Egon Trnka píše detektivky, které propojují české hrady a zapomenutá místa s napínavými příběhy. Inspiraci nachází i v hospodách, kde prý stačí zaslechnout větu nebo obrat a hned má zárodek nové postavy. V rozhovoru prozrazuje, proč je pro něj psaní lepší než terapie, jak se rodí Závišovy příběhy a čím se česká detektivka liší od té světové.

 

Připravila: Hana Fruhwirtová

 

Ve tvých knihách se objevují české hrady a zříceniny. Kdy poprvé sis uvědomil, že právě tohle prostředí tě fascinuje a chceš ho zpracovat do knihy?

 

Byl to jednoduchý výpočet. Chtěl jsem si vyzkoušet detektivku: ale nejsem detektiv ani bývalý zaměstnanec policie, abych uměl přesně popsat, jak doopravdy takové vyšetřování probíhá. Mám obavu, že mé znalosti získané z televizních seriálů a knížek nestačí. Proto je hrdinou někdo, kdo s vyšetřováním také nemá žádné zkušenosti. Ale zároveň musí umět pracovat s informacemi. Sáhl jsem po oboru, který znám trochu z vlastní zkušenosti, a udělal z něj historika. Kdybych ho nechal sedět ve škole, měl bych značně omezené možnosti, co může zažít. Navíc teprve tím, kdy je člověk vytržen ze svého komfortního prostředí, pozná, co v něm doopravdy je… Pražská zhýčkaná kavárna, i když se tváří drsně jako vzteklá čivava, se ocitá ve světě dělníků. Záviš, který bez knížky nedá ani ránu, je ve společnosti kamarádů, kteří stěží vychodili základní školu. Restaurátorská firma nabídla dostatek věrohodnosti a možnost propojení současnosti a historie a zároveň i možnosti cestovat po republice. Pak už jen šlo o to vybrat, na které památky se Záviš pojede podívat. A tím jim vzdát hold, prozradit něco o jejich minulosti a inspirovat další, aby se sem přijeli podívat. Někdo sbírá turistické známky, někdo pohledy, někdo turistické štítky, já zajímavé historky. Závišovy příběhy jsou pak leporelem těchto získaných artefaktů.

 

Například tvá druhá detektivka Krajina vlků má podmanivou atmosféru Sudet. Jak vyhledáváš konkrétní místa, která v románu použiješ? Jezdíš tam – dělat rešerše, naladit se na to místo?
 

Jsou to místa, která znám. To je podmínka. Vím, že si v popisech vyzobávám ty méně laskavé detaily, ale vždy jde o místa, která znám. Na Dívčí Kámen mám velmi krásné vzpomínky z mládí, v Krušných horách jsem před pár lety strávil hned několik dovolených. Miluji tamní krajinu, která je naprosto úchvatná, a líbí se mi divokost a opuštěnost, kterou má. Nicméně, když jsem procházel Přebuzí, při pohledu na staré domy s německými nápisy mi skutečně běhal mráz po zádech – tehdy se mě totiž dotkly dějiny, ne tak dávné, ale dost syrové a konkrétní. Když se dívám na zdi středověkých hradů a domů, přemýšlím, kolik lidí se dotklo stejného kamene jako já. Kdo byl zdravý, nemocný, zamilovaný, umírající. Teď píšu Rožnov a to je první místo, kde jsem zjistil, že mé vzpomínky byly značně nekonkrétní. Takže tam poprvé jsem se vypravil na dovolenou s cílem projít si to místo a nasát atmosféru. Ale udělat z Rožnova místo pro temnou depresivní detektivku bude zatraceně těžké – město i okolí je prostě hrozně milé a opravdu stojí za návštěvu.

 

Jak dlouho ti trvalo knihy napsat a co bylo nejtěžší?

 

První knihy jsem psal v nelehkém období. Přiznám se, že to pro mě byla i jistá forma terapie. Stejně tak fakt, že jsem se vrátil k psaní, ke koníčku z mládí, znamenal, že jsem se mohl částečně sám vrátit v čase a snáze se odpoutat od nepříjemné současnosti. Takže text vznikal rychle, v řádu týdnů. Během půl roku jsem měl hotové první dvě knihy. Pak jsme na nich sice odvedli množství práce, přidali historické linky, vymysleli koncept celé série, smazali většinu těch terapeutických částí, ale základ už byl. Další díly mi už skrze pracovní vytížení trvají déle. A je stále těžší vymyslet to tak, abych se neopakoval a na čtenáře stále čekalo něco nového.

 

Jak moc jsou tvé postavy inspirované reálnými lidmi?

Myslím, že každý, koho potkám, nějaký otisk v knize má. Ale každá postava je pak kombinací mnoha a mnoha reálných lidí. Jako vedlejší postavy, které se mihnou a zmizí, rád využívám třeba štamgasty z hospod, kam chodím. Ale protože o nich nic nevím, použiji třeba jen nějaký výrazný znak, větu, která mě zaujala, intonaci hlasu. Nemyslím si, že bych někoho přímo „ukradl“.

 

Pokud bychom tě zastihli při psaní – jak to vypadá? V hospodě u piva, v parku na lavičce, nebo v noci u stolu s hrnkem kávy?
 

Velmi často píšu doma. Tam mi dělá společnost kocour, který se občas přijde podívat, co dělám, ale moc velký čtenář není, takže to nakonec místo psaní končí drbáním za uchem. Ale velmi rád píšu v hospodě u piva. Vnímám šum okolo, zachytávám útržky hovorů, které třeba rovnou použiju, mám k tomu dobré pivo, a ta energie, která každou dobrou hospodou proudí, mě krásně nabíjí. Navíc tam mám čas omezený – buď peněženkou, nebo výdrží baterie v počítači, takže píšu rychle, usilovně a soustředěně, a stihnu toho napsat víc než někde jinde.

 

Nedávno jsem v jednom zahraničním článku četla, že detektivky odrážejí společnost. Co podle tebe odrážejí ty české – a ty tvoje?

 

Jsme země mnoha kontrastů a stále víc vnímám, jak se všechno radikalizuje. Jsem Pražák a uvědomuji si, kolik věcí je v hlavním městě snazších. Jistě, je tu draho, je tu přelidněno a koncentrují se zde nejenom hodní lidé, ale i ti špatní. A navíc máme v Praze fakt špatný pivovar. Kdybych nežil v Holešovicích, ale na vesnici, třeba v těch krajích, o kterých píšu, nejspíš bych nepsal. I proto nechávám Záviše cestovat do oněch zapomenutých míst a nechávám ho vnímat to nejhorší, co tam je, aby tenhle nespravedlivý kontrast víc vynikl a cvrnknul do nosu ty, kteří nad tím dosud neměli důvod moc přemýšlet. Pokud by moje detektivky měly něco odrážet – a nemyslím si, že jsou tak hluboké, aby se staly zrcadlem společnosti –, pak bych si přál, aby to byla tahle nespravedlnost. Aby si Pražáci uvědomili, že nejsou na světě sami, a aby si lidé mimo Prahu mohli říct, že ne každý Pražák je kretén. Nicméně si stejně myslím, že nic neodrážím, že moje knihy jsou hlavně zábava. Když pak čtu knihy svých kolegů, je tu ještě jedna myšlenka, kterou je potřeba zdůraznit: víra, že dobro může zvítězit nad zlem. I ta sebetemnější detektivka je o tomto boji. O naději, že padouch bude potrestán. A víra v dobro je v naší zemi vzácným zbožím a jsem rád za každou kapku.

 

Má česká detektivka nějaké specifické rysy, které ji odlišují třeba od skandinávské nebo britské?
 

Mám pocit, že česká detektivka je hlavně nádherně pestrá, jako naše krajina. Mám své oblíbené autory, z nich každý je vyznavačem nějakého stylu, a já si můžu vybrat podle nálady. Což je moc fajn. Dál mi přijde, že Češi jsou mistry v míchání žánrů, kdy detektivka je jen jednou součástí příběhu a tím ona pestrost opět roste. Jsme křižovatkou v srdci Evropy a stejně tak i naše detektivky jsou křižovatkami žánrů, díky čemuž každý může najít snadno svou srdcovku.

 

Jaké jsou tvé další literární plány?

 

Dokončuji teď pátého Záviše. Na tom jsme se zpočátku domluvili a uvidíme, co bude dál. Každopádně Závišův příběh mám vymyšlený i do dalších dílů, stejně jako mám tipy na další místa, kam by mohl zavítat. Tak uvidíme, jestli série pojede dál, nebo ji ukončíme a nahradíme něčím novým, abychom se vyhnuli riziku, že se začnu opakovat. Zatím však žiju od knihy ke knize. Že bych chtěl napsat nějaké dílo, které změní svět, takové ambice asi nemám. Psaní je pro mne hlavně prima introvertní koníček třeba jako je luštění křížovek. Když přestanu psát, prostě jen budu o trochu víc luštit.

 

Chtěl bys, aby si čtenář z tvých románů odnesl něco víc než napětí a zábavu?
 

To chce, hádám, asi každý autor. Ale přiznávám, že primárně píšu pro zábavu. Samozřejmě si přeju, aby jedním ze čtenářů byl nějaký televizní scénárista nebo producent, který by si řekl, že Záviš si zaslouží být na televizní obrazovce, ale upřímně si nemyslím, že se to stane. Takže jen občas před usnutím sním a představuji si, kdo by Záviše mohl hrát. A ne, pořád nevím, takže v televizi mají času ještě dost.