Vesmírná plavidla, krvavé bitky, drsný humor i plyšoví zajíčci – to všechno (a mnohem víc) nabízí nová military sci-fi Planetární rachot. Jak už tomu u knih více autorů bývá, její vznik vyžadoval mnoho kompromisů – třeba odolat pokušení vzájemně si vyvraždit postavy. Michaela Merglová a Martin Paytok v rozhovoru ukazují, že společné psaní může být stejně dobrodružné jako příběh samotný.

 

Připravila: Veronika Elznicová

 

Jak to probíhá, když píšete knihu společně? Jak jste si rozdělili práci?

 

MM: Na začátku jsme si připravili podrobnou osnovu a pak se dali do psaní. Asi do poloviny jsem text psala jen já a nechávala Martinovi bílá místa, aby se následně mohl připojit.

 

MP: V knize většinu času sledujete dvě dějové linie. To nám psaní dost usnadnilo. Rozdělili jsme si postavy a každý psal ty svoje, dokud se v poslední části nepotkaly. Dál jsme se střídali na bázi kapitol.

 

Jaké kompromisy nebo ústupky sobě navzájem jste během psaní museli udělat?

 

MM: Psaní ve dvou je celkově jeden velký kompromis, protože si nemůžete věci vždy uzpůsobit tak, jak byste chtěli. Musíte brát ohledy na to, co dělá váš spoluautor, na jeho styl a způsob práce. Občas jsem tak musela pustit nějaký nápad nebo krotit impulsy, které bych při psaní sólo nechala volně plynout. Hodně to ale člověka naučí přemýšlet nad tvorbou, protože už nemůžete ospravedlnit rozhodnutí jen prostým „protože se mi to tak líbí“. Musíte si zvládnout obhájit a vysvětlit některé kroky, což mi přijde hodně přínosné.

 

MP: Musel jsem se kousnout do jazyka a nevyvraždit Míšiny postavy, přestože se k tomu naskytla spousta příležitostí. Možná to psaní ve dvou ještě přehodnotíme.

 

Co vás na procesu společného psaní nejvíc bavilo?

 

MM: Hodně se mi líbilo objevovat, co nového Martin napíše. Když píšete sami, víte přesně, co jste napsali a jak, ale ve dvou je skvělé, že vám do souboru přibude nový text, nad kterým se můžete bavit.

 

MP: Mám to stejně. Copak vlastní části, ty člověk zná. Ale vždycky jsem se těšil na to, čím mě překvapí Míša.

 

Co vás vedlo k tomu, abyste napsali military sci-fi, které se dost liší od vaší dosavadní tvorby?

 

MM: Chtěli jsme psát původně detektivku s upírem, ale tu už Martin napsal sám, takže jsme museli vymyslet něco jiného. A aby ani jeden z nás neměl výhodu, šli jsme do žánru, který jsme si zatím zkusili jen v povídkách.

 

MP: Samozřejmě jsme záhy narazili na to, že nevíme nic o sci-fi, vesmíru a armádě. Prosím, kupte si naši vesmírnou military sci-fi, ať můžeme napsat pokračování.

 

Na kterou konkrétní věc, již jste do knihy sami vnesli, jste každý sám za sebe nejvíc hrdý?

 

MM: Já mám radost z pana Balabána, je to postava, kterou jsme vymysleli podle jedné karetní hry, a těším se, co s ním uděláme do budoucna.

 

MP: Asi na postavu Gygaxe. Zdá se, že osvalený Saturnin s čírem má u čtenářů úspěch, což mě těší.

 

A naopak, který nápad tomu druhému nejvíc závidíte? 

 

MM: Komandér Hiring mě ohromně bavil. Já bych na takovou vulgaritu sama neměla koule.

 

MP: I kdyby nic jiného, existenci knihy zcela ospravedlňuje Míšin vtip s desátníkem Heinzem.

 

Na jaké překážky jste během psaní narazili? A jak jste je překonali?

 

MM: Měla jsem trochu problém „najít“ postavy. Věděli jsme od začátku, jaké archetypy hrdinů chceme použít, ale potřebovala jsem je oživit i mimo ohraničenou škatulku, abych měla pocit, že jen procházejí příběhem jako figuríny. Hodně dlouho jsem tedy strávila laděním charakterů a vymýšlením drobností, které by je polidštily.

 

MP: Lenost, autorský blok, prokrastinace. Vyřešil jsem je kulantně a nechal většinu knihy napsat Míšu.

 

Kniha už je pár týdnů venku. Jaké máte dojmy z prvních reakcí?

 

MM: Z toho, co se ke mně dostalo, zatím dobré. Jsem ráda, že se lidé baví.

 

MP: Reakce jsou zatím z většiny pozitivní, takže dojmy taky.

 

Můžete prozradit, co čeká hrdiny vaší knihy v dalším dílu série?

 

MM: Nová planeta, samovar, robokohoutí demolition derby…

 

MP: A víc pana Balabána!