Voněla po medu. Jasně jsem ji ucítil v prvním okamžiku, kdy jsem vlezl do baru, i přes hustou atmosféru tvořenou kouřem, zápachem rozlitého chlastu a hromadným odérem opilců, okořeněnou trochou štiplavého smradu pekelné síry. Voněla po medu… jako sladká lepkavá past, s nenápadným náznakem výkalů z hromady sraček trpělivě číhajících poblíž, aby se sesypaly na hlavu nadrženého pitomce, který by neodolal a zkusil se na ni přilepit. Takže jsem samozřejmě vyrazil přímo k baru, sedl si vedle ní, položil na pult desetidolarovku a přikázal barmanovi: „Irish Mist. Dvojitou.“
Pobaveně se na mě podívala, přejela mě pohledem a poznamenala: „Medový likér? Na takové pití bych tě netipovala.“
Otočil jsem se k ní, pokrčil rameny a ušklíbl se: „Jsem mlsoun a mám rád sladký. Každej má svý.“
Takhle zblízka byla vůně medu slabší, přepálená silnou lacinou voňavkou, která moc neseděla k jejímu oblečení – šaty, jaké dáma z vyšší společnosti považovala za vhodné na dobrodružnou výpravu do nočního města, mnohem kvalitnější, než by si mohla dovolit průměrná šlapka, mnohem nápadnější a vyzývavější, než co by si na sebe vzaly normální ženské na lov chlapů nebo při chuti na trochu alkoholu. Tvářička, která by byla celkem hezká sama o sobě i bez make-upu, a pro obyčejné lidi neviditelná maskující záře.
Elegance, příslib sladkého hříchu… a lepkavá medová past.
„Tady máš, Bý,“ zabručel barman, šoupl přede mě sklenku a odšoural se do diskrétní vzdálenosti. Upřel jsem svou pozornost na tekutinu uvnitř a s úsměvem jsem skleničku uchopil.
Pozvedla obočí. „Bý?“
Přivoněl jsem. „Tak mi všichni říkají. Protože mám rád med a sladký a protože mám béčko v iniciálách.“
Obrátil jsem se k ní a pozvedl sklenku: „Tak na zdraví, krásná neznámá.“
„Wanda,“ opravila mě a přiťukla si se mnou podle barvy a vůně kolou s rumem.
Upil jsem předraženého, ale zatraceně dobrého likéru a někde v pozadí se ozval hlásek, který mi zase jednou připomněl, že bych si měl najít nějakou práci, jinak budu muset časem přejít na něco lacinějšího a horšího. Pracuju na tom, zavrčel jsem v duchu a zadíval se na Wandu.
„Seš tu nová,“ prohlásil jsem.
„Občas to chce změnu, podívat se na nová místa, poznat nové lidi…,“ usmála se na mě a zamávala poloprázdnou skleničkou, až se jí prsa zahoupala.
Pokýval jsem chápavě hlavou a pokračoval: „… zažít něco novýho. Ale myslel jsem nová ve městě, ne tady v Alchlastomii. Razítka na imigračních papírech ještě nestačily uschnout, co?“
Zaváhala a zamaskovala to dopitím svého drinku. Odložila prázdnou sklenku a vytočila šarm na maximum.
„V podstatě. Nový začátek, nový život, hledání nových přátel… a zážitků.“
Výzva… příslib… hlad…
„V tom případě hodně štěstí. Norport nesedne každýmu.“
Dorazil jsem pravý med s falešnou whisky, položil sklenku na pult a zamyšleně ji začal studovat.
Nevydržela dlouho.
„Normálně by teď nastala chvíle, kdy se mě chlap zeptá, co to piju, a koupí mi další,“ nadhodila hravě.
Usmál jsem se na ni.
„Nebudu zapírat, že o tom nepřemýšlím, ale víš, jak to někdy chodí. Z jednoho koupenýho drinku jsou dva, pak tři, pak se vymyslí nějaká záminka, proč jít jinam… A taky to může pokračovat žhavým, možná lehce perverzním sexem na prvním vhodným místě…“
„Možná, i takové věci se stávají.“
Tmavě hnědé, až skoro černé oči se jí podivně zatřpytily a rozdělily. Hlad. Chtíč. Med.
Ačkoli mé vnitřní zvíře tvrdě spalo, pomyslně mu z ničeho nic zakručelo v břiše, zavrtělo se a ze spánku mlsně oblízlo.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Jenže pak by se taky mohlo stát, že mě v nejlepším chytneš, zakousneš se mi do krku a narveš mi něco ošklivýho na místo, kam nepustím ani svýho doktora, a o to já moc nestojím.“
Šarm, krása a příslib sladkých radovánek, vše se na její tváři na moment rozmazalo, než se neochotně a nejistě vrátilo zpátky.
„Cože? Ty…“ Falešný, nejistý smích. „Ty si myslíš, že jsem transka? Já vím, že je jich tohle město plné, ale…,“ narovnala se, vystrčila výstavní kozy a naprala do mě vše, co její laciný šarm a nadpřirozené feromony dokázaly.
Zavrtěl jsem hlavou a přestal se usmívat. Tiše, ale důrazně jsem ji přerušil.
„Nemluvím o penisu. Ovipositor, kladélko nebo jak tý součásti svý anatomie říkáš… Opravdu nestojím o to, abych zůstal ležet paralyzovanej v nějaký tmavý díře a cítil, jak se ve mně klubou tvoje ošklivý děťátka a žerou mě zaživa zevnitř.“
Šok. Strach. Vztek. Pootevřená ústa, bílé pravidelné zoubky, které na chviličku nabraly tvary kusadel.
„Co to…,“ začala prskat.
„Nech toho,“ zarazil jsem ji otráveně. „Vím, co seš zač. Z hlediska krátkodobýho zisku bych možná měl hrát dál, nechat se sbalit a pak tě sebrat v nejlepším. Ale kdoví, možná ti křivdím. A už dlouho jsem neudělal žádnej dobrej skutek, takže ti místo toho dám dobře míněnou radu, holka. Seber se a vypadni z města. Lodí, luftem, vlakem nebo nějakou dírou, kterou tě sem nějakej blbec propašoval, protože se mi nechce věřit, že bys takhle dokázala prolízt normální imigrací. Norport není pro každýho, a i když je to v jádru špinavý a prohnilý město, některý věci bereme fakt vážně. Žádní bohové, žádný příšery, jen lidi, kteří chtějí žít a budovat lepší, i když špinavej a převážně ožralej zítřek. I kdyby ses snažila hrát si na člověka, nevěřím, že dokážeš zapadnout. Dřív nebo později neodoláš a pak bude další a další, až natrefíš na někoho, kdo bude chybět, nebo se prostě lidi začnou ptát, jestli se náhodou v poslední době neztrácí nějak moc chlapů.“
Pokusila se něco namítnout, ale gestem jsem ji zarazil a pokračoval, už ne otráveně, ale s pomalu stupňovanou výhrůžkou: „A pak, když budeš mít štěstí, navštíví tě policejní SWAT tým a s další dávkou štěstí tě rozstřílí na kusy a pošle zpátky do Stínů. Když budeš mít štěstí míň, strčí tě tiše na univerzitu do laboratoře nějakýho šílenýho vědátora. A když budeš mít, holka, kurva velkou smůlu, sebereš někoho, kdo má kamarády, co mě znají, a ti mi zaplatí, abych tě našel a zastavil. A to nechceš. To fakt nechceš…,“ usmál jsem se samolibě a šťouchl ji do nosu. Nejen prstem. Na kratičkou chviličku jsem jí ukázal náznak toho, co v sobě nosím já a co vidím v ní. Ne příšeru maskovanou za krásnou ženskou, ale kořist, sladkou medovou pochoutku.
Vyděšeně zalapala po dechu a její chatrné maskování za člověka málem selhalo. Hbitě seskočila z barové stoličky, neúspěšně se mi pokusila věnovat vzteklý výhrůžný pohled a pak naštvaně odkráčela… a měla co dělat, aby se nedala na útěk.
Vesele jsem se ušklíbl. Cítil jsem se dobře, skoro tak dobře jako za starých časů. Z hlubin mé paměti vyskočila vzpomínka, jak jsme často všichni čtyři sedávali v podobných hospodách, chlastali a dělali si legraci, že když mají příšery noční můry, zdá se jim o nás… a pak jsme se samozřejmě pohádali, koho se bojí nejvíc. Raději jsem to všechno, vzpomínky i chutě, zarazil zpátky tak hluboko, jak to jen šlo, vytáhl jsem další bankovku a zamával na barmana. „Ještě jednu dvojitou.“
Přinesl mi sklenku a zavrtěl hlavou.
„To bylo rychlý, Bý, i na tebe. Normálně ti baby vynadají a zdrhnou tak po druhým třetím rande. Někdy si říkám, jak to děláš. Nemyslím to, jak od tebe nakonec zdrhnou, ale jak to děláš, že na tebe sedaj jako mouchy na hovno.“
„Mouchy na hovno? Spíš jako vosy na med,“ zavrčel jsem. „Ale je to jednoduchý, Tome. Ženský prostě maj rády sebevědomý chlapy.“
„Ty nejseš sebevědomej,“ zavrtěl olysalou hlavou starý Koktejlový Thomas. „Ty seš arogantní hajzl, to je něco jinýho. Seš tak arogantní, že jestli budou někdy točit film o prastarých bozích, mohl bys z fleku hrát Aroganci.“
„Budu to brát jako lichotku.“
„To nebyla lichotka, Bý, ale ber to, jak chceš.“ Zaváhal. „Nebyla to normální baba, co?“
„Kdo v tomhle městě je normální, Tome? Kam se podíváš, všude jsou magoři, příšery a monstra, co si zkouší víc nebo míň úspěšně hrát na lidi. Celý tohle blbý město je na tom postavený. Ty, já, skoro všichni tady…“
„Já ne,“ namítl Thomas. „Já se v tomhle městě narodil a vyrostl.“
Nebral jsem mu iluze. S tím, jak byl starý, to bylo skoro nemožné, ale spousta imigrantů, kteří dostanou krycí identitu, se jí usilovně drží a snaží se v ní žít, až tomu sami uvěří. U některých to jde tak daleko, že přestanou na příšery, magii a všechno další svinstvo věřit nebo jsou přesvědčení, že je to jen záležitost vnějších, bezpečně vzdálených světů. A to nemluvím o těch chudácích, kterým při imigraci zapomínači placení městem pro jistotu proberou palici úplně na dřeň a udělají z nich totální výmazy.
A tak jsem jen pokrčil rameny.
„Bylo na ní něco divného,“ pokračoval Thomas. „Radši jsem jí namíchal jako welcome drink Nebeské martini… trojité. Ale jen poznamenala, že sice dobré, ale na ni trochu moc mdlé a že by radši kolu s dvojitým námořním.“
„Zbytečně jsi vyplýtval svěcenou vodu,“ řekl jsem mu. „Nemá v sobě démonickou krev, aby jí to vypálilo tlamu. I kdyby byla jako někteří kreténi démoni, co se hecujou, jak málo si ji troufnou naředit. Na potvory jejího typu to nefunguje, maximálně je to zpomalí. Stejně jsem nepochopil, proč vůbec něco takovýho prodáváš.“
„Protože mám zákazníky, jako jsi ty, na které alkohol skoro nefunguje, pokud ho nepijou opravdu ve velkým. Ale přidej trochu svěcené a hned to jde rychleji,“ usmál se.
Protáhl jsem ksicht. Sice to dávalo smysl, ale fuj. Vím, jak se svěcená voda dělá.
„Navíc jsou lidi, kteří si prostě nemůžou pomoct a chtějí zkusit něco, co je ve městě zakázaný. Ale ta ženská… byla něco? Něco špatnýho?“
„Jo. Vosí královna, nebo spíš princezna. Rozhodně bych nedoporučoval dát si s ní někde rychlovku. Jedině že bys měl chuť na menší nebo větší… hm, vlastně spíš pořádně velkou perverzičku a důkladně ji přivázal.“
„Tak proč jsi ji nesbalil? To přece občas děláš, ne?“
Povzdychl jsem si. „Protože, Tome, možná jí křivdím. Možná je to jen další příšera z vnitřních nebo vnějších světů, co si chce zkusit iluzi normálního pozemskýho života v Norportu.“
„Ale ty si to nemyslíš.“
„Poradil jsem jí, ať vypadne z města. Pokud zůstane, nemyslím si, že se vydrží dlouho ovládat. Kdyby se tu zas ukázala, možná bys měl radši varovat některý blbější štamgasty. Bude mít tendence vybírat si velký silný chlapy nebo vyslovený tlusťochy.“
Thomas pokýval hlavou. „Tak to už chápu, co na tobě viděla.“
Vytřeštil jsem na něj oči… a pak jsem je sklopil ke svému břichu, které bylo nějak větší, než by být mělo. Hm. Asi by to opravdu chtělo víc pohybu a míň chlastání, pomyslel jsem si otráveně.
„A když někoho sbalí?“
Pokrčil jsem rameny. „Bude za ni větší odměna.“
Thomas se na mě znechuceně podíval. Ale on má prosperující bar a mě čekalo placení daní, nájmu, splátky pár dluhů… a obě peněženky byly nechutně prázdné.
„Ještě jednu mlhu?“ zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou a přejel očima po baru, zatímco jsem si v duchu vyvolával vzpomínky na svůj příchod a na zápach síry, který jsem kvůli medovému příslibu chutného zákusku ignoroval.
Ale špatně maskovaný – tím pádem v téhle části města potenciální kořist nebo klient – návštěvník s pekelnou krví už zmizel. Zůstala mi jen nezřetelná vzpomínka na malého ošklivého chlápka u jednoho ze stolů, který by podle všeho Thomasovo martini opravdu neocenil. Pokrčil jsem rameny, vstal a vyrazil do ulic za prací… nebo spíš domů, k pár láhvím rumu a možná nějaké staré pašované detektivce, kterou jsem ještě nečetl.
* * *
Seděl jsem rozvalený u pracovního stolu, na kterém se válely zbytky genocidy balíku sladkých medových rohlíčků se šlehačkou a rozebraný revolver. Ačkoli střelné zbraně moc nepoužívám, k soukromému detektivovi tak nějak patří, klienti je očekávají a občas vhodně zamířená kulka ušetří spoustu práce. Jak se mi do mechanismu mohl dostat mléčný karamel, jsem teda fakt nechápal, ale aspoň jsem měl pocit, že něco dělám. Přesněji řečeno jsem oknem pozoroval dění na ulici, kde paničky venčící své čivavy a trpasličí velociraptory postávaly pod zčernalými deštníky a čekaly, až se přeháňka uklidní. Spíš než dešťové kapky padaly z oblohy černé kašovité chuchvalce, popel z už zase dýmající sopky smíšený se smogem a slepený tou trochou vody dohromady. Norport, pardon, Noir Port, Černý přístav, bránil své jméno ze všech sil, přes veškerou pochybnou snahu technických služeb udržovat naši krásnou malou fašistickou utopii čistou a nablýskanou.
Obloha skoro neustále zatažená oblaky smogu nebo sopečného prachu byla ve skutečnosti jedním z lákadel města, aspoň pro specifický typ imigrantů. Stačilo věnovat trochu pozornosti relativně přesné předpovědi počasí v rádiu a i průměrný upír se mohl celkem bezpečně procházet přes den po ulici, protože sluneční paprsky vyčerpané snahou prorazit skrz hustou kaši už většinou neměly dost sil, aby nositele pekelných krevních linií něčím ohrozily. Většina městských démonů nepotřebovala nic víc než trochu krému s ochranným faktorem.
A jelikož mraky v noci spát nechodily, stejným způsobem omezovaly i měsíční záři.
Staré pozemské detektivní legendy často popisovaly situaci, v jaké jsem se zrovna nacházel. Soukromý detektiv, dluhy, bez práce, kolem slídící nepřátelé a věřitelé, ale vždycky se nakonec objeví nějaký případ, který mu umožní z průseru vybruslit a vydělat si dost na laciný chlast a doutníky. Většinou do toho byla zapletená nějaká krásná ženská, mafiáni a intriky, čehož bylo tohle město plné… Ale začínal jsem být přesvědčený, že samo to nepřijde a já budu muset nějaký dobrý případ shánět aktivně sám. Nebo vzít nějakou riskantní, ale dobře placenou bokovku, ideálně někde mimo město, možná venku v bažinách, kde bylo hnusně horko, všude samí hmyzáci a pitomí hladoví dinosauři.
Znechucovalo mě to. Uráželo. Budu s tím muset začít něco dělat, zavrčel jsem si pod vousy. V poslední době moje lenivost a vybíravost dosáhly takové úrovně, že už se za mnou klienti ani neobtěžovali chodit. Na jednu stranu mi to zas tolik nevadilo, ale pokud se neobjeví něco zajímavého, budu muset zvážit přesně takovou nechutnou práci, jaké jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Rozjímání o tom, jestli přece jen nezvednu zadek a nepůjdu se po nějaké práci sám podívat, přerušilo otravné drnčení telefonu.
„Bý, jde ti klientka, tak se dej do pucu, ty starej ožralo, a snaž se udělat dobrej dojem,“ zasyčela na mě ježibaba Vasilisa, která v kancelářském komplexu dělá něco jako recepční a příležitostnou sekretářku těm z nás, kteří na vlastní ozdobu a asistentku nemají peníze nebo chuť. Než jsem stačil babě něco odseknout, položila mi to.
