Chvíli sledoval, jak stěhováci nakládají věci do auta. Z koloniálního stavení z červených cihel tu a tam vyšli i majitelé, aby se ujistili, že jde všechno podle plánu, a případně odnesli nějakou z menších krabic do vlastního vozu. Mnohem častěji však vycházela ona, černovláska s culíkem. Dokonce i na tu vzdálenost dokázal poznat, kdo je tam šéfem. Obdivoval její sebejistotu. Stál tam a fantazíroval o tom, že třeba vycítí jeho přítomnost a pobídne ho, aby vystoupil ze stínu. Kdyby mu dala šanci, dokázal by zaplnit prázdné místo v jejím životě, o tom nepochyboval. Možná si připadala se svým mužem šťastná, ale on by jí ukázal docela jiný svět.
Bylo horko, a tak se občas na okamžik zastavila, aby popadla dech, a lehce přitom vrtěla hlavou. Že by přehodnocovala své rozhodnutí odstěhovat se? S každou další věcí, kterou stěhováci vynesli z domu a naložili do auta, ho jímala úzkost. Docházel mu čas a potřeboval zjistit, kam plánuje odjet. Nechtěl ani pomyslet, že by ji teď ztratil.
Počkal v autě na konci ulice, až si stěhováci udělají přestávku na cigaretu. Vklouzl do drahého saka a namířil si to k domku. Najednou byl jen obyčejným byznysmenem, který náhodou procházel kolem s telefonem u ucha.
Když se naskytla příležitost, neváhal ji využít. Vzhlédl, jako by se potřeboval zorientovat, a zachytil pohled jednoho ze stěhováků. „Zdravím, nevíte, kde najdu ulici Cyprus 322?“
„Dva bloky na jih,“ odpověděl statnější z nich. „Hned za křižovatkou. To nejde minout.“
„Díky.“ Předstíral, že si prohlíží dům. „Povezete to daleko?“
„Až do pitomý Minnesoty,“ odpověděl mu tentýž muž a zapálil si další cigaretu. „Kdo se vodsud potřebuje stěhovat do takový klendry?“
„Ale zima tam prý netrvá věčně.“ Usmál se a šel dál. „Šťastnou cestu.“
Vracela se domů.
* * *
Nikki se dívala z okýnka a svíral se jí žaludek, protože širokánská vodní plocha pod nimi nebrala konce. Létání jí nevadilo, ale v menších letadlech ji vždycky jímala úzkost. Let ze sídla místní správy v Ely měl trvat jen dvacet minut, přesto už se nemohla dočkat, až ho bude mít za sebou.
Národní park Superior National Forest u americko-kanadských hranic se rozkládal na ploše o velikosti jednoho a půl milionu hektarů. Tenhle pás divoké přírody představoval učiněný ráj pro outdoorové nadšence a rezervace známá jako Boundary Waters Canoe Area patřila mezi minnesotské skvosty.
Spleť jezer zabírala dvě stě padesát kilometrů plochy a turisté se sem sjížděli celoročně. V létě křižovaly jezera kánoe, kajaky a rybářské čluny. V zimě tu byla vidět psí spřežení, běžkaři a rybáři na dírkách. Na některých vodních plochách zůstávaly stále ještě patrné stopy po sněžných skútrech, ale vrstva ledu už teď nebyla tak silná, aby se stroje mohly bezpečně prohánět po zamrzlé vodě.
Přes celoroční návštěvnost působila oblast Boundary Waters značně opuštěným dojmem, a to především v zimě. Tělo se našlo dnes ráno během pravidelného kontrolního letu lesní správy. Krátce poté správci potvrdili, že osoba nejeví známky života, a zavolali FBI. Nikki ještě napůl spala, když hovor přijala. Večer předtím pracovala dlouho do noci, protože si dělala pořádek v poznámkách z nedávných případů.
„Zdá se, že led už taje,“ konstatoval Liam za ní. „Jak přistaneme?“
„Tam, kde přistaneme, je pro tohle letadýlko ledu ještě dost,“ ujistil ho Mayberry. „Ještě to pár týdnů potrvá, než úplně roztaje.“
Mayberry byl první styčnou osobou na správcovské stanici Kawishwi, kam Nikki přijela před necelou hodinou. Mohlo mu být kolem třiceti a v kulaté tváři se mu zračila upřímná potřeba být užitečný. Chtěl co nejvíc pomoct, ale to ještě nevěděl, co obnáší vyšetřování vraždy.
„Byl jste na místě činu?“ zeptala se ho.
„Ještě ne,“ odpověděl. „Jakmile přišlo hlášení, šéf sem zaletěl, aby zajistil oblast. Táborníky a turisty tady teď moc nepotkáte, ale pohybuje se tu dost divé zvěře. Medvědi se brzy probudí ze zimního spánku a jedna medvědice by snad měla mít i mladý. V těchhle lesích navíc žije kolem sto padesáti vlků a zrovna před týdnem se jedna smečka potulovala přesně v těch místech, kam máme namířeno.“
„Ale to tam tělo ještě nebylo,“ ujišťovala se Nikki.
„Ne,“ potvrdil Mayberry. „Piloti našeho zásobovacího letadla ho zmerčili až dneska ráno, když letěli přes Mrtvolné jezero.“ Mayberry se nervózně zasmál. „Že by si to místo vybral kvůli tomu názvu?“
„Možná,“ odpověděla Nikki. „Ale také se mohlo jednat o místo něčím významné pro něj a jeho oběť. To teprve zjistíme.“
Mayberry si promnul ruce v klíně. „Musím se přiznat, že by mě ani ve snu nenapadlo, že dnešek strávím s tak slavnou agentkou FBI.“
Nikki se usmála. „Neřekla bych, že jsem slavná.“
Poprvé vešla ve známost před dvaceti lety, když objevila své rodiče zavražděné a pomohla jejich domnělému vrahovi do vězení. Její jméno se začalo znovu skloňovat poté, co výsledky testů DNA prokázaly, že odsoudili nesprávného člověka.
„Chytáte sériové vrahy a jiné zabijáky,“ připomněl jí Mayberry. „To je dost hustý.“
„Ani moc ne,“ odvětila Nikki. „Není to taková hitparáda jako na obrazovce, viď, Liame?“
„Ani zdaleka,“ potvrdil Liam. Byl to Nikkin parťák a první agent, kterého zacvičovala, když před několika lety v Minnesotě zřídila jednotku profilování pachatele. „Už tam budeme? Necítím nohy,“ postěžoval si.
„Chudáčku,“ přispěchala Courtney Hartová s reakcí a Nikki viděla, jak Liam protočil panenky. Courtney byla Nikkina forenzní specialistka, a přestože si s sebou vzala jen to nezbytné, v malém prostoru se mačkala jako sardinka. Velká kožená brašna s kolíky a policejní páskou na ohraničení místa činu bránila Courtney ve výhledu, zatímco ochranné prostředky a různé potřeby ke sběru důkazů ležely pečlivě zabalené za její sedačkou. „Já ani nevidím ven z okna.“
„Už jen pár minut.“ Mayberry se odmlčel. „Mráz letos ještě neúřadoval, co?“
Nikki si povzdychla. Šlo o její obecně známý případ na pokračování. Vrah přezdívaný Mráz jim stále unikal – podle všeho zavraždil pět žen, jejichž na kost zmrzlá těla zanechal pokaždé někde jinde. Nikki po něm pátrala už řadu let. Mráz pro ně byl stále jedna velká neznámá, ale Nikki přisuzovala význam neměnné pozici jeho obětí. Ženy se pokaždé našly v zachovalém stavu s rukama složenýma na břiše, jako by ležely v rakvi. Nemělo by ji překvapit, že Mayberry zaznamenal absenci letošní oběti. Nikkino jméno se v médiích přetřásalo v jednom kuse od chvíle, kdy nové vzorky DNA zprostily viny muže, jenž si odseděl dvacet let za vraždu jejích rodičů. K tomu ještě pracovala na několika ostře sledovaných případech, a tak vždycky došlo i na Mráze.
„Tohle možná není jeho oběť. Zejména proto, že touhle dobou je na něj už trochu pozdě,“ vysvětlila Nikki. Mráz to vždycky plánoval tak, aby těla po nálezu bylo těžké ohledat, a jistě mu neuniklo, že zima polevuje.
„Tělo by moc rychle povolilo, co?“
Nikki si nejistě poposedla. Na otázky ohledně Mráze byla zvyklá, ale pořád se jí na ně odpovídalo ztěžka. „Vy to asi dost sledujete, viďte?“
„Nijak zvlášť, ale s příchodem zimy nás pokaždé připravují na možnou kriminalitu v oblasti a vždycky přitom padne zmínka o Mrázovi.“ Mayberry poklepal na okénko. „Docela se divím, že už tady oběť nenechal dávno. Je to docela oříšek tu něco najít.“
Nikki pohlédla na Liama, kterého očividně napadlo totéž co ji. Mráz nechtěl, aby jeho oběti zmizely beze stopy. Vždycky je nechal na místě, kde je mohl někdo najít.
„Jak odsud chcete dostat tělo?“ zajímalo Nikki. „Přijede sem soudní lékař?“
„Přiletí druhým letadlem,“ odpověděl Mayberry. „Měli bychom přistát zhruba současně. Potom tělo odveze na pitvu.“
„Za pár minut přistáváme.“ V rádiu zapraskal pilotův hlas. „Ráno byla vrstva ledu dostatečně silná na přistání, ale může to být ošemetné. Letadlo je vybaveno plováky, tak jen žádnou paniku, jestli se proboříme.“
Courtney na zadním sedadle zakňourala. Nebyla však jediná, kdo se v prťavém letadle cítil nesvůj.
Liam zbledl. „Tomu říkám útěcha,“ podotkl sarkasticky.
Nikki si utáhla bezpečnostní pás a byla ráda, že toho ráno moc nesnědla. Z okénka sledovala, jak se jezero postupně zvětšuje. Na vodě pluly velké kusy ledu. „Mayberry, určitě je přistání na ledu bezpečné?“
Položil jí dlaň na hřbet ruky. „Naprosto. Tenhle pilot má třicet let praxe. Jsme v dobrých rukách.“
Nikki se během klesání snažila nerozdrtit područky. Břeh a led se neustále zvětšovaly, až se lyže otřely o zem. Tahle menší letadla dosahovala jen omezené výšky a rychlosti, ale stejně to při přistání poskočilo. Házelo to s nimi nahoru a dolů a Nikki hned napadlo, že se stroj vymkl kontrole. Užuž se viděla, jak se topí v ledové vodě, ale zdravý rozum jí velel, že se to nestane. Uvolnila se až tehdy, když letadlo zcela zastavilo.
„Vystoupíme na molo,“ informoval je Mayberry. „Může to klouzat, tak opatrně.“
Nikki vystoupila a zaskočil ji poryv ledově chladného vichru. Vždycky žasla nad tím, že jen pár hodin severně od Minneapolisu a St. Paul šly teploty tak rapidně dolů.
Vykročil k ní šedovlasý muž.
„Agentko Huntová, jsem Terry Smith, vrchní správce. Díky, že jste přijela tak rychle.“
„Díky, že jste nás tak rychle zavolali. Jistě víte, že v těchhle případech se hraje o čas.“
Smith přikývl a promluvil k Mayberrymu. „Soudní lékař přistane do několika minut. Pomůžeme mu s věcmi.“
Liam a Courtney vystoupili z letadla se vším vybavením. Nikki je představila správci.
Smith ukázal na sněhem a ledem pokrytý břeh. „Tělo se nachází zhruba tři sta metrů na východ. Jděte napřed, my se k vám pak s lékařem připojíme,“ řekl.
Liam si hodil Courtneyinu těžkou tašku přes rameno a společně se vydali na cestu. Nikki se svíral žaludek hrůzou. Pohled na mrtvolu nikdy nevyhledávala, ale tentokrát to bylo jiné. Jako by v ní proudila elektřina a její tělo se fyzicky připravovalo na ten výjev.
Nikki požádala, aby místo činu zůstalo do jejich příjezdu netknuté. Žlutá policejní páska ohraničovala širší perimetr kolem oblasti nálezu. Bez ohledu na množství případů, na kterých už pracovala, ji pokaždé zaskočila ta nezvratná nehybnost těla a vědomí, že už se jedná jen o prázdnou lidskou schránku. Řídila se slovy svého mentora z jednotky profilování pachatele v Quanticu. Vštěpoval jí, že až na ni jednou smrt přestane působit, bude načase poohlédnout se po jiné práci.
Přikrčila se, když procházela pod policejní páskou, a ihned si na mrtvé ženě všimla absence viditelných zranění i oděvu. Měla na sobě však teplý zimní kabát, což u Mrázových obětí ještě neviděli. Stopy násilí chyběly vždycky, takže oběti působily dojmem, že spí, přesně jako tahle žena. „To je kabát od Burberry?“
„Jo, parádní kousek za padesát táců,“ potvrdila Courtney.
„Pozice nejspíš odpovídá.“ Liam zněl rezignovaně. O způsobu, jakým Mráz mrtvoly aranžoval, před médii pomlčeli a uvedli jen to, že byly „položené do sněhu“.
Žena tam ležela s rukama složenýma na břiše. Hlavu měla natočenou ke břehu jezera a tmavé vlasy jí vítr sfoukal do tváře. Nikki si nasadila latexové rukavice a přidřepla si k ní. Byla asi tak stejně vysoká jako Nikki, jen trochu silnější.
Nikki v nose zaštípal chemický pach, který se linul z těla. „Cítím dezinfekci.“
„Ale na kabát ji nepoužil,“ řekla ihned Courtney. „Vím jistě, že i extra šetrné bělidlo by ten kabát úplně zničilo. Nechám ho zabalit jako první.“
„To je prstýnek?“ ujišťoval se Liam.
„Vypadá to tak,“ odpověděla Nikki.
Liam si přidřepl k tělu z druhé strany a významně na Nikki pohlédl. „Mráz svým obětem nikdy nenechává šperky.“
Ženě nebylo vidět do tváře, ale odhalená kůže postrádala přízračnou bledost, kterou pozorovali u pěti předešlých obětí. Nikki ovšem zpozorněla, když zkoumala širokou stuhu rudé barvy v jejích vlasech. „To ne, ale stuha je rozhodně sametová.“ Podrobnosti o stuze si také nechali pro sebe a Nikki ani nemusela čekat na Courtneyin odborný posudek, aby poznala, že se jedná o naprosto identický typ jako v případě ostatních obětí. „Dezinfekce je tentokrát cítit víc než obvykle.“
Nikki zaplavila vlna adrenalinu. Za posledních pět let je příslušníci policie povolali k domnělé Mrázově oběti už bezpočtukrát. Nikki s členy týmu je poměrně rychle vyvedli z omylu, a to právě díky detailům, které záměrně udržovali v tajnosti. Tahle žena však měla to, co Liam kdysi nazval Mrázovu triádou: pozici, sametovou stuhu a bělidlo.
Nikki začínala věřit, že by to mohla být Mrázova práce, a zatvrzelé tváře Liama a Courtney ji utvrdily v tom, že to cítí podobně. Silný pach čisticího prostředku nasvědčoval tomu, že tam tělo neleželo bůhvíjak dlouho, a vrah proto stále mohl být někde poblíž.
Liam nebyl zarudlý jen od větru. Přecházel sem a tam, stínil si oči a pátravým pohledem zkoumal celý břeh. Potom vyjmul zbraň z pouzdra. „Už tu sice leží nějakou chvíli, ale vrah se může vyskytovat v našem okolí.“
„To by si ho přece všiml některý z pilotů,“ odtušila Nikki tiše. Chápala, proč Liam došel k tak rychlému závěru, ale správci byli vycvičení na pohyb a monitorování divoké zvěře, takže by ho museli spatřit. Liama to dvakrát nepřesvědčilo. „Ale třeba najdeme nějaké stopy a zjistíme, jak ji sem dopravil. Potřebujeme co nejvíc lidí, abychom prohledali oblast a přilehlá jezera.“
„Jinak než letadlem se sem dostat nedá, ne?“ Courtneyin jindy sebejistý tón podbarvil neklid. „Jezera jsou pro lodi neprůjezdná.“
„Těžko říct. Zeptáme se Mayberryho.“
Nikki se přisunula blíž k tělu, aby si mohla lépe prohlédnout prsten na ženině pravé ruce, ale šperk částečně zakrývala její druhá ruka. S trochou štěstí to bude snubní nebo jiný prstýnek s vyrytým textem, který by jim pomohl tu ženu identifikovat. Nikki se potřebovala zaměřit na kamínek v prstýnku. V ostrém slunečním světle se dalo jen stěží určit, jestli je červený nebo černý. Pořád ještě klečela, když se sklonila skoro až na úroveň prstenu. Jemně se dotkla ženiny ruky.
„Nastala u ní posmrtná ztuhlost.“ Nikki vzhlédla ke svému týmu.
Courtney vytřeštila oči. „V tom případě tu vážně moc nepobyla.“
„Bože.“ Liam kroužil kolem těla. „Pokouším se tu zachytit kloudný signál, abychom povolali pátrací tým, ale T-Mobile v mrazivé tundře zjevně neoperuje.“
Nikki ho nevnímala. Hlavou se jí rozléhalo jemné bzučení. Vzala za prsten a snažila se ho sundat ze ztuhlého prstu.
„Šéfko,“ ozval se Liam. „Doktor bude pěkně vyvádět, jestli jí ten prsten sundáš dřív, než sem přijede. Právě přistál. Mayberry mu pomáhá s věcmi. Mrkneš se na telefon, jestli tu náhodou nemáš lepší signál?“
Ale Nikki ho neposlouchala a tahala silněji. Potřebovala ten prsten sundat ještě předtím, než se ženě podívá do tváře. Musela si být jistá.
Prsten se ani nehnul.
Bzučení přešlo ve vytrvalé bušení.
„Nikki.“ Courtneyin hlas k Nikki přicházel odkudsi z dálky. „Co se děje?“
Přes seškrcené hrdlo Nikki nebyla schopná odpovědi. Po čtyřech dolezla k tělu z druhé strany. Prsty se jí nekontrolovaně třásly, když oběti odhrnula vlasy z tváře. Dívaly se na ni vodnatě modré, prázdné oči.
Stěží potlačila vzlyk v hrdle, když vzala tvář oběti do dlaní.
Někdo ji chytil za loket. Ani si nevšimla, že si k ní Courtney přiklekla. „Nikki?“
Nikki stále držela tvář mrtvé ženy. „Já ji znám…“
