Začalo to při normálním každodenním shromáždění kapituly v benediktinském klášteře svatého Petra a svatého Pavla v Shrewsbury, třináctý den července, léta Páně 1139. Byl to den před svátkem svatého Petra v okovech, svátkem důstojným a výnosným, důležitým pro dům, který nesl světcovo jméno, a tak bylo celé ranní setkání zasvěceno krokům nutným k jeho náležité oslavě a menší záležitosti musely počkat.
Dům měl, když uvedeme celé zasvěcení, světce dva, ale na svatého Pavla se zapomínalo, někdy byl dokonce vynecháván i z úředních listin, nebo zkracován tak, že málem mizel. Čas jsou peníze a písaři považovali psaní celého titulu za únavné, zejména když se v jedné listině objeví třeba dvacetkrát. Od chvíle, kdy kormidlo klášterního plavidla převzal opat Radulfus, museli se ovšem napravit, neboť to byl muž, který nestrpěl žádné lajdáctví a od svých mužů žádal stejnou pečlivost jako od sebe.
Bratr Cadfael zašel už před ranní do své oplocené bylinářské zahrady, s potěchou se podíval, jak mu kvetou orientální máky, a odhadoval, kdy je bude čas sklízet. Léto vrcholilo a slibovalo bohatou úrodu, protože jaro bylo po hojném a časném sněhu teplé a vlhké a červen i červenec horké a slunečné, sem tam s nějakou přeháňkou, která doplnila vláhu a udržela listí svěží a poupata plodná. Seno už bylo sklizeno, a byla ho spousta, a obilí se zdálo zralé pro srp. Žně začnou hned po jarmarku. Cadfaelovo voňavé království, po ránu orosené a již se ve vycházejícím slunci prohřívající v opilou sladkost, plnilo jeho smysly rozkoší, na niž se občas asketická církev mračí, protože v čirém potěšení shledává cosi neurčitě hříšného. Byly doby, kdy mladý bratr Marek, který s ním obdělával toto líbezné pole, cítil, že by svou radost měl přiznat mezi svými hříchy a pokorně přijímat nějaké náležité pokání. Byl ještě hodně mladý, dalo se to omluvit. Bratr Cadfael byl rozumnější a takové skrupule neměl. Rozmanité dary Boží tu byly proto, aby se z nich člověk těšil, a neradovat se by byl nevděk.
Při ranní mši už měl Cadfael za sebou dvě hodiny práce, a protože neměl žádný úkol ve spojitosti s opatským jarmarkem, který zaujímal veškerou pozornost, po svém zvyku klimbal za svým krycím sloupem v nejtmavším koutě kapitulní síně, zcela připraven okamžitě procitnout, kdyby se jeho směrem nesl nějaký neočekávaný dotaz, a zcela schopen souvisle odpovědět na to, co slyšel jen zčásti. Byl mnichem už šestnáct let, z vlastní uvážené volby, jíž nikdy nelitoval, uvnitř měl naskládány hory zkušeností a pořád byl nezdolný jako jezevec – a podle bratra Marka právě tak křivonohý, ale bratr Marek si to mohl dovolit. Cadfael podřimoval tichoučce jako na noc zavřený kvítek a skoro nechrápal; vypěstoval si uvnitř benediktinského řádu a v přátelské družnosti s ním svou vlastní denní kázeň, která obdivuhodně vyhovovala jeho potřebám.
Je pravděpodobné, že ve chvíli, kdy se do kapituly odvážil s náležitou omluvou vstoupit hospodářský správce a čekal, až mu opat dovolí mluvit, Cadfael tvrdě spal. Rozhodně však byl vzhůru, když správce hlásil: „Můj pane, na nádvoří stojí městský starosta s delegací cechů a prosí o slyšení. Říkají, že jde o závažnou věc.“
Opat Radulfus si dovolil maličko pozvednout své ocelové, rovné obočí a milostivě naznačil, aby byli otcové obce ihned vpuštěni. Vztahy mezi městem Shrewsbury na jedné straně a opatstvím na druhé nebyly sice nikdy právě srdečné – to se nedalo čekat, když se jejich zájmy tak často křížily –, ale vždy byly korektní a jejich šarvátky se odbývaly s obezřetnou zdvořilostí. Jestliže opat větřil bitvu, nedal to najevo. Přesto, pomyslel si Cadfael, jak tak pozoroval bystrou, hubenou, úzkou tvář, má dost přesnou představu o tom, proč přišli.
Důstojní zástupci cechu vstoupili do kapitulní síně jako pevná falanga. Bylo jich plných deset, zástupci poloviny městských řemesel, v čele starosta. Mistr Geoffrey Corviser, řemeslem škorníř, byl veliký, mohutný, silný muž ani ne padesátiletý, hladce vyholený, rázný a důstojný. Vyráběl jedny z nejlepších střevíců a jezdeckých bot v celé Anglii a byl si plně vědom jejich skvělosti a své vlastní ceny. Pro tuto příležitost si oblékl sváteční šaty, a i bez dlouhého pláště, ve kterém by mu bylo v tomto letním počasí jako v horoucím pekle, byl působivou postavou, což si očividně přál. Několik mužů seskupených za jeho zády Cadfael znal: Edrika Fleshera, největšího shrewsburského řezníka, Martina Bellecotea, mistra tesařského, Reginalda z Astonu, stříbrotepce – samí zámožní muži. Opat Radulfus je ještě neznal, zatím. Byl v úřadě teprve půl roku, vyslán z Londýna, aby upravil pohodlné venkovské opatství do horlivějšího tvaru, a o lidech z pohraničí se měl ještě hodně co učit, jak si sám dobře uvědomoval; nebyl žádný hlupák.
„Vítejte, pánové,“ řekl opat mírně. „Mluvte svobodně, budete mít pozorné posluchače.“
Deset mužů se vážně poklonilo, rozkročili se na statných nohou a stáli jako bitevní čtverec, oči zbystřené; zatím nedělali žádné závěry. Opat na ně zdvořile zaměřil pozornost s prakticky stejným účinkem. V období, kdy sloužil u ovcí, viděl Cadfael jednou dva berany, jak na sebe upírají právě takové pohledy, než se srazili čely.
„Pane opate,“ řekl starosta, „jak víte, pozítří začíná svatopetrský jarmark a trvá tři dny. Právě kvůli jarmarku za vámi jdeme. Znáte podmínky. Po celou tu dobu musí být všechny obchody ve městě zavřeny a nesmí se prodávat nic než pivo a víno. A přitom se bude tady na tržišti a v předklášteří pivo a víno volně prodávat také, takže ani na tom zboží nikdo ve městě nic nevydělá. Po tři nejrušnější dny v roce, kdy bychom si mohli pěkně pomoci na clech za povozy, nákladní koně a nosiče, nesmíme vybírat žádné poplatky, ani hradebné, ani dlažebné. Všechna cla patří jen a jen opatství. Zboží, které připlouvá proti proudu Severnu, přistává jen u vašeho mola a platí poplatky vám. My nedostaneme nic. A za toto privilegium platíte pouhopouhých osmatřicet šilinků, a i ty musíme pracně strhávat z poplatků vašich nájemců ve městě.“
„Pouhopouhých osmatřicet šilinků!“ opakoval opat Radulfus a ještě maličko zvedl ocelově šedé obočí, ale stále se zdvořilým výrazem a mírným hlasem. „Ta částka byla stanovena jako spravedlivá, a ne námi. Podmínky smlouvy jsou vám, pokud vím, známy mnoho let.“
„Jsou a už častokrát byly shledány dost tíživými, avšak dohody je třeba plnit a nikdy jsme si nestěžovali. Ovšem ať byl rok dobrý nebo špatný, částka nebyla nikdy zvýšena. A na město v takové tísni, jako jsme dnes my, těžce doléhá ztráta tří dnů obchodování a nejlepšího cla za celý rok. Loni v létě, jak jistě víte, přestože jste tehdy mezi námi nebyl, bylo Shrewsbury přes měsíc obléháno a nakonec dobyto útokem, přičemž městské hradby silně utrpěly, ulice zůstaly velmi zanedbané a přes všechno naše úsilí je na nich ještě spousta práce, a po loňských ztrátách je to drahé dílo. Ani polovina škod ještě není opravena, a kdo v dnešních bouřlivých časech ví, kdy se zas octneme pod útokem? I ruch vašeho jarmarku bude procházet našimi ulicemi, a to jim nepřidá, ovšem k náhradě škod nedostáváme vůbec nic.“
„Pojďte k věci, pane starosto,“ řekl opat stejným poklidným tónem. „Přišel jste nás o něco požádat. Vyslovte se.“
„Také že se vyslovím, otče opate! Myslíme si – mluvím za celý kupecký cech a shromáždění města Shrewsbury –, že v takovém roce máme ten nejlepší důvod žádat, aby opatství buď zaplatilo za jarmark vyšší poplatek, nebo daleko lépe, aby dalo stranou určitý podíl tržních cel za zboží dopravované na koni, povozem nebo lodí a předalo jej městu na opravu hradeb. Máte užitek z ochrany, kterou vám město poskytuje; myslíme si, že byste se s námi měli podílet na udržování obranných zdí. Desetina zisku by byla vítána a srdečně bychom vám za ni poděkovali. Ve vší úctě, není to požadavek, ale dovoláváme se uznání. Věříme, že udělení desetiny by nebylo nic víc než spravedlivé.“
Opat Radulfus seděl velmi zpříma, hubený a vysoký, a vážně pohlížel na falangu zavalitých měšťanů před sebou. „Je to názor vás všech?“
Edric Flesher vyhrkl: „Ano. A všech našich spoluobčanů. Mnozí by se vyslovili důrazněji než mistr Corviser. Důvěřujeme však ve vaši lidskost a čekáme na vaši odpověď.“
Lehounký pohyb, který proběhl celou kapitulou, se podobal mocnému, opatrnému vzdechu. Většina bratrů přihlížela úzkostně s očima dokořán. Mladší se vrtěli a šeptali, ale šeptali velmi obezřetně. Převor Robert Pennant, který před časem doufal, že touto dobou již bude opatem, a byl trpce zklamán, když přes jeho hlavu dosadili cizího člověka, zachovával stříbřitý, asketický klid. Zdálo se, že pohybuje rty v modlitbě, střílel však po svém představeném pohledy zpod zúžených slonovinových víček a přál mu, aby udělal nenapravitelnou chybu, zatímco se tvářil soucitně, jako by žehnal. Starý bratr Heribert, donedávna opat tohoto domu, nyní degradovaný na řadového bratra, podřimoval v tichém koutku, mírně se usmívaje, vděčný, že má klid.
„Nemýlím-li se,“ pravil posléze Radulfus mírně a beze spěchu, „uvažujeme o věci, kterou předkládáte jako spor mezi právy města a právy tohoto domu. Měl by v takové věci patřit rozsudek vám nebo mně? Jistě ne! Je zapotřebí nějakého nestranného soudce. Rád bych vám ovšem, pánové, připomněl, že takové rozhodnutí přece padlo v posledním půlroce, po obklíčení, na než si stěžujete. Na počátku tohoto roku Jeho Milost král Štěpán potvrdil naši dávnou smlouvu se všemi dary půdy, práv a privilegií, jaké jsme drželi předtím. Potvrdil také naše právo na tento třídenní jarmark ve svátek našeho patrona svatého Petra za stejný poplatek, jaký jsme platili, a za stejných podmínek. Domníváte se, že by takový dar potvrdil, kdyby jej nepovažoval za spravedlivý?“
„Řeknu rovnou, čeho se domnívám,“ pravil starosta rozohněně. „Nikdy mě ani na okamžik nenapadlo, že by do celé věci vůbec vstoupilo pomyšlení na spravedlnost. Nereptám proti tomu, co se zlíbilo Jeho Milosti učinit, je ale jasné, že pokládal Shrewsbury za nepřátelské město a velmi pravděpodobně je za takové stále považuje, protože FitzAlan, který nyní uprchl do Francie, obsadil hrad a držel jej proti němu déle než měsíc. My měšťané jsme však do toho sotva mohli mluvit, a ještě méně něco udělat! Hrad se prohlásil za přívržence císařovny Matyldy a my musíme nést následky, zatímco FitzAlan je pěkně v bezpečí mimo dosah. Pane opate, je to spravedlivé?“
„Tvrdíte, že Jeho Milost se potvrzením práv opatství mstí městu?“ zeptal se opat s tichou a nebezpečnou jemností.
„Říkám, že městu nevěnoval jedinou myšlenku a jediný pohled jeho škodám, jinak by byl možná učinil nějaký ústupek.“
„Vida! Neměli byste se tedy odvolat k lordu Gilbertu Prestcoteovi, který je královým šerifem a král mu bezpochyby naslouchá spíše než k nám?“
„Odvolali jsme se, třebaže ne ohledně jarmarku. Šerif nemá právo odebírat žádnou část toho, co bylo uděleno opatství. Udělat to můžete jedině vy, otče,“ řekl Geoffrey Corviser pohotově. Začínalo být zřejmé, že starosta se umí pohybovat mezi nástrahami slov stejně dobře jako opat.
„A jakou odpověď jste od šerifa dostal?“
„Nic pro nás neudělá, dokud nebudou spraveny jeho vlastní zdi na hradě. Slibuje nám pracovní síly, až tam dokončí práce, ale my máme pracovních sil dost, potřebujeme peníze na materiál, a než nám půjčí i jen hrstku svých mužů, bude to trvat ještě aspoň rok. Divíte se, otče, že v takovém případě nám jarmark připadá jako břemeno?“
„I my ovšem máme své potřeby, pro nás stejně naléhavé, jako jsou vaše pro vás,“ řekl opat po chvilce uvážlivého mlčení. „A rád bych vám připomněl, že naše zdejší pozemky i majetek leží vně městských hradeb, dokonce i vně zákrutu řeky, dvojí ochrany, kterou požíváte a kterou my nesdílíme. Proč bychom tedy měli platit za to, co pro nás neslouží?“
„Ne všechen váš majetek,“ opáčil starosta. „Ve městě je přes třicet sídel, která držíte, a vaši nájemci a jejich děti se musí brodit loužemi na rozbitých ulicích, stejně jako naše a jejich koně si lámou nohy na troskách dláždění stejně jako naši.“
„S našimi nájemci zacházíme spravedlivě a nájemné mají slušné, za to neseme odpovědnost. Nemůžeme však odpovídat za škody města, jako odpovídáme za škody na našich vlastních pozemcích. Ne,“ řekl opat důrazně, když chtěl starosta pokračovat v dokazování, „již nic neříkejte. Vyslechli a pochopili jsme vaši záležitost a nejsme necitelní. Avšak svatopetrský jarmark je posvátné právo udělené našemu domu za podmínek, které jsme nestanovili my; je to právo, jež nepatří mně jako člověku, ale tomuto domu, a já ve své pomíjivé správě nemám právo sebeméně měnit nebo zmírňovat tyto podmínky. Bylo by to provinění proti Královské Milosti, jež smlouvu potvrdila, a provinění proti mým nástupcům, protože by to mohlo být bráno jako precedent pro další roky. Ne, nevyhradím pro vás žádnou část výnosu z jarmarku, nezvýším poplatek, který vám za něj dáme, nerozdělím v žádném poměru cla za zboží a stánky. Všechno patří sem a všechno sem musí být dle smlouvy shromážděno.“ Spatřil půl tuctu úst, jak se otvírají k protestu proti takovému stručnému odbytí, a vstal, velmi vysoký a vzpřímený, s chladným hlasem i pohledem. „Toto kapitulní shromáždění je u konce,“ řekl.
Jeden či dva členové delegace by byli chtěli ještě naléhat, ale Geoffrey Corviser měl lepší představu o své důstojnosti i o důstojnosti města a přesnější odhad, co by mohlo na toho sebejistého a přísného muže zapůsobit a co ne. Hluboce, ale krátce se opatovi poklonil, otočil se na podpatku a rázně vypochodoval z kapitulní síně. Jeho poražená družina se vzpamatovala a vypochodovala ven stejně vznešeně.
