Zasnoubení jsem se rozhodla zrušit ve středu ve 2:20 ráno. Byla jsem tak opilá, že jsem nedokázala jít rovně, ale ještě ne tolik, aby se mi pletl jazyk. Člověk by neměl činit rozhodnutí, která mu ovlivní celý život, v opilosti, ale alkohol mi konečně strhl závoj z očí a pravda, jíž jsem se poslední dva roky vyhýbala, mi vyskočila přímo před nosem, mávala na mě a hulákala.
Luke nebyl ten pravý.
Seznámili jsme se ve druháku na vysoké. Tou dobou jsem byla citově zranitelná, protože mě právě poslala k vodě moje první „láska na celý život“ – dva týdny poté, co jsem tomu kreténovi věnovala svoje panenství. Zdrhl se sedmnáctiletou blonďatou kalifornskou princeznou s růžově nalakovanými nehty na nohou. Luke byl jiný – tichý, hloubavý, citlivý a zdálo se, že je ze mě k smrti vyděšený. Byla jsem temperamentní, krásná a odhodlaná přenést se přes rozchod vysokoškolskou cestou – zpíjet se na pařbách do němoty. Lovila jsem Luka jako lvice bezbranné antilopí mládě. Ze všeho nejvíc jsem se soustředila na to, aby se do mě úplně a beznadějně zamiloval – což se mi podařilo, postavil si mě na piedestal a plnil každý můj rozmar.
Po šesti měsících jsem si vymohla žádost o ruku a on mi ochotně – mám ten dojem – vyhověl a začali jsme plánovat společný život. Moje představy lehce kazil fakt, že Luke byl snílek s vysokými cíli, které ovšem nikdy nedotáhl do konce. Rád se mnou trávil čas, ale víc jaksi nic. Pracoval na stavbě – ne jako vedoucí, jak jsem si původně myslela, nýbrž jako dělník. A já postupně přebírala spíš otravnou roli mámy. Netrvalo dlouho a moje podvědomí do mě začalo rýpat špičatou holí. Nepříjemné šťouchance jsem usilovně ignorovala celých dvanáct měsíců, pak mi došla trpělivost.
Člověka během rozchodu napadají strašně divné věci. Seděla jsem na posteli vedle Luka a uvažovala, proč jsem si nikdy do ložnice nepořídila křesílko. Měla jsem tu stůl a klasický noční stolek, ale žádné křesílko. Křesílko by mi věci dost usnadnilo. Sedět s Lukem na posteli bylo příliš intimní – jeho bolest příliš blízká – a věděla jsem, že budu muset bojovat sama se sebou, abych se k němu nenatáhla a nezačala ho utěšovat.
Postavila jsem se, přičemž jsem lehce zakolísala, a otočila se k němu. Zhluboka jsem se nadechla a sdělila mu špatnou zprávu. Můj dramatický rozchodový proslov poněkud narušoval fakt, že jsme oba pili, ale snažila jsem se být co nejsoucitnější, mluvit srozumitelně a pevně. Minimálně dva cíle jsem splnila.
Ukázalo se, že Luke má v sobě krapet stalkera. Zatímco během našeho společného života jsem ho musela neustále popohánět, postrkovat a nutit k mytí, šetření i práci, k pokusům přesvědčit mě, abych se k němu vrátila, žádné povzbuzení nepotřeboval Při zpětném pohledu jsem si uvědomila, že jsem se na začátku asi ani nemusela tolik snažit, aby se do mě zamiloval. Možná jsem to dokonce trochu přepískla.
Dva týdny jsem se musela vyhýbat domovu, práci a vůbec všem místům, kde jsem se poslední dva roky obvykle pohybovala, až jsem se nakonec rozhodla opustit ten pitomý byt a ještě pitomější zaměstnání a začít od začátku. Právě včas. Odstartovala sezona koncipientů.
* * *
Moje stáž v advokátní firmě Clarke, De Luca & Broward začala v pondělí v osm ráno. Seděla jsem v kanceláři oddělení lidských zdrojů s dalšími osmi koncipienty a čekala. Po dobu jednoho semestru tady budeme mít praxi, což v podstatě znamenalo, že pro příštích deset týdnů se každý z nás stane „holkou pro všechno“ právníkovi, kterému nás přidělí.
Slyšela jsem různé historky. Liz Renfieldová, jedna z mladších partnerů, jednou přinutila svoji koncipientku, aby za ni zaskočila při kontrole na gynekologii. Ta si musela hupsnout na studenou kozu a podstoupit vyšetření, jen aby Renfieldová mohla učinit místopřísežné prohlášení a zároveň poklidně pokračovat v zobání antikoncepce. Nejlepší byl podle všeho Hugo Clarke. Byl známý tím, že si svoje koncipienty bral pod ochranná křídla a po promoci měli placenou pozici víceméně jistou. Brad De Luca nenechal žádnou sukni na pokoji, Robert Handler byl opilec a Kent Broward koncipienty pohřbíval zaživa pod hromadou práce. Bylo tu ještě pár dalších právníků, ty jsem ale zatím neznala.
„Slečna Campbellová,“ vyštěkla recepční a mávla rukou, abych k ní přišla. Postavila jsem se, uhladila si sukni a vykročila vpřed. Byla jsem nervózní, ale snažila jsem se působit klidně a vyrovnaně. Zastavila jsem se před ní a čekala. „Budete asistovat panu Kentu Browardovi,“ prohlásila. „Až se zaškolíte, hlaste se u něho v kanceláři ve čtvrtém patře.“ Propustila mě tím, že se vrátila k hromadě formulářů a zavolala si další oběť, Jennifer Hutchinsonovou. Otočila jsem se a pomalu se vracela na svoje místo. Cestou jsem se minula s Jennifer. Nervózně se na mě usmála a já jí úsměv oplatila.
Posadila jsem se a vydechla. Ani jsem nevěděla, že zadržuju dech. Takže Kent Broward. Mohla jsem dopadnout hůř. Broward sice pracoval dlouho do noci a od svých koncipientů očekával to samé, ale aspoň se mi dostane kvalitního výcviku. Jestli udělám na Browarda dojem, neměla bych mít problém dostat dobré doporučení na školu. Říkalo se, že je Broward přísný, ale ne nerozumný, a fér. V pozadí jsem slyšela, koho přidělují Jennifer. Dostala Liz Renfieldovou. Smůla.
Zaškolení probíhalo pomalu. Zdlouhavý, monotónní sled dotazníků a formulářů střídala informační videa o rovných příležitostech a sexuálním obtěžování na pracovišti. Do prázdné konferenční místnosti nám přinesli oběd – studené krůtí sendviče a chipsy. Žvýkala jsem a naslouchala jalovému klábosení. Konverzace se točila kolem drinků po práci a toho, kam chce kdo jít.
„Hops Grill. Co na to říkáš, Julie?“ Trevor, vychrtlý zrzek, se ke mně naklonil, jako by se mě zeptal on.
Neutrálně jsem pokrčila rameny. „Hops ujde, ale nevím, jestli mě Broward pustí včas,“ odpověděla jsem. Nečekala jsem, že příštích deset týdnů stihnu jakýkoli bar otevřený. Dokud mi neskončí stáž, mohla jsem si docela dobře škrtnout kompletní společenský život. Tečka.
„Dneska tě určitě pustí brzo. Přece jen je tvůj první den.“ Todd Appleton – hezký, atletický typ – mi posílal přes stůl pozitivní pohledy.
Usmála jsem se na něj a snažila se nezírat na jeho dokonalé rty. Hmm… tenhle výhled mi rozhodně pomůže překonat následující měsíce. „Možná. Koho máš ty?“
„De Lucu,“ odpověděl žoviálně. „Mělo by to být v pohodě. Ten chlap očividně víc paří, než pracuje.“
Pohlédla jsem na Jennifer. Zuřivě ťukala do telefonu, pravděpodobně popisovala svému příteli, jaký má den. „Jennifer, půjdeš taky na drink?“ Zvedla hlavu, přikývla a vrátila se k psaní zprávy.
Do místnosti nakráčela Jane, recepční z oddělení lidských zdrojů, drobounká bělovlasá žena, která by působila mateřsky nebýt pronikavého pohledu a hrubého kuřáckého hlasu. „Dobře, koncipienti, pojďte se mnou!“ přikázala a tleskla. „Vezměte si s sebou všechny věci a jděte se nahlásit ke svým advokátům!“ S dalším zatleskáním nás začala vyhánět. Todd se ke mně cestou na chodbu připojil a přidržel mi dveře, zlehka mi přitiskl ruku na bedra a provedl mě ven. Zamířila jsem ke schodům a v duchu se připravovala na čtvrté patro a Browarda.
Kent Broward byl čtyřicátník, vysoký a plešatý – s oholenou hlavou, čímž chtěl jistě zakrýt ustupující linii vlasů. Vypadal, že každé ráno běhá, byl štíhlý a ve formě. Když jsem vešla, měl na sobě sako a seděl za stolem. Postavil se, obešel stůl a napřáhl ke mně ruku. „Julie.“ Zářivě se na mě usmál a potřásli jsme si pravicemi. „Rád vás poznávám.“
Líbil se mi. Vypadal inteligentně, přátelsky a důvěryhodně. Navíc se zdálo, že má vynikající vkus na koncipienty. Rozhlédl se, sebral svazek klíčů a hromadu složek. „Pojďte se mnou. Ukážu vám vaši kancelář a zapracujeme vás.“
* * *
O čtyři hodiny později jsem přestala ťukat do počítače a opřela se. Protáhla jsem si paže i nohy a zakroužila krkem. Rozhlédla jsem se okolo a poprvé si skutečně uvědomila prostor kolem sebe. Byla to hezká kancelář, hezčí, než jsem jako koncipientka čekala. Stěny obložené tmavým dřevem, přepychový koberec, bytelný nábytek – na zařízení byla znát mužská ruka, z místnosti přímo sálala atmosféra baru zahaleného doutníkovým dýmem. Nevadilo mi to. Načančané kytičky a holčičí růžová u soudu nevyhrávaly.
Stůl jsem měla zaplněný shrnutími k případům, všechna pokrytá Browardovými ručně psanými poznámkami. Musela jsem je projít a vložit do textu. Povzdechla jsem si. Takže takový je svět stáží: budu tady dřepět dlouho do noci a zabývat se podřadnou prací, z níž žádné zkušenosti nenačerpám. Paráda. Znovu jsem se naklonila nad stůl a vrátila se k úkolu.
O hodinu později se ozvalo tiché zaklepání na dveře a Todd Appleton strčil dovnitř svoji dokonalou hlavu. „Jdeme do toho baru,“ řekl. „Pořád s tebou počítáme, jestli chceš.“ Vypadal bezstarostně a uvolněně. Pro dnešek už měl hotovo, takže si povolil kravatu.
„Myslím, že si tady ještě nějakou chvíli pobudu,“ odpověděla jsem mu zpoza hromady složek. „Ale díky.“
Přejel pohledem můj plný stůl a přetékající kartonovou krabici vedle. Úsměv mu rázem povadl. „Dobře… tak někdy jindy.“ Poklepal na futra, potom vycouval a zavřel za sebou dveře.
Promnula jsem si oči a soustředila se na nemovitosti v případu Britley versus Russell, vzrušující soudní bitvu týkající se sporu o práva na vodu v projektu kondominia. Napínák. Alespoň že tu pořád trčel i Broward. Slyšela jsem, jak telefonuje, občas mu zavrzala židle, když vstával, aby mohl přecházet sem a tam. Vsadila bych se, že už má v koberci od ustavičného pochodování vyšlapanou cestičku. Zakručelo mi v žaludku. Zítra si rozhodně nezapomenu přibalit večeři. Zatracený Todd i ostatní, kterým naložili jenom tolik, aby pohodlně stihli zaskočit do baru na drink. Za neustávajícího hudrání jsem se pokusila znovu soustředit.
V deset večer mi na dveře zaklepal Broward a vstoupil. Měl povolenou kravatu, zmuchlanou košili a na můj vyčerpaný obličej shlížel s milým úsměvem. „Pojďme domů, Julie. První den jste toho udělala dost.“
Unaveně jsem mu úsměv opětovala. Měla jsem hlad a byla jsem připravená začít žvýkat poznámkový bloček. Byla jsem si jistá, že se mi zadek přilepil ke kožené židli, a od neustálého psaní mě chytala křeč do rukou. Původně jsem odsud chtěla vyjít jako nezdolný rytíř práva, ale neměla jsem dostatek sil, abych si tu masku udržela. Koneckonců i Broward vypadal vyšťaveně.
„Dobře, šéfe,“ řekla jsem, popadla bundu a nasoukala se do ní. „Nebudu se s vámi hádat, protože je to můj první den.“ Zvedla jsem kabelku a následovala ho chodbou. Mávli jsme buclaté his pánské uklízečce, která čekala u vchodu do Browardovy kanceláře vyzbrojená dezinfekčními prostředky a pytlem na odpadky. Usmála se na mě a počkala, dokud neprojdeme, načež se na kancelář vrhla.
„Doprovodím vás k autu,“ řekl Broward – spíš prohlásil, než že by se ptal. „Nemusíte se po garáži pohybovat sama.“ Přikývla jsem, jako že děkuju, a soustředila se, abych únavou neklopýtala.
Nastoupili jsme do výtahu. Prostor kabiny zaplnila tlumená hudba. Snažila jsem se vymyslet cokoli aspoň zdánlivě inteligentního, co bych mohla říct.
Ticho přerušil Broward. „Dneska jsem vás zavalil složkami. Ani jsem vám nedal čas se rozkoukat. Zítra si spolu projdeme kancelář a dám vám základní informace ke všemu, co budete potřebovat vědět. Přespříští týden budu ve Fort Lauderdale, takže chci, abyste tou dobou už byla co nejvíc aklimatizovaná a samostatná.“
„To zní skvěle,“ řekla jsem. Díkybohu, že mě čeká týden normálních pracovních hodin. Ukázala jsem k deset let staré šedé Toyotě Camry, bývalému autu mojí mámy, teď už jednomu z posledních dvou vozů na parkovišti. Ten druhý byl naleštěný černý lexus, o němž jsem předpokládala, že je jeho. „Tohle je moje,“ řekla jsem tak trochu zbytečně. „Děkuju, že jste mě doprovodil.“ Trapně jsem mu podala ruku a on jí potřásl.
„Uvidíme se zítra, slečno Campbellová.“ Broward se usmál a pustil mě.
„Dobrou noc, pane Browarde.“ Přikývla jsem a zamířila k autu.
* * *
Šest ráno přišlo zatraceně brzy. Předchozího dne jsem vyskočila z postele vzrušená ze stáže, ale dneska jsem si musela dvakrát posunout budík, než jsem vůbec zvedla hlavu.
Budík začal vyřvávat potřetí. Sbírala jsem se z postele, abych ho vypnula, načež se ozvalo bouchání na stěnu. „Už je vypnutý!“ zakřičela jsem. Zack, můj vyhulený spolubydlící, přestal mlátit do zdi, zřejmě už opět v polospánku. Měl tu do tří do rána kamarády a vůbec se nesnažili být potichu. Nepochybovala jsem, že v několika následujících měsících si kvůli odlišným spánkovým režimům pěkně vjedeme do vlasů.
Po snídani a sprše jsem ze skříně popadla modré svetrové šaty a přetáhla si je přes hlavu. Kolem pasu jsem si zapnula hnědý pásek, do uší nasadila malé pecky s falešnými diamanty a sáhla po kabelce. Potom jsem se jala zkoumat svoje boty. Všechno to byly sexy lodičky na minimálně sedmicentimetrových podpatcích. Před sebou jsem měla dlouhý pracovní den a právě mi došlo, že potřebuju nové boty a že při příštím nákupu musím dát přednost pohodlí před módními trendy. Prozatím jsem zvolila úžasné kožené a zlaté štekle.
Do kanceláře jsem dorazila v půl osmé. Otevřela jsem těžké teakové dveře, vešla do lobby a kývla na pozdrav Dorothy, prastaré recepční. „Dobré ráno, slečno Campbellová,“ zaskřehotala. „Byla jste tu včera dlouho?“ V jejím pobaveném výrazu nebyla ani špetka soucitu.
„Vlastně ani ne,“ odpověděla jsem žoviálně. Zazubila se na mě, čímž se její vrásky ještě prohloubily.
„Hezký den,“ slyšela jsem ji volat, ale to už jsem otevírala dveře na schodiště a mířila do čtvrtého patra.
Čtvrté patro – neboli patro moci, jak ho nazývali zaměstnanci – bylo rozdělené do tří křídel, jedno pro každého z partnerů. Clarke s Browardem měli oba po dvou sekretářkách, dvou asistentech a jednom koncipientovi. Brad De Luca byl výjimka, sekretářky měl čtyři a asistenty tři. Pamatovala jsem si z úvodního zaškolení, že si bere oproti ostatním právníkům, včetně partnerů, dvojnásobný počet případů. Browardovy sekretářky se jmenovaly Sheila a Beverly a soudě podle jejich prázdných stolů, žádná z nich nechodila do práce před osmou.
Když jsem procházela kolem zavřených dveří do Browardovy kanceláře, všimla jsem si, že už je uvnitř a telefonuje. Mávla jsem na něho přes sklo a vešla do vlastní kanceláře. U dveří jsem odložila kabelku, zapnula si na mobilu tichý režim a začala se prokousávat hromadou složek na stole. Byla jsem v polovině prvního shrnutí, když se Broward objevil ve dveřích.
„Dobré ráno,“ pozdravil roztěkaně.
„Dobré ráno.“
„Udělala jste kávu?“ Jeho otázka mě přinutila vzhlédnout od počítače.
„Kávu?“ zarazila jsem se. Copak k mým povinnostem patří i nosit Browardovi kafe?
