Zločin bez motivu

Bylo svěží zářijové dopoledne a na vřesoviště nad Nidderdale, jedním z proslulých údolí v severoanglickém Yorkshiru, dopadaly sluneční paprsky. Ranní mlha se rozplynula a nebe mělo blankytnou barvu. Na šťavnatých loukách se pásly ovce a krávy. Stromy v remízcích rozesetých po úbočí byly ještě plně olistěné, zářivá letní zeleň už však přecházela do žlutých a hnědých tónů.

Poklidnou atmosféru počínajícího podzimu náhle narušila série hlasitých výstřelů následovaná pleskáním křídel vzlétajících ptáků. Nad nízkými kamennými zídkami uprostřed vřesu bylo vidět obláčky dýmu. Z vřesoviště se ozýval podivně strojový křik tetřeva, který jako by ostatní v panice varoval utečte, utečte, utečte, utečte, utečte, utečte. Ptáci se chvatně vznášeli do vzduchu a snažili se zmizet, ale mnozí z nich se vzápětí zachvěli, žalostně zamávali křídly a za neutuchajícího třeskotu výstřelů padli k zemi.

U jednoho ze zemních valů čtyři střelci soustředěně pálili na ptáky, které jiní muži holemi vyháněli z vřesu. O kus dál se na každé straně pastviny nacházela další dvě střelecká stanoviště. Stráň připomínala bitevní pole.

Všichni čtyři muži na sobě měli drahé nepromokavé bundy, hnědé manšestrové kalhoty, zelené holínky a placaté čepice. Jeden ze skupiny, Alexander Fraser – pro přátele „Sandy“ –, zlomil brokovnici, aby mohl znovu nabít. Byl to emeritní soudce, vysoký, statný muž s vlnitými vlasy, kdysi blonďatými, dnes už však šedivými. Bydlel na zámečku ze sedmnáctého století kousek od nedaleké vesnice Niddersgill a měl právo lovu na přilehlých kopcích. Zaměstnával hajného a partu lidí, kteří se starali o tetřeví vřesoviště, a v myslivecké sezoně si účtoval tučné poplatky za organizování loveckých akcí, jako byla tahle. Každoročně se těšil na slavný dvanáctý srpen, kdy sezona začínala, a dbal na to, aby všechno probíhalo hladce.

Fraser se zahleděl do dýmu a zachmuřil se.

„Ti zatracení honci jsou dneska nějak pomalí. Budu si muset promluvit s Davisem. Takhle to nejde,“ obrátil se na kolegu stojícího vedle něj, vysokého a hubeného muže s pleší. Jmenoval se James Symons a byl to nižší šlechtic, který bydlel v menším středověkém opevněném sídle ve Wensleydale.

„Bez obav,“ řekl Symons. „Už jsme jich střelili dost. Myslím, že váš hajný odvedl dobrou práci. Je to báječná akce, nemám pravdu, Rawnsleyi?“

Třetí muž v řadě, malý a podsaditý, vystřelil z obou hlavní brokovnice a teprve pak odpověděl. Gideon Rawnsley měl nedaleko Riponu autosalon s luxusními vozy a dodával mnoha přítomným jejich jaguary, bentleye a range rovery.

„Super,“ odpověděl lakonicky. Rawnsley byl na společenském žebříčku o něco níž než ostatní a příliš toho nenamluvil. Pozvání vždycky přijal, ať stálo, co chtělo, protože to podle něj prospívalo obchodu. S ostatními vycházel docela dobře, jen s Fraserem měl trochu problém.

Čtvrtý muž si udělal menší pauzu a lokl si whisky z placatky potažené kůží. Henry Saunders nosil brýle bez obrouček a na hladce oholené tváři mu věčně hrál namyšlený úsměv. Byl to zámožný londýnský bankéř, který se s bývalým soudcem znal dlouhá léta – už od dob, kdy spolu v hlavním městě chodili do školy.

„Všechno je v pohodě, Sandy,“ řekl Saunders. „Já si to skvěle užívám. Tady v horách se člověk může od všeho oprostit a puška v rukou mu dodá sílu.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Od toho snad vřesoviště jsou, ne? Jinak by sem ani nemělo smysl jezdit. Je to tady tak trochu jako na konci světa.“ Zasmál se.

„Moment,“ vyhrkl Fraser. „Co se to sakra děje?“ Ukázal do míst, kde vřesem pomalu postupovali honci. Zdálo se, že tam došlo k nějaké potyčce a ke zvyšování hlasů. „Doufám, že to zase není jeden z těch zatracených aktivistů. Jednou je bez milosti odprásknu. Už mám po krk…“

„Jen klid.“ Symons položil Fraserovi ruku na rameno, který už instinktivně zvedal zbraň. „Honci to mají pod kontrolou.“

„Asi máš pravdu,“ odtušil Fraser a zadíval se ze svahu. „Vidím Davise, jak někoho vyprovází k cestě, a jeden z honců má dalšího. Zkroutil mu ruku za záda, šmejdovi. Dobře mu tak! Teď už nám snad dají pokoj.“

Fraserova naděje se vyplnila a střelba pokračovala bez přerušení až do půl jedné, kdy se po cestě od vesnice přikodrcaly dva landrovery. Zastavily u malé kamenné boudy postavené kousek za střílnami.

„Á, to bude oběd!“ zahlaholil Fraser a jako vedoucí zatroubil na roh a ohlásil konec dopoledního lovu. Všichni zamířili do boudy, kde se podávalo jídlo. U sklenky šampaňského probírali své úspěchy i nezdary, načež dostali horkou chřestovou polévku, po níž následovaly lahodné chlebíčky, sendviče, koláče a zákusky. Všechny pokrmy připravil personál místního hostince a restaurace Dog & Gun v Niddersgillu, kde byli střelci ubytovaní. Večer se tam podávala opulentní večeře.

Po jídle vyšel Fraser z boudy, aby si promluvil s hajným Ianem Davisem. Davis s honci seděli na zídce, jedli obložené chleby, které si přinesli s sebou, a pili čaj z termosek.

„Co to tam bylo za povyk, Davisi?“ zeptal se Fraser.

Davis byl syn místního farmáře. Bylo mu přes třicet, měl mladou rodinu a celý život žil ve zdejším údolí. Chvatně polkl sousto chleba s hovězím. „Žádný strachy, pane Fraser, jen pár aktivistů. Vyřídili jsme to s nima.“

„Ano, viděl jsem vás,“ řekl Fraser podrážděně. „Ale jak se tam vůbec dostali? Copak nehlídáte okolí, aby sem nikdo nevlezl? Jednou někoho z nich zastřelíme a bude to vypadat jako naše chyba. Ne že by mě to trápilo, ti šmejdi si nic lepšího nezaslouží.“

„Udělali jsme obhlídku, pane Fraser, ale je to moc rozlehlá oblast a oni jsou mazaní. Schovávaj se ve vřesu, dokud se nezačne střílet, pak se postaví s těma cedulema, pletou se a…“

„Já vím, co dělají, ale očekávám, že jim v tom zabráníte. I honci to dneska dopoledne dost odflákli. Musíte je donutit, aby pracovali s větším nadšením.“

Davis se na šéfa mrzutě podíval. „Ano, pane Fraser. To bylo kvůli těm aktivistům. Když přišli…“

„Žádné výmluvy, Davisi. Postarejte se o to.“ Fraser se otočil, vykročil zpět do boudy a nechal tam hajného stát a kypět vztekem nad šéfovou nespravedlivou kritikou. Davis naštvaně nakopl kámen a ten se odrazil od zídky. Honci ho sledovali se směsicí pobavení a soucitu. Sandy Fraser byl arogantním chováním k zaměstnancům vyhlášený.

„Fajn, tak jdeme, slyšeli jste ho,“ zavelel Davis. „Vrátíme se na místa, brzy budou venku. Jestli zahlídnete nějaký aktivisty, tak je uškrťte holýma rukama.“ To vyvolalo smích a všichni se vydali zpátky na vřesoviště. V soukromí Davis přemýšlel, jak dlouho ještě pro toho parchanta vydrží dělat, ale protože jeho žena momentálně nechodila do práce a měli dvě malé děti, nezbývalo mu než se usmívat a snášet to. Ze zaťatými pěstmi však zauvažoval, že jednou mu možná…

Zatřásl hlavou a zaplašil násilné představy.

Odpolední část lovu se vydařila a spokojená společnost odjela v range roverech zpátky do vesnice, následovaná starým džípem napěchovaným trofejemi.

 

* * *

 

Ve vesnici Niddersgill doručil místní listonoš David Eastwood do hostince Dog & Gun poštu se zpožděním. Objížděl údolí ve svém červeném poštovním voze a na poslední místa se vždycky dostal až pozdě odpoledne. Zastavil se na recepci, kde za pultem seděl Rob Owen, jenž byl společně s manželkou Sheilou spolumajitelem podniku, díval se do počítače a bušil do klávesnice. Rob byl vysoký, měl černé kudrnaté vlasy a knír.

„Brý odpoledne, Robe.“ Eastwood mu předal paklík dopisů a obvyklé nevyžádané pošty.

„Brý odpoledne, Davide,“ odpověděl Rob, aniž by vzhlédl od obrazovky.

„Máte tady dneska večer ty lovce?“

„Jo.“

„To jsem si myslel. Z údolí byla slyšet střelba. Nezávidím vám. Nejsou to zrovna sympaťáci.“

„Možná že ne, ale máme z nich peníze.“

„Jo, to se vsadím. Byznys je byznys.“

„Přesně tak.“ Owen pořád nezvedal oči od obrazovky. Eastwood si uvědomil, že si s ním moc nepokecá, a než zase odjel v červené dodávce směrem k Pateley Bridge, vydal se na rychlou obchůzku po vsi.

V hostinci panovala hektická atmosféra. Sheila Owenová měla napilno v kuchyni. Nastalo nejrušnější období v roce. V domě se ubytovávaly velké lovecké výpravy, objednávaly si jídlo na vřesoviště a večer společně večeřely u velkého stolu v hlavní jídelně. Byli to lukrativní, ale velice nároční zákazníci, a nikdo nebyl náročnější než ti, které sem vozil Sandy Fraser. Osobně kontroloval jídelní i nápojové lístky a na všem hledal chyby. Jeho hosté nebyli o moc lepší, vždy šlo výhradně o muže a většinou toho nejhoršího typu: bohaté, arogantní a misogynní. Sheila musela často řešit stížnosti servírek a pokojských na nežádoucí pozornost a fyzický kontakt. Situaci ještě zhoršoval fakt, že Fraser bydlel nedaleko a přinášel tolik peněz, že ho nemohla odmítnout.

Bylo pět hodin odpoledne a Sheila se rozhlédla po hlučné kuchyni, kde personál usilovně připravoval jídlo na večer. Vzdychla a zasunula si pod kuchařskou čepici neposlušný pramínek kaštanových vlasů. „Harry, pohni s tou cibulí a mrkví. Cibuli nakrájej na malé kostičky a mrkev na tenké plátky.“

„Jasně, šéfová,“ odpověděl mladý kuchař.

Další nástraha spočívala v tom, že dnes večer si členové lovecké výpravy nevybírali z normálního jídelníčku, ale měli jíst tetřevy, které zastřelili. To znamenalo, že se z vřesovišť musel do hostince spěšně vrátit landrover s částí zabitých ptáků, jež bylo třeba narychlo připravit k pečení. Odstranit všechny projektily z mrtvolek bylo obtížnější, než se zdálo. Sheila si vzala na starost hlavní jídlo, zatímco její zástupce Greg Cooper dohlížel na běžné menu – na němž dnes vzhledem ke zvýšeným nárokům na kuchyni bohužel bylo méně jídel než jindy.

„Jak jsi na tom, Gregu? Až pro mě Harry dokončí přípravu, může ti pomoct. Většinu jídel zvládne, vždyť tě je viděl dělat už tolikrát.“

„Jsem v pohodě. Radši budu dělat tohle než vařit pro tu Fraserovu loveckou bandu.“

„Ano, není to legrace, ale ty bys to zvládl.“ Když to říkala, dívala se na kuchyňskou desku a nevšimla si, jak nenávistně se Cooper při zmínce o Fraserovi zatvářil.

Sheila přemítala nad pokrmem, který připravovala pro dvanáct členů lovecké výpravy: pečeným tetřevem s omáčkou Albert, batátovým pyré a dušenou kapustou se slaninou. Dobrá omáčka byla klíčem k úspěchu. Musela mít krásně krémovou konzistenci, ale hořčice s křenem nesměly tak chuťově vynikat jako u hovězího. Kapustu a batáty připravoval jiný kuchař. Sakra! Vzpomněla si, že se podávají také opečené brambory. Kdo je měl na starosti?

Vtom na ni někdo zavolal: „Jak to jde?“

V otevřených dveřích do kuchyně stál Rob, jako by se neodvažoval vstoupit dovnitř. Vedl bar s ubytovací částí podniku a do věcí souvisejících s jídlem obvykle nestrkal nos. Věděl, že jeho žena je dnes večer pod tlakem.

„Dobře. Koukej zmizet,“ odpověděla Sheila a z legrace na něj namířila nůž.

Rob zvedl ruce. „Klid! Vzdávám se.“ Se smíchem se rychle vzdálil z kuchyně a vydal se do jídelny rozdělené na několik samostatných místností, z nichž největší si zamluvili lovci. K jídlu měli zasednout v půl osmé, až si u baru dají gin s tonikem.

Všechno se zdálo být v pořádku. Stůl byl prostřený a na stříbrných tácech stály dvě velké lahve červeného burgundského grand cru. Sandy Fraser je speciálně objednal a zaplatil za ně nemalé peníze. Rob měl z Fraserových loveckých výprav stejně smíšené pocity jako jeho manželka. S těmi lidmi nebylo lehké pořízení, představovali však zdroj příjmů, o nějž Owen nechtěl přijít, zejména teď po skončení letní turistické sezony, kdy hlavní restaurace nebyla tak vytížená, jak by si Rob představoval. Vykročil kolem stolu a jemně upravoval příbory a sklenice. Vůbec se nedivil, že jeho žena byla před takovým večerem nervózní.

 

* * *

 

O půl sedmé se členové lovecké výpravy začali scházet v baru, kde měli otevřený účet na nápoje. Obsadili několik stolků a jeden z číšníků jim přinesl pití. Fraser trval na tom, aby u večeře dodržovali stanovený dress code, sám si přitom oblékal kostkovaný kilt s rodinným vzorem. Byla to jen póza, protože jeho rodina neměla se Skotskem už stovky let nic společného, byť tam chodil do internátní školy.

U samotného baru se shromáždilo několik místních, kteří popíjeli pivo z půllitrů. Alan Green si na vysoké stoličce otřel pěnu z hnědého kníru. Z jeho zarudlé tváře bylo patrné, že tráví hodně času venku – byl zahradník a kromě toho vykonával i různé příležitostné práce. Vedle něj seděli Peter Gorton, statný majitel místního obchodu s trafikou, a Wilf Bramley, farmář kolem šedesátky v ošuntělém tvídovém saku a špinavých manšestrákách. Byl jediný, komu Sandy Fraser pronajímal půdu, Wilfova farma totiž stála na jeho pozemcích.

Připojil se k nim i hajný Ian Davis, očividně unavený.

„Brej večír, Iane,“ řekl Gorton. „Vypadáš nějak ztrhaně.“

„Kdybys byl s tou bandou venku, taky bys byl vyřízenej,“ odpověděl Davis, po očku se podíval ke stolům lovců a zamračil se. „Zapomněl jsem, že jsou tady. Dneska už jsem si je užil až až.“

„Jen klid,“ pokračoval Gorton. „Nevšímej si jich, za chvíli půjdou na nóbl večeři. Co si dáš k pití?“

„Jedno točený, díky.“

Gorton se obrátil k baru a upoutal pozornost mladé ženy s dlouhými blond vlasy staženými dozadu.

„Kirsty, pivo tady pro Iana, buď tak hodná. Dáte si taky ještě jedno, Alane? Wilfe?“

„Já jo. Díky, Petere.“

„Jasně, sem s ním,“ přitakal Bramley, když s Greenem dopili do dna. Green měl severovýchodní přízvuk, a tak mu někdy z legrace říkali „hornickej kluk“.

„Tak, tady to máte!“ Kirsty jim s úsměvem podala načepovaná piva.

Davis se napil z půllitru a znovu loupl pohledem po lovcích, kteří se mezi sebou bavili stále hlasitěji a lidí u baru si vůbec nevšímali.

Otočil se zpátky. „Jednou toho Frasera praštím. Celej den mě buzeruje.“

Kirsty se zasmála. „Klídek, Iane, tím si nepomůžeš. Prostě je ignoruj. Neber je moc vážně.“

„Tobě se to mluví.“

„Nemysli si, my to od těch svátečních lovců taky pěkně schytáváme. Pořád mají poznámky, otírají se o nás a sahají, kam nemají.“

„To mě ani nepřekvapuje.“

„Jeanette včera uklízela pokoje, a když zaklepala na jedny dveře, ozvalo se: ‚Dále!‘, tak šla dovnitř a na posteli ležel nahatej stařík s roztaženýma nohama – měl velký chlupatý břicho, jedna věc mu trčela nahoru a zbytek visel dolů. Otočila se na podpatku a odešla. Říkala, že něco tak nechutnýho v životě neviděla.“

Přítomní se zasmáli, jejich postoj k otravným hostům se však nijak nevylepšil.

„Prasák jeden!“ prohlásil Bramley a zavrtěl hlavou.

„Zatracený úchyláci,“ přidal se Green. „Myslí si, že si můžou dělat, co chtějí, protože maj prachy. Párkrát jsem u Frasera pracoval a vždycky se snažil usmlouvat co nejnižší cenu, jako by se netopil v penězích.“

„Všichni víme, že Fraser je pěknej hajzl. Měl bys vidět, kolik mi účtuje za nájem, a to mám jen malou farmu. Vloni mi ho znovu zvedl a já se mám co ohánět, abych to zaplatil.“

„Proč tady Frasera a ty jeho snoby Rob se Sheilou trpí?“ zeptal se Gorton.

„Proč asi?“ opáčila Kirsty. „Přinášejí spoustu peněz. Owenovým se to taky nelíbí, ale musí zatnout zuby jako my ostatní.“

„To snad ne!“ vyhrkl Davis. „Podívejte, kdo přišel. Na co si to hraje?“ Zakryl si ústa rukou, aby nevyprskl smíchy.

Sandy Fraser přistoupil k baru ve své kostkované sukni doplněné kožešinovou brašničkou, bílými podkolenkami a černými šněrovacími polobotkami, černým sakem, bílou košilí a černým motýlkem. V jedné ponožce měl dokonce zastrčený nůž. Od stolů se ozval potlesk a někdo zavolal: „Výborně, Sandy, náčelník klanu každým coulem!“

Fraser s úsměvem přijal uznání, zatímco muži u baru se uchechtávali do piva.

Těsně před půl osmou se členové lovecké výpravy přesunuli do soukromé jídelny, mnozí z nich už pěkně namazaní. V kuchyni se rozběhla obří akce: naservírovat hostům tři chody vybraného jídla, jehož zlatým hřebem byl pečený tetřev. Víno nalévané z velkých lahví teklo proudem. Po večeři se všichni odebrali do salonku na kávu a portské, někteří vyšli na chvíli ven, aby se nadýchali večerního vzduchu a vykouřili si doutník.

 

* * *

 

Fraser se přidal k ostatním v salonku ve chvíli, kdy se společnost už začínala rozcházet. Po všem, co po dni stráveném v kopcích snědli a vypili, někteří podřimovali v křeslech, zatímco jiní to zabalili rovnou a šli spát. Fraser vykročil ke skupince zkušených pijáků, co do sebe pořád klopili portské a také whisky, která se tu odkudsi vzala. Byli mezi nimi i chlapi, s nimiž během dne střílel tetřevy: Symons, Rawnsley a Saunders. Rawnsleyho nálada se částečně vlivem alkoholu změnila. Choval se hlučně a rozjařeně. Přivítal Frasera pozvednutím sklenky.

„Á, přichází Jeho Lordstvo! Takhle se má oslovovat náčelník klanu?“

Tento poněkud nečekaný a hrubý pozdrav sklidil smích, ale i jisté rozpaky.

„Ne. Kdybych byl náčelníkem klanu, oslovoval bys mě Frasere,“ přistoupil Fraser na Rawnsleyho hru.

„A co když náčelník neplatí účty a dostane se do dluhů?“

Nastalo užaslé ticho. Symons ztuhl se sklenkou na půli cesty ke rtům, Saunders odvrátil zrak. Fraser zpražil Rawnsleyho opovržlivým pohledem.

„Moc jsi toho vypil. Být tebou, šel bych si lehnout.“

Rawnsley se zasmál. „Byl to jen vtip, uklidni se. Určitě mi brzy zaplatíš. Ale ne před termínem, viď?“

„Klid, kamaráde,“ řekl Symons. „Teď na to není vhodná chvíle ani místo, to snad chápeš.“

Rawnsley zvýšil hlas, až se ostatní lidé v místnosti ohlédli. „A kdy bude ta správná chvíle? Dluží mi spoustu peněz za…“ Saunders vstal a chytil Rawnsleyho nad loktem. „Hej, pusť mě!“ zaprotestoval Rawnsley, ale nedokázal se vymanit ze Saundersova pevného stisku.

„No tak,“ pronesl Saunders tichým hlasem plným sebeovládání. „Sandy má pravdu. Měl bys jít spát, než ze sebe uděláš ještě většího pitomce. Ráno to budeš vidět jinak.“ Vyvedl Rawnsleyho z místnosti a zavřel za ním dveře.

„Hulvát jeden,“ poznamenal Symons. „Co to mělo znamenat?“

Fraser se posadil do křesla. „Toho si nevšímejte,“ mávl pohrdavě rukou. „Dlužím mu nějaké peníze za nový sporťák Bentley. V poslední době jsem měl dost velké výdaje, takže jsem se trochu zpozdil s platbou.“

„To ale není důvod, aby to vytahoval zrovna teď,“ poznamenal Saunders.

„To fakt ne,“ pokračoval Symons. „Ten chlap prostě není… no, víte, jak to myslím.“

Fraser a Saunders ho pochopili: Rawnsley nebyl gentleman a jeho nevhodné řeči a odchod pokazily atmosféru. Navíc bylo po půlnoci a oni už zůstali v salonku sami.

Saunders zívl a protáhl se. „Asi už to zapíchneme, ne? Zítra chci být ve formě. Uvidíme, jestli vás ve střelbě všechny porazím.“

„Na to zapomeň,“ zasmál se Symons, „ale máš pravdu.“ Všichni tři muži se zvedli a vyšli ze salonku.

 

* * *

 

Podkroví hostince bylo přestavěné na malé byty pro zaměstnance. V jednom z pokojů s výhledem před dům se na jednolůžku mačkali dva lidé. Barmanka a zároveň pokojská Kirsty Hemingwayová a mladý kuchař Harry Newton spolu měli poměr, ale drželi ho v tajnosti. Harryho bratr se kvůli pletkám s kolegyní dostal do problémů a důrazně ho varoval, že láska a práce se nemají míchat.

Harry už pochrupoval, ale Kirsty byla stále vzhůru. S Harrym se jí na malé posteli špatně spalo. Když nemohla dlouho usnout, často ho musela vyhodit, ať si jde lehnout k sobě.

Venku panovalo ticho. Ležela a naslouchala vzdálenému sovímu houkání, když vtom zaslechla, jak někdo zavírá dveře hostince a odchází. Noční klid vzápětí prořízly zvýšené hlasy. Vstala z postele a šla k oknu. Vzhledem k teplé noci bylo otevřené a nabízelo dobrý výhled před hostinec. Venku se pořád svítilo. Zády k ní tam stál muž v kiltu, takže to musel být Sandy Fraser – večer ho tak viděla oblečeného. Byl otočený čelem k jinému muži a bránil jí ve výhledu. Hlasitě se hádali.

Druhý muž po chvíli vstoupil do jejího zorného pole a pozvedl brokovnici. Kirsty viděla, jak Fraser dává ruce nad hlavu a křičí „Ne!“, ale ten druhý na něj zblízka vystřelil. Sledovala, jak se Fraser kácí k zemi a z hrudi mu prýští krev, a pronikavě vyjekla. Útočník k ní vzhlédl a ona jasně spatřila jeho tvář. Pak se zbraní utekl do tmy.

Kirsty se vrhla k posteli. „Harry! Harry! Vzbuď se!“

Harry sebou trhl a procitl. „Sakra, co je?“

Kirsty s ním třásla a plakala. „Vstávej. Je to hrůza!“

„Co se stalo? Něco se ti zdálo?“

„Ne! Koukala jsem se ven.“ Ukázala na okno. „Právě jsem viděla, jak Alan Green zastřelil pana Frasera. Myslím, že je mrtvý.“