Co se děje v magickém světě, když už jsou všechny války vybojované?

Vytvořili jste rozsáhlý čarodějný svět plný historie, vzdušných korábů a napínavých příběhů. Kde se vzala počáteční inspirace?

Anna: Myslím, že oba s Jirkou máme rádi nečekané pohledy na známé příběhy. A tady byla myšlenka vzít známý, vlastně hrozně jednoduchý motiv – svět ovládaný zlým černokněžníkem, kterého porazí mladý hrdina – a podívat se na něj jinak. Co se v takovém světě bude dít o generaci později? Až jsou všechny války vybojované? Jak si v tom novém, skvělém světě najít svoje místo? A je ten svět vlastně tak skvělý, jak vypadá? To byly takové základní otázky, které jsme si kladly na začátku psaní. Tím, že jsme se rozhodli psát v relativně „malém“ měřítku, příběh, který neovlivňuje fungování celého světa, jsme se mohli zaměřit na svět samotný a pohrát si s detaily. My rádi detaily. Moc detailů. V knize je jich hodně poschováváno k pozdějšímu využití. Chtěli jsme zkrátka, aby náš svět nekončil u hradeb Brünburgu, aby čtenář vnímal, že je mnohem větší. To je to, co nás baví tvořit a psát. 

Jiří: Mě především baví, když nám ten svět vnitřně funguje. Takže jedna z prvních věcí, co jsme kolem něj řešili, byla demografická situace a politické uspořádání. (Ano, já jsem z nás dvou ten suchar.)

Jošt Vaněvski je syn hrdinů velké války, ale o svých schopnostech pochybuje. Měli jste hlavního hrdinu jasného hned od začátku, nebo se postupně vyvíjel?

Anna: Jošův charakter a původ byly jedna z prvních věcí, v nichž jsem měla jasno. Chtěla jsem psát malého knihomola a trochu peciválka, který se nejvíc ze všeho bojí srovnávání se svými rodiči. Samozřejmě detaily jeho povahy se ukazovaly až v průběhu psaní, ale ten základ jasný byl.

Co vás inspirovalo k zařazení konkrétních rituálů, artefaktů nebo regionálních tradic do knihy

Jiří: Chtěli jsme, aby náš svět od první knížky žil a dýchal, a to si nedovedu představit bez prožívané kultury. Pro třináctiletého Joše jsou právě zvyky a slavení svátků to, co ze svého kulturního prostředí vnímá nejvíc.

Anna: Mě obecně fascinují tradice a rituály různých kultur a baví mě je pro fantasy světy vymýšlet. Tady jsem se svým způsobem snažila držet zpátky, abych čtenáře nenudila. Třeba o pětizemském náboženství jsem vydržela prakticky nemluvit téměř třicet kapitol.

Co bylo impulsem pro detektivní linku příběhu?

Jiří: Áňa miluje detektivky.

Anna: Já hrozně miluju detektivky. A moct psát detektivku, kde se kromě čepelí, jedů a důvtipu používá taky magie, je prostě sen.

V textu se objevují např. polednice. Jak jste vymýšleli tyto kreatury a zvířata?

Jiří: U těchto tvorů jsme hledali inspiraci v různých evropských mytologiích. I u známých kreatur, jako jsou právě polednice, se snažíme na jejich typické vlastnosti dívat z neobvyklých úhlů. V tom nám pomáhá i snaha většinu těchto bytostí alespoň hrubě zasazovat do ekosystému světa a dívat se na ně v prvé řadě jako na živé tvory s nějakou strategií přežití.

Co vás přivedlo k vydání fantasy pro YA čtenáře?

Anna: Já chtěla psát něco, co bych si sama ráda četla. Myslím, že dnes je těch čistokrevných YA knih vlastně docela málo a je to škoda. Náš Jošt je taková pocta knihám, na kterých jsme vyrůstali. A svým způsobem i jejich kritika. Moc bych si přála, aby byl čtivý a zajímavý nejen pro mládež Jošova věku, ale i pro naši generaci. Pro mě je u YA důležité to téma dospívání/dozrávání a hledání si svého místa ve světě, rozpoznávání skutečných přátel od těch falešných, hledání víry v sebe sama, což jsou univerzální motivy.

Jiří: Co se týče fantasy, tu jsem měl z literatury vždycky srdíčku nejblíž a díky tomu, že z ní mám něco načteno, se psala trochu snáz.

Prozradíte nám něco dalšího o vašem kulturním působení?

Anna: Rádi zvyšujeme kulturní saturaci města Brna působením v ochotnickém spolku. Naše Divadlo Petra Cendelína už funguje sedm let.

Jiří: A mimo jiné jsme nazkoušeli i jednu hru podle Ánina scénáře.

Co na vaše psaní říkají vaši nejbližší?

Anna: Moje maminka už roky říká, že bych mohla občas dělat i něco jiného než psát.

Jiří: Myslím, že naši rodiče to doteď vnímali jako neškodného koníčka, kterému nerozumí. Psaní zatím moc nerozumí ani naše tříletá dcera, ale to, že se mezi ní a klávesnicí můžeme střídat, práci usnadňuje.

Jošt je vaše první knížka. Jaká zkušenost to pro vás byla? Překvapilo vás při procesu vydávání knihy něco?

Anna: Proces vydávání knihy byl asi tak o rok rychlejší, než jsem čekala. Místy to bylo hodně hektické, všechny ty redakční úpravy, řešení obálky… Taky nás občas překvapily kulturní a jazykové rozdíly mezi Brnem a Prahou.

Jiří: Ano, nějak nám například nedošlo, že v Praze se rodinným přátelům neříká teto a strýčku.

Co byste poradili jiným začínajícím autorům?

Anna: Prostě pište a dávejte to lidem číst, neschovávejte si texty do šuplete. A buďte připravení na kritiku. Revize, přepisování a škrtání bolí, ale jsou ku prospěchu.

Jiří: A nebojte se používat známé motivy neobvyklým způsobem.

Obálku chystala Adéla Stopka, jaká byla spolupráce?

Anna: S Adélou jsme si moc sedli, takže perfektní. Vůbec nechápu, kde našla čas na to, aby kromě naprosto kouzelné obálky s Brünburgem a Joštem udělala i vymazlenou zadní stranu a nádhernou mapu školy. A ještě se omlouvala, že nestihla víc. Neskutečně talentovaná a nekonečně trpělivá umělkyně, z jejíhož puntičkářství mi občas padaly vlasy, ale díky které se můžeme na obálku dívat znovu a znovu a pořád objevovat nové detaily. A dostala na obálku bludné balvany, což byl můj největší sen.

Jiří: Pokud její tvorbu neznáte, doporučujeme se podívat i na jiné obálky, které kreslila. Je to doslova pastva pro oči.