Cože? Obyčejný chlápek? Děláte si srandu? Cash Mitchell je zlatý chlapeček Jocelyn Mitchellové. Už hned po narození prodali jeho fotky časopisu People. Nebyl obyčejný – vůbec nikdy nebyl obyčejný. A moc dobře to věděl. To jeho divadýlko, kdy ukloní hlavu na stranu a ostýchavě se usměje do kamery – to bylo všechno hrané. Stejně jako zbytek. Jako šortky, které jsem si dneska vzala, protože mi Hollister přislíbili repost, jestli je v tom příspěvku označím. Stejně jako fakt, že až z téhle restaurace vyjdu, jistý chlápek, kterému Edwin zaplatil, na mě zakřičí, protože na sobě mám kožešinu a hodí po mně kávou, zatímco paparazzi, kteří taktéž dostali zaplaceno, aby tady čekali, to celé nafotí. Všechno to bylo hrané – jenom Cash Mitchell v tom byl lepší, protože se pro to narodil a taky na tom vyrostl. Doslova. Vsadím se o sto babek, že jeho matka otěhotněla jenom kvůli článkům a focení.
Bože, jak já jeho matku milovala. Pamatujete si Beverly Hills? Každý den po škole jsem se na ten seriál dívala. Jocelyn Mitchellová hrála Adel Berkshireovou a byla tak okouzlující a úchvatná. Mohla říct cokoli – cokoli – a prostě to mělo úroveň. A ta – ta nádherná herečka, která vyhrála Emmy – byla jeho máma. Takže ne, Cash Mitchell rozhodně ani netušil, jaké to je být obyčejný. Jenom to dobře – vážně, vážně dobře – uměl předstírat.
„Co si myslíte o Cashi Mitchellovi?“ Producent Domu slávy se předklonil, semkl ruce pod bradou a zkoumal mě, jako bych byla umělecké dílo.
„Na festivalu Burning Man jsem se s ním vyspala,“ pronesla jsem suše a místností se rozlehlo chichotání. Bylo tam příliš mnoho lidí, dřepěli na židlích za kamerou jako v první řadě na Fashion Weeku. Seděla jsem před nimi na vyvýšené režisérské stoličce, na paži zavěšenou vintage Fendi kabelku, nohu přes nohu v kožených legínách a v tričku přes rameno s roztřepenými rukávy. Můj tým si nad tím outfitem zoufal, během cesty sem mi čtyřikrát vyměnili boty. Zhoupla jsem špičku v metalické červené conversce a doufala, že zvolili moudře.
Nenuceně jsem udávala směr. O to šlo. Paparazzi už mě dávno vyfotili, jak vcházím do studia, a ty fotky zveřejnili na internet ještě předtím, než jsem vůbec otevřela pusu a zodpověděla první otázku.
„Vážně?“ věnovala mi vypočítavý úsměv. „Spala jste s Cashem?“
„Na festivalu?“ Usmála jsem se. „Ne.“
„Víte o té zvěsti od Casmy, že? Že jenom předstíráte, že se nenávidíte, ale tajně spolu chodíte?“ Ženská hubená jako tyčka s fialovými vlasy na mě ukázala perem. „Je na tom něco pravdy?“
„Ne.“ Usmála jsem se znovu. „Já ho vážně nenávidím.“
„Ale kdybychom chtěli – dokážete předstírat, že ho máte ráda, že?“
„Samozřejmě, že to dokáže,“ vpadla do toho Michelle, stojící vedle mě. „Emma je herečka.“
Bojovala jsem s touhou neprotočit oči. Zatímco můj první manažer opravdu chápal, co obnáší moje role influencerky na sociálních sítích, Michelle měla sladký, ale zcela zavádějící dojem, že mám talent, což byl možná důvod, proč jsem ji najala. Bylo fajn mít někoho, kdo v člověka věřil, ačkoli ten člověk věděl, že se mýlí. A hej – kdoví. Možná bych mohla udělat kariéru u filmu.
„Proč bych předstírala, že ho mám ráda?“ pročísla jsem si vlasy a rozcuchala nově odbarvené, špinavě blond prameny. Dion rozhodl, že úplně bílá blond je zastaralá.
Žena vzrušeně střelila pohledem po Michelle a zpátky ke mně. „Mysleli jsme, že v téhle sérii by mohla být hlavní dějová linka zaměřená na vztah mezi vámi a Cashem.“
Tohle už samozřejmě probral můj tým. Ten nápad se jim vůbec nelíbil. Já ho zbožňovala. „Už jste to probrali s Cashem?“
„Ano,“ promluvil kluk s červenými deskami a vyholenými pruhy kolem uší. „Cash je tomu nápadu otevřený za předpokladu, že – a teď cituji – ‚se bude chovat slušně‘.“ Vzhlédl. „Je to možné?“
„Je fakt sexy,“ protáhla jsem a mrkla na kluka, který zčervenal víc než ty desky.
Mohla jsem se chovat slušně, ale s Cashem Mitchellem… to bylo riskantní. Znala jsem svoji roli – chladné a bezohledné holky, která pro slávu udělá cokoli. Přesně tohle bude Cash čekat. To bylo moje tolik potřebné brnění.
* * *
Seznámila jsem se s ním před šesti lety, předtím, než jsem se stala Emmou Blantonovou. Tehdy jsem byla Emma Ripplestineová a byla jsem ošklivá. Upřímně, fakt jsem byla ošklivá. Proto si mě taky dobíral ten pracháč u pípy.
„Cože?“ zvedl hlas, čímž si získal pozornost všech účastníků party v nejbližším okolí. „Já tě přes ty zuby neslyším.“
Tuhle větu jsem slyšela už tucetkrát předtím, přesto jsem při jeho slovech zrudla. Chtěla jsem jen pivo. Něco, co bych popíjela, dokud moje sestřenice neskončí s tím klukem, který měl ruku pod jejím tričkem.
Pojď se mnou, žadonila a tahala mě za rukáv, zatímco jsem nabírala jahodovou zmrzlinu do kornoutku. Ta party bude mazec. A ti kluci tam budou… strašně sexy.
Ti kluci byli sexy, to jo. Ale taky to byli opálení idioti z Laguna Beach, řídící Range Rovery a s tučnými svěřeneckými fondy, a chodili s holkama s implantáty a vybělenými zuby. Proto jsem to pivo potřebovala. Chtěla jsem se schovat do nějakého zapomenutého rohu, než odsud vytáhnu Paige na autobus zpátky do Hyde Parku.
Byl to dobrý plán, ale tenhle pitomec mě nehodlal nechat na pokoji. Teď měl publikum. Ukázal na mě. „Vážně, nepomyslela jsi někdy na rovnátka, nebo se na to vaši prostě vykašlali?“
Davem se roznesl smích.
„Hej,“ procpal se k nám další študák. Dva bych rozhodně nezvládla. Otočila jsem se a chystala se utéct, ale všude stáli lidi, a já musela zůstat na místě. Zachvátila mě panika.
„Je krásná.“
Nemluvil o mně, přesto jsem se otočila a zoufale toužila po tom, aby to tak bylo. Skrze kouř ve vzduchu jsem sledovala ten hlas k jeho majiteli, jenž nemohl svá slova myslet vážně. Ale díval se na mě. Usmíval se na mě. Ne krutě jako na někoho, koho by se chystal člověka v následující vteřině rozdrtit – tohle byl skutečný úsměv. Milý. Zvedla jsem pivo ke rtům, abych mu ten úsměv neopětovala.
„To je vtip, že?“ rozesmál se kluk, který se mi posmíval. „No tak, Cashi.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, kdo to je. Cash Mitchell. Tohle byl jeho dům. Jeho pivo. Jeho peníze. Jeho přátelé. Už tenkrát byl králem Laguna Beach. Jeho matka byla filmová hvězda a jeho otec vlastnil impérium s vlasovými gely. Už tenkrát měl celou kolekci aut, vintage rolexky a obličej, na který už nalákal milion sledujících.
Cash ho ignoroval a přistoupil ke mně blíž, dost blízko na to, aby se špičkami bot dotkl těch mých a okrajem rukávu mě pošimral na paži. „Jsi v pohodě?“ zeptal se chraplavě. Jako by měl všechen čas světa. Jako kdyby se party už neposunula dál a už se nezaměřovala na mě, jako kdyby ho lidé netahali za ruku a nehulákali jeho jméno. Hudba začala hrát nový, povědomý kousek a všichni se souhlasně rozhučeli.
„Jsem v pohodě.“ Usmála jsem se a zastrčila si vlasy za ucho. „Ale díky.“
„Myslel jsem to vážně. Jsi krásná.“
„Ehm.“ Přinutila jsem se s tím komplimentem nebojovat. „Díky?“ Pecka, Em, fakt pecka.
Cosi zaujalo jeho pozornost a přimhouřil oči. Ustoupil. „Musím jít něco zařídit.“
Pevně jsem držela rty semknuté, aby mi nebyly vidět zuby, a přikývla jsem. A potom ho jako kořist spolkla ta party.
Byl pryč.
* * *
Na tu party nezapadala. Přítomné holky představovaly tradiční mix vysokoškolaček s tátovými kreditkami. Všechno blondýny, push-up podprsenky a silný mejkap, agresivní doteky, příliš pronikavé hlasy. Byla tichá, oblečená, jako by se chtěla skrýt, a dívala se na všechny a na nikoho. Nechtěla tu být, a už z toho důvodu jsem s ní chtěl mluvit.
Sápala se po mně Lacey a potom jsem musel uklidnit potyčku u bazénu, a než jsem se k ní vrátil, zápolila s kreténem, který si dělal legraci z jejích zubů.
Nemohl jsem se pohnout, nedokázal jsem rychle promluvit. Zakopl jsem o něčí nohu a jen taktak jsem se procpal davem, než se jí mohli začít vysmívat.
„Je krásná.“ Strčil jsem toho kreténa do zad a on se na mě otočil. Přes jeho rameno jsme se setkali pohledem.
Opravdu byla krásná a lámalo mi srdce, když se mi do očí dívala jen zkusmo, protože mi nevěřila a myslela si, že jen hraju divadýlko.
Ten kluk něco řekl, ale já ho obešel a namířil si to k ní. „Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se a přinutil se neodhrnout jí vlasy z tváře a nepohladit ji. Chtěl jsem jí přikázat, aby se na sebe pořádně podívala do zrcadla a poznala, jak hezká je. Hudba řvala tak, že jsem její odpověď málem přeslechl.
„Jsem v pohodě.“ Zastrčila si ten pramen za ucho sama. „Ale díky.“
„Myslel jsem to vážně.“ Díval jsem se jí do očí a uvažoval, jestli je moc brzo na to, abych si vzal její číslo. Jiné holce bych přinesl pití. Zatančil si s ní. Odvedl si ji po velkém schodišti do svojí hlavní ložnice. Ale měl jsem dojem, že ji by vyděsil i závan větru. „Jsi krásná.“
Zčervenala a zajíkla se a moji pozornost upoutala jediná věc, která mě od ní měla sílu odtáhnout. Foťák. Ustoupil jsem. „Musím jít něco zařídit.“
Byl to Matt s mobilem namířeným přímo na nás. Obešel jsem několik lidí a došel k němu bokem, sebral mu telefon a zastavil natáčení.
„Hej!“ řekl ostře a sáhl pro něj. Přidržel jsem mu ho z dosahu a druhou ruku jsem mu položil na hrudník. „To je super materiál, čoveče. Úplnej hrdina. Sledující to budou milovat.“
„Už jsi to někam dal?“ Projížděl jsem záznam a fotky, které pořídil během natáčení.
„Ne, nenatáčel jsem to živě. Ale můžu to…“ Vychrlil ze sebe a snažil se znovu dostat k telefonu, ale já ho zase strčil do hrudi. „Ty to…? Co to děláš?“
Smazal jsem video, pak fotky a klikl jsem na koš a smazal to i odtamtud. „Mažu to.“
„Sakra…“
Hodil jsem mu mobil, honem začal projíždět jeho obsah a zaskuhral, když si má slova potvrdil.
„Proč jsi to udělal? Bylo to kurva epické! Úplný kavalír, čoveče!“
„Ona není nějaká věc.“ Rozhlédl jsem se po davu, ale u piva už nestála. „Takhle se k lidem chovat nemůžeš.“
„Ale NO TAK.“ Matt vzhlédl. „Mohli jsme se dostat do trendů. Hashtag zachránce Cash, čoveče. Věř mi a nech mě dělat moji práci.“
Prodíral jsem se účastníky večírku a hledal v davu její obličej. Když jsem ji nenašel na terase, vydal jsem se do domu, potom jsem prohledal pláž, ale byla pryč. Jako Popelka, ale bez střevíčku.
* * *
Tu mrtvolu jsem našla v den, kdy jsem se stala milionářkou. Jamesi Unionovi bylo osmačtyřicet. Internet později odkryje, že měl dvě manželky, jednu v Los Angeles a druhou v San Diegu. Manželky to o sobě téhož dne zjistily. James dvě hodiny poslouchal, jak na něj obě křičí, pak odjel do nejbližšího hotelu a pronajal si tam pokoj.
Nejbližší hotel byl Ramada na letišti Los Angeles a já byla tím šťastným smolařem na recepci. Později během rozhovorů a tiskovek se mě budou ptát, jestli jsem to poznala. Poznala jste, že se chystá zabít?
Ne. Prala jsem se s příšernými menstruačními křečemi a muži bez zavazadel, jemuž neustále vyzváněl telefon, jsem nevěnovala žádnou pozornost. Ale všimla jsem si, že do telefonu zadal kód (1-1-4-4), napsal zprávu a potom přidržel tlačítko zapnutí tak dlouho, dokud telefon nezmlkl. Nenuceně pak natáhl ruku stranou a nechal nejnovější model iPhonu dopadnout do stříbrného koše.
„Vy jste právě vyhodil svůj mobil?“ Zvedla jsem se na špičky a pokusila se vyhlédnout zpoza pultu z tmavého dřeva. Kdo vyhodí takový suprovní telefon? Ten můj, tři roky starý s pavučinkovou prasklinou na displeji, stěží fungoval.
„Nepotřebuju ho.“ Podal mi kreditku a experti budou tenhle okamžik později nazývat jako volání o pomoc. Tím, že vyhodil telefon mě prý zoufale prosil o pomoc. Dávej pozor! Říkal. Chystám se zabít a potřebuju, abys mě zastavila.
Jestli to byla pravda, byla jsem špatná recepční. Kdyby tam byl Nigel – sladký Nigel s laníma očima, který denně balil zbytky z cateringu a vozil je každou noc do útulku pro bezdomovce –, Nigel by to pochopil. Nigel by se ho zeptal, co se stalo a jestli mu může nějak pomoct, či zda si nepotřebuje promluvit. Bohužel, Nigel tam nebyl, protože – a to je vážně ironie – ho vyhodili kvůli jeho příspěvkům útulku pro bezdomovce. Odpovědnost za darování zbytků představovala pro management příliš velké sousto.
Já hostovu odpověď přijala – nepotřebuju ho – a počkala, dokud nenastoupí do výtahu. Jakmile se dveře zavřely, tryskem jsem oběhla recepční pult a vylovila telefon z odpadků.
O hodinu později jsem si právě prohlížela jeho fotky, když se skleněné dveře do lobby otevřely a dovnitř vstoupili dva policisté s uplakanou ženou v závěsu.
