Císařství ohně a žáru

Už zítra večer vstoupím do dračího teritoria, zapálím Plamen výzvy a buď se zařadím mezi letce, nebo naplním žaludek nějakému drakovi. Druhá varianta sice nezní nic moc, ale možná mi nakonec bude připadat lepší než se vrátit s nepořízenou. Neumím si představit, že bych si dokázala vytyčit nějaký jiný životní cíl.
Nedočkavě se zavrtím. Sedím s nohama volně spuštěnýma z okna svého pokoje, vytesaného v krémovém vápenci císařského paláce. Před sebou mám dechberoucí výhled na údolí porostlé kvetoucími rododendrony a vřesy, orámovaný zalesněnými vrcholky Dračích hřbetů. Ani po měsíci od chvíle, kdy jsme se s Aislinn vrátily z povinného vojenského výcviku, se ho pořád nemůžu nabažit. Vzduchem se nese vůně kvetoucích třešní a bečení nic netušících ovcí, které naši pastevci vyhánějí do údolí, aby zvýšili šance adeptů na přežití.
„Nic ve zlém, Maeve, ale pěkně jsi přibrala,“ poznamená Aislinn s krutou upřímností nejlepší kamarádky, zatímco mi rozčesává vlasy, aby mi mohla uplést cop.
Nepotřebuju, aby mě na to upozorňovala. Těžko můžu přehlédnout, že zatímco její chlapecká postava by zabrala sotva polovinu šířky rámu, můj zadek vězí v okně skoro nadoraz.
„Po třech letech drilu mám právo na trochu pohodlí. A ty se cpeš ještě víc, jenom to na tobě není vidět, pokrytče,“ odseknu.
„Možná se cpu, ale aspoň jsem nepřestala cvičit,“ popichuje mě. „Nemyslíš, že je trochu pitomost začít se flákat, zrovna když se blíží Noc výzvy?“
„Vůbec nevíme, podle čeho si draci své letce vybírají. Kdyby na ně dělalo dojem šedesát dva způsobů, jak holýma rukama vyřídit povstalce, tak by se všichni naši bojoví instruktoři vznášeli v oblacích,“ namítnu.
Aislinn se nuceně zasměje, stáhne mi vlasy do vysokého culíku a začne je zaplétat. „Zbožňuju, jak si umíš svou lenost odůvodnit.“
Poznám, že jsem ji podráždila, a radši už se dál nepřu. Co po mně vlastně chce? Copak nestačí, že jsem poslední tři roky strávila vojenskou průpravou, kterou všichni povinně absolvujeme od patnácti let? Kromě povstaleckých rebelií nad námi visí neustálá hrozba, kterou představují Tengerové a jejich draci ze severních teritorií. Každý musí být připravený chopit se zbraně a hájit zájmy Daigeanského císařství, přestože nejdůležitější složkou naší obrany samozřejmě není běžná armáda, ale dračí letci. Ne že bych si nevážila výcviku, který mě naučil, jak se bránit a přežít bez prostředků v divočině. Jen prostě nemám potřebu být ve všem dokonalá a občas uvítám příležitost trochu se ulít. Na rozdíl od Aislinn, která neváhala ztropit před velením scénu a vydupat si soukromé lekce navíc, protože se jí zdálo, že ji instruktoři coby regentčinu dceru příliš šetří. Občas si říkám, jak se zrovna z nás mohly stát nerozlučné kamarádky.
Takhle blízko před Nocí výzvy se nás obou zmocňuje neklid a pořádně nevíme, čím se zabavit. Aislinn mi v tichosti doplete cop a vyměníme se. Před očima se mi rozprostřou její úžasné ohnivé vlasy, rámující pihami posetou tvář s medově hnědýma očima. Když odhrnu kadeře z levé strany krku, objeví se její ard’teag, znamení letce. Aislinn je mezi adepty jediná, kdo se s ním narodil, protože pochází z dlouhé ženské linie regentek odvozujících svůj původ až k jedné z Dračích císařoven. My ostatní jsme si znamení museli vysloužit zdoláním Curchun Cinn, Cesty povýšení. Symbol vypadá stejně jako můj – dvojice draků, jejichž těla se vzájemně doplňují a tvoří kruh –, ale zatímco její je bledý jako dávno zahojená jizva, ten můj má rudou barvu popáleniny, stejně sytou jako v den, kdy jsem prošla Bránou blesků. Pokud si nás během Noci výzvy nevybere žádný drak, znamení letce do pár dnů docela zmizí, sen se rozplyne. Nikdo nedostane druhou šanci pohlédnout na svět z dračí perspektivy.
Na nádvoří pod námi zavládne ruch a já vykouknu vedle Aislinniny hlavy, abych zjistila, co se děje. Srdce se mi rozbuší, když uvidím dvacítku našich letců. Nejspíš se vracejí z nějakého jednání u regentky. Palácový komplex na vrcholku Hory tisíce zákrut obývá jen regentčin dvůr, sloužící, adepti a – v samostatném křídle přizpůsobeném jejich potřebám – letci. Vždycky mě mrzelo, že ze svého okna nevidím na přistávací plošinu, z níž vzlétají se svými draky. Proto jsme se s Aislinn často kradly do zahrad a šplhaly na terakotovou zeď, která je odděluje od výcvikových prostor. Pokaždé jsem s sebou vzala ořechové košíčky a pak už jsme jen čekaly a sázely se, jestli se dřív objeví nějaký drak, nebo učitel, který Aislinn odvleče na hodinu daigeanského hospodářství. Když nám přálo štěstí, viděly jsme přistávat nebo odlétat celou klínovou formaci, valily jsme oči na všechny ty senzační draky a představovaly si, že tohle jednou bude i naše budoucnost.
Dvě letky o devíti a jedenácti členech, které jsme za vlády současné regentky dokázali sestavit, můžeme považovat za veliký úspěch. Draci jsou nevyzpytatelní a někdy si po celá desetiletí nevybrali jediného letce. Tehdy Daigean zažíval zranitelná období, během nichž zesílily vnitřní nepokoje i hrozba od Ledových, jak přezdíváme Tengerům. Za poslední dva roky přibylo celkem pět letců a letos bude o pouto usilovat jedenadvacet adeptů, což je nejvyšší zaznamenaný počet od dob poslední Dračí císařovny Ciary. Pokud si draci nepostaví hlavy, možná dáme dohromady celou novou letku.
V patnácti jsem měla oči jen pro draky, ale teď se přistihnu, jak mezi procházejícími letci pátrám po nějaké zajímavé mužské siluetě. Některým už je kolem čtyřiceti, a přestože se musí udržovat v kondici, dvěma z nich pod přiléhavými uniformami vystupují nevzhledné pupky. Hmm, možná támhleten letec zabraný do hovoru s Freyou, kapitánkou první letky. Do tváře mu nevidím, ale jeho elegantní pohyby mi učarují. Třeba o něm brzo zjistím víc…
Aislinn letce také pozoruje, ale hlavou se jí honí úplně jiné myšlenky. „Až se stanu jednou z nich, nechám si okamžitě ostříhat vlasy. Pletení copu je beztak jen ztráta času. Nemyslíš, Maeve?“
„Mně se líbí představa, jak za mnou při letu vlají ve větru,“ přiznám.
„Ach jo. Takže ani ve výcvikovém z tebe tu beznadějnou romantičku nedokázali vymlátit,“ konstatuje Aislinn. Zahlédne letmý úsměv, který mi elegantní letec vykouzlil na tváři, a přisadí si: „Jenom doufám, že se to ještě nezhoršilo.“
Ta holka mi prostě neodpustí sebemenší projev ženských slabostí. Vsadím se, že se jí každou noc zdá o tom, jak na drakovi pronásleduje povstalce.
Ještě kousek a obě letky nám zmizí z dohledu. Vtom se nad palácem rozlehne mohutný dunivý hlas zvonu. Ten nádherný hluboký tón nepoznávám – nepatří hodinovému zvonu ani těm, s jejichž pomocí svoláváme draky. Letci se zarazí a nevěřícně otáčejí hlavy směrem k zahradám, odkud se zvuk line a rozlévá do údolí. Aislinn šokovaně zamrká a vykloní se tak, že málem vypadne z okna. Pak se prudce otočí ke mně.
„Maeve,“ vyhrkne. „To přece nemůže být…?“
„No, určitě to není časoměrný ani žádný z těch, kterými se běžně svolávají draci,“ ubezpečím ji, přestože se sama zdráhám uvěřit jediné zbývající možnosti.
„Já to věděla!“ zaječí Aislinn. Ještě nikdy jsem v jejím hlase neslyšela takové vzrušení.
Takhle může bít jen Mlčící, zvon, který v císařských zahradách visí bez užitku už celá staletí, a jestli se dá věřit legendám, probouzí se jen proto, aby ohlásil příchod Dračí císařovny. Mám pocit, že mu zdálky odpovídá řev draků, ale to je určitě jen výplod mé zjitřené představivosti.
Aislinn se zpola zapletenými vlasy vyběhne z mého pokoje, aniž by se starala, jestli ji následuju. Nemám jí to za zlé. Pokud Strom Dračích císařoven skutečně začal ronit krvavou mízu zrovna dnes, pouhý den před naší Nocí výzvy… Aislinn má ohromnou příležitost stát se císařovnou po více než třech staletích, kdy Daigeanu vládly pouze regentky. A nejenom ona, uvědomím si. Teoreticky mám šanci i já nebo každá další ženská adeptka, která se zítra vypraví do dračího teritoria. Postačí k tomu zdánlivá maličkost – namísto obyčejného gwynta, které sedlají všichni naši letci, si jednu z nás pro uzavření pouta musí vybrat císařský y’draig. Pěkně děkuju, otřesu se nad tou představou. Na y’draiga a Aislinniny otravné vladařské povinnosti si vážně zálusk nedělám.
Přístup do zahrad je možný jen z palácové chodby (anebo přes zeď), ale i tak mě nemile překvapí, kolik zvědavců už mě stihlo předběhnout. Zahrady se stupňovitě svažují po terasách vytesaných do vápence a zasypaných vrstvou úrodné půdy, pracně dopravené z nížin v okolí Dolního města. Kličkuju po úzkých chodníčcích mezi spirálami, oblouky a nadýchanými obláčky pečlivě tvarovaných dřevin a přeběhnu můstek nad jezírkem plným barevných rybek. Když míjím zvonici, bleskne mi hlavou, jestli celý ten poprask není dílem nějakého odvážného vtipálka. Jestli ano, nechtěla bych být v jeho kůži, až se dostane Aislinn do rukou.
Lidé přede mnou se zastavují, mačkají nebo vytahují na špičky, ale já se nevzdávám a odhodlaně se probíjím vpřed. Coby adeptka mám jistě větší právo vědět, co se děje, než nějací zvědaví úředníci nebo sloužící. Konečně se mi podaří prodrat doprostřed zahrady. Přede mnou, obkroužený živým plotem z ohnivě zbarvených růží, stojí na nízkém pahorku Strom Dračích císařoven. Z jeho sukovitého kmene vyrůstá hustý propletenec větví připomínajících lidské ruce s baculatými, bizarně protaženými prsty, které svými špičkami podpírají širokou, jen mírně zaoblenou korunu. Tmavě zelené listy jsou uspořádané do kulovitých svazků a už od pohledu pichlavé jako ostří nože. Říká se, že strom je starý nejméně tři tisíce let a nevyrostl z obyčejného semene, ale z nevylíhlého dračího vejce. O obojím mám sice pochybnosti, ale pravdou je, že jsem nikdy neviděla žádný strom, který by se mu podobal.
Téměř všichni přihlížející zůstali uctivě stát ve vnějším kruhu vymezeném trnitým porostem růží. Někde mezi nimi budou naši letci i všichni adepti, ale já upírám zrak na Aislinn, která s bezostyšností regentčiny dcery natáhne ruku ke kmeni a zvědavě ponoří prsty do jedné z jasně rudých stružek vytékajících z prasklin v kůře. Když je odtáhne, vypadají jako potřísněné krví. Aislinn pohodí hlavou a hrdě se rozhlédne kolem sebe, jako kdyby jí strom právě vyjevil velkolepou budoucnost. S napůl spletenou korunou vlasů zářících jako vodopád tekutého ohně každým coulem připomíná mladičkou Dračí císařovnu.
Dav zevlounů zahučí jako rozrušený úl a vzápětí se rozestoupí před Aislinninou matkou, regentkou Aithné. Vážnost úřadu jí nedovoluje kráčet rychleji než drobnými krůčky a její silně napudrovaná tvář připomíná spíš masku, a přece jako by se zpoza jejích rozvážných pohybů a netečných rysů draly na povrch nenaplněné touhy a ambice, připravené dychtivě se vrhnout na její dceru. Jako věrný stín kráčí regentce v patách první ministryně Dergnat, žena pověstná svým tvrdým přístupem k potlačování povstaleckých rebelií. I ona má obličej ukrytý pod vrstvou pudru, jak dvorský mrav káže všem, kdo vykonávají nejvyšší funkce. Když si představím prudkou a výbušnou Aislinn, jak každý den podstupuje tuhle zdlouhavou a nesmyslnou proceduru, unikne mi zlomyslný úsměv. Ale jak ji znám, možná se prostě rozhodne změnit tradice.
Regentka a ministryně s okázalou důstojností dokráčejí k dračímu stromu. Jeden upřený matčin pohled stačí, aby Aislinn nasupeně vyklidila prostor. Nejspíš si teprve teď uvědomila, že se k nároku na své dědictví přihlásila předčasně. Nikde není výslovně psáno, že se Dračí císařovnou pokaždé stane dcera regentky.
Aithné se obrátí k nám a doširoka rozpřáhne ruce: „Vážení dvořané, chrabří letci a zejména naši nadějní adepti! Slyšte má slova pronesená na počest Mairead, Imogen, Étaín, Gaireach a Ciary.“
Vím, co bude následovat, a poslouchám jen na půl ucha. Než se dostane k jádru sdělení, regentka odříká dlouhý seznam skutků a reforem přičítaných pětici historicky doložených Dračích císařoven. Uznávám, že jejich zásluhy umí podat nanejvýš působivě, ale stejně mi nepřipadá, že by svým významem o tolik předčily některé slavné regentky. Vždycky jsem si představovala, že každá císařovna se svým y’draigem musela vykonat nějaký opravdu velkolepý čin. Aislinn tím byla jednu dobu doslova posedlá a trávila dlouhé hodiny v palácové knihovně, jako by snad měla šanci objevit něco, co všichni před ní přehlédli. Pamatuju si, jak se nadchla, když na okraji jednoho tištěného vydání Dějin Maireadiny éry našla ručně připsanou záhadnou poznámku: Podstata Maireadina tajného poslání se nenávratně rozplynula v mlze rozvířené Dearmadovými křídly. Jenže pak jí knihovnice šetrně vysvětlila, že ta fráze neznamená nic víc než vzletný opis, jímž si frustrovaní historici ulevují nad tím, jak jejich předchůdci zfušovali dochované záznamy. Toho dne Aislinn s hledáním nadobro praštila.
„Moji drazí adepti!“ osloví nás regentka a já podle slavnostní intonace jejího hlasu zadoufám, že se proslov nachýlil k závěru. „Crann y’Draigan, posvátný Strom Dračích císařoven, po více než třech staletích uronil krvavou mízu pouhý den předtím, než vstoupíte do dračího teritoria. Tato Noc výzvy vejde do dějin! Každý z vás, kteří jste byli poznamenáni symbolem ard’teagu, bude mít jedinečnou příležitost uzavřít pouto s císařským drakem. Jménem celého Daigeanu vás vyzývám: nepromarněte tuto šanci!“
Tomu aspoň říkám motivační řeč. O tom, kolik adeptů se asi dokáže vměstnat do prostorného žaludku císařského y’draiga, nepadlo ani slovo.
Aithné sestoupí z pahorku a pokyne své dceři, aby se k ní připojila. Určitě spolu budou až do noci spřádat plány na zítřek a já nedostanu šanci své dojmy s Aislinn začerstva probrat. Ale co, beztak by mě ve svém nadšení asi nepustila ke slovu.
Po regentčině odchodu se většina přítomných nahrne ke stromu, aby si vzácnou mízu taky okoukli zblízka. Proderu se proti proudu nedočkavců a obsadím lavičku ve stínu vzrostlého rododendronu, než se prostor kolem krvácejícího stromu vylidní. Přes zeď zahlédnu přelézat pár letců a pousměju se. Jako bych už byla jednou z nich.
Trpělivě čekám, než se odloudají poslední zvědavci, abych na svůj průzkum měla klid. Obejdu kmen dokola a neodolám, abych se mízy opatrně nedotkla. Na prstech mi však neulpí ani kapka; takzvaná dračí krev už začala zasychat. Nakloním se blíž a prohlížím si praskliny prostupující kůrou. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ji Aithné potají nechala naříznout, aby povzbudila Aislinninu víru v zítřejší úspěch. Trhliny však nevypadají jako rány způsobené nožem; jsou jemné a nepravidelné, jako kdyby kmen skutečně popraskal sám. To poznání mě vyvede z míry víc, než jsem ochotná připustit. Opřu se o kmen oběma rukama, zhluboka vdechnu vzduch prosycený vůní kvetoucích třešní a na chvíli zavřu oči, jako bych tím mohla uniknout svým obavám. Už se nebojím jen toho, že během Noci výzvy neuspěju nebo skončím v dračím žaludku. Probouzí se ve mně plíživý strach z událostí, které nám přinese návrat Dračí císařovny.
Ještě chvíli stojím s čelem obráceným ke stromu, než si uvědomím, jak hloupě to musí vypadat. Ušklíbnu se nad vzorkem kůry obtištěným v dlaních a obrátím se k odchodu. Nohy mě však po zvyku nenesou zpátky do paláce, nýbrž k terakotové zdi. Bez potíží se na ni vyhoupnu – taková překážka adepta, který si umí najít oporu v sebemenší skulině, opravdu nezastaví. Přímo pode mnou se nachází cvičiště vyhrazené nováčkům a za ním je vidět část přistávací plošiny a ubikace letců. Všude panuje klid; než jsem si stihla obhlédnout krvácející strom, obě letky už vyrazily někam do terénu. Mou pozornost přitáhne hlasité zapraskání zprava, kde se pár desítek stop pod cestou vedoucí kolem císařských zahrad nachází další skalní terasa, zakončená strmým srázem. Ustaraně se zamračím. Že by ke všemu, co se dnes přihodilo, na poslední chvíli přibyl nějaký další adept?
Pověsím se na zeď, která je na vnější straně přinejmenším dvakrát vyšší, sešplhám dolů a sejdu po schůdcích na terasu. I o ni se starají zahradníci, ale na rozdíl od císařských zahrad vypadá trochu zpustle; stromky a keříky v květináčích by potřebovaly dotvarovat a nikdo se neobtěžoval vytrhat semenáčky akácií, které se uchytily v puklinách. Aspoň že ozdobná fontána s pitnou vodou vypadá dokonale čistá. Přiblížím se k okraji srázu a chloupky na kůži se mi varovně zježí. Přímo přede mnou srší a jiskří Brána blesků a znamení na mých zádech začíná povědomě mravenčit. Od chvíle, kdy jsem jí prošla, už uplynulo sedm let, ale já na ni
nikdy nezapomenu, stejně jako na několik nekonečných hodin strávených zdoláváním Curchun Cinn, které jí předcházely. Z chiantštiny, mrtvého jazyka dávných uctívačů symbolů, Curchun Cinn doslovně překládáme jako Cestu povýšení, ale další, ještě výstižnější význam toho názvu je Cesta strmého pádu. V paměti mi ožijí vzpomínky na do krve rozedrané prsty na nohou i rukou, na to, jak jsem se snažila urvat chvíle odpočinku v puklinách nebo na uzoučkých římsách a jak jsem trnula, aby se nezvedl vítr nebo nepřišel déšť.
Boháč i nuzák, kdokoli může poslat své dítě na Cestu povýšení, aby si vydobylo znamení letce, nebo na ní našlo smrt. Tohle rčení mi připomene, že ať už se po skále snaží vyškrábat kdokoli, pravděpodobně bude příliš mladý, než aby se zúčastnil zítřejší Noci výzvy.
Obejdu bránu co největším obloukem, opatrně přikleknu na okraj srázu a podívám se dolů. Skála je v těchto místech téměř dokonale hladká, jako by ji uťala nějaká ohromná čepel. Odhadem sto stop pode mnou se krčí ženská postava a snaží se střídavě protřepat prsty obou rukou. Žádná desetiletá holka, ale mladá žena přibližně v mém věku. Sotva ji zahlédnu, dlaně se mi začnou nervózně potit. Je už tak blízko a musí být na pokraji sil. Vtom se podívá vzhůru a uvidí mě. Její rty se pohnou, ale slova ke mně nedorazí. Přesto si snadno domyslím, co řekla: „Neopovažuj se mi pomáhat!“
Vím, že nemůžu, protože bych zmařila celé její úsilí. Tuhle cestu musí každý zdolat sám, bez jištění a bez pomoci, jinak ho Brána blesků nenechá projít dál. Svádím boj mezi touhou ustoupit od okraje a čekat v nejistotě, nebo jejímu zápasu o život se zvrhlým okouzlením přihlížet do samého konce. Jestli se zřítí, nikdy se nezbavím pocitu viny na její smrti. Teprve tato myšlenka mě přinutí ucouvnout tak, abych na lezkyni neviděla. Vzpomenu si na svou vlastní krutou žízeň a napadne mě, jak být aspoň trochu užitečná: vrátím se k ozdobné fontáně a naberu vodu do jedné z hladkých kamenných misek, zasazených v ozdobném okruží. Pro jistotu ji ochutnám; je ohřátá sluncem, ale čistá a bez pachuti.
Sotva zvednu oči od vodní hladiny v misce, vyděšeně strnu. Obloha se neuvěřitelně rychle zatahuje; dravě a bez varování se sem žene jarní bouře. Ta žena už si nemůže dovolit odpočívat.
Nemám tušení, jak dlouho stojím s miskou ve zdřevěnělých rukou a pohledem se snažím zadržet blížící se mračna, než se nad okrajem srázu objeví hlava lezkyně. Žena se naposled přitáhne, překulí se a zůstane chvíli ležet. Pak se vyškrábe na nohy a nejistě vykročí vpřed. Brána blesků před ní vyzývavě jiskří zlatými a modravými výboji. V kovovém čele je umělecky vytepaný kruhový symbol ard’teag: těla dvou draků vzájemně zaklesnutých jeden do druhého. Jeden je modro-bílý, druhý zlato-rudý. Sioc a Laibh – stín a jas, oheň a mráz, mužský princip vedle ženského. Symbol rovnováhy a připomínka nevyhnutelné existence protikladů, které se vzájemně doplňují.
Zatímco od západu prosvítá narudlá sluneční záře, nad našimi hlavami se rozvalují těžká šedivá mračna. Zvedá se vítr a přináší s sebou první dešťové kapky. Kolem adeptčiny tváře poletují uvolněné vlasy a do skrání ji šlehají bělostné okvětní lístky, které vítr strhává z okrasných třešní a prohání okolo hory. Naše pohledy se protnou uprostřed jiskřící Brány blesků a já vím, že tohle bude jedna z těch chvil, na které se nezapomíná.
Žena sebou škubne, když z brány vyšlehne výboj a zasáhne ji do odhalené šlachovité paže. Svaly na zádech se mi zatnou vzpomínkou na okamžik, kdy jsem na jejím místě stála já. Byla to tak hrozná bolest, že mě srazila na kolena.
Tahle adeptka se zdá být odolnější; přestože se celá chvěje bolestí a vyčerpáním, zvládá mezi jektajícími zuby cedit nadávky. Po chvilce se vzchopí, provrávorá bránou a zastaví se naproti mně. Zapře se dlaněmi o stehna a ztěžka vydechuje. Čerstvě vypálené znamení letce na její paži září barvami plamene. Zírám na ně se stejnou zvědavostí, s jakou si ho prohlíží ona sama. Pak se narovná a zpříma mi pohlédne do tváře. Pokožku má opálenou dohněda a oči mírně zešikmené jako kočka. Můj odhad byl správný – vypadá ještě o něco starší než já. Nestává se často, že by se Cestu povýšení někdo odhodlal zdolat tak pozdě – a uspěl. Bázeň, kterou tohle místo vyvolává, je posvátná a většina adeptů sem přichází ještě jako děti, které snáz překonají strach. Já sama pochybuju o tom, že bych se sráz odvážila zlézt znovu.
„Vítej v Raon’Draig, sídle daigeanských císařoven,“ řeknu obřadně a podám ženě misku s vodou. „Já jsem Maeve, jedna z adeptů.“
„Sarbinaz. Díky.“
Několika hltavými doušky misku vyprázdní a já mezitím přemítám, jestli jsem jí rozuměla správně. Sarbinaz? Takové jméno jsem nikdy neslyšela.
Žena se chápavě ušklíbne. „Tohle bys svýmu dítěti neprovedla, co? Kdesi na Lávových ostrovech prý Sarbinaz znamená Ta druhá a běžně se dává druhorozeným holkám. Můj mizerný starší brácha měl větší štěstí a matka ho pojmenovala normálně.“
„To jméno by se hodilo spíš ke mně,“ pousměju se, překvapená její otevřeností. Vždycky jsem byla druhá za Aislinn a dost pochybuju o tom, že ji někdy v něčem předčím.
Sarbinaz si mě prohlíží bystrýma tmavohnědýma očima. „Jak to, žes tady na mě čekala?“
„Byla to náhoda. Mimochodem, nemohla sis vybrat lepší načasování. Zítra je Noc výzvy a před chvílí jsme se dozvěděli, že se letos zapojí i císařští draci.“
Sarbinaz si odfrkne a znovu si naplní misku vodou. „Císařští draci jsou mi fuk, mně stačí obyčejnej.“ Napije se a pak si opláchne do krve sedřené dlaně. „Doufám, že tady máte schody. Lezení po skalách mám momentálně plné zuby. Hele, neměly bychom odtud náhodou vypadnout?“
Kývne bradou směrem k bráně, jejíž dlouhé kovové bodce se natahují k mrakům jako dychtivé prsty, připravené čerpat sílu z úderů blesků. Kdyby sem teď uhodilo, nějaký postranní výboj by nás mohl zabít obě.
„Jo, měly, a fofrem,“ vzpamatuju se. „Vezmu tě do křídla adeptů a cestou ti všechno vysvětlím.“
Vyběhneme po schůdcích a poklusem míříme k ubikacím adeptů; dešťové kapky rychle začínají houstnout a dopadají s čím dál větší prudkostí. Sotva dorazíme k paláci, oblohou projede blesk a udeří přímo do brány, a ta se rozzáří přelévajícími se výboji.
„Pěkná podívaná,“ ohlíží se Sarbinaz. „Divím se, že mě to nespálilo na škvarek.“
„Občas se to stává,“ zamumlám a pospíším si, abych už byla z deště pryč. „Brána blesků sama rozhoduje o tom, kdo si zaslouží projít.“
Nahlásím Sarbinazin příchod správkyni, zařídím jí přidělení pokoje a ve stručnosti jí nastíním, jak by zítřejší výzva měla probíhat. Doufám, že jsem na nic důležitého nezapomněla; o zasvěcování adeptů se obyčejně stará správkyně, ale do Noci výzvy nezbývá moc času a nechci všechno nechávat jen na ní. Už jsem na odchodu, když mi Sarbinaz položí ruku na rameno.
„Jen mezi náma, když jsem tě viděla stát tam nahoře, myslela jsem, že mě shodíš dolů.“ V odpověď na můj šokovaný výraz spiklenecky zamrká. „Takže ještě jednou díky, žes mi nepomohla.“
Uvolním se. „Jestli se mě zítra pokusí sežrat drak, počítám s tím, že za mě zaskočíš.“
„Zase tolik bych našemu kamarádství nefandila,“ zasměje se. „Uvidíme se, až bude po všem,“ dodá s jistotou, kterou já rozhodně necítím.