Mouchy dorážely na zašedlá skla v oknech refektáře a jejich bzučení bylo tak hlasité a nesnesitelné, že zahánělo myšlenky někam pryč. Bratr Alain jim před jídlem četl Zachariášův chvalozpěv z Lukášova evangelia a Yannig by přísahal na vlastní smrt, že ho nikdo neposlouchal. Nikdo. Na dlouhém stole ležely misky s ovesnou kaší, a když má být zítra ten svátek, tak dokonce u každé stál i kalíšek s medem.
Bratr Alain si odkašlal a utřel si nos do rukávu. Vždycky to tak dělal a žádný z mladých laiků kvůli tomu nikdy nechtěl prát jeho kutnu. Odkašlal si ještě jednou, aby všichni pochopili, že mají poslouchat. „A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů…“
Yannig se rozhlédl po ostatních. Byl nejstarším synem zeměpána, a proto mohl. Nikdo ho nenapomenul.
„… pro smilování a milosrdenství našeho Boha…“
Každý už zase zpozorněl. Když bratr Alain četl, nevyplácelo se nedávat pozor.
Yannig se nechtěl dívat, jak si dvěma prsty utírá nos a pak těmi samými prsty otáčí stránky Písma svatého. Uhnul očima a pohledem zůstal viset na kříži nad hlavou opata v čele stolu.
„… aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“ Bratr Alain znovu umlkl.
Všichni vstali a dívali se na Yanniga. Něco provedl? Co se stalo? Neposlouchal. Jen seděl u stolu, kručelo mu v žaludku a těšil se na medovou kaši. Sklouzl pohledem z kříže. Opat stál vedle něj a mračil se jako bouřka od jihu. Něco říkal, ale chlapec ho nevnímal. To se stává. Chichi. Jemu pořád.
A pak to opat zopakoval ještě jednou, a Yannig řekl ne.
* * *
Yannig se ani nestačil leknout toho, co udělal. Až teprve po chvilince, kdy mu k uším dolehly poděšené výkřiky druhých. Zmateně se rozhlédl, ale neviděl nic než rozmazané postavy, na stole misky s kaší, džbánky s vodou a kříž na čelní stěně refektáře, který jako by najednou měl svěšená ramena.
Zavrtěl hlavou, jako by ani nechtěl uvěřit tomu, co udělal. Musel pryč!
Kdosi jej chytil za paži.
Pryč!
Vytrhl se, odskočil dozadu a vrhl se ke dveřím z jídelny. Zrovna se otevíraly. Někdo vcházel, ale chlapec si ani nevšiml kdo. Jen se kolem něj protáhl do chodby. Na okamžik mu blesklo hlavou, že by mohl dveře zapřít těžkým dubovým křížem, co visel jen pár kroků od něho, ale kdo ví, jestli by ho vůbec dokázal sundat ze zdi.
Ven? Věděl, že tamtudy to nepůjde. Bratr fortnýř by jej z kláštera v době oběda nepustil. Musel jinudy! Jinam! Někde se schovat!
Jen pár kroků a dřevěné schůdky nahoru.
Na druhém schodu klopýtl, ale ještě stačil před sebe nastavit ruce. Bez toho, že by zpomalil, vyběhl zbytek po čtyřech. Nahoře se ohlédl, na okamžik ztuhl a zaposlouchal se. Ne, neslyšel, že by se za ním hnali. Muselo je to překvapit, ale že by tak dlouho stáli a nepohnuli se? Proč? Po zádech mu přeběhla husí kůže. Možná, že… Ani pomyslet!
Vyskočil na nohy. Třeba se za ním nerozeběhli, protože věděli, že stejně nemá kam uprchnout? V patře nad refektářem, společnou jídelnou, se nacházely jen cely bratří společenství svatého Illtyda a dvířka na konci chodby se otevírala do prázdna. Pro západní křídlo kláštera, kde měl jednou stát dům pro poutníky, ještě ani nezačali kopat základy. Jen ve výšce šesti sáhů nad zemí nechali průchod. Už tam odtud několikrát seskočil, ale to se vždycky jen chtěl vyhnout nekonečným hodinám v oratoriu tráveným vkleče se sepjatýma rukama a pohledem upřeným ke kříži s Vykupitelem. Teď to bylo horší.
Že tudy Yannig utíká, věděl mezi bratry ve společenství skoro každý. Budou na něho dole pod nimi čekat. A mezitím mu další odříznou cestu. Je to slepá chodba. Jak jednou k těm dvířkům doběhne, bude v pasti.
Ne, nebude. Rty se mu prohnuly do opatrného úsměvu. Neměl tady svoji celu, spával nahoře na hradě, ale znal to tu. Okna klášterních cel na pravé straně mířila ke vsi a přístavu a cel po levé ruce na pastvisko táhnoucí se až k lesem zarostlým kamenitým kopcům. Žádným okénkem by se sice nedokázal protáhnout ven, ale…
Dole někdo otevřel dveře z jídelny a do chodby vyšplouchlo vlnobití hlasů okořeněných rozčilením a zlobou. Ještě má čas, blesklo mu hlavou. Než oběhnou klášter a dostanou se pod dvířka. Rozběhl se. V rychlosti vysunul zajišťovací kolíček a vyhlédl ven. Pod ním, o pár desítek kroků dál, stál prázdný povoz. Jeden z těch, co z lomu za Plounevezem vozily kameny na stavbu hradu.
Voli byli vypřáhnutí a vozka se zády opíral o vůz a ukusoval z chlebové placky. Nevěděl o něm. Zrovna se ohlížel doleva, nejspíš se právě z fortny vyhrnuli mniši a rozběhli se podél klášterní zdi.
Yannig nechal dvířka dokořán, aby to vypadalo, že utekl právě tudy, a stáhl se zpátky do chodby. Zaslechl, že už někdo vystupuje po schodech za ním do patra. Rychle vklouzl do první cely na levé straně. Ani netušil, komu patří, ale věděl, že jsou všechny stejné. I tahle byla maličká, úzká a nízká, sotva se do ní vlezlo lůžko a u zdi, dál od okna, aby jí neublížil déšť v době nečasu často vehnaný větrem až dovnitř, stála velká truhla.
„Určitě chce vyskočit!“ slyšel, jak venku křičí jeden z mnichů.
Yannig se ušklíbl. V rychlosti vylezl na truhlu a opatrně se postavil. Pod stropem z nahrubo osekaných borových trámků, na volno naskládaných vedle sebe, se nemohl úplně narovnat. Tiše, aby na sebe neupozornil ty, co zrovna přiběhli chodbou a vyhlíželi dvířky ven, nadzvedl první trámek a opatrně jej posunul dál na ostatní. Pomalu odebíral další, než vznikl otvor dostatečně široký na to, aby se jím mohl protáhnout. Zvedl ruce a prostrčil je skrz. Pokusil se vzepřít o lokty a vytáhnout se do podstřeší, ale nešlo to. Ramena měl sotva ve výši stropu a to bylo ještě moc vysoko. Jeho paže postrádaly dostatek síly. Přitom věděl, že nemá ani moc času. Jakmile ostatní dostanou z toho vozky, že dvířky nikdo nevyskočil, podívají se do cel.
Rychle slezl na zem, vzal stoličku, postavil ji na truhlu a vylezl na ni. Pak už se nahoru dostal bez nesnází. Ještě si lehl na břicho, spustil se hlavou dolů, popadl stoličku a vytáhl ji za sebou. Shodit ji nemohl, to by šlo slyšet, a nechat ji na truhle by byla hloupost. Rychle zase naskládal trámky zpátky na své místo a tiše, jen s modlitbou, aby pod ním nezapraskalo dřevo, se vydal podstřeším na opačnou stranu klášterní stavby.
Pořád slyšel hlasy a křik, ale snažil se je nevnímat.
Panovalo tu šero. Na tvář se mu lepily pavučiny a v jednu chvíli mu přes obličej přeběhl pavouk. Musel se hodně přemáhat, aby nevyjekl odporem. Naštěstí dělali mniši na chodbě takový hluk, že ho při přelézání po trámcích nad jejich hlavami nemohli slyšet. Už přišli na to, že jim zmizel, jen pořád ještě nevěděli kudy. Venku před klášterem bratr Alain vyslýchal nešťastného vozku a nevěřil mu, že nikoho neviděl. Yannig by se jindy smál, ale dnes mu bušilo srdce jako snad ještě nikdy. Věděl, že tohle nemůže dopadnout dobře. Neměl se kam ukrýt. Neměl, za kým by šel a poprosil o pomoc.
Přelezl hlavní příčný trám krovu a dostal se přímo nad refektář. Dole byl klid. Ticho. Mniši už asi odběhli. Necelý sáh napravo od něj pronikalo zespodu do podstřeší světlo dírou po vypadlém suku. Yannig na okamžik zaváhal. Přece jen ale změnil směr a po kolenou se k tomu místu přiblížil. Zatajil dech a přiložil k otvoru oko.
Opat Gildas stál přímo pod ním. Sám, jako by se jej štvanice na Yanniga netýkala. Opíral se o zeď u okna, hned vedle stojánku s biblí, otevřenou na kapitole s Lukášovým evangeliem, z něhož před jídlem četl bratr Alain. V prstech přebíral růženec a modlil se. Yannig se už chtěl začít sunout podstřeším dál, ale v ten okamžik jako by opat vycítil jeho přítomnost. Znenadání ukončil modlitbu a chvíli se rozhlížel. Yannig ztuhl a ani se nepohnul. Pak opat zničehonic zvedl hlavu. Chlapec sebou cukl.
„Možná tam jsi a možná ne!“ zahřměl refektářem opatův hlas a Yannigovi přeběhl mráz po zádech. „Ale pokud ano, věz, že ti odpouštím! Tvé činy jsou špatné, chlapče, a Bůh je vidí! Tvá pýcha je zlo.“
Yannig se kysele usmál. Odpouští! To už znal. Týdenní půst a devět ran holí. Nemělo smysl poslouchat a zůstávat na místě jako ptáčata mořských holubů, když na útesy zabloudí hladová kočka. Až moc dobře věděl, že by to s ním dopadlo podobně.
Využil toho, že se refektářem rozléhala opatova slova a začal se sunout co nejrychleji dál. Netušil, že svým pohybem uvádí do pohybu závěje prachu. Propadával škvírami mezi trámky a pomalu se snášel na podlahu, jídelní stůl a na misky s ovesnou kaší.
Opat znovu zvedl zrak a usmál se. Přešel ke dveřím a otevřel je. „Je nahoře pod střechou!“ křikl do chodby.
Yannig vyrazil. Po čtyřech se mu běželo špatně, ale jinak to v nízkém prostoru nešlo, a navíc musel každou chvíli přelézat další z krovních trámů. Věděl, že tu nemůže zůstat, a ani to neměl v úmyslu. Východní zeď kláštera byla původně, ještě před nějakými padesáti lety, budována jako hradba proti nájezdníkům. Nakonec ji ale nikdo nedokončil, a když se zeměpán Judaël, Yannigův otec, rozhodl klášter dostavět, poručil použít torzo nedostavěné hradby jako stěnu opatství a opevnění později postavit jinak a mohutněji. Za tu dobu stačila zeď až ke střeše obrůst lískami a Yannig to věděl.
Trvalo už jen chvilku, než se dostal právě k tomu místu. Popadl dřevěnou laťku z kostry střechy a rychle ji vylomil. Hned nato i druhou. Teď už nemusel dbát na to, aby nebylo nic slyšet. Zabořil prsty do slaměných došků a vší silou je rozhrnul, načež opatrně vykoukl ven. Dostal se skoro přesně tam, kam chtěl. Jen na dosah ruky od něj se o střechu korunou opírala jedna z lísek. Dole pod sebou nikoho neviděl. Mniši stáli na opačné straně opatství a někteří se už nejspíš hnali nahoru do podstřeší za ním.
Vysoukal se na střechu a došky za sebou zase upravil tak, aby světlo pronikající na půdu hned neprozradilo, kudy se dostal ven. Opatrně po čtyřech popolezl blíž ke stromu, přehmátl na nejbližší větev a jednou rukou se zhoupl do větví. Desítky nezralých oříšků popadaly na zem a udělaly radost myším.
Yannig bleskově sešplhal dolů a vyhlédl z úkrytu zeleně. Nikde nikdo. Před ním se táhla zvlněná chudá pastvina, jen sem tam ozdobená nějakým keřem. Když se pustí tudy, uvidí ho, jen co se dostane na volné prostranství.
„Yannigu!“
Chlapec podvědomě zavrtěl hlavou.
„Yannigu!“
Hlasy se blížily. Bratři svatého Illtyda nejspíš zjistili, že z podstřeší už unikl. Obcházeli klášterní budovu z obou stran.
Zprudka rozhrnul větve a listí a vyrazil. Na poslední chvíli se vyhnul bratru Moricusovi, jenž neměl roky na to, aby se s ním honil po pastvisku. K tomu jej ještě trápila dna, a tak se po Yannigovi jen naplano ohnal ve snaze jej chytit za kutnu. Chlapec zakličkoval jako zajíc, prosmýkl se mezi dalšími dvěma, koutkem oka stačil zahlédnout svého nejmladšího bratra Nevena, jak jen postává opřený o zeď, a zahnul k lesu. Po pár desítkách kroků změnil směr a vyrazil k cestě stoupající od kláštera k hradu.
„Tvá pýcha je zlo!“ slyšel za sebou opata, ale nezastavil se.
Utíkal pryč.
Pryč!
* * *
„Se mi zdá, že se před opatstvím něco děje!“ vyhrkl Servan. Upustil brousek i nůž na dno člunu a postavil se. Moc zprudka. Loďka se rozhoupala, až málem ztratil rovnováhu a přepadl přes bort do vody.
„A copak?“ zeptal se starý Guyhomar, ale ani nevzhlédl. Spravoval síť, aby ji měl připravenou, až se budou muset odrazit a opřít se do vesel.
Servan plivl do vln. „Rojí se to tam jak o svátečním trhu.“ Ani ve stoje neviděl dobře. Opatství stálo až nahoře na svahu nad vesnicí a střechy chalup je částečně zakrývaly.
„Dneska přece dorazili královští,“ zahučel další z rybářů. „Viděl jsem je. Nejmíň dvacet jich bylo. Dvacet ozbrojenců, povídám! Na hrad je ani nepustili a ubytovali je po chalupách. To je budeme živit zase my! Provázejí biskupa, toho jsem taky viděl.“
„Máš si hledět práce a ne se rozhlížet, kde co pobíhá!“
„A taky celej povoz mnichů s nima přijel. Říkala to ta moje,“ přidal ještě Servan.
„Ty už si snad budou vykrmovat na opatství, ne?“
Až teď zvedl hlavu i Guyhomar. Vstal a zaclonil si oči. „Biskup sem nikdy nejezdí s takovou slávou, jen co je pravda. Ale žádného ozbrojence nevidím. Jenom mnichy.“ Zase se posadil. „No, to je jedno. Večer na mši už tu tak jako tak nebudeme. Přestaňte okounět! Jestli se dostaneme do průlivu moc pozdě, budou tresky pryč a potkáme už jen žraloky, co ještě hejno nedohnali. Budou hladoví, a nebude to dobrá plavba.“
Servan se natáhl po brousku a noži. Přejel palcem ostří, odložil nůž mezi ty, které už nabrousil, a sáhl po dalším.
* * *
Srdce mu bušilo jak zvon a sotva stačil popadat dech.
Ne, nebylo to kvůli tomu, že by ta cesta byla příliš dlouhá nebo příkrá, i když kopec, na jehož temeni se zvedaly pyšné hradby dirinanského hradu, patřil mezi nejvyšší v kraji. Dnes se stalo cosi, co už nespraví. Ani matka by ho nezachránila. A možná ani otec.
Odkudsi zezdola mu závan větru přinesl hukot moře na skalách před přístavem a taky křik, hlasy. Na svatého Samsona z Dolu by přísahal, že mezi tím vším voláním, třískáním kamenických kladiv a hulákáním vozků, nutících muly a voly, aby zabrali, zaslechl i svoje jméno.
Na chviličku se zastavil. Opřel se rukou o kmínek habru a ohlédl se.
Opatství mu zakrývaly koruny stromů rostoucích v řídkých hájcích po svahu kopce. Ale… Uhnul ještě o dva kroky, aby líp viděl. Něco se tam dělo, určitě. Neodpustí mu to. Nikdy.
Zalykavě se nadechl. Znovu se rozběhl do kopce, ale po pár krocích se sesul do trávy a zůstal ležet ve vyježděných kolejích.
Cítil, že už nemůže. Třásl se. Docela tak jako králíček, když ho vytáhnou z nory. Zvedl si ruku k očím a i ta se mu třásla jak starému muži, který čeká, kdy přijde poslední návštěva, a děsí se každého vrznutí dveří.
Zespodu po cestě k němu dohrkal vůz tažený dvěma voly. Povoz zastavil a vozka kráčející vedle spřežení povytáhl obočí. Nahlas se jej napomenout neodvážil.
„Já… Já vím…“ zašeptal chlapec. Zvedl se, ale už při druhém kroku klopýtl, zvrtla se mu noha a padl na zem. Po kolenou dolezl k nejbližšímu stromu rostoucímu hned vedle cesty a opřel se zády o kmen. Na tváři cítil slzy. Vždycky se cítil poníženě, když si je stíral a viděli to druzí. Nechával je být. Uschnou samy. Vítr je vysuší a…
Teď neschly. Naopak, přibývalo jich čím dál víc. Svět kolem se rozpil a rozplizl v barvách šedavé oblohy a temně indigového moře táhnoucího se daleko na západ. Tak daleko… Zapomněl na svoje přísahy a slzy si otřel. Moře!
