„Některé kostlivce je dobré nechat ve skříni,“ říká Egon Trnka, autor Stínu smrti

Vaše detektivka Stín smrti se odehrává v okolí Dívčího Kamene. Podle čeho jste si toto zasazení vybral?

Čerstvě po revoluci jsem vyrazil na Dívčí Kámen s jednou slečnou. Bylo to první svobodné jaro. Prošli jsme se i kolem zříceniny, kde jsme sice žádnou lebku nenašli, ale objevili jsme něco mnohem hezčího. Dvakrát. Románek brzy skončil, ale na rozdíl od jiných vztahů mi zůstal bez hořkosti, takže na Dívčí Kámen dodnes rád vzpomínám a často se tam, třeba i v myšlenkách, vracím. Možná proto jsem si ho vybral jako první místo, kde nechám Záviše něco řešit.

Čím jste sérii Místo činu odlišil od konkurence?

Detektivky miluju, ale nejsem žádný Sherlock. Nemůžu konkurovat bývalým policajtům nebo operativcům, kteří věrohodnost nemusí simulovat, protože mají zkušenosti a znají postupy. Proto ani můj hrdina není detektiv, ale obyčejný chlap, co dělá chyby a dělá jich o něco víc než normální člověk. Třeba bude sympatičtější, protože si vyžírá i to, čemu se normální člověk dokáže vyhnout.

Ve Stínu smrti sledujeme kromě současného vyšetřování historickou linii z 15. století, která je s ním provázaná. Bylo těžké ji zkonstruovat? Vycházel jste při tom z nějakých pramenů, nebo jde čistě o fikci?

Vycházel jsem z rožmberských kronik, jsou zachovány Oldřichovy dopisy, ve kterých jsou zmíněny některé motivy použité i v mém příběhu, ale pořád je nutné vědět, že tahle kniha je detektivka a ne odborná biografie. V lásce, válce a spisovatelství je povoleno vše.

Hlavním dějištěm je vesnice Holubov. Znáte ji dobře, nebo jste, co se týče reálií, spíše fabuloval?

Mám pocit, že popis vesnice je prakticky soustředěný jen na hospodu. A ta je pravá a nefalšovaná a piva, která jsem si v ní dal, chutnala jako křen.

Klíčovým motivem je zmizení, k němuž došlo v 50. letech. Proč jste zvolil zrovna tuhle epochu? Je podle Vás důležité ji připomínat?

Je důležité vyprávět nejenom tu hezkou historii, která pohladí, ale celý příběh našich dějin. Otázkou totiž je, jestli se Češi s tímhle svým obdobím vůbec dokázali vyrovnat. Díváme se mnohdy na naše dějiny jako na něco, co nám někdo způsobil: Němci, Habsburkové, komouši, Evropská unie… Ale spousta oněch událostí leží jenom na našich ramenou. Kdyby v padesátých letech rusákům nepomáhalo tolik našich lidí, kdo ví, jestli bychom jako národ neměli o trošku víc hrdosti. Možná proto jsem si řekl, že zapojím i tuhle linku, která příběh okoření o další vstvu.

„NĚKTERÉ KOSTLIVCE JE DOBRÉ NECHAT VE SKŘÍNI“

Je na vašem hrdinovi Záviši Brieftragerovi něco autobiografického, nebo má nějaký předobraz?

Pojďme se tvářit, že to je pouze literární postava. I když pocity marnosti má snad každý, kdo nějakou dobu chtěl dělat dobro podle státních tabulkových platů, a o tom chlastu si někdy můžeme popovídat u piva. Ale bacha, my historikové pít umíme.

Snažil jste se psát už za minulého režimu. Jaká byla vaše tvorba v prvopočátcích? A co vás přimělo jít nyní s kůží na trh?

Některé kostlivce je dobré nechat ve skříních. Ale to, co se použít dalo,  postupně zpracovávám do série Místo činu.

Záviš Brieftrager se příští rok vrátí v detektivce Krajina vlků. Do jakých končin se vydá tentokrát a jaký případ tam na něj čeká?

Do nejmenšího města v České republice. Do krajiny, kde jsou rezavé horské louky a nádherné lesy. Do míst, kde na vesnici vedle ohavené bezpohlavní moderní vily stojí omlácený dům s dřevěnými okny a starými německými nápisy, které za těch osmdesát let nedokázal nikdo přetřít. Tam, kde pořád bloudí duchové zabitých Němců. Na Záviše tady čeká nejenom renovační práce na historické roubence, ale i jedna vražda, kterou má nutkání vyřešit, protože holkám se prostě ubližovat nemá.