichou Pavlu do chaty. Uložil jsem je všechny do postele a pokoušel se pro ně udělat vše, co šlo. Nalil jsem do nich vodu slámkou, donutil jsem je spolknout paralen a nějaké pilule proti chřipce, které jsem našel v lékárničce, a jelikož se třásli zimou, zabalil jsem je do peřin a pustil jim topení.

Televize, kterou Renáta asi zapnula, než to na ni přišlo, sice hrála, ale běžely v ní jenom nějaké videoklipy a pod nimi titulek „Omlouváme se za technický problém, vysílání bude obnoveno, jakmile to bude možné“. Ostatní stanice nevysílaly vůbec. Asi. Televizi jsem ve vzteku shodil ze stolku a nárazem se rozbila.

Pořád jsem čekal, kdy se začnu třást a zatínat zuby bolestí i já.

Nikdy to nepřišlo.