Bílý most

Přišli si pro něj ve chvíli, kdy byl nejzranitelnější. Během spánku, do kterého se propadl po vyčerpávající cestě pouští. Očekával to. Viděl černé krůpěje chamtivosti v jejich očích. I přesto usnul.
Nyní byli mrtví.
Všichni.
On jediný přežil.
Poselství nekonečné propasti a spalujících černých plamenů s sebou přinášelo strašlivou daň a oni ji nebyli připraveni splatit. Poznání trhalo duši na kusy a on si vzpomněl na svůj křik, když jej sám vyslyšel poprvé.
Hluboko v poušti.
Na rudých píscích.
V jeskyni, ze které ona přišla na tento svět.
Jeho křik byl mučivý a tak silný, že mu během okamžiku spálil hrdlo na prach. Ani poté ale nebyl schopen přestat křičet. Stejně jako před pár okamžiky všichni ostatní, kteří se s ním plavili na člunu a zmateně utíkali před milosrdenstvím chalífátu.
Velká vlna udeřila do boku člunu a téměř ho převrátila. Tělo však jeho vůle nebo strachu z utonutí nedbalo. Propadlo se do paralýzy a odmítalo se pohnout.
Až na jednu část.
Ta žila vlastním životem. Cukala sebou jako rozzuřený had a způsobovala mu další a další utrpení v marné snaze postavit ho na nohy. Ztratila okovy, jimiž ji svázal, a ty se válely všude po člunu. Přestože zůstali spojeni masem a šlachami, byla na jiném místě. Hluboko v pekelné propasti, kde ji svázali řetězy v moři černých plamenů.
Daň za jeho hříchy.
Posluhování nevěřícím, lži a odmítání pravdy boží. Neustálá připomínka toho, kde skončí navěky jeho duše, pokud nenaplní svůj úkol a nevykoupí se z hříchů. Jeho jediná možnost stát na straně boží během Soudného dne.
Na straně šáhidů.
Šáhidů Dabbat al-ard.
Další vlna narazila do člunu a krůpěje slané vody ještě více rozředily kaluže krve vytékající z ostatků lidských těl.

Loď řecké pobřežní stráže Xantippa rozrážela vlny rozbouřeného Egejského moře. Kužel světla vycházející z palubního reflektoru protínal černočernou tmu a kapitán Basil Papadopoulos s ním držel krok skrze čočky výkonného dalekohledu.
„Naše poslední plavba, ty stará mrcho,“ řekl tiše kapitán a dotkl se rezavějícího ovládacího panelu, který byl stejně starý jako on sám. „Kéž by za to stála.“
Xantippa byla před rokem vyřazena z flotily stráže a Papadopoulos byl povýšen do úřednické pozice, která nedovolovala výjezdy na moře. Jen úřednická zpoždění a průtahy zapříčiněné ekonomickou krizí zachránily loď před likvidací. Nyní byla kvůli migrační krizi narychlo zahrnuta zpět do flotily a jejího kapitána na žádost povolali zpět do aktivní služby. Vyřazených lodí se vrátilo ještě několik, jelikož vše, co se ještě dokázalo plavit, mohlo zachraňovat migranty před utonutím.
„Zatraceně!“ zaznělo vedle kapitána a z podpalubí se ozval zvuk drásajícího se kovu.
„Opatrně, mladíku,“ řekl kapitán směrem k mladému muži, který bojoval s kormidlem.
„Omlouvám se, pane, ale kormidlo se občas zasekne,“ pravil omluvným tónem. „Přijde mi, že se se mnou ta loď hádá.“
„Xantippa je stará mrcha, která se hádá s každým. Strhat ji kvůli tomu ale nemusíte. Snižte výkon a chovejte se k ní jako ke své babičce. Pomalu a s rozvahou, i když na vás bude házet popel.“
Mechanismus kormidla nebylo to jediné, co odcházelo. Čtyřtaktový motor už nebyl tak výkonný, jak si kapitán pamatoval. Hnací hřídel potřebovala vyměnit stejně jako převodovka a o životnosti alternátoru, generátoru a dalších částí elektrického systému lodi si raději zakázal přemýšlet. Jediné, co ho nezklamalo, byl chladicí systém. Asi proto, že chladicí kapalinou byla mořská voda a toho jediného měl dostatek.
Xantippa byla umírajícím kusem a on se rozhodl.
Hned jak se vrátí z průzkumné plavby, zažádá o její vyřazení z flotily a o své převelení zpět za úřednický stůl. Bylo dobré vrátit se, alespoň na pár týdnů, ale cítil, že takovéto zacházení si jeho stará loď nezaslouží. Bylo toho na ni už moc a on cítil, že ji mučí.
Zasluhovala si odpočinek.
Litoval jen toho, za jakých okolností odejde. Její poslední plavba by potřebovala úctyhodnější úkol než svážení migrantů utíkajících ze Středního východu.
Dveře můstku se otevřely a dovnitř pronikla čerstvá vůně moře.
„Všechno v pořádku, pane?“ ozval se první důstojník Georgios Pattakos, který si všiml ustaraného pohledu svého nadřízeného.
„Ani v nejmenším,“ opáčil Papadopoulos. „Cože to tu vlastně děláme? Můžete mi to připomenout?“
„Pane. Podílíme se na pátracích a záchranných operacích.“
Kapitán pomalu pokýval hlavou, jako by se rozpomínal na oficiální příkaz search and rescue. „Máme nějaké zprávy, kde by se měli nacházet?“
„Pane?“ zeptal se nechápavě důstojník.
„Poslední radiokomunikace ohledně jejich polohy? Poslední doba vysílání plavidla? Však víte.“
„Pane,“ řekl důstojník tázavě. „Plaví se na přeplněných nafukovacích člunech. Žádná radiokomunikace neexistuje.“
„Hmm…,“ povzdechl si kapitán. „Hledáme tedy jehly v kupce sena.“
Dá se to tak říct, chtěl odpovědět Georgios, ale nic neřekl. Znal kapitánovy zádumčivé nálady a věděl, jak přesně na ně reagovat. Mlčením.
„Nepřijde vám to ironické?“
„Co máte na mysli, pane?“
„Rok zpátky. Jaké byly vaše hlavní rozkazy?“
„Stále stejné jako nyní, vymáhání mořského práva,“ začal důstojník s naučenými frázemi. „Dohled nad mořem, lodní dopravou, přístavy a hranicemi. Zásahy proti přepravám drog a…“
„A?“
„A prevence nelegální migrace.“
„Prevence nelegální migrace,“ odfoukl pomalu kapitán a zvažoval každé slovo, které vypustil z úst. „A co děláme nyní?“
Důstojník neodpověděl. Věděl, že má mlčet.
Papadopoulos hleděl do černé tmy a nechal otázku ještě krátkou chvíli viset ve vzduchu. Pak pokračoval: „Nyní nelegální migranty dnem i nocí v našem moři hledáme a přivážíme je na naše břehy. Ironické.“
Neřekl to nahlas, ale cítil se jako zrádce. Vše, na co přísahal, nyní porušoval. Jedinou útěchou mu bylo, že na palubu vytahují především syrské utečence, kteří prchali před válkou.
„Kolik myslíte, že jich najdeme dnes?“ zeptal se.
„Nedovolím si hádat.“
„Kolik jich bylo včera?“
„Čtyřicet osm, pane.“
„Čtyřicet osm živých. Třicet mužů, deset žen a osm dětí na nafukovacím člunu, který je určený pro osm lidí. Další čtyři děti a dvě ženy jsme našli utonulé. Poslední plavba mojí staré lodi a já z ní dělám márnici.“
Důstojník se chtěl zeptat, co kapitán myslel poslední plavbou, ale předběhl ho křik přicházející z paluby. Papadopoulos přestal s hlubokými myšlenkami a dalekohled měl v jediném okamžiku zpět před očima. Zaostřil na kužel světla, který osvětloval žlutý člun. Stačil jediný pohled a věděl, že je něco špatně. Vždy když našli člun putující k řeckým břehům, v čočkách dalekohledu se objevil nespočet mávajících rukou.
Nyní nikdo nemával.
„Možná spadli,“ řekl první důstojník, který skrze vlastní dalekohled hleděl stejným směrem.
„Pravděpodobně. Moře je dnes zrádné. Musíme je dostat z vody,“ pravil kapitán a záhy vydal rozkazy, aby jeho muži na můstku snížili výkon a změnili kurz. První důstojník sáhl po vysílačce a vyhlásil celé posádce pohotovost. Námořníci, kteří ještě nebyli na palubě, se začali z útrob lodi řinout na povrch jako mravenci. Každý měl buď výkonný příruční světlomet, záchranný hák, nebo kruh omotaný silným lanem. Zaujali pozice okolo zábradlí lodi a prohledávali hladinu pod sebou. Xantippa neurazila ani polovinu vzdálenosti, která ji dělila od gumového člunu, když se z paluby ozval křik.
„Tělo, pane,“ tlumočil první důstojník. „Muž.“
„Snižte rychlost na minimum a vytáhněte ho,“ zavelel kapitán a skrze špinavé a poškrábané okno viděl, jak jeden z jeho námořníků hodil k plovoucí postavě záchranný kruh. Muž však neudělal sebemenší pohyb. Jako by v něm nezbyla žádná touha po záchraně. Papadopoulos chtěl vydat další rozkaz, ale přerušil ho křik z paluby.
„Další tělo, pane,“ stačil akorát doříct důstojník, když se ozvalo nové hlášení. Následovala další a další. Námořníci na palubě křičeli přes sebe a světlomety ve tmě odhalovaly další a další těla.
„Ticho!“ zakřičel kapitán do vysílačky na své muže a záhy nařídil loď zcela zastavit. Všichni poslouchali, ale kromě předení starého lodního motoru nezazněl nad vodní hladinou jediný lidský hlas.
„Co se to sakra děje,“ řekl si sám pro sebe, když viděl, že všechna těla mají záchranné vesty. Námořníkovi se podařilo záchranným hákem zachytit jedno z nich a s pomocí dalších ho s obtížemi dostali na palubu.
„Hlášení!“ dožadoval se kapitán skrze vysílačku, ale hlouček stál jen udiveně okolo těla. „Zatraceně, jste snad hluší?!“ zaklel do vysílačky, nikdo mu však ani tentokrát neodpověděl.
Papadopoulos ještě jednou zařval do vysílačky a poté ve zlosti uhodil do špinavého skla. Otočil se, prosmýkl se kolem prvního důstojníka a rozvrzanými dveřmi opustil můstek. Seběhl ze schodů, zamířil ke svým němým mužům a plíce si plnil mořským vzduchem pro nadcházející řev.
„Chlapi, co tu sakra děláte?! Vy jste mě neslyšeli?!“ spustil, když se dral skrze zástup námořníků, kteří tiše hleděli na tělo. Všiml si, že se z jejich obličejů vytratila barva. Chtěl pokračovat, ale nešlo to. V jediném okamžiku, kdy na tělo pohlédl, se nakazil stejnou nákazou němoty.
Muž ležel tváří k zemi, všechny jeho údy byly nepřirozeně zkroucené a vypadal jako pohozená hadrová panenka. Kapitán chtěl muže otočit a chytil ho za pravou ruku. Jakmile však zatáhl, nad palubou se přehnalo několik vlhkých křupnutí, jak o sebe skrze svalstvo dřely části několikanásobně zlomené kosti. Zastavil se a ztěžka polkl, když si uvědomil, že všechny končetiny má muž zlomené na několika místech. Už ale nemohl přestat. Zatnul zuby a nebožáka za cenu odporných zvuků přece jen převalil na záda. Zkušený námořník z barvy obličeje okamžitě poznal, že nemůže být mrtvý více než hodinu. Ale z tváře šlo vyčíst i něco jiného. Něco, na co člověk nepotřeboval mnohaleté zkušenosti na moři.
Jeho oči byly plné čiré hrůzy.
To byly jediné indicie, z nichž šlo cokoli vyčíst, protože muži chyběla spodní čelist. Kapitán hleděl na utržené kusy přervaných svalových vláken, která kdysi držela pohromadě lidskou tvář. Nyní vše bylo pryč a on se díval přímo do jeho krku.
Několik námořníků se nahnulo přes zábradlí a pozvracelo se. Papadopoulos odvrátil pohled, aby si zachránil vlastní žaludek, a rychle řekl: „Vytáhněte další. A dejte se dohromady, chlapi!“
První důstojník počkal, až se námořníci vzdálí, a pak se šeptem zeptal: „Co to mohlo udělat? Vypadá, jako by ho převálcoval autobus.“
„Nemám nejmenší potuchy,“ odvětil kapitán, který už na tělo nechtěl pohlédnout. Věděl, že ho i tak během nejedné noci navštíví ve snech.
Námořníci vylovili další tělo.
Patřilo starší ženě a vypadalo podobně jako tělo mladého muže. Polámané a pohmožděné. Jen s tím rozdílem, že měla zlomený krk. První důstojník k ženě přiklekl a jeho mozek se opakovaně snažil zpracovat nepřirozený úhel, v němž se její lebka nacházela. Po chvíli to vzdal, protože se objevil nový stimul. O dost zajímavější a bizarnější, který přitahoval pozornost mnohem více než zlomené krční obratle. Ženě chybělo několik trsů vlasů a na jejich místě byla jen krvavá kůže. Důstojník došel k jedinému závěru, jejž mu mozek dovolil. Někdo je musel ženě vytrhnout. Díry v kůži, které způsobily zuby, jednoduše neviděl. Nebyl toho schopen.
Námořníci si mezi sebou začali něco šuškat, ale kapitán je rychle okřikl a oni se vrátili ke své práci. Palubou prolétlo zavolání, že na levoboku vylovili tělo dítěte. Papadopoulos se dal do pohybu a přitom minul mladého námořníka, který se k jeho posádce přidal jako úplný nováček. Měl bílou barvu a vypadal, že každou chvíli omdlí. Kapitán ho chytil jen okamžik předtím, než zavrávoral, a předal ho námořníkům, kteří šli za ním.
„Odneste ho. Ať nám tady nepřekáží,“ řekl a pokračoval dál.
„Ano, pane,“ pravil velký námořník.
Mrtvému chlapci nemohlo být více než pět let. Z dětského obličeje ještě šla vyčíst nevinnost a zmatek nad tím, proč vlastně musí utíkat ze země, kde se narodil. Na rozdíl od ostatních těl neměl na první pohled viditelné zlomeniny, ale vykrvácel. Nějaká strašlivá síla mu utrhla ruku v rameni.
„Zabalte ho do plachty, ať ho ostatní nevidí, a odneste k ostatním,“ rozkázal kapitán.
Další dlouhé minuty jeho muži vytahovali bezvládná těla z neklidného moře a pokládali je vedle sebe na záď. Papadopoulos jich napočítal patnáct. Mnoho z nich však nemělo žádné známky zranění. Jako by raději skočili do rozbouřeného temného moře a dobrovolně se utopili.
„Co se tu, panebože, stalo?“ zeptal se jeden z námořníků až příliš nahlas.
„Není to snad jasné?“ prohlásil pohrdavě kapitán. „Převaděči z nich udělali odstrašující případ. Vyděsili tak ostatní, aby z nich dostali všechno, co měli, ale oni se raději v panice vrhli do moře.“
Několika námořníkům se viditelně ulevilo, protože dostali alespoň nějaké vysvětlení, po němž v tichosti marně pátrali.
„Kontaktuji velitelství, s tímhle budeme potřebovat pomoct,“ řekl kapitán a zamířil k můstku.
„Pane,“ sykl první důstojník, který se k němu připojil. „To je nesmysl. Přece by je převaděči nezmrzačili, pak je neposadili na člun, nenavlékli do vest a neposlali přes Egejské moře!“
„Já to samozřejmě vím!“ odsekl. „Ale podívejte se na jejich tváře. Všichni do jednoho jsou bílí hrůzou a chytají se jakéhokoli vysvětlení. Při troše štěstí přijdou na to, že je to kravina, až v přístavu.“
Palubou se přehnal další křik. Oznamoval, že se loď pomalým tempem dostala až k záchrannému člunu. Kapitán minul můstek a doběhl na příď. Vytrhl jednomu námořníkovi příruční reflektor a zamířil jím přímo na člun. Na jeho žlutých bocích byly stále rozeznatelné stopy po krvavých lidských prstech, které voda nestačila smýt. Trvalo nekonečný okamžik, než světlo z reflektoru překonalo bok člunu a začalo po centimetrech osvěcovat vnitřek.
Uvnitř byla další těla. Bez pohybu. Přesto se tam něco hýbalo. Bylo to moc rychlé, aby to kapitán hned rozpoznal. Švihalo to sebou ze strany na stranu a naráželo do boků nafukovacího člunu. Pak to konečně spatřil. Byla to levá ruka ležícího muže, která sebou házela jako rozdrážděný had. Narážela do mrtvých těl, gumového člunu a zatínala nehty do těla svého majitele.
Muž musel být naživu.
Přesto se nepohnul a nevydal jedinou hlásku, i když ho jeho vlastní ruka škrábala po obličeji. Lapal po dechu a zašpiněný usychající krví hleděl do oslepující záře reflektoru. Nebylo slyšet nic jiného než mořské vlny narážející do Xantippiných boků a drásání vycházející z člunu. Papadopoulos zaměřil zrak, protože si jeho pozornost získalo něco dalšího. Část gumového člunu byla pokryta nepřirozenými symboly, které kapitán v životě neviděl. Všechny však byly nakresleny lidskou krví.
Zalitoval svého přání, jež před několika minutami v tichosti vyslovil.
Tvá poslední plavba, ty stará mrcho, pomyslel si.
Plavba, na kterou se nikdy nezapomene.