Představte si, že vám každý měsíc přistane ve schránce dvacet balíčků. V každém je rozložená stavebnice – bez návodu. Vaším úkolem je pokusit se ji složit a zároveň zhodnotit, jestli dobře drží pohromadě, nebo se při letmém doteku rozpadá. Tak nějak vypadá naše práce s rukopisy. Dvacet příběhů měsíčně, dvacet nadějí, dvacet hlasů, které volají: Vydáš mě?

 

Jenže matematika je neúprosná. Pokud bychom chtěli každému textu věnovat detailní pozornost, analyzovat jeho strukturu, postavy, jazyk, a ještě napsat fundovaný posudek, nestihneme za rok vydat ani jedinou knihu. A to je škoda – jak pro čtenáře, tak pro autory, kterým jsme už řekli ano. Proto se rozhodujeme rychle. Někdy možná tvrdě. Ale vždy s respektem.

 

Připravili: Hana Fruhwirtová, Wojta Běhounek

 

 

Existuje spousta návodů, jak napsat bestseller. Málokterý ovšem funguje. Krutou pravdou je, že napsat bestseller se zadaří jen malému procentu autorů. Některým díky vytrvalosti, jiným náhodou. Někteří uspějí díky formě, jiní díky obsahu. Ale vždycky je to o příběhu – takovém, který někdo chce číst.

 

Jak (možná) vzniká bestseller

 

Klíčový je začátek. Prvních dvacet až padesát stran rozhodne, jestli redaktor či posuzovatel zůstane na palubě, nebo vystoupí na první stanici. Chceme vědět, kam příběh směřuje. Chceme vědět, že autor ví, co dělá. A chceme to vědět co nejdřív, protože čtenář to mívá dost podobně.

Co nás vždycky zaujme, je jazyk. Ne nutně květnatý – spíš vhodně zvolený a konzistentní. Styl je jako tón hlasu při vyprávění historky v hospodě: když je mdlý, usínáme. Když je přehnaný, děláme, že se nám chce na záchod. A někdy, vzácně, sedne a my skoro zapomínáme pít.

A pak jsou tu postavy. Musí být uvěřitelné. Musíme chápat jejich motivace, i když s nimi nesouhlasíme. Bez dobrých postav nefunguje napětí, vztahy ani humor. A bez toho není příběh. Jen soubor událostí.

 

Co dělat, když rukopis posíláte do světa

 

Pár praktických rad:

• Pošlete hotový rukopis. Ne rozpracovaný. Ne „něco, co bych rád dopsal, když se vám to zalíbí“. My nejsme betačtenáři.

 

• Přiložte stručnou, jasnou anotaci.  Tedy shrnutí děje. Nemusíme znát váš životopis, inspirační zdroje a jak se text líbil babičce. Spíš chceme vědět, o čem text je.

 

• Buďte trpěliví. Odpověď může trvat i několik měsíců. Ne proto, že bychom váš text ztratili. Ale proto, že čteme postupně a s rozmyslem.

 

• A hlavně: počítejte s tím, že to může nevyjít. Nakladatelství není inkubátor nápadů, ale místo, kde se propojuje obsah, publikum a produkční možnosti. I skvělá kniha může být odmítnuta – třeba jen proto, že nezapadá do portfolia.

 

Co nedělat, když přijde odmítnutí

 

Odmítnutí bolí. Víme to. Ale ventilovat zklamání veřejně ve stylu „oni tomu nerozumí“ nebo „kvalitní literatura je jim ukradená“ či „ani mi to odmítnutí pořádně nevysvětlili“ nikomu nepomáhá. Reputaci nebudují jen nakladatelé, ale i autoři. A tenhle rybníček je menší, než si myslíte.

Zkuste místo toho využít energii konstruktivně. Požádejte o zpětnou vazbu od kolegů. Navštivte kurz tvůrčího psaní. Pošlete rukopis jinam. Každý redaktor má jiný vkus – a každý autor jinou cestu.

 

Je to o příběhu i příležitosti

 

Nejsme neomylní. A nejsme arbitři absolutní kvality. Jsme malá redakce a texty čteme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Neprovádíme jazykové rozbory každého textu. Nemáme kapacity psát posudky. Ale každý rukopis otevřeme, projdeme – a těm nejzajímavějším dáme šanci. A ano, přiznáváme: máme raději rukopisy, se kterými je méně práce. Ne proto, že bychom byli líní. Ale proto, že chceme knihy vydávat, ne je donekonečna redigovat.

Mějte na paměti, že nejde o souboj. Ani o spravedlnost. Jde o souhru. Mezi textem a časem. Mezi autorem a nakladatelem. Mezi příběhem a jeho příležitostí.

A když to nevyjde? Zkuste to znovu, třeba jinde a jinak. Pokud jste přesvědčeni o kvalitě svého rukopisu a jste ochotni na něm dál pracovat, nevzdávejte to. Protože skvělý příběh si nakonec svého čtenáře najde.