„Takže co teď?“
Otočila jsem hlavu a pohlédla na něho. Jeho temný profil široký úsměv sice skrýval, ale já věděla, že tam je. Opřela jsem se do sedadla spolujezdce v jeho autě a přimkla se k teplu vyhřívání. Nabídl mi svoji ruku a já ji popadla, hladila jsem ho po široké dlani a silných prstech. „Co nás dneska čeká dál?“
Uchechtl se a ten zvuk byl tak sexy, až to nebylo fér. Kdyby chtěl, znělo by živočišně i jeho kýchnutí. „Dneska tě beru k sobě domů, leda bys proti tomu měla námitky. Myslím, co se nás týče.“
Zívla jsem. „To zní dobře.“ Ano, jeho velký dům s tou obrovskou, luxusní postelí, sprchou, která určitě stála za to, aby se pro ni člověk vzdal uhlohydrátů, a napěchovanou ledničkou by mi dneska bodl. Hlavně když noc v té úžasné posteli přecházela v ráno plné orgasmů. „Co se nás týče, míček je na tvém hřišti. Já zkusila trojku a nevadí mi to, jestli je to to, co potřebuješ, abys mi zůstal věrný.“
„Nevadí ti to.“ Jeho ironie vyvolala na mé straně auta zamračení. „Vypadala jsi, že to bylo lepší, než aby ti to jen ‚nevadilo‘.“
Protočila jsem oči. „Fajn. Líbilo se mi to a nemůžu se dočkat, až si to zopakujeme. Ode dneška budu uctívat Bradovu svatyni. Spokojený?“
Světlo v autě se změnilo a tentokrát už jsem viděla, jak se kření. „No, když na tom trváš. Víš, jak rád ti dělám radost.“
To teda děláš. Nikdy bych si nemyslela, že si budu tolik cenit jedné schopnosti. Je skvělé, když je partner soutěživý. A jak jsem se za posledních několik týdnů naučila, sexuální soutěživost je zatraceně úžasná. Pozorovala jsem křivku jeho rtů, milovala jsem, jak mu ten úsměv mění silné rysy. „Takže to, co se stalo dneska, bylo ono? To je tvoje sexuální výstřednost?“
„Inu…“ Pokrčil rameny a ohlédl se na mě.
„Inu?“ Posadila jsem se rovně, abych se mu mohla zadívat do tváře. „Inu co?“
„Nikdy nebudu potřebovat nic výstřednějšího, jak to s oblibou nazýváš, než to, co jsme dělali. Ale nejde jen o moji rozkoš. Jde o probuzení tvojí sexuality, abys zjistila, co tě vzrušuje, a to zkoumala dál. Je docela dobře možné, že dnešek nebyl tvoje jediná splněná fantazie.“ Při tom prohlášení jsem si mírně poposedla. Jo… nejspíš byl. „Jak bude náš vztah růst, můžeš zjistit, že se ti líbí něco úplně jiného než teď. Jak se budou tvoje sexuální hranice rozšiřovat, tvoje preference se můžou změnit.“
Usmála jsem se na něho. „Takže mi tvrdíš, že když s tebou budu dál randit, za tři roky budu olizovat šlehačku z ženské s plnovousem a bude se mi to líbit?“
Zasmál se. „Jestli to dojde takhle daleko, potom už nebudeš randit se mnou.“
Znovu jsem se uvolnila a opřela. „Prozatím to pro mě bylo vzrušující ažaž. Nevím, kolik sexuálního bádání moje mysl aktuálně snese.“
„Takže jestli mi přijdou nějaká pozvání, mám je odmítnout?“
Zarazila jsem se uprostřed zavrtávání do koženého hnízdečka, které mi sedačka BMW nabízela. „Cože? Jaký druh pozvání?“
„Znáš to. Party, plavby nebo trojky jako ta, co jsme právě měli.“ Jeho nedbalý tón byl vzhledem k věcem, co mi ledabyle popisoval, naprosto absurdní.
Party? Plavby? Polkla jsem, nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená na další level. Brad si moje ticho přebral a podíval se na mě. Světla lamp, kolem kterých jsme projížděli, odhalila jeho znepokojení. „Je to moc?“ zeptal se.
Hrdinně jsem se usmála. „Prozatím. Budeme postupovat od jednoho ulítlého zážitku ke druhému, dobře?“
Rozkošně se uchechtl, nechtě se mě tím dotkl přímo uvnitř, stáhla jsem kolem toho svaly.
Auto zpomalilo, odbočili jsme do Bradovy ulice. Dívala jsem se na okázalé domy, co jsme míjeli, jeden impozantnější než druhý. Pak jsme najeli na jeho příjezdovou cestu, tlumiče vyrovnaly kostrbatou jízdu po dlažebních kostkách a byli jsme u něj doma.
* * *
V pondělí ráno jsem přesně v sedm třicet vstoupila do lobby právnické firmy Clarke, De Luca & Broward. Mávla jsem prastaré Dorothy na pozdrav, zmáčkla tlačítko výtahu a čekala, až přijede. Ticho brzkého rána přerušilo klapání podpatků někde za mnou. Klapání bylo rychlé a odhodlané, proto jsem se celá v očekávání napjala. Zariskovala jsem ohlédnutí přes rameno a střetla jsem se pohledem s Amazonkou. Já měla sedmicentimetrové podpatky, přesto se nade mnou tyčila o dobrých patnáct čísel. Zastavila se tak blízko u mě, až jsem musela vzhlédnout, abych neměla obličej zabořený v jejím poprsí. Váhavě jsem se usmála na pozdrav a ustoupila stranou. Otočila jsem se zpátky k výtahům, ale ocitla jsem se v trapné pozici, protože jsem nevěděla, jestli mám cestou nahoru začít zdvořilou konverzaci, nebo ne. Sice jsem netušila proč, tedy kromě toho, že mě očividně převyšovala a vůbec se za to nestyděla, ale už teď mě ta žena děsila. Málem bych čekala, že mi poví, ať otevřu pusu, aby se mi mohla podívat na zuby.
Dveře se rozestoupily a my vešly do výtahu, omezenému pros toru dominovala její síla. Můj vnitřní spor, jestli s ní začít mluvit, nebo ne, vyřešila, jakmile se dveře zavřely.
„Takže,“ prohlásila. „Ty jsi Julie.“
„Prosím?“ zeptala jsem se.
„Julie Campbellová,“ zazubila se na mě. Měla krásnou tvář, navzdory váze navíc. Já to s líčením moc neuměla, ale kvalitní mejkap jsem poznala a tahle holka jím povýšila už tak krásnou tvář na modelku, což byla vlastnost, kterou pravděpodobně mnoho mužů kvůli její velikosti přehlíželo. „Jsi to ty, že? Nabourala jsem se do složky lidských zdrojů a vytáhla si kopii tvého řidičáku. Ta fotka je pár let stará, ale jsi si zatraceně podobná.“
Kdybych měla v kabince kam ustoupit, udělala bych to. Jestli jsem se jí předtím bála, teď jsem se pěkně zpotila. „Já se omlouvám… asi jsme se ještě nesetkaly. Vy jste…?“
Zasmála se. „Promiň. Jsem Rebecca. Bradova asistentka.“
Bradova asistentka. Najednou se mi dýchalo o trochu líp. „Aha. Myslela jsem si, že všechny jeho asistentky jsou…“ Snažila jsem se přijít na slovo, které by vystihovalo trojici sekretářek, co vládly v Bradově křídle firmy.
„Staré vrásčité mrchy?“ Zazubila se na mě právě ve chvíli, kdy se výtah otevřel, a já vybuchla smíchy, protože její popis tří grácií, které mě strojeně prolustrovaly, když jsem se odvážila přiblížit k jejich stolu, docela seděl. Vystoupily jsme spolu a Rebecca pak se mnou zamířila k západnímu křídlu. Překvapeně jsem se na ni u dveří ohlédla. „Ty jdeš sem?“
„Jenom na chvilku. Brad chtěl, abych se představila, a já si myslím, že na to třicetivteřinová jízda výtahem nestačí.“
Pochybovala jsem, že by na to stačil třídenní výlet, ale usmála jsem se na ni, odemkla svoji kancelář a uvedla ji dovnitř. Bylo brzy, ale nebude trvat dlouho a začnou se sem trousit ostatní. Doufala jsem, že se Rebecca nehodlá zdržet. Její přítomnost byla asi tak nenápadná, jako kdybych si na dveře pověsila obrovskou ceduli hlásající: Chodím s Bradem De Lucou!
„Nemůžu tu zůstat,“ dodala rychle a mě napadlo, jestli jsou moje ponuré myšlenky skutečně tak průhledné. „Jenom si vezmu tvoji e-mailovou adresu a hned půjdu.“
„Můj e-mail?“
„Jo. Osobní. Musím ti poslat pár věcí, které by neměly jít přes podnikovou síť.“
Zrudla jsem a doufala, že přílohy nebudou mít obsah pro dospělé. Uvažovala jsem, kolik toho Rebecca o našem vztahu ví. Naškrábala jsem svoji e-mailovou adresu a podala jí papírek s úsměvem, který snad vyjadřoval moje přátelské záměry. „Ráda jsem tě poznala, Rebecco.“
„Já tebe taky. Možná se ještě uvidíme.“ Vesele mi zamávala a otevřela dveře. Její podpatky klapaly chodbou a já si s úlevou oddechla, když jsem uslyšela, jak se za ní dvojité dveře zavírají. Složila jsem se do židle, lehce se otáčela a hleděla do stropu. Rebecca mi pošle „pár věcí“. To bude zajímavé.
* * *
„Julie, můžu si vás na chvilku půjčit?“ O čtyři hodiny později ke mně otevřenými dveřmi kanceláře dolehl Browardův hlas. První tři týdny mojí stáže zdvořile používal telefon, ale tuto praktiku opustil a jednoduše na mě začal pokřikovat, jako bych byla štěně potulující se kdesi v domě a hledající vhodné místo, kde udělat loužičku. Povzdechla jsem si, odsunula se od stolu, nacpala bosé nohy do lodiček a vyrazila. O vteřinku později jsem stála v jeho dveřích – právě včas, abych zarazila další zahulákání na celou kancelář. Už se k tomu chystal, akorát otevíral pusu.
„Ano, pane Browarde?“ zeptala jsem se zdvořile.
„Pojďte dál, Julie, a zavřete prosím dveře.“
Přikrčila jsem se, udělala krok dopředu, vzala za kliku a zavřela za sebou. Broward měl podle všeho jakousi zkreslenou představu o tom, že mu „zavřené dveře“ skýtají určitou míru soukromí. Těžké dubové dveře sice měly vynikající tlumicí vlastnosti, ovšem široká mezera pod nimi propouštěla veškerá slova v křišťálově čisté kvalitě. Tohle se jistě muselo týkat Brada a díky chatrně zavěšeným dveřím všechno uslyší každý, kdo zrovna projde kolem.
„Pokud byste měla zájem, rád bych vám prodloužil stáž.“
Spadla mi brada. Doslova. Vší silou jsem se snažila obličejové svaly ovládnout, přesto se uvolnily. Dobře… tohle se asi Brada netýká. „Prodloužil?“ zeptala jsem se pitomě.
„Ano. Vaše práce mě skutečně ohromila a rád bych vaše povinnosti rozšířil, možná vás vzal i k soudu, abyste viděla víc než jenom vnitřek složky.“ Usmál se na mě a nebylo v tom nic předstíraného, protože jakmile vyslovil „soud“, všechno ostatní zmizelo.
K soudu. Viselo to mezi námi vyvedené třpytivým písmem a blikalo to jako cedule ve Vegas inzerující občerstvení za poloviční ceny. Snažila jsem se neolíznout si rty, ale cítila jsem, jak se mi sbíhají sliny, a hrozilo, že mi zase spadne brada. „To by bylo úžasné, ale já… ehm, musela bych si zkontrolovat rozvrh ve škole pro příští semestr.“
Pokrčil rameny, zvedl telefon a přiložil si ho k uchu. „Zkontrolujte si rozvrh a dejte mi vědět. Promluvím si s lidskými zdroji a uvidíme, jestli bychom vás mohli vzít na částečný úvazek, dát vám nějakou hodinovou sazbu, aby se vám to vyplatilo.“
Peněžní náhrada? Čas u soudu? Usmála jsem se na něho a rychle se otočila, abych odtamtud vypadla, než začnu slintat. Vyletěla jsem z jeho kanceláře a zhroutila se na svoji židli. Nevěděla jsem, jestli se mám usmívat, nebo šklebit. Moje vzrušení z nové práce se tlouklo s prekérní situací, do které mě to dostalo. Soud. Peníze. Brad. Broward. Stoprocentní katastrofa. Soud. Sakra. Položila jsem hlavu na stůl a zaúpěla.
* * *
Osobní e-mail mě napadlo zkontrolovat až ve čtyři odpoledne, když jsem si vzpomněla na ranní setkání ve výtahu. Měla jsem jednu novou zprávu od Rebeccy Crayové s předmětem INFO. Otevřela jsem ji a přečetla si sdělení o jediné větě.
Až budeš mít čas, vyplň prosím dokument v příloze a pošli mi ho zpátky. Díky – Rebecca
Klikla jsem na přílohu. Byla to excelová tabulka, kterou jsem si rychle prolétla a čím dál víc jsem na ni mhouřila oči. V žádném případě. Pak jsem ji vytiskla, zavřela e-mail a zvedla kancelářský telefon, vytočila jsem Bradovu klapku a čekala.
Vzal hovor stylem, který mi napověděl, že není sám. To mi vyhovovalo. Chtěla jsem mu to osolit, a to přinejmenším osobně. „Dáme si dneska večeři? V bistru na Šedesáté deváté v šest. Dobře?“
„Mám na výběr?“ V jeho tónu zazněl náznak podezření.
Zatraceně. Chtěla jsem ho svým výbuchem hněvu přepadnout ze zálohy. Takhle je to dramatičtější. „Ani ne.“
„Dobře, bistro v šest, ale měla bys vědět, že podřízenost mi moc nejde.“
Autoritativní hlas mu klesl do nebezpečných hlubin a moje ženská stránka padla do mdlob navzdory snaze ovládnout se.
Snažila jsem se vymyslet vychytralou odpověď, ale zasekla jsem se. „To je fuk,“ vyštěkla jsem a nevrle zavěsila. Takhle jsem se s ním cítila často – zase mě obehrál.
Potom jsem se zvedla a zašla se zeptat druhého diktátora ve svém životě, jestli si v šest můžu na třicet minut odskočit. Opravdu jsem potřebovala dostat muže ve svém okolí pod kontrolu.
* * *
„Pěkně prosím, za co jsem se dostal do potíží?“ Bradův výraz se dal popsat jedině jako dotčený. Přesto, jakmile jsem vstoupila do restaurace s cihlovými stěnami, ukončil hovor, zvedl se od stolu pro čtyři, ustoupil a odsunul mi židli.
Posadila jsem se a nechala se políbit na tvář. Brad však sklouzl rty níž, na krk, až jsem vyjekla a odtáhla se. Musela jsem zuby nehty bojovat s úsměvem. „Proč si myslíš, že máš potíže?“ zavrněla jsem. Překřížila jsem nohy a natáhla se, abych si mrkví nabrala trochu hummusu a zakousla se do ní. Brad mě pozoroval a stěží přitom skrýval znechucení.
„Co je?“
„Ta věc. Vypadá to nechutně.“
Odfrkla jsem si, sexy předení bylo pryč. „Nechutně? Objednal jsi to!“
„Objednal jsem to, protože se zdá, že to jedí všechny ženské, a já se snažil najít něco, co by ti v téhle kůlně, které říkají restaurace, chutnalo.“
Zadusila jsem smích a rozhlédla se. Něco na tom bylo. Tohle místo jako by se zaměřovalo na korkové sandály a odpůrce deodorantů. Doporučil mi ho spolubydlící Alex a byla to jedna z mála restaurací v centru, které se zaměstnanci firmy vyhýbali. Teď už jsem věděla proč. „V jídelním lístku nemají steaky?“
„Stěží je tam vůbec nějaké maso. Mají tam něco z kuřete z volného chovu, zbytek je vegetariánský. Já se najím doma, ale ty něco potřebuješ. Na.“ Přisunul mi přes malý stolek zalaminované menu a já si ho rychle prohlédla, přičemž jsem se musela snažit, abych sama neohrnula horní ret. Všechny položky byly velice zdravé, organické a… nechutné. Našla jsem zeleninovou polévku a rozhodla se pro ni. Odložila jsem menu a zadívala se na Brada.
Byl to hříšný chlap. Opálená pokožka, husté černé vlasy, v nichž se tu a tam zaskvělo stříbro. Tmavě hnědé oči odrážely všechny možné emoce a měly tendenci doutnat a chmuřit se právě ve chvílích, kdy mě doháněly k šílenství. Jeho výrazné rysy dokonale souzněly při každém úsměvu, grimase i zlobném pohledu, co dokáže zastavit srdce. Ale upřímně, člověk mu mohl nacpat obličej do mixéru, oholit hlavu dohola a vyhladovět ho z té jeho úžasné a na smrtelníka až příliš dokonale stavěné figury, a stejně by byl zatraceně sexy. Protože on nebyl k nakousnutí jenom kvůli svému zevnějšku, ale i proto, jak mu z pórů čišel ryzí sex a každému jeho pohybu, každému doteku dominovalo nabubřelé sebevědomí. A nejhorší i nejlepší na tom bylo, že všechno výše zmíněné podtrhával šokující sexuální obratností. Moc dobře věděl, co pod těmi kalhotami od obleku nosí, a ještě líp, jak to použít.
