3. září 2017
Vážený pane Wrexhame,
vím, že mě neznáte, ale prosím, prosím, prosím, musíte mi pomoct
* * *
3. září 2017
Vazební věznice Charnworth
Vážený pane Wrexhame,
sice mě neznáte, možná jste však zahlédl v novinách články věnující se mému případu. Píšu Vám, protože Vás chci poprosit
* * *
4. září 2017
Vazební věznice Charnworth
Vážený pane Wrexhame,
snad je toto správný způsob, jak Vás kontaktovat. Dosud jsem nikdy nepsala advokátovi.
Nejprve bych chtěla říct, že vím, jak je tato situace nekonvenční. Vím, že jsem Vás měla oslovit prostřednictvím svého právního zástupce, ten však
* * *
5. září 2017
Vážený pane Wrexhame,
máte děti? Synovce, neteře? Pokud ano, prosím, dovolte mi
* * *
Vážený pane Wrexhame,
prosím, pomozte mi. Nikoho jsem nezabila.
* * *
7. září 2017
Vazební věznice Charnworth
Vážený pane Wrexhame,
nedovedete si představit, kolikrát jsem začala psát tento dopis a pak ho zase zmačkala a vyhodila. Nakonec jsem ale pochopila, že neexistuje žádná magická formulka. Žádné snadné zaklínadlo, které by Vás přimělo zabývat se mým případem. Prostě se jen budu muset snažit a vylíčit všechno tak, jak nejlépe umím. Ať to bude trvat sebedéle, ať při tom udělám nevím kolik chyb, jednoduše budu pokračovat, dokud nebudete znát celou pravdu.
Jmenuji se… A tady musím sama sebe zarazit, protože mám opět chuť stránku roztrhat.
Jakmile Vám totiž prozradím své jméno, ihned pochopíte, proč Vám píšu. Můj případ se objevil snad ve všech novinách v zemi, moje jméno křičelo z titulků, můj zmučený obličej zabíral přední strany – a jeden každý z těch článků hovořil o mé nezpochybnitelné vině způsobem hraničícím s pohrdáním soudem. Proto se bojím, že jakmile Vám řeknu, jak se jmenuji, odepíšete mě jako ztracený případ a hodíte můj dopis do koše. Ani trochu bych se Vám nedivila, přesto Vás prosím – než to uděláte, vyslechněte si můj příběh.
Jsem mladá žena, je mi dvacet sedm let, a jak vyplývá ze zpáteční adresy, právě se nacházím ve skotském Charnworthu, ženské vazební věznici. Nikdy jsem nedostala dopis od nikoho z vězení, a tak nevím, jak vypadá po doručení, ale myslím, že jste si o mých současných životních podmínkách dokázal udělat obrázek ještě předtím, než jste otevřel obálku.
Pravděpodobně však nevíte, že můj případ neustále odročují.
A rozhodně nemůžete vědět, že jsem nevinná.
Já vím, já vím. Tohle říkají všichni. Každý, koho jsem tu potkala, je nevinný – podle nich, samozřejmě. V mém případě je to ale pravda.
Možná tušíte, co bude následovat. Píšu Vám, abych se zeptala, zda byste byl ochotný zastupovat mě u soudu.
Uvědomuji si, že je to netradiční způsob a že by obžalovaní neměli takto kontaktovat advokáty. (Popravdě o právu nevím skoro nic, a ještě méně pak o skotském právním systému. Všechno, co jsem zatím zjistila, včetně Vašeho jména, jsem se dozvěděla od ženy, která je zde ve vězení se mnou.)
Mám právního zástupce – pana Gatese – a jak jsem pochopila, on je ten, kdo by měl před začátkem procesu případně oslovit vhodného advokáta. Jenže v první řadě to byl právě on, kdo mě do Charnworthu dostal. Nevybrala jsem si ho – zajistila mi ho policie, když jsem při výslechu dostala strach, konečně poslechla svůj zdravý rozum a odmítla odpovídat na otázky, dokud nebudu mít vedle sebe právníka.
Myslela jsem si, že se pak všechno vyjasní, že mi pomůže, abych to zvládla. Když ale přišel…, nevím, neumím to asi vysvětlit. Všechno bylo jen horší a horší. Nenechal mě mluvit. Kdykoli jsem se pokusila něco říct, utnul mě slovy „moje klientka se k tomu nebude v tuto chvíli vyjadřovat“, takže jsem pak vypadala ještě víc jako viník. Myslím, že kdybych dostala možnost všechno vysvětlit, nikdy by to nezašlo takhle daleko. Jenže nakonec jsem měla pocit, že všechna fakta, která jsem uvedla, vyzněla v můj neprospěch a policie je ještě víc překroutila.
Není to tak, že by pan Gates nevěnoval pozornost mé verzi celého příběhu. To samozřejmě musel, ale… Ach bože, to se v dopise tak špatně vysvětluje. Sedl si se mnou a mluvili jsme spolu, ale on mě zkrátka neposlouchal. Anebo možná ano – ale nevěřil mi. Pokaždé když jsem se mu pokusila vylíčit, co se stalo, začal mi klást různé otázky, které mě zmátly, až jsem se do svého vyprávění zamotala. Nakonec jsem na něj chtěla zakřičet, aby už sakra sklapnul.
Neustále mluvil o tom, co bylo uvedené v přepisu mého výslechu z té příšerné noci, kdy mě na policejní stanici pořád dokola grilovali, a já řekla… Bože, už nevím, co jsem řekla. Omlouvám se, protože teď brečím. Omlouvám se, moc se omlouvám za stopy slz na papíru. Doufám, že moje slova dokážete i přes ty skvrny přečíst.
Nemůžu vzít zpět to, co jsem tehdy řekla. Vím to. Mají to nahrané na pásce. A je to zlé – hodně zlé. Jenže to vyznělo špatně. Myslím, že kdybych dostala šanci se ke svému případu vyjádřit, povědět to někomu, kdo by mě skutečně poslouchal… Chápete, co se snažím říct?
Ach bože, nejspíš nechápete. Koneckonců jste nikdy nebyl v mé pozici. Nikdy jste neseděl za stolem ve výslechové místnosti tak vyčerpaný, že jste usínal na židli, a tak vyděšený, že se Vám chtělo zvracet. A policisté se Vás nevyptávali na všechno pořád dokola, až už jste vlastně ani nevěděl, co říkáte.
No, nakonec to muselo přijít.
Ano, jsem ta chůva z případu Elincourt, pane Wrexhame.
A to dítě jsem nezabila.
* * *
Začala jsem Vám, pane Wrexhame, psát včera večer, a když jsem se dneska ráno vzbudila a podívala se pomuchlané stránky popsané mými úpěnlivými prosbami, moje první myšlenka byla dopis roztrhat a začít znovu, jako jsem to udělala už tucetkrát předtím. Chtěla jsem působit klidně a vyrovnaně, chtěla jsem všechno vylíčit tak jasně, že byste mě jednoduše musel pochopit. Místo toho jsem skončila s pláčem nad stránkou plnou zmatených výčitek a obviňování.
Potom jsem si ale přečetla, co jsem napsala, a pomyslela si: Ne. Nemůžu začít zase znova. Budu pokračovat tam, kde jsem skončila.
Po celou dobu přemýšlím nad tím, že kdybych dostala příležitost všechno si v hlavě uspořádat a vyjasnit si, k čemu došlo, aniž by mě někdo přerušoval, možná by se mi podařilo tenhle chaos urovnat.
Tak to tedy je. Tohle je moje šance, že ano?
Sto čtyřicet dní.
Takhle dlouho Vás ve Skotsku mohou držet ve vazbě, než začne soud. Přesto je tu se mnou žena, která čeká už téměř deset měsíců.
Deset měsíců!
Víte, jak je to dlouho, pane Wrexhame? Nejspíš si myslíte, že to víte, ale dovolte mi, abych Vám to upřesnila. Jde o 297 dní.
Ta žena nemohla oslavit Vánoce se svými dětmi. Přišla o jejich narozeniny. Přišla o Den matek a Velikonoce a první dny jejích dětí ve škole.
To je 297 dní. A datum zahájení jejího procesu se stále posouvá.
Pan Gates si myslí, že u mě to kvůli vší té publicitě nebude trvat tak dlouho, ale opravdu nevím, kde ke své jistotě přišel.
Každopádně 100 dní, 140 dní, 297 dní… to je spousta času na psaní, pane Wrexhame. Spousta času na přemýšlení a vzpomínání a přemítání, co se vlastně opravdu stalo. Je toho hodně, čemu nerozumím, ale jednu věc vím jistě. Nezabila jsem tu malou holčičku. Prostě ne. Policie může překrucovat skutečnosti a snažit se mě přimět, abych klopýtla, tento fakt ale nijak změnit nelze.
Nezabila jsem ji. Což ale znamená, že to udělal někdo jiný. A ten někdo je teď tam venku na svobodě.
Zatímco já hniju tady.
Tady svůj dopis prozatím ukončím. Je mi jasné, že by neměl být moc dlouhý – jste zaměstnaný muž, a tak musím být stručná.
Jenom prosím, abyste mi věřil. Jste jediný člověk, který mi může pomoci.
Prosím, přijeďte sem za mnou, pane Wrexhame. Dejte mi šanci, abych Vám mohla vysvětlit celou situaci a jak jsem se do téhle noční můry vůbec zapletla. Pokud někdo dokáže přimět porotu, aby mě pochopila, pak jste to Vy.
Přidala jsem Vaše jméno na seznam návštěv, anebo mi sem můžete napsat, pokud byste měl více otázek. Nikam se nechystám. Haha.
Omlouvám se, nechtěla jsem končit vtipem. Vím, že tu není nic k smíchu. Jestliže mě usvědčí, čeká mě…
Ale ne. Takhle nesmím přemýšlet. Ne teď. Protože se to nestane. Neusvědčí mě, protože jsem nevinná. Jenom musím zařídit, aby si to všichni uvědomili – počínaje Vámi.
Prosím, pane Wrexhame, prosím, slibte mi, že mi pomůžete. Prosím, odepište mi. Nechci působit melodramaticky, ale cítím, že Vy jste moje jediná naděje.
Pan Gates mi nevěří, vidím mu to na očích.
Ale myslím, že Vy byste mohl.
* * *
12. září 2017
Vazební věznice Charnworth
Vážený pane Wrexhame,
jsou to už tři dny, co jsem Vám napsala, a nebudu lhát – na Vaši odpověď čekám se srdcem v krku. Každý den, když přijde pošta, cítím, jak mi prudce zrychlí tep, mou bolestnou naději jste však (zatím) vždy zklamal.
Omlouvám se. Tohle zní jako emocionální vydírání nejtěžšího kalibru. Nemyslela jsem to tak. Chápu Vás. Máte jistě spoustu práce a od odeslání dopisu uběhly jen tři dny, ale… Dobře, asi jsem trochu doufala, že pozornost, které se mému případu dostává, ze mě udělá tak trochu celebritu, a Vás přiměje vybrat právě můj dopis z hromádky ostatních, které nejspíš dostáváte od svých současných i potenciálních klientů a dalších škemralů.
Copak Vás ani trochu nezajímá, jak se to všechno seběhlo, pane Wrexhame? Mě by to tedy zajímalo.
Nicméně jsou to tři dny (zmínila jsem to už?) a… no, začínám mít trochu obavy.
Víte, tady uvnitř není moc co dělat, a tak má člověk hromadu času na přemýšlení, vyšilování a spřádání katastrofických scénářů.
Přesně takhle jsem strávila několik posledních dní a nocí. Strachem, že jste můj dopis nedostal. Že ho správa věznice nenechala odejít. (Mohou to udělat, aniž by mi o tom řekli? Nemám tušení.) Že jsem Vám to nevysvětlila správně.
Ta poslední obava mě asi trápí nejvíc. Protože pak by to byla moje chyba.
Snažila jsem se všechno vylíčit jasně a stručně, ale teď si říkám, že jsem možná svůj dopis neměla ukončit tak náhle. Možná jsem měla připsat další detaily, pokusit se Vám ukázat, proč jsem nevinná. Těžko Vám asi postačí jen moje slovo, že to tak skutečně je – a já to chápu.
Když jsem se ocitla tady mezi ostatními ženami – teď budu naprosto upřímná, pane Wrexhame –, připadaly mi jako jiný živočišný druh. Není to tak, že bych si připadala lepší než ony. Jenže všechny vypadají tak… jako že sem patří. Dokonce i ty vyděšené, ty, co se sebepoškozují, ty, co křičí a mlátí hlavou do zdí svých cel a celé noci propláčou, dokonce i dívky, které snad sotva vyšly ze školy. Vypadají… nevím. Prostě sem zapadají – s tou svou bledou pletí, zachmuřenými tvářemi a staženými vlasy a vybledlým tetováním. Vypadají… no, vypadají, že jsou vinné.
Já ale byla jiná.
Jen na okraj, jsem Angličanka, což mi tu samozřejmě ani trochu nepomohlo. Nerozuměla jsem jim, když mi vztekle ječely do obličeje. Neměla jsem ani ponětí, co minimálně polovina těch slangových výrazů znamená. A na první pohled jsem patřila ke střední třídě – ačkoli jsem to nedávala nijak najevo, mohla jsem to mít rovnou napsané na čele, alespoň podle toho, jak moc mi to ostatní dávaly „sežrat“.
Nejzásadnější ovšem bylo, že jsem nikdy nebyla ve vězení. Myslím, že než jsem sem přišla, nikdy jsem ani nepotkala nikoho, kdo by se za mřížemi ocitl. Vězeňkyně používají tajné kódy, které jsem nedokázala rozluštit, a neuměla jsem se zorientovat v situacích, k nimž tu dochází. Nerozuměla jsem, o co šlo, když jednou jedna z žen při procházení chodbou něco podala druhé a najednou se přihnali dozorci a začali na nás křičet. Nevšimla jsem si, když se schylovalo ke rvačce, nevěděla jsem, která vysadila léky, která byla sjetá nebo komu dávka dojíždí a hrozí, že bude reagovat agresivně. Nevěděla jsem, komu se vyhnout a kdo trpí permanentním premenstruačním syndromem. Nevěděla jsem, jak se oblékat nebo chovat, abych ostatní nedráždila k tomu, že by po mně plivaly nebo mě rovnou začaly mlátit, nebo abych nevyprovokovala strážné k hrubému zákroku.
Mluvila jsem jinak. Vypadala jsem jinak. Cítila jsem se jinak.
A potom jsem jednoho dne přišla do koupelny a všimla si ženy, která mi šla naproti.
Měla vlasy sčesané z čela tak jako všechny ostatní, oči vypadaly jako temné úlomky kamene a obličej stažený, tvrdý a bledý. Moje první myšlenka byla: „Ach bože, ta vypadá naštvaně, kdoví, co by mi mohla udělat.“
Vzápětí mě napadlo, že by možná bylo lepší jít do jiné koupelny.
A pak mi to došlo.
Na zdi proti mně viselo zrcadlo. Ta žena jsem byla já.
Měl to pro mě být šok – zjištění, že se vlastně od ostatních vůbec neliším, že jsem jen další osoba, kterou pohltil tenhle bezduchý systém. Jenže mi to nějakým prazvláštním způsobem pomohlo.
Stále ještě sem tak úplně nezapadám. Pořád jsem „ta anglická holka“ – a všichni také vědí, proč tady jsem. Ve vězení nemají lidi, kteří ubližují dětem, zrovna v lásce, to ale nejspíš víte. Řekla jsem jim, že to není pravda, že není pravda, z čeho mě obviňují. V jejich pohledech jsem ale jasně vyčetla, co si myslí – to tvrdí všichni.
A vím – naprosto jistě vím, že Vy si to budete myslet také. To jsem Vám chtěla povědět. Že chápu Vaši skepsi. Vždyť se mi koneckonců nepodařilo přesvědčit ani policii. Proto dřepím tady. Bez možnosti propuštění na kauci.
Prostě musím být vinná.
Ale nejsem.
Mám sto čtyřicet dní na to, abych Vás přesvědčila. A jediné, co pro to musím udělat, je říct pravdu, že? Musím začít hezky od začátku a všechno Vám jednoduše a v klidu odvyprávět, dokud nedojdu na konec.
Tak tedy… Začalo to inzerátem.
