Těsné pouto

Nepatřila jsem tam – do toho hlučného kasina, kde se kouř plazil po stěnách a mizel v nenápadných ventilačních otvorech, kde žabky sdílely stejný prostor s flitry a diamanty a dav byl směsicí plážových turistů a bohatých gamblerů. Tu směsici doplňovali osmnáctiletí studenti na jarních prázdninách s rozšířenýma očima a nejistými kroky, protože alkohol tvrdě zasáhl jejich nedotčená krevní řečiště.

Seděli jsme u stolu s kostkami, u hry, které nikdo z nás nerozuměl, ale Asiaté po naší pravici se usmívali a gestikulovali, jako bychom narazili na zlatou žílu, takže jsme dál házeli a posouvali značky a komínky našich žetonů utěšeně rostly.

Chelsea. Kvůli ní jsme tam všichni byli. Naše šestice se rozdělila do tří pokojů, přičemž čtyřsetdolarovou cenu za noc velkoryse uhradil pan McCrory, otec Chelsea a atlantský král myček aut. Do jejího velkého dne zbývaly dva týdny, a tak jsme vyrazily do Nassau na rozlučku se svobodou a provětrat naše venkovský zadnice.

Nepatřila jsem tam. Patřila jsem na verandu, kde bych si opalovala prsty u nohou na zábradlí, vedle sebe sladký čaj, na klíně časopis a v rádiu Sugarland. Takhle jsem obvykle trávila týden volna. Ne na tomhle hlučném místě, kde se mi Tammyina ruka s čerstvou manikúrou zarývala do spálené kůže ramen. Za mnou do sebe vrazili dva lidi a přimáčkli mě na hranu stolu, která se mi zařízla do ještě pořád přecpaného žaludku. Jauvajs. Toužebně jsem se zadívala na stoličku po mé pravici, kde trůnila žena s cigaretou v ruce. Nohy jsem měla v jednom ohni, čtyři hodiny v příliš těsných botách na vysokém podpatku si vybíraly svou daň tím nejbolestivějším možným způsobem.

Shrábla jsem svoje žetony a otočila se na Megan, dívku po mé levici, jejíž platinově zbarvené vlnité vlasy se vzrušeně pohupovaly v důsledku jejího nadšení nad jakýmsi aspektem té hazardní hry, které jsme nerozuměly. „Půjdu nahoru,“ zařvala jsem s ústy co nejblíž k jejímu uchu, ale pořád tak daleko, abych nespolkla její dlouhé náušnice.

„Cože?“ Podívala se na zápěstí, kam si nasadila falešné rolexky, které jsme si všechny – s výjimkou Chelsea – pořídily u prvního stánku u silnice, kde náš taxikář zastavil. Působivě se zaleskly a já bojovala s nutkáním kouknout se dolů, abych zjistila, jestli ty moje vypadají stejně dobře. „Vždyť je teprve deset.“

„Nejspíš mi upadnou nohy.“

Sjela pohledem dolů. „Tak snad tě ještě donesou tu dálku do pokoje.“

Nedělala si legraci. Můj mozek zasténal při pomyšlení na cestu, kterou jsem měla před sebou. Budu muset projít celým kasinem, nákupní zónou, po schodech dolů, napříč halou, vyjet výtahem dvanáct pater a pak ujít tři sta metrů chodbou. „Taky doufám. Proto odcházím, dokud v nich mám ještě trochu citu.“

Naklonila se blíž a ztišila hlas. „Chelsea bude naštvaná.“

Pokrčila jsem rameny a natáhla krk, abych viděla na jasně nasvícenou hlavu budoucí nevěsty. Zaklonila jsem se, rychle Megan políbila na tvář a dopajdala k Chelsea. „Už půjdu k sobě do pokoje,“ zakřičela jsem na ni.

Přezíravě mávla rukou, aniž by odlepila oči od stolu. Její pozornost zaujal pohyb naší asijské fanouškovské základny, která vyskočila na nohy, a ona sama vzápětí radostně vykřikla.

Super. Otočila jsem se dřív, než stačila má slova zaregistrovat a přesunout svou pozornost na mě. Propletla jsem se zpátky davem lidí tak rychle, jak to mé zubožené nohy dovolovaly, otevřela jsem kabelku a nasypala do ní svůj podíl žetonů.

Prošla jsem kolem blackjacku. Byla jsem přesvědčená, že to zvládnu. Nebylo to vlastně tak hrozné, protože jsem se nezastavila na dost dlouho, aby moje nohy přišly k sobě.

Kolem pokeru. Zatraceně, takových stolů. Upírala jsem pohled před sebe, jako bych měla každou chvíli omdlít. Krok, zavrávorání. Krok, zavrávorání. Věřila jsem, že to zvládnu, pokud půjdu správným směrem.

Došla jsem k dalšímu blackjacku. Sakra. Určitě jsem přišla tudy? Nebyly ty stoly jiné? Možná jsem předtím procházela tou částí kasina, kde se hraje o velké peníze. Tyhle stoly vypadaly jinak. Určitě byly jiné. Hledala jsem nějakou značku, šipku nebo zaměstnance. Puchýř na pravé patě teď úspěšně konkuroval bolavému malíčku na levé noze, u kterého bych se klidně vsadila, že krvácí.

Minula jsem automaty. Tady jsem už musela být správně. Vrazila do mě obézní běloška a střelila po mně zlým pohledem. Málem jsem si kvůli ní vymkla kotník a kecla na zadek. Skvělý. Přesně to jsem potřebovala. Zranění, které by se přidružilo k mým zuboženým nožičkám.

Přede sebou jsem zahlédla východ a postavila se na špičky, abych viděla přes hlavy, které mi bránily ve výhledu. Prosím, ať vede ven z kasina. Prosím, ať mě vyvede do haly u obchodů, prosím… Díkybohu. Málem jsem se rozbrečela úlevou, když se dav rozestoupil a já vyšla do nekuřácké části hotelu. Po mé levici se nacházely toalety, po pravici posezení. Dobelhala jsem se k němu jako moje devadesátiletá babička a zhroutila se do nejbližšího křesílka. Třesoucími se prsty jsem se vyzula z bot a zasténala, když těžké boty na jehlovém podpatku dopadly na dlážděnou podlahu. Bože. Natáhla jsem si nohy, opřela se dozadu a zavřela oči. Na chvíli jsem si zakryla obličej a jemně si promnula kůži na čele ve snaze rozmasírovat bolest hlavy, která poslední dvě hodiny sílila. Aspirin. Dojdu do pokoje, vezmu si aspirin a napustím si vanu. Vymáchám si v ní nohy a napěním tolik bublinek, že mi bude závidět i Mr. Proper. Ta vyhlídka mi vykouzlila úsměv na tváři a já spustila ruce. Chvíli jsem jenom dýchala a odpočívala.

Konečně trocha klidu daleko od šílenství kasina.

Pořád jsem nevěřila, že je teprve pátek. V práci jsem skončila dřív, a přestože se to šéfové naší banky vůbec nezamlouvalo, nemohla moc hlasitě protestovat, protože jsem byla jediná FP v naší maloměstské pobočce. FP je nóbl venkovská zkratka pro finančního poradce. Někde v metropoli bych spravovala velká portfolia, rozdávala rady ohledně akcií, nakupovala a prodávala podíly jako Ben Affleck ve filmu Riziko. Ale v našem zapadákově hodinu od Atlanty, kde se nedělní kázání zaměřovala na modlitby za déšť a průměrný příjem domácnosti se držel přesně na hranici pětačtyřiceti tisíc dolarů? Pracovní dny jsem trávila prodejem podílových fondů a životních pojištění a taky činnostmi, na které nemám kvalifikaci, tedy sepisováním závětí a správou majetku. Nic, co by nepočkalo do pondělního rána, kdy moje odřené nohy a kocovina rozrazí dveře Smithovy banky v nekřesťanskou hodinu, čili v půl osmé ráno.

Zvedla jsem pravou nohu a prohlédla si škody způsobené mými botami na jehlovém podpatku. Konkrétně těmi, které byly minutu od minuty hnusnější a svým současným tempem klusaly přímo do popelnice. Jaká škoda, že jsem si nezabalila nějakou alternativu. Ale výstřední jehly zabíraly v mém šatníku jen velmi malý prostor. Zbytek podlahy zmíněné skříně obsadily umírněné černé lodičky na nižším a širším podpatku. V kombinaci se silonkami imitujícími opálení mi pomáhaly dotvářet dojem nedostupnosti, na který jsem to hrála devadesát procent roku. Možná jsem už prostě nedokázala prodat ten roztomilý vzhled sexbomby v minišatech s odvážnými páskovými sandály na vysokém podpatku. Možná ta schopnost vyprchala ve třiceti. Možná bych měla ve dvaatřiceti investovat do balerín a volných letních šatů. Viděla jsem spoustu maminek v minivanech s podobným vzhledem. A vypadaly, že se tak cítí pohodlně. Rozhodně neměly krvavě rudá chodidla, která by během automasáže umírala pomalou smrtí. Opatrně jsem zatlačila na bublinu na patě. Fuj. Skoro jsem slyšela, jak v ní čvachtá tekutina.

Bílé chmýří. To byla věc, která se zjevila v mém zorném poli a zarazila mou novou fascinaci oprýskaným lakem na palci u nohy. Zaostřila jsem pohled na bílé nadýchané měkké pantofle, které se ke mně pomalu blížily. Takové ty tlusté, v nichž se člověk zaboří dva centimetry do pohodlného lůžka z paměťové pěny. Podél horního lemu měly vyšitou značku, o které jsem nikdy neslyšela. Vystoupala jsem očima od papučí k opálené ruce, na které mě okamžitě zaujaly čisté nehty. Pokračovala jsem přes silné zápěstí ozdobené rolexkami desetkrát pravějšími, než byly ty moje, a pak výš po svalnaté paži s vyhrnutým rukávem až k čelisti, kterou bych k smrti ráda olízla. Nakonec jsem zůstala zírat na obličej, který by dokázal bez problémů konkurovat jakékoli celebritě, která se v poslední době objevila v mých erotických fantaziích.

Usmál se tak soucitně, že mi to málem utrhlo srdce. Pokusila jsem se povolit sanici, abych ze sebe vymáčkla aspoň nějakou reakci, a přitom jsem zatěkala pohledem mezi papučemi a jeho obličejem.

„Co vy na to?“ Ten hlas. Zněl jako smirkový papír na trupu jachty. Kombinace drsnosti a hebkosti.

Polkla jsem. „Na ty pantofle?“ Samozřejmě, že myslel pantofle. O čem jiném by mluvil?

Ve tváři se mu objevil překvapený výraz. „Vy jste Jižanka. Hmm… z Alabamy?“

„Z Floridy. Kousek na jih od hranic s Georgií.“ Ušklíbla jsem se. Nedokázala jsem ten jižanský přízvuk skrýt; táhl se mými slovy s nezlomnou samozřejmostí, jako by se jeho tóny vyryly do každé slabiky.

Pomalu přikývl, pořád s těmi bačkorami v ruce. Jeho druhá ruka se pohnula a natáhla se ke mně. „Já jsem Brett.“

Měla jsem se postavit. Bylo by to zdvořilé. Postavit se a potřást mu rukou. Ale neudělala jsem to. Nemyslela jsem si, že by to moje nohy zvládly. Jenom jsem se natáhla, pevně mu stiskla ruku, jak mě to učil táta, a zpříma se mu zadívala do očí. „Riley.“

Netušila jsem, co mu na naší výměně přišlo vtipné, ale jeho ústa se roztáhla a mně se naskytl ohromující pohled na jeho zuby. Bože, kéž by mi oštipovaly kůži. Kéž by mě ta ústa dráždila na krku, nebo i na jiných, citlivějších částech mého těla a podrobila si je. Při té představě jsem se zachvěla a odtrhla od něj oči. Vzala jsem mu bačkory z ruky. „Běžně s sebou nosíš pantofle?“

„Viděl jsem tě kulhat přes kasino. Zaujalo mě to. Šel jsem ven, abych se ujistil, že nějaký muž nezneužije tvé indispozice.“

„Jak? Tím, že mi přiběhne na pomoc se směšně pohodlnými trepkami?“

Ačkoli se to nezdálo možné, jeho úsměv se ještě víc rozšířil. „Přesně tak. Od téhle chvíle by sis na mě měla dávat pozor.“

Nenapadla mě žádná inteligentní odpověď, a proto jsem předstírala, že bačkory odvedly mou pozornost od našeho hovoru. Nazula jsem si je a vydechla úlevou, když se mé sedřené nohy ponořily do jejich měkkého materiálu. „Kde jsi je vzal?“

Naklonil hlavu doprava. „Vedle v obchodě. Mají tam k nim i župany, kdybys chtěla doladit svůj vzhled.“

Zasmála jsem se. „Ne, to je dobrý.“

„Býval bych ti nabídnul, že tě odnesu, ale nezdálo se mi to vhodné. A když jsem viděl, že ses posadila… Kam máš vlastně namířeno?“

„Do mého pokoje.“ Přezíravě jsem mávla rukou přibližným směrem. „Korálové věže.“

Zamračil se. „To je celkem dálka.“

„To jo.“ Zakroutila jsem prsty u nohou. „Teď už je to mnohem lepší. Klidně se posaď.“ Ukázala jsem na místo vedle sebe. Otevřela jsem kabelku, abych z ní vylovila žetony, ale periferně jsem viděla, že zůstává stát. Jak chceš. Vybrala jsem všechny zelené, které jsem našla. Celkem jich bylo šest. To dělalo šedesát dolarů. Zavřela jsem kabelku, natáhla ruku s hrstí plnou zelených koleček a sledovala Bretta, jak se dívá na mou sevřenou pěst. „No tak, otevři dlaň,“ pobídla jsem ho.

Udělal to a zamrkal, když zjistil, že v ní drží žetony. Zamračil se, převalil je v ruce a podal mi je zpátky.

„To je za ty pantofle.“ Sevřela jsem vršek kabelky a ignorovala neodbytnou přítomnost jeho pěsti v mém osobním prostoru. Šťouchla jsem mu do ruky. „Jen si je nech.“

„Nechci tvoje peníze.“

„A já zase tvoje milodary. Prosím.“

„To nebyl milodar.“ Do jeho hlasu pronikla tvrdohlavost a já musela potlačit uchechtnutí.

„Když mi něco dáváš zadarmo… je to milodar.“

„Dostal jsem za to potěšení z tvé společnosti.“

Odfrkla jsem si způsobem, který by zcela jistě přiměl mou babičku obrátit se v hrobě. „Myslíš těch pět minut? Nenech se vysmát.“

„Tak mi dovol tě doprovodit zbytek cesty do tvého pokoje. Jen abych se ujistil, že dorazíš v pořádku.“

Povzdechla jsem si. Byl to velmi dramatický povzdech. Měl zamaskovat, že jsem si už skoro dva roky nevrzla, téměř polovinu té doby jsem nebyla na rande, a ještě nikdy jsem se nedívala do tak nádherného obličeje, jaký měl on. „Jen ke dveřím?“

Jeho ústa se zavlnila. „Jen ke dveřím. Tím mi ty pantofle řádně vynahradíš a budeš nucena přijmout zpět své těžce vydělané žetony.“

„Zas tak těžce vydělané nejsou,“ zabručela jsem. Vstala jsem a najednou jsem si uvědomila, do jaké výšky se vytáhly na můj věk už rozhodně nevhodné minišaty. Stáhla jsem je zpátky dolů a vzhlédla o chlup dřív, než to čekal, protože jsem ho přistihla s pohledem na mých nohách. Ruce mi ztuhly a jeho oči vystoupaly k mým. Měl dělat jako by nic a odvrátit zrak, ale místo toho se usmál. Pomalu roztáhl rty v sexy úsměvu, který rozblikal kontrolky mého vzrušení a vystřelil jeho hodnoty na maximum. Sakra. Ten chlap a jeho chlupaté pantofle, ten úsměv drsňáka a do očí bijící sebevědomí… neměla bych se k němu přibližovat na míň než kilometr. Moje nohy plné puchýřů byly příliš zranitelné na to, abych šla naproti katastrofě, ke které tahle situace nevyhnutelně směřovala. Věděla jsem totiž, co se stane, až překonáme dlouhou cestu do mého pokoje. Postačí, aby naklonil hlavu, odzbrojil mě tím hříšným úsměvem, a moje tělo se mu samo od sebe odevzdá, aby si s ním mohl dělat, co se mu zlíbí.

Chytila jsem se jeho natažené ruky. Shora se na mě usmál – náš výškový rozdíl zdůraznila absence mých podpatků. Jejda, moje boty. Přikrčila jsem se a sebrala je; moje oči se najednou přátelsky upřely na jejich třpytivé pásky i na jejich nemožnou výšku, o které jsem si naivně myslela, že ji zvládnu. Sevřela jsem jeho ruku a váhavě popošla vpřed. Mé kroky v měkkých pantoflích zněly na dlaždicové podlaze tiše.

„Klidně se o mě opři,“ řekl a s úsměvem. „A kdybys potřebovala poponést…“

„To zvládnu,“ usmála jsem se na oplátku. „Neboj.“

Pobídnul mě lehkým zatažením a společně jsme se vydali na cestu podél obchodů. Moje ruka v cizí dlani působila nezvykle, a tak jsem ho pustila a místo toho ho chytila za biceps. Zaujatá jeho mohutností jsem bojovala s nutkáním sevřít prsty a prohmatat ten tvrdý sval.