A je to tady! Dosáhla jsem věku padesáti let a čtrnácti románů. Konečně nastala doba, kterou jsem si na začátku tohoto století vysnila. Doba, kdy nebudu muset po každém odstavci odbíhat na záchod, abych jednomu ze dvou trpaslíků pomohla utřít zadínku, zatímco mi ten druhý naťuká do rozepsaného rukopisu miliardu nečitelných znaků, případně poblinká klávesnici přebytečnou dětskou výživou. Doba, kdy už zápalky budu moct použít i jinak, než si je po půlnoci strkat pod olověná víčka, a permanentně vystrčené antény – protože co kdyby zase něco – vyměním za intelektuální a nikým nerušené zadumání. Doba, kdy obří hrnky dávno vystydlé kávy vystřídají distingovaná presíčka a pytlíky oříšků v čokoládě, které mi nikdo okamžitě nesní. Doba, kdy budu moct svým potomkům říct, aby zavřeli zvenčí, protože jejich matka tvoří hodnoty.

První trpaslík za týden maturuje a o osobní hygienu se stará třicetkrát častěji než mé, počáteční sklerózou zasažené já. Druhého okupanta zkouška z dospělosti teprve čeká a počítačová klávesnice pro něj představuje nedotknutelný portál do světa, kde chlapácky opravdovsky zvrací jen jeho namachrovaní avataři.

Nejspíš i díky tomu práce na pokračování Holubího domu s názvem Dech motýla uspokojivě odsýpá, hlavní hrdinka Magdaléna se jeví jako sympatická osoba – ne jako ta předchozí nesnesitelná hydra – a já si k již osvědčenému a stabilnímu partnerovi větších rozměrů pořizuji menší zvířátko. S gekončíkem se do panelákového jedna plus jedna stěhuje i rozličný hmyz jako červi, švábi a cvrčci a hlasité chrápání lidského samce každou noc doplňuje pokoutní šustění a cvrkání.

Nervy pracují a já znovu vzpomínám na časy sunaru a kašiček, převrhlých nočníků a nočních kašlíků. Začínám mít tik a touhu opatřit si cep pobitý hřebíky. Nespím a hlavní hrdinka se v nekonečné smyčce zasekává v odstavci popisujícím její totální zhroucení.

Za měsíc musím rukopis odevzdat, tak snad to přežijeme všichni – partner, Magdaléna, gekon i já.