Bastard.
Bastard. Bastard. Bastard.
Odporné slovo, které nenávidím o to víc, že mu nemůžu uniknout.
Slyším, jak si ho lidé špitají za mými zády, vidím ho v jejich očích. Cítím ho v zapáchajícím dechu místních dětí, které mě kvůli němu rády pošťuchují. Klouby prstů mám ztvrdlé puchýři z bezpočtu rvaček za vlastní čest.
Ale úplně nejhorší je, když ho lidé používají jen tak mezi řečí.
„Ten Flynnovic kluk zase zbil mého syna.“
„Kdo?“
„Však víš, ten hubený bastard.“
„Jo, tenhle. Jasně.“
To slovo je jen o ždibec lepší než otrok. A já ho musím nosit jako nějaké znamení hanby.
Proplétám se jeskynními tunely Arestysu a cestu mi osvětluje mihotavý plamínek jediné svíčky. Ne že bych to potřeboval. Ve tmě vidím dobře, se světlem i bez něj.
Před oprýskanými dveřmi našeho obydlí klesne moje nálada pod bod mrazu. Bastard živořící na nejhorším místě nejchudšího z plovoucích ostrůvků.
Matka se ještě nevrátila z práce, a tak procházím náš domov a vyměňuju vyhořelé svíčky za nové, co jsem s sebou přinesl.
A přitom tiše zuřím.
Vysmívá se mi tu každé žbluňknutí vody ze stropu jeskyně a každý závan průvanu z tunelů.
Bastard, bastard, bastard.
Shrábnu řepy, co leží na stole, a naházím je do kotlíku v kuchyni. Zaliju je vodou a rozdělám oheň. Teprve v tu chvíli si konečně trochu vydechnu a promnu si rozbité klouby prstů. Odloupávám z nich šupinky zaschlé krve. Ani nevím, jestli je moje, nebo cizí.
Bastard.
Pořád to slovo v duchu slyším. Znělo mi v hlavě celou cestu domů.
Pod čerstvými rankami se ukrývají starší. Kvůli svému proklatému titulu se peru už dlouho. Nejde jen o to, že mě nazývají bastardem. Spíš mě dráždí další urážky, které s sebou to slovo nese.
Vždycky budeš obyčejná nula, jako ta coura, co tě porodila, vmetl mi dneska do tváře jeden pouliční spratek. A jeho hlas mi stále zní v uších.
To neměl říkat.
Zopakuj to, varoval jsem ho, a můžeš se rozloučit se zuby.
Nevěřil mi.
Vklouznu rukou do kapsy a přejedu prstem po malém, zkrvaveném řezáku.
Teď už mi věří.
Za zády se mi otevřou dveře. Matka se vrátila. I na dálku vím, že voní po starém pergamenu a prsty má ušpiněné od inkoustu.
Písaři roní namísto slz slova a namísto krve inkoust, říkávala mi, když jsem byl ještě malý. A já jí to tehdy baštil, myslel jsem, že to nějak souvisí s její magií. Teprve později jsem se naučil, co magie dokáže… a co ne.
„Desmonde,“ usměje se na mě unaveně, „stýskalo se mi.“
Napjatě přikývnu, ale mlčím, aby ze mě nevyletělo něco, čeho bych litoval.
„Máš hotové úkoly?“ zajímá ji.
Možná jsme ty nejchudší víly v tomhle zoufalém světě, ale Larissa Flynnová i za to málo, co jí z těžce vydřené mzdy zbývá, nakupuje knihy. Knihy o královstvích, jež nikdy neuvidím, a lidech, s nimiž se nikdy nesetkám. Knihy o jazycích, co se nenaučím, a zvycích, které nepoznám. Knihy o životech, jaké bych si přál, ale nikdy je nebudu žít.
Jenže pod její střechou se o tom všem musím učit.
„K čemu to je?“ prohodím zahořkle, přestože jsem je samozřejmě udělal. Z nějakého důvodu nedokážu stránky těch zpropadených knih přestat obracet v marné naději, že se mi jednou podaří změnit svůj život. Náš život.
Matka se rozhlédne po svíčkách.
„Desmonde,“ nasadí tichý, káravý tón. „Koho jsi podvedl tentokrát?“ Sice se tváří nesouhlasně, ale v očích jí jiskří šibalství.
Na oko moje handlování odsuzuje, ve skutečnosti ho však tiše podporuje. Jindy bych ji pobavil nějakou historkou, protože se jí obvykle snažím pomáhat.
„Záleží na tom?“ zamumlám tentokrát a nakloním se nad kotlík. Páchnu po řepě a oblečení mám na několika místech zacákané její šťávou. Ty svíčky jsem vyměnil za pořádné jídlo. A tak máme k večeři řepu.
Měl bych být vděčný. Mohlo by to být i horší. Občas chodívám spát s hlavou plnou myšlenek a zoufale prázdným břichem. A ráno se probouzím s pískem v očích a mezi prsty u nohou a celá ta noční můra začne nanovo.
Nenávidím chudobu. Nenávidím pocit, že si můžeme dovolit jen to nejhorší, co tahle říše nabízí, jednoduše proto. Ale ze všeho nejvíc se mi příčí to, že musím dělat těžká rozhodnutí. Knihy, nebo jídlo? Učit se, nebo jíst?
„Vůbec by to nebyl problém, kdybys mi dovolila použít jen špetku mojí magie,“ osočím ji.
Cítím, jak mi pod kůží a konečky prstů vibruje moc a čeká, až ji povolám.
„Žádná magie.“
„Všichni si myslí, že jsme slabí, mami.“ Nejsilnější víly ovládají nejvíc magie – nejslabší nejméně. A každý, kdo mě zná, mě považuje za jednu z těch nebohých hříček přírody, co se narodila úplně bez magie.
Nemanželská bezmocná víla. S výjimkou otroctví je tohle snad ta nejméně záviděníhodná pozice v našem světě.
Jenže já mám magie spoustu a teď, na prahu puberty, cítím, jak se mi prohání žilami. Jako blížící se bouře. A je čím dál obtížnější ji držet na uzdě.
„Takže mám mít moc, ale nesmím ji použít?“ vyhrknu zapáleně. Tuhle debatu jsme vedli už mnohokrát. „Mám číst a učit se, ale nesmím působit vzdělaně?“
Vezme mě za ruku a přejede prsty po mých rozbitých kloubech. „A máš být silný, ale neměl bys toho zneužívat,“ dodá. „Ano, synu. Buď skromný. Mluv, ale víc naslouchej. Ovládej svou magii i svou mysl.“
Zbývají mi tedy jen svaly. A i ty bych podle ní měl před světem ukrývat.
„Nadávají mi do bastardů,“ vyhrknu. „Věděla jsi to?“
Nepatrně vytřeští oči.
„Mě nazývají bastardem a tebe courou. Proto mám v jednom kuse rozedřené ruce. Peru se za tvou čest.“ Začíná mě přemáhat vztek, což nikdy nedopadne dobře. Pod matčinou střechou panují dvě přísná pravidla: zaprvé nesmím používat magii a zadruhé se musím ovládat. To první mi docela jde, to druhé ani trochu.
Matka se otočí k našemu ubohému kotlíku s řepou. „Nejsi bastard,“ zašeptá tak tiše, že ji přes vroucí vodu téměř neslyším.
Málem se mi zastaví srdce.
Nejsem… bastard? Nejsem levoboček? V tu ránu se mi změní celý svět.
„Já nejsem bastard?“
Pomalu ke mně zvedne pohled. Přísahal bych, že v jejích očích vidím záblesk lítosti. Nechtěla mi to říkat.
„Ne,“ odpoví o něco odhodlaněji.
Srdce se mi splašeně rozběhne. Ani se mi jí nechce věřit. Něco takového synovi neplácnete jen tak mezi řečí.
Hledím na ni a čekám, že to nějak rozvede.
Matka mlčí.
„Opravdu?“ zatlačím na ni.
Roztřeseně se nadechne. „Ano, Desmonde.“
Zmocní se mě cosi, co podezřele připomíná naději. Synové bývají hrdiny ság. Na bastardy zbývají jen tragédie. Na to jsem v matčiných knihách narazil už mnohokrát.
Jsem něčí syn. Legitimní syn. Na okamžik pocítím mužskou pýchu, tu ale vzápětí udusí realita. Stále jsem jen chlapec vychovávaný svobodnou matkou a otce jsem nikdy nepoznal. Možná nejsem bastard, ale ostatní mě za něj považují a vzhledem k tomu, jak si matka potrpí na tajnosti, mě za něj nejspíš budou považovat i nadále.
„Zemřel?“
Jak? Proč jsme dopadli zrovna takhle?
Matka zavrtí hlavou a uhne pohledem.
„Opustil nás?“
„Ne, chlapče.“
Co zbývá?
Napadá mě jediná možnost. Pozorně si matku prohlédnu. Je to tvrdě pracující žena, kolem níž se vznáší mnoho otazníků a která mě naučila lhát a skrývat před lidmi pravdu.
„Ty jsi opustila jeho,“ konstatuju. Nic jiného už nezbývá.
Matka nakrčí čelo a stále se mi odmítá podívat do očí. Jako odpověď mi to stačí.
„Opustila jsi ho a mě jsi vzala s sebou.“
Tíží mě žaludek, jako bych v něm měl hromadu kamení. Ten pocit ztráty je téměř nesnesitelný, z velké části proto, že jsem ani netušil, že jsem kdy měl co ztratit.
„Kdo je můj otec?“
Matka zavrtí hlavou.
Něco takového bych z ní neměl tak složitě páčit.
„Odpověz mi. Dlužíš mi to.“ Pod kůží mi vibruje magie a snaží se prodrat na povrch. Chci jen to jméno.
Matka znovu zavrtí hlavou a zamračí se.
„Jestli mě máš aspoň trochu ráda, povíš mi, co je zač.“ Mohl bych ho vyhledat, mohl by mě uznat a všichni ti zmetci, co mi nadávali do bastardů, by konečně věděli, že otce mám…
Magie ve mně čím dál víc nabývá. Cítím, jak se mi plazí po zádech a tlačí zevnitř na kůži.
„Nepovím ti to právě proto, že tě mám ráda,“ prohlásí podrážděně.
Její tón naznačuje, že bych měl to téma nechat plavat. Jenže se tu bavíme o mém otci. O polovině mého já, kterou jsem celý život postrádal. A ona se chová, jako by na tom nezáleželo.
„To má být odpověď?“ vyprsknu popuzeně. Rozvířené emoce dál přiživují magii, z níž mě už svrbí celá záda.
„Pravda by tě mohla stát život, Desmonde,“ okřikne mě matka.
Srdce mi tluče čím dál rychleji. Svrbění v zádech se mění v ostrý, bolestivý tlak.
Kdo je můj otec? Potřebuju to vědět!
„To ty do mě věčně duníš, jak se mám vzdělávat,“ namítnu. „Vědomosti jsou mocnější než ostří,“ předhodím jí její vlastní poučku. „A přitom mi nechceš říct, kdo je můj otec,“ vykřiknu a současně cítím, jak kůže na mých zádech povoluje a praská.
Magie se ze mě vyřine ven. Pod její silou jen bezmocně zasténám, předkloním se a naslepo zašátrám po skále, abych se o něco opřel.
Vyrůstají mi křídla, dojde mi. Záda mi pulzují a na kůži mě lechtá magie. Není to vyloženě bolestivé, ale rozhodně ani příjemné. Moc mě zcela pohltí a zatemní mi zrak. Třesu se po celém těle.
Netušil jsem, že to bude takové.
Jako v mlze vnímám, že se matka odvrací od kotlíku. Náhle mám její plnou pozornost. Obvykle by mě pokárala, že jsem neudržel magii na uzdě, ale tentokrát na mě jen ochromeně civí.
Ztěžka oddechuju mezi jednotlivými návaly moci.
Proč se mi křídla objevila zrovna teď?
Cukají sebou a měla by mě stahovat k zemi, ale magie je nadlehčuje, jako bych byl pod vodou.
Zamrkám a pokouším se zaostřit. Na vteřinku se mi to podaří a náhle vidím matku zcela jasně.
Třeští oči na moje křídla. Roztřeseně ustoupí a málem převrhne horký kotlík.
„Máš jeho křídla,“ zašeptá zděšeně.
Zrak se mi znovu rozostří a bezděčně obrátím pozornost dovnitř. Bojuju s tím, protože tenhle rozhovor chci dokončit.
„Čí křídla?“ vyhrknu. Vlastní hlas mi zní jako z velké dálky. Jako bych byl v jiné místnosti. Tělem mi pulzuje magie.
Matčinu odpověď neslyším, ale nevím, jestli za to může hučení v mých uších, nebo mi vůbec neodpověděla.
„Pověz mi to a já přísahám u Nehynoucích bohů, že to nikdy neprozradím.“
Moc postupně ustupuje a tma před mýma očima se začíná vyjasňovat. V matčině tváři vidím stejný lítostivý pohled, jaký mi často věnují lidé ve městě.
„Takový slib bys nedokázal dodržet, synku,“ zašeptá zlomeně. Hrůza a lítost z její tváře mizí a nahrazuje je beznaděj a zoufalství.
Nepoví mi to. Ani dnes, a soudě dle jejího výrazu, ani v nejbližší době. Raději mě nechá roky trpět a snášet urážky a pošťuchování. Jen aby mě mohla chránit. Jako bych byl bezbranné mimino!
Popadne mě vztek a spolu s ním mě znovu zaplaví magie.
… Teď už jsi muž…
To jsem. Křídla to jasně dokazují. Křídla a moc, která narůstá a zatemňuje mi zrak. Cítím, jak se mi křídla za zády rozpínají, ale jsou příliš velká. Ve stísněné jeskynní komnatě se mi je nedaří roztáhnout úplně.
Mám příliš mnoho magie.
Zapotácím se. Vztek živí moji moc a ta na oplátku přiživuje vztek a obojí kaskádovitě narůstá.
Neovládnu to.
Ta myšlenka mi prolétne hlavou jen zlomek vteřiny předtím, než ztratím nad svou mocí vládu. Moje tělo je pro takové množství magie příliš malé a vůle příliš slabá.
Bouře v mých žilách pronikne ven.
„Pověz mi to,“ zahřímám hlasem podbarveným mocí. Jídelní stůl odlétne na druhý konec místnosti a židle popadají na zem. Naběračky zavěšené nad kotlíkem létají vzduchem a hrubé kamenné talíře se tříští o zdi.
Matka pod tíhou mé moci jen o pár kroků ucouvne, ale nespadne, což o její vlastní síle vypovídá víc než dost. Vidím, jak se kolem ní ovíjí moje magie, jako stružky černého dýmu.
Když se teď ze mě vyřinula ven, můžu zase jasně myslet.
Vztek nahradí hrůza. Takhle jsem s matkou ještě nikdy nemluvil. Ještě nikdy jsem se nepřestal ovládat. Na druhou stranu mi vlastní moc ještě nikdy nepřipadala tak neovladatelná.
Pořád ji před sebou vidím. Obtáčí se kolem matčina krku a proniká jí pod kůži.
Matka naprázdno polyká a já bojuju s nevolností.
Co jsem to provedl?
… Copak to nevíš…
… Necítíš to…
… Přinutil jsi ji k odpovědi…
Bohové. Náhle to cítím. Jako přízračnou končetinu. Moje magie se prodírá do matčina těla a páčí z ní tajemství.
V očích se jí mihne cosi znepokojivého, cosi, co až nepříjemně připomíná strach.
Bojí se mě.
Chvíli s mou mocí bojuje, ale nakonec podlehne.
„Tvůj otec je Galleghar Nyx.“
