S láskou, Chloe

Někdo se sem snažil vloupat. Vylekaně jsem se posadila, zvedla masku na spaní a přimhouřila oči, protože ložnici ostře ozařovalo sluneční světlo. V noci jsem do postele doklopýtala opilá a na závěsy jsem úplně zapomněla. Našla jsem telefon a zamžourala na displej. Bylo 9:48 – to byl tedy divný čas na vloupání. Odněkud z obýváku se ozvalo další bušení a potom praskání dřeva. Trhla jsem za šňůru od nabíječky a odpojila ji od telefonu. Přitiskla jsem si ho pevně k hrudi a odhrnula přikrývku, ale jen co jsem se nohama dotkla podlahy, dveře do ložnice se rozletěly a v nich stál cizinec.

Zarazila jsem zběsilou snahu najít nějakou zbraň a zírala jsem na muže od hlavy k patě oděného do zásahové kombinézy a s vysílačkou u pusy.

„Chloe Madisonová?“ zeptal se.

„Ano?“ odpověděla jsem chabě a modlila se přitom, aby mi pod vytahaným tričkem od Versaceho dosahujícím stěží do půlky stehen nebyly vidět staropanenské kalhotky.

„Jsem od FBI. Od této chvíle je tento byt majetkem vlády Spojených států. Musíme vás požádat, abyste odešla, jinak budete zatčena.“

„Ale… ten byt je můj,“ zaprotestovala jsem slabě a pohledem jsem zalétla k otevřené krabičce s vaginálním gelem na komodě. Zavřela jsem oči, protože bych se hanbou nejraději propadla. Ve dveřích se objevili další dva muži.

„Byl vašich rodičů,“ opravil mě. „Už ho nevlastní.“ Podíval se na hodinky. „Potřebuji, abyste se oblékla.“

Kdysi dávno jsem si o agentech FBI myslela, že jsou sexy. Můžu vás ubezpečit, že nejsou.

* * *

Stála jsem v odpoledním slunci, hleděla na pískovcovou budovu u Central Parku a jen tak ze zvyku jsem spočítala patra. Pět. Znovu jsem si v telefonu zkontrolovala adresu a zazvonila na zvonek. Nervózně jsem přitom podupávala nohou a prohlížela si dekorativní B vyřezané do masivních dveří. Nebyla jsem zvyklá podléhat nervozitě. Nebo úzkosti. Anebo zoufalství. Jenže přesně to jsem teď cítila. Zoufalství. A to nebylo nic pro mě. Svrběla mě z toho kůže jako z konfekčního svetru z výprodeje.

Měla bych být na South Beach s Cammie a Bentou, ležet na pláži a slavit naši promoci na Newyorské univerzitě. Ty dvě odpluly včera a od té doby nepřestaly přidávat příspěvky na instagram. Kdybych je mohla zaškrtit přes internet, tak to udělám. Místo toho jsem na ně vytáhla tu nejhorší pasivně-agresivní urážku – nic jsem jim nelajkla.

Bylo to ode mě ubohé, ale na víc jsem se ve svém poníženém společenském stavu nezmohla. Každý, kdo předchozí měsíc viděl televizi, věděl o držkopádu mojí rodiny. Madisonovi – nechutně bohatý párek finančních specialistů, kteří si nezákonným způsobem přišli na nějakých sto milionů dolarů – plnili titulní stránky. Máma se přátelila s těmi nejbohatšími ženami v okolí, loudila obchodní tajemství z jejich rtů omámených mnoha sklenkami martini a předávala je tátovi. A milý papínek využíval tyhle informace moudře a nelegálně, aby navedl své klienty (spolu s naším portfoliem) ke stovkám vysoce ziskových dohod. K šestnáctinám jsem dostala nový Range Rover a ani okem jsem nemrkla.

Moje rodiče zatkli na vánočním večírku. Jen se tomu smáli. Tvrdili mi, že je to drobné nedorozumění.

Teď už se nesmějí. Ne od minulého týdne, kdy lehce nabyté jmění, kterého jsem si užívala po celý svůj život, zmizelo stejně náhle jako poslední vztah Taylor Swift. Zmrazili nám účty, sebrali auta, zabavili majetek. Včetně mého newyorského bytu. Díkybohu, že mi nechali oblečení. Mohla jsem skončit jako bezdomovec, ale promenádovala bych se v luxusních botách.

Nejhorší bylo moje školné. Polovina mého posledního semestru byla po splatnosti a Newyorská univerzita se na to vůbec netvářila hezky. Dokud nezaplatím, titul nedostanu. Před měsícem bych prostě použila kartu a měla hotovo. Teď se ten účet zdál astronomický. K čemu by byly čtyři roky studia bez titulu? Tohle nebyl obyčejný pracovní trh, New York byla jatka. Takže zatímco si Cammie s Bentou připíjely na budoucnost jedním mojitem za druhým a užívaly si sluníčka, já trčela sama v New Yorku a modlila se za to, aby mi dopadl dobře pohovor. Zatím jsem prošla třemi, poslala jsem svůj životopis do dvaadvaceti firem a neozval se mi vůbec nikdo. Začínala jsem být zoufalá.

Otevřely se dveře a v nich stála Nicole Brantleyová.

Nicole Brantleyová. Jediná dědička vynálezce latexového kondomu. Dostane podíl pokaždé, když ho někdo vytáhne z kapsy. V šestnácti hrála blonďatou prsatku v seriálu Správná pětka a od té doby vládla filmům na kabelovce. Moje matka se s ní setkala vloni na charitativním golfovém obědě a už zůstaly v kontaktu. Máma mi slibovala, že Nicole je zlatíčko a bude radost pro ni pracovat. Tvrdila to, ačkoli zrovna ona v životě nehnula ani prstem. Ale nemohla jsem si vybírat. Potřebovala jsem peníze a Nicole Brantleyová jich měla hromady.

„Ano?“ zeptala se a pohledem přitom přelétla moje boty a kabelku. Její kritické oko mě zhodnotilo jako dostačující. „Můžu ti nějak pomoct?“

„Jsem Chloe Madisonová. Moje matka říkala, že hledáte asistentku? Mám domluvený pohovor na jednu hodinu.“ Trapný úvod. Moje matka? Ale kupodivu se Nicolin obličej roztáhl do úsměvu. Příjmení Madisonová mělo pořád svoji váhu, minimálně co se oblasti podřízené pracovní síly týče.

„Díkybohu,“ protáhla líně a pustila mě dovnitř. „Tenhle týden byl katastrofa. Pojď dál. Hned najdu Clarkea.“ Otočila se na podpatku – na sexy modrých louboutinkách – a rychle přeběhla foyer.

V New Yorku jsem žila čtyři roky. Měla jsem dost času si uvědomit, že v manhattanských ulicích nenajdu sídla jako na Floridě. Bazény a domy pro hosty, tenisové kurty a country kluby – tyhle vymoženosti se ukrývaly v Hamptons a New Jersey. Ve městě svědčily o bohatství garáže, výhledy na Central Park a metry čtvereční. Brantleyovi měli vše zmíněné. Zpozorovala jsem hospodyni v bíločerné uniformě, kterou vyšší třída prostě vyžadovala. V chodbě jsem si všimla obrazů od Picassa a Kandinského. Místnosti, do níž jsme se přesunuly, dominoval výhled na park. A u okna stál muž s telefonem u ucha.

Kývl mi na pozdrav a krátce se usmál, načež se zase soustředil na hovor. S volajícím mluvil dost ostře. Sledovala jsem, jak zvedá ruku a pokládá ji na okno. Zatímco se opíral o sklo, oblek mu obepnul široká ramena a pevný zadek. Hlavu nakláněl v čistě mužném, sexuálním gestu. Sledovala jsem ho a pocítila touhu, už dlouho jsem žádné romantické vzrušení nezažila.

„To je můj manžel Clarke,“ halasila paní Brantleyová a vůbec ji nezajímalo, že telefonuje. „Promiň, že tě nepozdravil,“ řekla ležérně, čapla mě za paži a naznačila, že mám jít za ní. Na jehlách se pohybovala opravdu obdivuhodně. „Ten telefon mu k uchu snad přirostl.“ Došla ke schodišti, zamířila nahoru a přitom se na mě ohlédla. „Chanel je nahoře.“ Brala ty schody po dvou. Bože, ta měla ale lýtka. Já se za ní spíš pracně vlekla. Snažila jsem se chytit její tempo, ale děsně jsem u toho funěla a rozhlížela se po výtahu, určitě tady musel nějaký být. Chanel. Máma se o žádných dětech nezmínila. Jenom jsem se modlila, ať je ta holka dost velká na to, aby už chodila na nočník.

Nicole se ohlédla. „Plat dělá tisícovku týdně. Budu tě potřebovat od devíti do čtyř, od pondělí do pátku. Většina tvých povinností se týká Chanel. Vyhovuje ti to?“

Když jsme konečně dospěly do patra, v hlavě mi šrotovalo a sotva jsem popadala dech. Tisícovka týdně? Ty by mi mělo stačit na jídlo i nájem, a ještě by mi mohlo trochu zbýt na školné do doby, než se univerzita vzpamatuje a vydá mi diplom, abych si mohla najít skutečnou práci, v níž bych uplatnila titul v oboru developmentu nemovitostí. Zamračila jsem se. Původně jsem chtěla po promoci pracovat v komerčních a rezidenčních nemovitostech, což byla práce bez platu pouze s provizemi. Jenomže tenhle plán byl v důsledku mé nově nalezené chudoby neuskutečnitelný. Znovu jsem obrátila pozornost ke konverzaci, trochu mi při té zmínce o dítěti zamrzl mozek. Nikdy jsem se o miminko nestarala a o malých dětech jsem věděla jen tolik, co jsem občas pochytila v Náctiletých maminkách. „Ano, to zní skvěle.“

Zastavila se, zvedla prst s rudým nehtem ke rtům, načež vzala za kliku a otevřela dveře do dětského pokoje. Při pohledu na postýlku v zadní místnosti se světle růžovými stěnami jsem tiše za­ úpěla. Na zdi viselo velkými tiskacími písmeny vyvedené jméno CHANEL. Pomalu a velice neochotně jsem Nicole následovala, abych se s dítětem seznámila. S pevně nasazeným úsměvem jsem se naklonila nad postýlku a – nemohla jsem si pomoct – zalapala jsem po dechu.

Byl to pes.

Stála jsem vedle postýlky a ze všech sil se snažila vypadat normálně, zatímco jsem si prohlížela zhruba dvoukilové štěně v růžovém oblečku. Leželo na boku, ze všech otvorů mikiny s kapucí lemovanou kožešinou čouhaly hnědé chomáče chlupů, pochrupovalo a hovělo si na prachové peřině.

„Spinká,“ zašeptala paní Brantleyová.

Povedlo se mi na ni zdvořile usmát a znovu jsem se zadívala na štěně. Tohle tedy byla většina mých povinností? Budu hlídat psa? Když jsem z rovnice vyškrtla plenky a nudle u nosu, všechno najednou působilo lákavěji.

„Kdy můžu začít?“ zašeptala jsem, protože jsem si dávala dobrý pozor, abych vyjádřila spící Chanel patřičný respekt.

Zadívala se na hodinky, na diamanty obsypané hodinky. „Můžeš dneska pracovat do čtyř?“

„Absolutně.“ Zářivě jsem se usmála.

Paní Brantleyová mě poplácala po ruce, což jsem si přebrala jako souhlas. „Zítra si spolu projdeme, co od tebe potřebuju. Dnes by ses měla soustředit na to, abys Chanel poznala a představila se. Musím si jít zavolat. Jestli máš nějaké otázky, sežeň si jednu z pomocnic.“

Pomocnice. Skupina, jejíž součástí jsem nebyla. Zdvořile jsem přikývla a sledovala, jak odchází. Rychle jsem si pokoj obhlédla. Byl zařízený ve třech různých odstínech růžové a patřila k němu i koupelna. Stál tady miniaturní běžecký pás, šatna s psími oblečky, která se velikostí rovnala té mé, a komody plné chovatelských potřeb a hraček.

Nebyla jsem si úplně jistá, jak přesně bych se měla s Chanel poznat, ale usadila jsem se do koženého křesla a čekala, dokud se nevzbudí. Jemné oddechování z postýlky znělo jako uklidňující ukolébavka.

Možná jsem usnula, možná ne. Ale mohli bychom předstírat, že jsem pilně hlídala spící Chanel a ani jednou mi přitom nespadla hlava. Takhle jsem tedy dopadla. Nejlepší asistentka POD SLUNCEM.

Ve čtyři hodiny a pět minut jsem se rozloučila se služebnou, oblékla si kabát, vyšla z domu a pevně za sebou zavřela dveře. Odpolední slunce hřálo, takže nebyla až taková zima. Úspěch. Chtělo se mi na oslavu tancovat – přímo tady na ulici s cizinci proudícími oběma směry. Chtělo se mi máchat rukama a všem sdělit ten fakt, že já, Chloe Madisonová, jsem se oficiálně stala nezávislou. Měla jsem vlastní práci. Nebude ze mě bezdomovec. Nezklamu. Bylo to osvobozující a vzrušující způsobem, který by mi život mezi privilegovanými nikdy nedopřál. Ano, tisícovka týdně byla kapka v moři mých dluhů. Ano, budu jíst instantní nudle a jezdit metrem. Ale přesto! Stála jsem na vlastních nohou a poprvé jsem se toho nebála, měla jsem dojem, že to zvládnu.

Za chůze jsem shodila tašku z ramene, abych mohla zalovit uvnitř a vytáhnout telefon.

„Čau, krásko!“ zazvonil mi v uchu hlas Cammie a k pozdravu se připojila i Benta. Představovala jsem si je s obličeji nad margaritami a telefonem mezi nimi.

„Nazdar, vy opálené bohyně,“ škádlila jsem je. „Užíváte si floridského slunce beze mě?“

„Kdybychom řekly, že ne, tak kecáme.“ V pozadí se rozezněla hudba. „Jak šel pohovor?“

Přetlumočila jsem jim dobré zprávy a holky vypískly nadšením, které soupeřilo s mým, až mě rozesmály. „Kéž byste tu byly, abychom to mohly oslavit.“

„Ženská, tak naskoč na letadlo a doleť sem! Necháme ti nějakého hezounka.“

„Nepokoušejte mě,“ varovala jsem je. „Chlapi z New Yorku už mi lezou krkem.“ Před očima mi vytanul Clarke Brantley opírající se o okno, kterak mu z každého kousku těla čiší mužnost. Krátce jsem sevřela víčka a bojovala s nutkáním otřít si spodní ret, kdybych náhodou slintala. „Musím končit. Ještě jdu na prohlídku pár bytů. Musím si najít nějaké bydlení. Jen jsem vám chtěla říct tu dobrou zprávu.“

„Je to úžasná zpráva, zlato,“ zavolala Benta, ale moc ji v tom rámusu nebylo slyšet. „Běž se dneska bavit a oslav to bez nás!“

Její rozkaz mě rozesmál. Rozloučila jsem se s nimi a ukončila hovor, načež jsem hodila mobil do kabelky a vydala se po schodech do metra. S každým krokem do temného podzemí víc a víc ubývalo hřejivého světla odpoledního slunce.

Sešla jsem jen kousek, když se mi rozezvonil mobil. Ustoupila jsem na stranu a zběsile po něm šátrala. Podle rozsvícené obrazovky jsem ho našla a vytáhla právě ve chvíli, kdy mi končilo vyzvánění. Chtěla jsem hovor přijmout, ale nad jménem na obrazovce jsem se zarazila.

* * *

Afektovaně jsem se usmála. Poupravila jsem si ramínko šatů a vyhlédla z okna. „Ticho, uslyší tě řidič.“

„Ten je za to placený. Na kolena.“ Vic mi zajel rukou do vlasů a začal si mě k sobě přitahovat. Vykroutila jsem se mu a varovně jsem se na něho zadívala.

Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha: „Udělej to a zítra poletíme do Paříže.“ Jeho dech mě šimral mezi pramínky vlasů uvolněnými z uzlu.

Tohle mě rozhodně zaujalo. Otočila jsem se a sklouzla po sedačce. Vic mi okamžitě zašátral rukou do rozparku šatů a já poslušně roztáhla nohy, zatímco on se věnoval tomu, co uměl nejlíp, a hladil mě přes hedvábné kalhotky. „Soukromým letadlem?“ zeptala jsem se. Moje vyjednávání ho rozesmálo, ale oči mu potemněly, když jsem se přimkla k jeho ruce. Jedním článkem prstu vklouzl pod kalhotky a všechno – na krátký, slastný okamžik – nádherně zčernalo.

„Ano, poletíme soukromým letadlem, ty rozmazlená ženská. A teď mi ukaž tu svoji rozkošnou pusinku.“ Jemně mě pohladil po krku, čímž mi připomněl, co po mně chtěl, a tentokrát jsem neodolala a klekla si na kobereček v limuzíně. Šaty s korálky se zachytily o okraj sedadla a vzápětí se uvolnily.

Rozepla jsem mu pásek a zadívala se mu do očí, zatímco jsem sjížděla dolů zipem poklopce. Hleděl na mě potemnělým pohledem, a když jsem vsunula ruku do smokingových kalhot a sevřela ho, mírně otevřel rty.

Auto zabočilo a já se musela Vica levačkou chytit za stehno, abych udržela rovnováhu. Prsty si pohrával s ovládáním okýnek. Otevřel je na škvíru a dovnitř začal proudit stříbřitě chladný noční vzduch a zvuky města kolem nás. Přimhouřila jsem na něho oči, přiložila si penis k ústům a vycenila jsem zuby. Vyhrožovala jsem Vicovi očima.

„Klid, princezno.“ Usmál se ve tmě dokonalým bílým úsměvem. „Jenom tomu dávám trochu atmosféru. Nikdo nic neuvidí. Tak do toho.“

Jeho rozkaz mě nabudil, dominance v jeho hlasu mě přinutila sevřít stehna k sobě, byla jsem čím dál vzrušenější. Věděla jsem však, že Vic to vzrušení přemění na plnohodnotný oheň dřív, než dojdeme k výtahu. A uhasí ho prsty, ústy i tělem. Zavřela jsem oči a soustředila se.