„Dospělí jsou v podstatě odrostlé děti,“ říká spisovatelka Marie Rejfová

V románu Jak se vaří netopýři jsi poslala Josefínu s Tvrdíkem do lázní, konkrétně do Karlových Varů. Proč sis vybrala právě tohle místo?

Karlovy Vary pro mě mají osobní rozměr, jelikož jsem v nich před lety zažila nezapomenutelné chvíle během filmového festivalu. Město je to kouzelné, a když jsem se rozhodovala, kam Josefínu s Tvrdíkem poslat na romantickou dovolenou, byla volba jasná.

Součástí knihy je i novelka, v níž se řeší trable, které zažívá v době Josefíniny nepřítomnosti její sestra Miroslava. Nenapadlo tě někdy udělat třeba spin-off s Miroslavou, Karlem a jejich dětmi?

Napadlo. Je to vcelku povedená rodinka a myšlenka, že bych jí věnovala větší prostor, mě zatím neopouští. Miroslavě a Karlovi jsem věnovala samostatnou povídku v knize Kdo má pod čepicí a jiné povídky. Miroslava, Karel a dvojčata jsou postavy, které mají humoristický potenciál. Byla by škoda ho nevyužít.

Učíš v mateřské škole. Naučil tě každodenní kontakt s touto věkovou kategorií něco, co využíváš i při tvorbě svých postav?

Děti jsou nekonečnou studnicí nápadů. V mých knihách vystupují i dětské postavy, proto je super, když mohu celkem věrně vystihnout způsob jejich chování. S dětmi je legrace, jejich komentáře jsou nesmírně originální, překvapivé, vypointované. A to je přesně to, co při psaní potřebuji. Nehledě na to, že já sama jsem matka dvou dnes již odrostlých dětí. A co se týče tvého dotazu: ano, dospělí jsou v podstatě odrostlé děti, a když odhodí svou seriózní masku, je to pro spisovatele požitek.

„MĚLA JSEM NAČRTNUTÝ PLÁNEK BRODU, ALE NĚKAM SE MI ZTRATIL“

Nakolik se tvůj knižní Brod podobá nějakému konkrétnímu městu?

Brod je imaginární město, které pojímá všechny možné stránky života na malém městě. Geograficky by mu odpovídal Mníšek pod Brdy, ale tím je všechna podobnost náhodná.

Jednotlivé příběhy v románech a povídkách zavádějí jejich hrdiny na různá místa Brodu. Máš někde nakreslenou mapu, aby ses v tom svém fiktivním městě vyznala?

Měla jsem nahrubo načmáraný náčrtek, ale někam se mi ztratil. Takže při psaní posledních dílů se řídím pamětí. Což, přiznávám, není úplně ideální metoda.

Kromě série o Josefíně jsi v Mystery Pressu vydala i sbírku Povídky smíchovskéjemně inspirovanou Janem Nerudou nebo Jakubem Arbesem. Plánuješ něco nového i v tomhle segmentu svého psaní?

Povídky smíchovské inspirované starou „arbesovskou“ Prahou byly určitým únikem před čistě humoristickými romány s Josefínou Divíškovou. Cítila jsem, že potřebuju zabrousit do temnějších stránek lidské povahy. Sběr reálií a samotná práce na knize mi zabrala dost času, ale nelituji toho. Teď píšu román z Plzně z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Nebudou to už povídky, takže hlavní postavy by měly mít propracovanější koncept. Hodlám se s tím piplat, abych byla spokojená nejen já, ale i čtenáři.