„Budoucnost Země vidím černě,“ říká autor postapo románu Čas krmení

Ví se o vás, že jste milovníkem české akční fantastiky – ostatně, v tomto duchu se nesou i vaše knihy. Řekl byste, že vás nějaký autor tohoto žánru výrazně ovlivnil a nasměroval k psaní akčních románů?

Možná je to zvláštní, ale řekl bych, že ani ne. Teda, ovlivnila mě spousta autorů, ale nikdy se mi nestalo, že bych si řekl: „Tak přesně tohle chci taky psát.“ Je sice pravda, že za moji ostřejší stránku literární duše nese odpovědnost Kulhánek, ale myslím, že fantastika ve mně zapustila kořeny už v dětských letech strávených s Julesem Vernem. Česká akční scéna je mi pak blízká nejen prostředím a stylem humoru, ale i určitým cynismem a mentalitou postav, nebo v čem že přesně vězí jádro pudla, odlišující české spisovatele od ostatních.

Čas krmení byl váš starší text. Můžete nám prozradit z jakého roku původně pochází a jak moc trnitá byla cesta z vašeho šuplíku ke čtenářům?

Čas krmení jsem začal psát v roce 2009 jako svůj první příběh vůbec a vlastně jsem se na něm i na svých chybách i psát učil. Ani nespočítám, kolikrát jsem jej odložil jako hotový a zase se k němu vrátil, abych zjistil, jak strašně moc nehotový ve skutečnosti je. Nikdy jsem jej však zcela zahodit nedokázal – ať už proto, kolik času jsem do něj investoval, nebo proto, že se mi nechtělo ten temný, nebezpečný svět plný možností opouštět.

Z původní verze dnes zůstal už jenom název. Přesto jsem moc rád za to, že mě v Mystery Pressu donutili ještě naposledy text upravit, a jak se to celé nakonec uzavřelo.

Vaším románovým debutem byla dvojdílná Clona – jak moc jste od té doby coby autor pokročil? A pomohlo vám vydání prvního románu nějak při tom druhém?

Nějaký pokrok by měl snad v činnosti provozované denně nastat vždy, ale vracet se ke Cloně a srovnávat díla nechci – právě ze strachu, jestli to tak v mém případě skutečně je. Jediná změna, kterou dokážu po tom věčném zírání do monitoru sám na sobě vidět, je zhoršení zraku.

Vydání prvního románu mi ale pomohlo tak trochu nastolit stálou stolici (musel jsem). Teď ale vážně – dokud mé texty nikdo neviděl, byly jako Schrödingerovy – dobré i špatné zároveň. Ted už vím, jak na tom jsem, a tím pádem se mi to moře času a energie do další práce dává mnohem snáz.

Váš náhled na budoucnost Země se ale od Clony nezměnil. Pořád to s naší planetou vidíte tak černě?

Bohužel ano, přestože bych spíš očekával, že konec nastane kvůli válkám rozpoutaným v důsledku destrukce přírody a klimatu než kvůli démonickým návštěvníkům z vesmíru.

Jste i vášnivý cestovatel. Jaký je váš nejcennější suvenýr z dalekých zemí?

Se třemi malými potomky bývá cesta vášnivá i po chodníku do Kauflandu, takže skutečné cestování a objevování nových končin se na pár let odkládá. Z nejcennějších suvenýrů tak mohu zmínit akorát hotelové mýdlo a sériově vyráběnou magnetku tvaru kozačky.

Samozřejmě neuniknete ani obligátnímu dotazu: co chystáte pro čtenáře dál?

Epos kolosálních rozměrů. Ukousl jsem si opravdu velké sousto a sám jsem zvědav, jak se mi ho podaří sežvýkat. Nechci toho příliš prozrazovat – snad jen, že tentokrát už to v postapokalyptických kulisách s neohroženým válečníkem v čele nebude.