„Mám jít na hřbitov s tebou, Sloan?“
Kristen o mě měla strach.
Zavrtěla jsem hlavou směrem ke středovému ostrůvku v autě, kde jsem měla telefon připojený na reproduktor. „Jsem v pohodě. Potom chci jet na farmářský trh,“ dodala jsem a doufala, že ji to uklidní.
Moje auto stálo na červené vedle chodníku lemovaného omšelými podniky a žíznivými duby vzdorujícími suchu, které vypadaly, že je nedostatek vláhy brzy zlomí. Pekla jsem se v žáru slunce. Střešní okno se mi rozbilo během velikonočního víkendu, což už bylo před pár týdny, ale já ho stále ještě nenechala opravit. Byla to už taková moje letitá tradice, že jsem na svém prastarém autě zkrátka nic neopravovala.
„Farmářský trh? Ty budeš vařit?“ v Kristenině hlase bleskla naděje.
„Ne. Možná jen salát,“ řekla jsem, zrovna když na semaforu blikla zelená. Dávno už jsem nevařila. A všichni to věděli.
Spoustu věcí už jsem dávno nedělala.
„Tak jo. A chceš, abych se zastavila později?“ zeptala se. „Přinesu těsto na sušenky a pálenku.“
„Ne. Budu... Pane bože!“ Chlupatá zrzavá koule se mi vrhla přímo pod kola a já dupla na brzdu. Telefon se změnil v projektil, který vystřelil k palubní desce. Z kabelky převržené na sedadle spolujezdce se vysypaly tampony a krabičky s ochucenými mlíčky do kávy.
„Sloan! Co se stalo?“
S bušícím srdcem jsem sevřela volant. „Kristen, musím končit. Myslím... Asi jsem přejela psa.“ Ukončila jsem hovor a odpoutala se. Zatáhla jsem ruční brzdu a s třesoucí se rukou na dveřích jsem čekala na mezeru mezi projíždějícími auty, abych mohla vystoupit.
Prosím, tolik si přeju, aby to bylo rychlé a bezbolestné. Prosím.
Tohle mě zničí. Bude to přesně ta poslední kapka. Bezvládné tělo ubohého domácího mazlíčka pod koly mého starého auta zrovna v tenhle prokletý den, takže i poslední zbytek radosti, co jsem cítila, prostě vyprchá a zmizí.
Nenávidím svůj život.
Stáhlo se mi hrdlo. Slíbila jsem si, že dneska nebudu brečet. Slíbila jsem...
Zaštěkání.
Pes s plandavýma ušima vykoukl zpoza mého nárazníku a začmuchal. Sotva jsem měla čas zpracovat, že žije, a už mi skočil na kapotu. Zaštěkal na mě přes sklo, potom se zakousl do stěrače a začal se s ním přetahovat.
„Co to…“ Naklonila jsem hlavu a na chvilku se pousmála. Svaly, které jsou k tomu potřeba, už dlouho zahálely. Na zlomek vteřiny, jen na kratičký prchavý moment, jsem zapomněla, co je dnes za den.
Zapomněla jsem, že jedu na hřbitov.
V telefonu mi pípala jedna zpráva za druhou. Asi Kristen, musela být strachy bez sebe.
A proto takhle brzo nikdy nevstávám. Nic než zmatek. Tohle se snad v Canoga Parku stává v devět ráno běžně? Psi tu jen tak pobíhají po ulicích, jak se jim zlíbí?
Ozval se klakson a z projíždějícího kabrioletu vystřelil do vzduchu vztyčený prostředníček. Parkovala jsem uprostřed silnice a na kapotě mi stál pes.
Vyrazila jsem na záchrannou akci. Nechtěla jsem, aby skončil pod koly jiného auta. Znovu jsem čekala, až se mezi projíždějícími auty udělá mezera, zatímco ten pes seděl na zadku a štěkal na mě přes sklo. Vrtěla jsem na něj hlavou a on se zvedl, naklonil hlavu na stranu a proskočil otevřeným střešním okýnkem dovnitř.
Přistál mi na hlavě jako plyšová koule. Z plic mi vyrazil veškerý vzduch a tlapka mu sklouzla od mého krku dolů až do výstřihu, takže mě podrápal od klíční kosti až k pupíku. Potom mi položil packy na ramena, olízal mi obličej a kňučel, jako bychom spolu roky vyrůstali a já se právě vrátila z vysoké.
Ječela jsem, jako by mě žral za živa.
Odstrčila jsem ho na sedadlo spolujezdce. Lapala jsem po dechu, celá rozcuchaná, s poslintaným obličejem, a do toho mi zazvonil telefon. Automaticky jsem po něm sáhla.
„Jsi v pořádku, Sloan?“ ptala se Kristen ještě dřív, než jsem stihla dát telefon k uchu.
„Právě mi střechou skočil do auta pes!“
„Co?“
„Jo.“ Spodním lemem trička jsem si otřela tvář. „Sedí… sedí mi na předním sedadle.“
Ten pes se na mě usmíval. Doslova se zubil a plácal ocasem sem a tam. Potom sklonil hlavu a vydal dávivý zvuk. S hrůzou jsem sledovala, jak zvrací hnusnou slizkou hromadu trávy do držáku na nápoje, přímo na nedotčený kelímek s kávou.
Do toho se za mnou rozblikaly policejní majáky.
„To si ze mě děláte srandu,“ vydechla jsem a těkala očima mezi zvratky, psem a majáky ve zpětném zrcátku.
Vybuchla jsem smíchy. To byla moje stresová reakce. To a cukající oční víčko. Obojí mi dodávalo vzezření šílence.
Policie se chystá pomáhat a chránit.
„Kristen, zavolám ti za chvíli. Je tu policie.“ Rozesmála jsem se.
„Počkej, cože?“
„Jo. Já vím. Stojím uprostřed silnice, takže mě budou chtít zkontrolovat.“
Zavěsila jsem a policejní auto za mnou netrpělivě zahoukalo. Krokem jsem se ploužila vpřed, než jsem našla parkoviště u malého obchodu, kde jsem mohla zastavit. Podívala jsem se na sebe, upravila si tričko a zavrtěla hlavou. Mumlala jsem něco o nezodpovědných majitelích psů a do toho se hihňala jako blázen.
Zvažovala jsem, jestli vypadám dost roztomile na to, abych se vyhnula pokutě.
Důkazy jasně křičely ne.
Kdysi dávno, v jiném vesmíru, tahle tvář vyhrávala soutěže krásy. Teď to spíš vypadalo, jako bych se porvala o pizzu s mývalem – a prohrála.
Ruce jsem měla poškrábané od psích drápů a všude bylo tolik zrzavých chlupů, že by to stačilo na celé štěně. Blonďaté vlasy jsem měla stažené do ledabylého drdolu, který se v zápalu boje napůl rozpletl. Celému vzezření moc nepomáhaly ani tepláky na jógu a tričko potřísněné barvou. Nenalíčená tvář byla bledá a unavená.
Už dva roky jsem byla unavená.
„Tohle budeme muset uhrát na kouzlo osobnosti,“ zamumlala jsem směrem ke psovi. S vyplazeným jazykem se usmál a já se na něj vyčítavě podívala. „Tví páníčci budou mít co vysvětlovat.“
Stáhla jsem okénko a podala policistovi svůj řidičák i doklady od auta dřív, než si o ně řekl.
„To byla celkem pěkná scénka, slečno –“ policista si přečetl moje údaje – „Sloan Monroeová. Blokování provozu je nezákonné,“ řekl znuděným tónem.
„To nebyla moje vina, pane. Ten pes mi vletěl před auto, a potom zničehonic proskočil otevřenou střechou dovnitř.“
V jeho slunečních brýlích jsem viděla svůj odraz. Oční víčko mi cukalo, tak jsem ho pevně zavřela a pošilhávala po něm jen jedním okem. Bože, vypadala jsem jako šílenec.
„Podívejte se, mladá dámo, já nejsem žádnej zelenáč. Až budete příště točit video na YouTube, tak si najděte něco, kvůli čemu nezablokujete dopravu, a buďte ráda, že vám protentokrát dám pokutu jen za to blokování, a ne za to, že necháváte svoje zvíře volně pobíhat po ulicích.“
„Počkejte. Vy si myslíte, že ten pes je můj?“ Z pusy jsem si vytáhla dlouhý chlup. „Jasně, chápu, že když mi pes skočí do auta otevřenou střechou, vypadá to, že jsem jeho majitel, ale já tohle stvoření nikdy v životě neviděla.“ Podívala jsem se dolů a rozhihňala se. Pes mi položil hlavu na klín a jeho herecký výkon v hlavní roli filmu Jsem tvůj pes byl na Oskara. Vzhlížel ke mně a v očích mu svítilo „Ahoj, mami“.
Odfrkla jsem si a hystericky se rozesmála. Cukající oční víčko jsem si držela prstem.
Dneska. Tohle se mi musí stát zrovna dneska.
Policista si mě snad půl minuty prohlížel a pozoroval můj hysterický záchvat.
Zvratky v držáku na pití určitě nepomohly. Nutno dodat, že původní odér v autě nijak zvlášť nezhoršily. Už dva roky jsem ho nečistila. Přesto v mém výrazu musel něco zaznamenat, protože se rozhodl přistoupit na mou verzi příběhu.
„Fajn. Tak já zavolám odchytovou službu.“ Naklonil se k mikrofonu vysílačky na rameni. „Abychom vás toho nebezpečného tvora zbavili.“
Na vteřinu jsem vystřízlivěla a pustila cukající oko. „To ne! Nemůžete ho poslat do útulku!“
Ruka na vysílačce ztuhla a on povytáhl obočí. „Protože je to váš pes?“
„Ne, protože by byl vyděšený. Copak jste neviděl ty reklamy ochránců zvířat? Se smutnými pejsky v klecích? Neznáte tu písničku od Sarah McLachlanové?“
Policista se smál celou cestu zpět do svého auta, kam mi šel napsat pokutu.
Když jsme se psem dojeli ke mně domů, dala jsem paragon na lednici a přichytila ho tam magnetem, který jsme si s Brandonem koupili na Maui. Při pohledu na magnet i paragon se mi udělal knedlík v krku, ale pes mi strčil čumák do ruky, a tak jsem dokázala potlačit potřebu rozplakat se. Bylo deset hodin ráno, den D, a prozatím jsem dodržela své předsevzetí nebrečet.
Dobře já.
Zavolala jsem Kristen, která už byla nejspíš hrůzou bez sebe a sháněla záchrannou četu, která mě vyrazí hledat. Měla jsem od ní pět nepřijatých hovorů. Zvedla to na první zazvonění. „Co se, sakra, stalo? Jsi v pořádku?“
„Ano, jsem v pořádku. Mám toho psa doma. Dostala jsem pokutu za to, že jsem zastavila uprostřed silnice.“
„Děláš si prdel?“
„Bohužel ne,“ odvětila jsem unaveně.
Zklamaně zasyčela. „Ty ses pořádně nevyprsila, viď? Příště musíš použít prsa.“
Vytáhla jsem si tričko a prohlížela škrábance na hrudi. „Radši zaplatím tu pokutu a nechám si aspoň zbytek sebeúcty, děkuju pěkně.“
Ze skříňky jsem vytáhla modrou plastovou misku, natočila do ní vodu a dívala se, jak ten pes pije, jako by vodu neviděl celé dny. Postrkoval misku po dlaždicích v kuchyni a cákal všude kolem. Promnula jsem si spánky.
Bože, dneska je den na prd.
Toho rozruchu na mě začínalo být moc. Většinu dní jsem vůbec nevycházela z domu. Tohle byl důvod, proč jsem nevycházela z domu. Moc lidí, moc věcí. Nejradši bych zahnala slunce zpátky za obzor a vrátila se do postele.
„Zavolám na číslo, co má na obojku. Ozvu se ti.“
Zavěsila jsem a prohlížela si jeho obojek. Divná volačka. Tucker, hodný kluk.
„Hodný kluk, jo? Tak o tom bychom si mohli promluvit. No nic, Tuckere, poslechneme si, jakou mají tví páníčci omluvu pro to, že tě nechají pobíhat po silnici. Mumlala jsem si pro sebe a vyťukala na displeji číslo z obojku.
Hovor spadl rovnou do hlasové schránky, kde mi hluboký mužský hlas oznámil: „Jason. Nechte mi vzkaz.“
Namluvila jsem do schránky své kontaktní údaje, zavěsila a dívala se, jak pes rozlévá vodu po celé kuchyni. „Asi budeš mít i hlad. Já tu ale žádné psí žrádlo nemám, takže musíme jít něco koupit.“
Možná bych někde v autě našla nakousnutý citronový chlebíček ze Starbucks, ale asi už bude jako kámen.
Neměla jsem vodítko, tak jsem si vyrobila provizorní ze šňůrky od župánku Victoria’s Secret, který mi dal Brandon k posledním Vánocům před nehodou. Tucker ho okamžitě začal žvýkat.
Fakt super.
Než jsme došli do zverimexu, stavili jsme se na veterině, abych zjistila, jestli je pes očipovaný. Byl, a číslo v registru bylo stejné jako na obojku. Bez adresy.
Tohle už bylo vážně nepříjemné. Každou chvíli jsem si kontrolovala telefon, jestli mám zapnutý zvuk.
Žádný zmeškaný hovor, žádné zprávy.
Zvažovala jsem své omezené možnosti, když vtom Tucker počůral podlahu ordinace veterinářky. Ta ani nemrkla, vytáhla hrst papírových ubrousků a podala mi je. Tucker se schoval pod židli a pozoroval mě velmi smutnýma štěněčíma očima.
„Taky jedl trávu.“ Klekla jsem si a utírala tu spoušť. „Možná ho bolí břicho.“
„Mohl by mít zánět močového měchýře. Měli bychom tu moč otestovat.“
Zvedla jsem k ní oči od loužičky na podlaze. „Počkat, jako já? Chcete, abych ty testy zaplatila já? Vážně? Vždyť to vůbec není můj pes.“
Pokrčila rameny. „Jen si uvědomte, že pokud má infekci, neudrží moč. Zítra je sobota, takže jestli si ho nikdo nevyzvedne, budete mít ošetření mnohem dražší. Navíc ho to nejspíš bolí. Jestli si to nemůžete dovolit, můžete ho zavézt do útulku. Třeba ho ošetří tam.“
Útulek nepřipadal v úvahu. A s tou bolestí mi zahrála na city. S mým štěstím si ho opravdu nikdo nevyzvedne a já tu budu zítra stát zase a zaplatím dvojnásobek, jen aby zastavili to čůrání. Přitiskla jsem si prst na cukající oko. „Fajn. Otestujte ho. Třeba mi to jeho majitel proplatí…“
Bože, byla jsem unavená na dva dny dopředu.
Pípnul mi telefon a já se na něj unaveně podívala.
Kristen: Měl ten polda úchylácký pornoknírek?
Píp.
Kristen: Měla ses rozbrečet. Vždycky bulím jak želva a pokutu jsem nikdy nedostala. Tak jen pro příště.
Odfrkla jsem si. Snažila se mě rozesmát. Kristen a její manžel Josh dnes drželi nad Sloan hlídku. Nejvyšší pohotovost, červený kód. Hlídali mě, abych se nezbláznila nebo nezhroutila.
Asi to bylo rozumné.
Zaplatila jsem dvě stě dolarů, vyfasovali jsme zprávu o zánětu močového měchýře a odkráčeli s psími antibiotiky. Pak jsem Tuckerovi koupila ještě vodítko a malý sáček psích granulí. Potřebovala jsem něco, s čím si vystačíme aspoň do zítra, kdyby to dopadlo tak, že u mě přespí.
K tomu jsem ještě přihodila žvýkací kost a míček, aby se nenudil. Nijak jsem nestála o to, aby mi tenhle tasmánský čert zdemoloval dům.
Nevěděla jsem, co je to za rasu. Zapomněla jsem se na to veterinářky zeptat. Vypadal trochu jako malý zlatý retrívr. Nepřekvapilo by mě, kdyby byl křížený s medojedem. Byl trochu divoký. Jaký pes vám proskočí střešním oknem auta?
Ale ať byl, co byl, dnešek jsem rozhodně neměla trávit s ním.
Dnes jsem měla být s Brandonem.
Měla jsem položit lahev Woodford Reserve na jeho náhrobní kámen. Měla jsem sedět na dece v trávě vedle místa, kam jsme ho uložili k odpočinku. Vyprávět mu, jak mi chybí, jak je svět ošklivější, když tady není, jak prázdná jsem uvnitř, a že se to s ubíhajícím časem vůbec nelepší, jak mi tvrdili.
K letošnímu osmému dubnu uběhly dva roky od jeho nehody. Neberu to jako datum jeho smrti – byl to prostě den, kdy ho srazilo auto a už se nikdy neprobral. Ve skutečnosti ale ten den jeho život skončil, a s ním i ten můj. Takže dnešní den už nikdy nebude jen tak nějakým obyčejným dnem.
V průběhu roku byla celá řada podobných dnů. Ten den v prosinci, kdy mě požádal o ruku. Jeho narozeniny. Moje narozeniny. Svátky, datum svatby, ke které nikdy nedošlo. Většina políček v kalendáři byla vlastně minovým polem těžkých dnů. Přišel jeden, nějak jsem ho přežila, ale potom se přihnal hned další. Celý rok byl jen neustálým střídáním horších a méně horších dnů.
Další rok bez něj.
Na dnešek jsem si naplánovala, že se něčím rozptýlím. Zajdu na hřbitov a pak budu produktivní. Něco namaluju. Něco zdravého sním. Dala jsem si závazek, že celý den neprospím jako loni. Slíbila jsem si, že budu ignorovat fakt, že celý duben cítím pach nemocnice, před očima mám nehybné zorničky a slyším pískání přístrojů, jejichž rytmus se nikdy nezmění.
Znovu jsem se podívala na telefon.
Nic.
