K transformaci došlo ve 2:23 pacifického standardního času. Pokud vím, všichni, kteří se zrovna nacházeli někde uvnitř, v ten moment zemřeli. Každý, kdo měl nad hlavou střechu, byl prostě kaput. To zahrnovalo i lidi v autech, letadlech nebo třeba v metru. Dokonce i ve stanech nebo kartonových krabicích. Sakra, možná i ty, co si drželi nad palicí deštník, byť tím už si tak jistý nejsem.
Nebudu vám lhát. Ti, co se vyskytovali uvnitř, nejspíš v pohodlném teplíčku, a nechávali si zdát nějakou hovadinu… Na ty fakt žárlím. Ti klikaři se prostě vypařili. Prásk. Transformace je během okamžiku změnila na prach.
Stalo se to v úterý, kalendář tvrdil, že je třetího ledna. Na Severní Ameriku se sesypala hnusná zimní bouře a půlka kontinentu skončila pohřbená pod sněhem a ledem. V Seattlu během té noci moc sněhu nenapadlo. Ale teplota klesla hodně pod nulu, a tím myslím poctivou fahrenheitovskou nulu. Pro ty z vás, co nejste ochotní používat imperiální systém, to znamená asi mínus dvacet stupňů Celsia. To je sakra nezvykle silný mráz, i na leden.
Jsem si jistý, že v jiných částech světa, kde bylo tepleji a ne hluboká noc, přežilo víc lidí. Mnohem víc.
Taky bych se vsadil, že většina z nich měla ve chvíli incidentu výrazně vhodnější oblečení než já. A nejspíš ti hajzlíci disponovali dostatečným IQ, aby nezamířili za světlem.
Jenže já si nemohl vybírat.
Jak jsem říkal, mrzlo jako na Sibiři a mně zůstaly akorát trenky, kožený bomber a na chodidlech naražené malé růžové sandály.
V náručí jsem se snažil udržet vřískající, drápající, plivající a všelijak se kroutící šelmu jménem Princezna Rakvička, královna Anna Šlehačka – výstavní perskou kočku s želvovinovou srstí, která stála víc, než jsem si i s občasným melouchem vydělal za rok. Moje bývalá jí říkala zkráceně Princezna Rakvička. Mně bohatě stačila ta Rakvička.
Zastavím se a přesunu se o deset minut zpátky. Nebudu vás nudit zdlouhavým vysvětlováním, ovšem pár důležitých detailů byste určitě ocenili.
Jmenuju se Carl. Je mi dvacet sedm. Odkroutil jsem si pár let u americké pobřežní stráže a pak jsem skončil jako lodní technik. Pracovní dobu jsem trávil opravováním elektrických systémů na jachtách bohatých debilů. Pár dní předtím, než se to všechno semlelo, jsem ještě bydlel se svou přítelkyní v našem společném bytě v Seattlu.
Jmenovala se Beatrice. Bea. Na Nový rok se vydala s partou kamarádů na Bahamy. Neřekla mi, že tam s nimi letí její bývalý, ačkoli jsem na to přišel fakt rychle. Stačilo se kouknout na její instagram a objevit fotku, kde mu sedí na klíně.
Nemám rád drama. Neprovozuju ho a špatně ho snáším. Nezáleželo mi na tom, jestli mi zahýbá nebo ne. Lhala mi. Zavolal jsem jí, abych jí oznámil, že jsme spolu skončili. Slíbil jsem, že až se vrátí, budou všechny její věci pečlivě sbalené. Žádné drama, žádné potíže. Prostě konec.
Požádala rodiče, ať si přijedou pro kočku, ale ti žili na druhé straně státu, za Kaskádami, a v tom počasí se přes hory nedalo projet. Tak jsem slíbil, že se o tu zatracenou číču postarám, dokud se Beatrice nevrátí.
Teď by se asi hodilo vám Rakvičku popsat. Je to jedna z těch hrozně huňatých čičin s plochým ksichtem, které od pohledu patří na klín padoucha v dalším dílu Jamese Bonda. Žili jsme s Beou ve dvoupokojovém bytě a půlka ho patřila kočce. Vezměte si z toho, co chcete. Teda přesněji řečeno, ta místnost sloužila pro všechny možné trofeje, stužky, odměny a zarámované fotografie, na nichž sedí naštvaná chundelatá Rakvička s Beou a rozhodčím té či oné výstavy po boku. Rakvička trofejí a dalších nesmyslů vyhrávala hromady na každé soutěži, kam ji Bea vzala. A Bea s ní jezdila všude možně prakticky každý víkend.
Celá její rodina trpěla posedlostí perskými kočkami. Mně byl svět kočičích výstav naprosto cizí. Jak jsem určitě říkal, já a drama nejdeme dohromady.
Něco vám nicméně řeknu o lidech, co jedou v kočkách. Především v těch výstavních.
Anebo víte co, vyseru se na to. Nasrat na ně. Důležitý je fakt, že Bea a Rakvička patřily do světa, se kterým jsem nechtěl mít absolutně nic společného.
Nikdy jsem kočky neprožíval. Ale říkal jsem si, že když už to sepisuju, budu psát pravdu, a musím se přiznat, že Rakvičku jsem si oblíbil. Prděla na každého i s jeho názory. Takovou samostatnost jsem musel respektovat. Pokud mi chtěla sedět na klíně, zatímco jsem hrál na playstationu, prostě tam seděla a poser se. Jakmile jsem se ji pokusil sebrat a odstrčit, syčela a drápala. Poté, co jsem ji shodil, hned vyskočila zpátky a zvedla ke mně placatý ksicht, který jasně říkal: Co s tím teď uděláš, debile?
Mnohdy se mnou cloumalo pokušení tu bestii zaškrtit. Ale takový kretén nejsem. Navíc jsem obdivoval zarputilost té malé chlupaté příšery. Kamarádi se mi posmívali, že trávím čas s kočkou, co stála víc, než kdy vydělám, ale já ji měl rád. Líbilo se mi, když mi ta koule vzteklých chlupů seděla na klíně.
Mezi Beatricina pravidla, přes která nejel vlak, patřil zákaz kouření v bytě. Takže po naší telefonické hádce a rozchodu jsem pochopitelně hulil jak fabrika. Vím, jako blbý puberťák, co chce dělat trapné naschvály. Jenže venku mrzlo jako prase. Rakvička kouř nesnášela a vždycky jí od něj načichla kožešina. Jako kompromis jsem kouřil v otevřeném okně.
Inu, vzbudil jsem se kolem druhé ráno z nějakého divného snu a rozhodl se, že potřebuju čouda. Vytáhl jsem cigára, vyklonil se do ulice a zapálil si.
Rakvička dosud chrápala vedle mě v posteli. Tehdy se ovšem rozhodla, že se poprvé ve svém prvním kočičím životě stane velkou průzkumnicí. Skočila mi na rameno a pak se vrhla z druhého patra na protější strom. Prostě hop. Okno jsem takhle otvíral za poslední rok mnohokrát a nikdy se po něm ani nepodívala. Až během nejmrazivější a nejděsivější noci se ta chlupatá mrcha rozhodla vyrazit za dobrodružstvím.
Sešplhala po kmeni, opatrně očichala chodník a najednou si uvědomila, jaká je venku zasraná zima. Její výprava skončila dřív, než začala. Promptně se vydrápala nahoru a zírala mi do očí z větve dva metry od parapetu. Dobrodružné choutky ji přešly, ovšem na skok si netroufala. Místo toho se z plných plic rozeřvala.
Pár minut jsem té bestii nadával a snažil se ji přesvědčit, ať se vrátí dovnitř. Otevřel jsem okno dokořán. Vyhřátý byt začala pokrývat jinovatka. Naježená černo-béžovo-bílá kočka vřískala a prskala, až jsem se bál, že se probudí některý ze sousedů a sundá ji brokovnicí.
Moje poctivé těžké boty si hověly v sušáku ve sklepě. Tenisky jsem nedokázal najít. Učinil jsem proto operativní rozhodnutí, kterého jsem od té doby mnohokrát litoval, a místo plýtvání časem narval větší část chodidel do růžových sandálů své ex. Natáhl jsem si kožený bomber a vyrazil na lov té zatracené kočky. Část mé osobnosti mi při tom šeptala do ucha: Vyser se na ni. Není to tvoje kočka. Ať si klidně zmrzne, mrcha.
Ale jak padlo, takový kretén nejsem. Přestože by si to Beatrice zasloužila. Tu kočku fakt milovala. Malá blbá Rakvička v mrazu neměla šanci. Ne na dlouho.
Potvora seděla na stromě jen dva metry od mého okna a ječela, jako by jí někdo před očima griloval koťata.
Seběhl jsem po schodech a skočil ven. Dorazil jsem ke stromu u chodníku a už v tu chvíli litoval své zbrklosti a nadával si, že jsem se neoblíkl pořádně. Ledový vzduch do mě zatnul drápy jako příšera z hororu a snažil se dostat až ke kostem.
Rakvička pořád seděla vysoko na větvi mimo můj dosah. Na střídačku čučela na okno a na mě. Furt ječela. V prvním patře se rozsvítilo a já zoufale zaúpěl. Paní Parsonsová. Nabručená bába, která milovala posílání udání a stížností.
„Rakvičko!“ křikl jsem na kočku. „Pojď sem, ty malá svině!“ Rozpřáhl jsem ruce a doufal.
Uměla mi skočit do náruče. Stačilo zatřást pytlíkem sucharů a šla po mně jako hladový tygr. Stačilo udělat: „Čičiči,“ a celkem ochotně mi skočila na rameno. Kdybych nebyl blbec a trochu přemýšlel, vzal jsem si suchary s sebou.
Okno v prvním patře se otevřelo.
„Co se to tady ve jménu božím děje?“ zeptala se paní Parsonsová a vystrčila ven hlavu. Kolem ní měla omotaný ručník jako turban a zlýma očkama zaostřila přímo na mě. „Carle, to jsi ty?“
„Ano, paní Parsonsová. Omlouvám se. Moje kočka vylezla ven a já se ji snažím dostat zpátky, než zmrzne na kost.“
„Spíš mám pocit, že na kost zmrzneš –“
Nikdy tu větu nedokončila.
Bum.
Přišlo to hrozně rychle a stejně rychle to skončilo.
Přímo před očima mi něco celý barák rozmáčklo na placku. V jednu vteřinu tam stál sedmipatrový činžák, ve druhou ne. Ne že by jen tak zmizel. Když se to stalo, díval jsem se přímo na paní Parsonsovou. Představte si ten dům jako předimenzovanou plechovku od piva, kterou rozšlápla gigantická kosmická bota. Viděl jsem to a taky slyšel. Kolem zavyl vítr a najednou se úplně setmělo. Pouliční lampa, vedle které jsem stál, zmizela. Budovy všude kolem přestaly existovat. I auta na silnici.
Zmizelo všechno kromě stromů, kol ve stojanech a mopedu Marjorie Williamsové s botičkou místních dopraváků.
Rozhlédl jsem se a na okamžik zapomněl na svinský mráz. Byla temná noc, pod mrakem, takže jsem toho moc neviděl. Akorát v dáli jsem zahlédl oheň. Byl vidět jen díky tomu, že mezi mnou a požárem už nestály žádné baráky.
V okolí zavládlo ticho jako v hrobě.
„No to mě poser,“ zasyčel jsem, zatočil se dokola a zoufale se rozhlížel.
Kolem zůstávalo jen pár náhodných věcí. Stojany na kola a dopravní značka Stop, přestože nedaleko visící cedule se jménem ulice zmizela. Nedávalo to smysl. Na místech, kde parkovala auta, se objevily hliněné skvrny odpovídající velikosti, jako by je něco vtáhlo do středu Země přímo skrz asfalt.
Rakvička mi skočila do náruče. Zadíval jsem se na tu chlupatou potvoru a fakt nevěděl, co říct nebo co dělat.
„No to mě poser,“ zopakoval jsem.
Z činžáku zůstal obdélník přeorané hlíny a kamení.
A pak jsem to uviděl. Leželo mi to u nohou. Kulatá věc obalená ručníkem.
Hlava paní Parsonsové.
Přestože jsem ve tmě moc neviděl, pochyboval jsem, že se pletu.
Uvědomění přišlo jako rána kladivem. Zmizení budov mě šokovalo. Až tehdy mi došlo, že byly plné lidí. Prakticky všichni ve městě zalezli na noc dovnitř. Kvůli zatracené zimě dokonce většina bezdomovců zamířila do útulků. V novinách psali, že se je tam snaží nahnat i policajti. Dvě ráno. Všichni leželi v postelích. A to znamenalo… Že jsou všichni mrtví!
Točil jsem se pořád dokola jako úplný idiot a netušil, co si počít. Najednou se mi obrátil žaludek. Rakvička dospěla k názoru, že jsem opravdu idiot, a začala se mi v náručí kroutit. Drápala mě, jenže pustit jsem ji nehodlal.
Pak se ozval hlas. Mužský, roboticky znějící hlas.
Rozezněl se mi v hlavě. Cítil jsem ho fyzicky jako škrábání jehlou přímo do mozku. Nemluvil anglicky, přesto jsem mu rozuměl. Zároveň s ním se mi před očima objevila písmena.
UPOZORNĚNÍ PRO ZBYTKY LIDSTVA
„Cože?“ křikl jsem. „Co je to? Kdo je to?“
Pokusil jsem se létající písmenka nakopnout, ale dosáhl jsem jen toho, že mi z nohy odletěl příliš malý sandál. Chvatně jsem k němu doskákal po druhé noze a pokusil se ho znovu nazout.
Slova se pohybovala se mnou, držela se mi pořád metr před ksichtem.
Nejednalo se o normální latinku. Věty se táhly shora dolů, ne zleva doprava. I tak jsem je bez problémů přečetl, jako bych ten jazyk používal celý život.
* * *
Můj mozek sotva dokázal pobrat, co mi ten hlas říká. Nejenže se mi myšlenky rozutíkaly, taky jsem přestal cítit nohy. Stál jsem na mrazu příliš dlouho a začínaly mi hrozit nejen omrzliny na prstech, ale i smrt. Musel jsem se schovat do tepla, někam dovnitř.
Jenže žádné dovnitř neexistovalo. Dokonce ani auta. Zadíval jsem se na požár, který řádil o pár bloků dál. Potřeboval jsem se tam dostat, a kvapem.
Pokusil jsem se rozběhnout.
Před zmizením budov vál ulicí mrazivý vánek. Bez mnohapatrových větrolamů se do mě opřel ostrý vichr páchnoucí po moři.
Rakvička se mi kroutila v náručí, drápala a snažila se osvobodit. Dokonce se mi zakousla do ramene. Před zuby mě ochránila stará bunda.
Zdálo se mi to? Nebo jsem se omylem sjel nějakým halucinogenem?
Světová hrobka? Co to má kurvafix být? Co to vůbec znamená? Myšlenky se mi míhaly sem a tam. Vzpomněl jsem si na Dračí doupě a podobné hry, které jsem hrál u pobřežní hlídky, pokud jsem zrovna nebyl ve službě. V širokém okolí jsem neviděl nikoho živého. Jediné zvuky vydával mrazivý vichr.
Noc rozervalo zatroubení připomínající trumpetu. Zarazil jsem se a rozhlédl se.
Co teď?
To se asi otvírá ta hrobka, pomyslel jsem si. Ono se to doopravdy stalo. Doprdele, fakt se to stalo!
Ani ne třicet metrů ode mě se objevila jasná záře uprostřed místa, kde stával obchůdek se zlevněným zbožím. Další světlo jsem zaregistroval asi kilometr daleko. Rozhlédl jsem se a viděl v troskách města další a další.
I na tu vzdálenost jsem cítil, jak z jasně ozářené díry vychází teplo.
Nepřemýšlel jsem o tom. Pořád jsem ještě nezpracoval proud informací, co mi nastříkali do lebky. Na nohách jsem měl malinkaté růžové sandály. Požár zuřil dál, než jsem se původně domníval. Věděl jsem, co s lidmi dělá podchlazení nebo omrzliny.
A tak jsem se obrátil k nejbližšímu světlu a rozběhl se.
