Život válečníka

Sebasttyen štval koně nočním lesem.

Zapřený ve třmenech a přikrčený za hnědákovým krkem se snažil najít soulad s dokonalými pohyby zvířete. Cítil jeho pot, na tváři mu ulpívaly zbytky pěny rozstřikované rozráženým vzduchem. Meč na Sebasttyenových zádech narážel do sedla, jak se zprvu pevně utažené popruhy uvolnily.

Řítili se nocí po stezce vedoucí okrajem lesa. Jen proto mohli udržovat takové tempo. Díky hvězdám potměšile poblikávajícím na letní obloze po Sebasttyenově levici. Jen proto měli pronásledovatele stále nadosah.

Když to šlo, Sebasttyen se otočil. A vždycky je slyšel. Dusot koní, halekání hlasů, řinčení železa. A už to nebyli jen ti tři.

Hnědák vlétl do zatáčky. Kopyta zabušila na kořenech prorůstajících stezku. Na okamžik se zdálo, že se smeknou, že oba skončí s polámanými kostmi mezi temnými kmeny borovic, habrů a olší, ale Sebasttyen včas přesunul těžiště a správným pobídnutím ve správný čas udržel koně v trysku.

A pak to znovu uslyšel. Pohyb někoho před nimi. Dalšího jezdce. Teď měl pocit, že ho také zahlédl – tmavou siluetu míhající se mezi vzrostlými lesními velikány. A za nimi hvězdy. Myriády hvězd.

Znovu vrazil hnědákovi paty do slabin. Znovu ho konejšivě pobídl. Letěli nocí, řítili se lesem. Sebasttyen se marně snažil vytěsnit z mysli výmoly, záseky a příliš nízko rostoucí větve. Ani pronásledovatelé vytěsnit nešli – na to byli příliš hluční.

A přitom to zpočátku vypadalo na poklidný večer.

 

* * *

 

Sebasttyen seděl pod stoletou lípou zájezdního hostince U Zlomeného kola. Za posledních pár měďáků se najedl a napil. Zůstal mu ještě jeden denár, ale za nocleh ho nehodlal utratit. Nadcházející teplá noc zvala k přespání pod hvězdami.

Naslouchal cvrčkům v trávě i rozumování dvojice přiopilých kupčíků ze Saramantie o tom, že Brigáda je snad už konečně definitivně rozdrcená, což obchodu jenom prospěje, vedl prosté řeči s hostinským, sem tam podrbal za uchem poloslepého voříška a snažil se navázat hovor s dalším osamělým cestujícím, sedícím na hraně světla a tmy. Bezúspěšně. Dotyčný nereagoval, jen se víc zahalil do lehkého cestovního pláště, tvář ukrytou pod kapucí.

Pak přijeli ti tři a bylo po medovině, lehké konverzaci, večeru i létu. Chovali se neomaleně a evidentně někoho hledali. Tvrdí chlapi ověšení železem, zjizvení, sebejistí. Jednomu kvetla na obličeji růže, druhý se mračil a zdálo se, že mluví sám k sobě, třetímu říkali zbylí dva Haken.

Morous nakopl psa. Růže profackoval hostinského. Haken přistoupil ke kupcům, jednoho zatahal za ucho a na něco se ho zeptal. Pak se zachechtal a popleskal vystrašeného muže po tváři.

Nakonec obestoupili Sebasttyena. Než stačili cokoli říct, Sebas­ttyen je varoval, ale Růže, Morous a Haken jeho rad nedbali. Morouse trefil pod bradu vykopnutý stůl. Haken se zhroutil, když mu Sebas­ttyen – jak o tom později vyprávěl jeden z kupčíků, ctihodný Ianyg Lamm – „zatloukl koule do břicha“. Jediný Růže se zmohl na obranu. Sáhl po tesáku a skončil s vyraženými zuby a zlomeným nosem.

Sebasttyen sebral meč, připevnil si ho na záda a houkl na vyvaleného podomka, aby mu připravil koně. Ohlédl se, ale místo, kde předtím seděl nemluvný cizinec, bylo prázdné. Jen cvrčci cvrkali.

 

* * *

 

Proto se teď Sebasttyen řítil nočním lesem. Za zády měl pronásledovatele – a už to nebyli jen ti tři – a v mysli plné obav z výmolů, záseků a nízko rostoucích větví jen těžko spřádal plán, jak jim zmizet.

Seskočit a ztratit se v houští mezi stromy nemohl. Na to byli příliš blízko. Uhnout nebylo kam. Navíc tuhle část Valleánské provincie neznal. Nikdy nebyl takhle daleko na severu. Nechal tedy koně, ať ho nese, a stezku, ať ho vede.

Vtom les náhle skončil a kopyta pro změnu zabušila na dřevěných trámech mostku. Hnědák se jen zázrakem nezřítil do temného proudu bystré říčky. Sebasttyen stačil vytáhnout nohu ze třmene, když se kůň odrazil od kamenného hrazení. Zaržál bolestí, ale uposlechl pobídky a pokračoval v trysku.

Před Sebasttyenem se otevřely pole a louky obklopující nedaleké potemnělé městečko. Podle kupčíků a ukazatelů u hostince to musel být Kroborg. Vedla k němu prašná cesta a Sebasttyen měl pocit, že na ní spatřil jezdce. To už se ale za jeho zády rozezněly trámy mostku, ozvalo se ržání koní, kletby, výkřiky a zvuk tasené oceli.

Hnědák mlel z posledního.

Sebasttyen ho přesto pobídl.

Brány Kroborgu byly na noc zavřené, a i kdyby nebyly, šipka z kuše by ho zastavila dřív, než by k nim dorazil. Jeho jedinou šancí bylo zmizet v poli vzrostlého obilí, které měl po pravé straně. Sahalo do výše hrudi středně vysokého muže a když z hnědáka včas seskočí, možná se mu v něm podaří ztratit.

Než ale stačil trhnout uzdou, z lesa za polem se vyřítila trojice jezdců. Povzbuzovali koně, pokřikovali a vyli. Cítili kořist. Pronásledovatelé se rozdělili, aby mu nadjeli.

Sebasttyen zaklel a znovu vrazil hřebci paty do slabin.

Štvané zvíře sebou trhlo, chomáče pěny mu odletovaly od huby, jak se hnal po cestě k městečku. Ve snaze zmenšit střelcům cíl se Sebasttyen v sedle svezl doleva. Žádná šipka z kuše je ale nedohnala. Jen dusot kopyt a nedočkavé hlasy se blížily z obou směrů.

U samotných hradeb Kroborgu, u zavřené bytelné brány to hnědák vzdal.

Na prašné půdě mu podklouzly nohy, zvíře divoce zakoulelo krví podlitýma očima a svezlo se k zemi. Ještě než dopadlo, stačil Sebasttyen seskočit. Smýkl sebou, a jak se převalil, meč mu bolestivě zhmoždil záda.

To už ale kolem něj bušila kopyta koní, ozývalo se ržání a výkřiky, v kotoučích prachu spatřil siluety sesedajících jezdců. Strážní z hradeb hodili dolů zapálené louče, aby jim neuniklo nic z nadcházejícího dramatu.

Sebasttyen uvolnil řemení, shodil pochvu ze zad a tasil meč. Bylo jich devět. Muži i ženy, samí ostřílení rváči. Jizvy, zlomené nosy, spousta železa. Tvrdé, teď udivené pohledy. Zřejmě čekali někoho jiného. Možná až na Růži, Morouse a Hakena.

„To je ten sráč od Zlomenýho kola,“ zahučel jeden z těch tří.

Sebasttyen netušil, jak ho mohli dostihnout, když od hostince odjel opačným směrem a zpátky ke Kroborgu se vydal zprvu lesem, aby ho nikdo neviděl. Teď už na tom ale nezáleželo.

Nebylo jich devět. Bylo jich deset. Do kruhu rváčů vstoupil jejich velitel.

Vypadal, že k nim nepatří. Byl oblečený celý v bílém: od vysokých bot, přes jezdecké kamaše a prošívaný gambeson. Náloketníky, prsteny a kyrys s vytepaným erbem tří zkřížených šípů se stříbřitě leskly. Zdálo se, že stejně se lesknou oči v jeho úzké bledé tváři. Rámovaly ji bílé vlasy spletené do složitého účesu. Sebasttyen se rozhodl, že mu bude říkat Stříbrňák.

Když tasil dlouhý elegantní meč, bylo to jako tečka za dílem mistra.

„Kde je?“ zeptal se Sebasttyena. Klidně, bez emocí. S nepatrným valleánským přízvukem.

Louče praskaly do noci, posměšky strážných na hradbách utichly. Jen hnědák vyčerpaně ržál za kruhem pobertů.

„Kde je kdo?“ odpověděl Sebasttyen otázkou.

Stříbrňák jemně pohnul rty. Jako by si jen potvrdil, co tušil. Že po dobrém to nepůjde.

„Zeptám se ještě jednou. A naposled. Nemám čas na hry.“

„Ani já ne. A přesto jsem s vámi teď jednu hrál. Hru na honěnou. A netuším proč.“

Stříbrňák si ho zkoumavě prohlížel. Čepel elegantního meče se nehnula ani o píď.

„Víš to velmi dobře.“

„Jediné, co mě napadá,“ odplivl si Sebasttyen, „jsou tihle tři s pocuchanými ciferníky.“ Ukázal na Hakena, Morouse a Růži. „Zřejmě mají pocit, že jim něco dlužím.“

Ti tři s pocuchanými ciferníky se tvářili bezvýrazně. Jen Růže si odplivl.

„Kde je?“ zeptal se ještě jednou Stříbrňák.

„Vůbec netuším –,“ začal Sebasttyen, i když tušil.

Stříbrňák zaútočil. Bez výstrahy. Z kroku.

Meče se srazily. Kruh rabiátů se rozpadl. Strážní na hradbách okamžitě uzavřeli sázky.

Sebasttyen si se Stříbrňákem vyměnili první sérii výpadů, seků, bodů a odbodů. Na jejím konci byli oba překvapení, ačkoli to ani jeden z nich nedal na sobě znát.

Pak Stříbrňák udělal další výpad.

Sebasttyen ho vykryl a okamžitě navázal svým. Stříbrňák se kolem něj obtočil a sekl ze zákrytu. Pohyboval se děsivě rychle a účelně. Rukáv Sebasttyenovy košile zrudl krví. Meče znovu zazvonily.

Tehdy udělal Sebasttyen osudovou chybu. Podcenil soupeře. Příliš si věřil. Byl přeci Nezrozený. A na cestě za ním ležela chladná těla kdysi skvělých šermířů.

Hodlal vlákat Stříbrňáka do pasti, ustupoval, pouštěl si ho k tělu. Nechal se zranit. Košile dál rudla. Potom sám zaútočil. Čepele se propletly, stala se z nich nezřetelná smršť. Sázky na hradbách se začaly přelévat.

A pak Sebasttyen zjistil, že to byl on, kdo se nechal vlákat do pasti.

Stříbrňák přestal ustupovat, odrazil dva navázané záludy, prosmýkl se kolem Sebasttyena a natlačil ho na dodělávajícího hnědáka.

Sebasttyen udělal zoufalý půlobrat a pokusil se dostat pryč od umírajícího zvířete.

Stříbrňák vyrazil.

Než se jejich čepele znovu srazily, proťal dlouhý a elegantní meč hnědákovo hrdlo. Temná krev vycákla do temné letní noci. Zvíře ztichlo.

Stříbrňák si vyměnil se Sebasttyenem několik dalších úderů. Ani se u toho nezadýchal. A pak brutálně vyrazil Sebasttyenovi zbraň z rukou. Meč se zazvoněním odlétl do tmy.

Sebasttyen ucítil za zády hradby a na hrdle chladný hrot.

„Jen kvůli respektu k tvým překvapivým šermířským schopnostem se zeptám ještě jednou,“ řekl Stříbrňák. „Kde je?“

„Nevím, o kom mlu–“

Stříbrňák bleskurychle odtáhl meč a přirazil Sebasttyenovi pod bradu náloketník.

„Žena. Musel jsi ji potkat. Na stezce,“ zasyčel mu do tváře.

„Klidně mě zabij, pane,“ vysoukal ze sebe Sebasttyen. „Ale netuším, o kom je řeč.“

„Proč jsi před námi ujížděl?“

Sebasttyen loupl okem po Morousovi, Hakenovi a Růži. Lhostejně mu pohled opláceli.

„Kvůli nim.“

Stříbrňák mu zíral do obličeje. Hledal sebemenší smítko klamu.

„Jestli mi lžeš, najdu tě a zabiju,“ zašeptal, když ho nenašel.

A pak ji Sebasttyen spatřil za jeho zády. Už netušil, už věděl. Ze tmy, za kruhem světla loučí, se na nepatrný okamžik vynořila ustaraná dívčí tvář a hned zase zmizela.

„O tom nepochybuju,“ řekl, aniž by dal na sobě cokoliv znát.

Stříbrňák se na něj ještě chvíli nečitelně díval, pak uvolnil sevření, otřel z čepele zbytky krve o Sebasttyenovu košili a vrátil elegantní meč do stejně elegantní pochvy.

Obrátil se ke svým mužům a vyčerpaný Sebasttyen se opřel o chladné hradby za sebou.

Útok přišel nečekaně. Stříbrňák se otočil a tvrdou ranou pod žebra ho poslal k zemi.

„Je váš,“ kývl na Morouse, Hakena a Růži.

Zatímco trojice rváčů trhala Sebasttyena na kusy, Stříbrňák se vyhoupl do sedla. Zbytek jeho komanda ho následoval.

„Otevřete bránu!“ zahulákala mohutná ženština s krátkými vlasy a zlatým kroužkem v nose na civějící strážné na hradbách. „Pan Stříbrný vjíždí do města Kroborgu.“

 

* * *

 

Sebasttyen vrávoral potemnělými uličkami.

Zle zřízený, ale spokojený, s jediným denárem za opaskem.

Bodří chlapi ve strážnici se mu nejdřív vysmáli, pak ho politovali, a nakonec se s ním podělili o laciné nakyslé víno. Taky ho obrali o sedlo a postroj za odtažení hnědákovy mršiny. Měl toho koně rád, i když mu nikdy nedal žádné jméno.

Zle zřízený, ale spokojený, s jediným denárem za opaskem a laciným nakyslým vínem v žaludku vrávoral Sebasttyen potemnělými uličkami Kroborgu. Zakopával, něco si pro sebe mumlal, opíral se o mlčenlivé, létem prohřáté stěny domů, meč se mu motal mezi nohama.

Nakonec se zhroutil u paty jedné z budov. Odplivl si, a kromě vína ucítil krev. Morous, Haken a Růže mu dali co proto. Věděl, že mu zlomili pár žeber, cítil naražené ledviny i každou kost v těle. Jen nos uchránil. Organismus Nezrozeného už ale začal pracovat. Vnímal to.

Někde v dálce zaštěkal pes a Sebasttyen zvedl mátožně hlavu. Přímo před sebou měl vysoký plot, nad ním se černala divoce bující zeleň a na nočním nebi poblikávala nesčetná chladná souhvězdí.

Na plotě si všiml několika vápnem napsaných písmen. Když potřásl hlavou, dala dohromady slova ve valleánském dialektu.

Elfowe do rezerwatu!

Sebasttyen se sám pro sebe uchechtl. Elfové byli pro tenhle svět mrtví. Většina doslova, zbylí po vypálení Přístavu, po pogromech a brutálních čistkách odpluli na Západ. Vrátili se tam, odkud přišli. Od Exodu uplynulo už dlouhých deset let.

„Kde jsi byl, Haskaario, elfský králi? Proč jsi nepřišel, abys je spasil?“ zablábolil Sebasttyen a svalil se na bok.

To, že k němu někdo přiklekl, zastřenými smysly takřka nevnímal. Přesto se snažil dotyčného odstrčit, bránil se, pokoušel se zvednout.

„Pomůžu ti, pane,“ zaslechl melodický hlas. Patřil ženě. „Jsem přítel.“

Byla zahalená v plášti stejně jako u Zlomeného kola. Pak si stáhla kapuci a Sebasttyen v ní poznal dívku před hradbami, byť ji tehdy spatřil jen na chvíli. To po ní pátrali Stříbrňákovi muži. To ona byla jezdcem, kterého několikrát zaslechl a zahlédl před sebou na stezce. Nakonec se jí podařilo dostat do města.

Teď se k němu naklonila a Sebasttyen ucítil omamnou vůni anýzu a dalekých cest.

„Pomůžu ti, pane,“ zopakovala a pomohla Sebasttyenovi vstát. „Jako jsi pomohl ty mně.“