„Bohyně mě nesnáší,“ zavrčela jsem, když jsem vytáhla zčernalý koláč z trouby a rozkašlala se z kouře, který se vznášel v naší malé světnici. Přísahám, že jsem ho nenechala v troubě o jedinou minutu dýl, a přesto skončil spálený na uhel.
Tohle byl třetí koláč, který jsem během uplynulých dní spálila, a zlobila jsem se sama na sebe, že nejsem schopná upéct ani blbej kus pečiva. Jak to, že dokážu seslat sto různých kouzel a provádět s magií psí kusy, ale neumím péct?
„Možná že oheň byl moc prudký,“ konejšila mě mamka a otevřela okno, aby vyvětrala. Naklonila se mi přes rameno a zašklebila se nad zuhelnatělým těstem. „Nebo jsi ho tam nechala déle, než sis myslela.“
„Přísahám, že jsem do puntíku dodržela všechny pokyny,“ odpověděla jsem, frustrovaně odhodila zástěru a otřela si zpocený obličej, i když jsem si tím nejspíš jen udělala další šmouhu od mouky na pihovatých tvářích.
„Pečení není žádná legrace,“ pronesla mamka smířlivě, vzala nůž a odkrojila kousek zčernalého okraje. „A to, co na první pohled možná vypadá nevábně, ve skutečnosti může uvnitř skrývat poklad.“ Opatrně odstranila spálené těsto a odhalila zlatavé broskve vespodu. Usmála se na mě. „Vidíš?“
Obrátila jsem oči v sloup nad mamčinou snahou přimět mě k pozitivnímu myšlení, ale uchopila jsem vidličku, kterou mi podávala, a ochutnala náplň z pečených broskví. Chutnala jako samo nebe a nějakým záhadným způsobem jsem si ani nespálila jazyk, ale já byla i nadále podrážděná.
„Hm,“ protáhla mamka, když si taky ukousla sousto broskve, ze které ještě stoupala pára. „Vynikající.“
„Ale bez těsta to není opravdový koláč,“ postěžovala jsem si a probodla pohledem svůj rozvrtaný výtvor. Za dva dny mám narozeniny a rozhodla jsem se, že si letos připravím vlastní koláč, protože oslavím věk, který čarodějnice považují za vstup do dospělosti. Ale totálně jsem selhala.
„Ráda ti upeču koláč k narozeninám, broučku,“ řekla mamka a poplácala mě konejšivě po rameni, zatímco začala uklízet nepořádek, který jsem nadělala ve světnici. „Myslím, že jsem neuměla péct do své čtvrté či páté dekády. Taky na to nakonec přijdeš.“
Povzdechla jsem si. Moje neschopnost upéct blbej koláč nebyla to jediné, co mě momentálně štvalo. Posbírala jsem nádobí, lžíce a odměrky a hodila je do dřezu.
„Nepochybně,“ odsekla jsem sarkasticky, vzala od mámy čistou misku a utřela ji tak, jako jsme to dělávaly každý den po večeři. „Stejně jako nepochybně jednou půjdu na slet.“
Mamka zmlkla a ruka se jí zaraženě vznášela mezi dřezem a dalším talířem, než zamířila k černému kameni na krku. Tenhle náhrdelník, tvořený zlatým řetízkem s přívěskem z černého kamene omotaného jemným předivem zlata, nikdy nesundávala. Dostala ho od mého otce a obvykle si s ním pohrávala, když cítila neklid.
O otci mi nikdy nic neřekla, bez ohledu na to, kolikrát jsem se jí na něj vyptávala, ale byla jsem si jistá, že ho milovala. Jako dítě jsem ji občas přistihla, jak se na mě smutně dívá, zatímco si pohrává s kamenem na krku. Nebylo obvyklé, aby čarodějnici tak záleželo na lidském otci jejího dítěte.
Čarodějnice se nevdávaly, protože smrtelní muži ve srovnání s nimi žili jen krátce. Smrtelníci představovali nutnost ke zplození čarodějnic, protože ty rodily pouze dcery, které po nich dědily jejich dar. Klan se Stařenou nařídil, že smrtelní muži musí žít v pohraničních vesnicích blízko hvozdu, odděleně od čarodějnic, ale dostupní, když jich bude potřeba. Při výběru muže, s nímž počne dítě, záleželo čarodějnici hlavně na jeho vzhledu a povaze, láska u toho málokdy hrála roli.
Já jsem svoje husté, vlnité, měděné vlasy a pihy rozhodně nezdědila po otci. Spíš jsem vypadala jako mámina mladší kopie. Měla jsem stejné teple hnědé oči, ze kterých vyzařovalo zlatavé světlo, a zrzavé vlasy a pihy.
Mamka se nápadně lišila od mé babičky s jejími hustými černými vlasy, hladkou bledou pletí a očima tak studenýma, že vysávaly veškeré teplo kolem sebe. I když jsem byla ráda, že se podobám mámě, tak někdy bych si přála, aby mamka sdílela babiččiny názory na zasvěcení čarodějnic.
„Nemusíš se účastnit sletu, abys byla čarodějnice,“ zopakovala mamka snad posté a popadla talíř. „Pořád ti zbývá ještě měsíc, než to pro tebe bude povinné.“
Povzdechla jsem si. Většina čarodějnic získává svůj Bohyní požehnaný dar během dospívání, ale tradice velí počkat do pětadvaceti, než se připojí ke klanu. To byl věk, kdy už nás nepovažovali za děti, ale plnohodnotné dospělé čarodějnice. Mnoho čarodějnic se účastnilo sletu i v mladším věku, pokud jim to matky dovolily, ale ta moje byla vždycky proti. Chovala se ke mně pořád spíš jako k dítěti než k dospělé čarodějnici.
Mamka získala svou moc v osmi letech, jako jedna z nejmladších čarodějnic za celé století a rychle si osvojila všechny kouzelnické dovednosti. Když ale dosáhla pětadvaceti let, ke značné nelibosti babičky odmítla vedení klanu. To byl taky jeden z důvodů, proč jsme bydlely v malé chalupě na samotě místo na panství Stařeny.
„Babička mě nikdy nebude brát vážně, pokud se nezúčastním sletu,“ prohodila jsem, zatímco jsem utírala nádobí a úhledně ho skládala na kredenc. Babička sloužila jako Stařena klanu už víc než sto let. Byla to nezkrotná a děsivá čarodějnice a zdálo se, že já a moje matka jsme pro ni neustávajícím zdrojem zklamání.
„To je pro nás ovšem hrozná ztráta,“ protáhla mamka a napodobila můj kousavý tón a ironický úsměv.
Netušila jsem, proč mamka odmítla vedení klanu, ale věděla jsem, že s babičkou moc nevychází. Babička byla prastará bestie v ženském těle, takže mě to až tak nemrzelo. Snažila jsem se na ni udělat dojem jako dítě a v určitém smyslu jsem po tom pořád toužila i teď, ale už jsem se dávno vzdala naděje, že mi projeví nějakou náklonnost. Pořád jsem ale nechápala, proč by mě jejich neshody měly odradit od účasti na sletu.
„Můžu taky odejít žít mezi smrtelníky,“ odsekla jsem podrážděně, protože mi docházelo, že zmeškám další slet. Smrtelníci neměli v Čarozemi žádnou moc a náleželo jim jen velmi málo práv. Odhadovala jsem, že někteří se pokoušeli opustit naši zemi, ale většina z nich zemřela při pokusu dostat se přes démony prokletý Krvehvozd, jenž Čarozemi obklopoval. A skutečnost, že král démonů bez milosti zabil každého smrtelníka, který vstoupil do Temnozemě, odradila i ten zbytek odvážlivců.
Možná zde nemají stejná práva jako čarodějnice, ale alespoň jsou tu v bezpečí před démony.
„Pokud by ses k tomu vážně odhodlala, broučku,“ oslovila mě mamka přezdívkou, kterou mi dala, když jsem ještě byla malé dítě, „zjistila bys, že většina smrtelníků je milá a laskavá. Leckdo by ti takový život záviděl.“ Ušklíbla jsem se a mamka se na mě zamračila, zatímco si neklidně pohrávala s náhrdelníkem.
V tichosti jsme zpracovávaly špinavé nádobí, mamka ho myla, já utírala a kouř ze spáleného koláče se rozplynul ve vánku, který dovnitř proudil otevřeným oknem. Venku vládlo jaro a sdíleným tichem se prolínalo bzučení hmyzu v květinových záhonech a doplňovalo naši práci.
„Zítra se koná slet,“ nadhodila jsem nakonec, zatímco mamka myla poslední odměrku. „Už mi zbývá jen den do pětadvacátých narozenin. Můžu se ho zúčastnit, prosím?“
Mamka se zamračila. Doufala jsem, že při tomhle sletu už budu stát po boku mamky a zbytku klanu, ale cítila jsem, jak mě při pohledu na její výraz naděje opouští.
„Broučku,“ povzdechla si, uložila suché odměrky do šuplíku a vyhlédla z malého okna.
„Prosím, můžu tam jít?“ zeptala jsem se znovu a upřela na ni prosebný pohled. Věděla jsem, že mě chce ochránit před babičkou, ale zoufale jsem se toužila zařadit mezi ostatní členky klanu. „Znám snad každé kouzlo, které existuje, a už tři roky ti pomáhám s přípravou lektvarů. Zvládnu to!“
„Elaro,“ řekla rozhodně.
„Prosím,“ žadonila jsem se sepjatýma rukama. „Po celou dobu se od tebe nehnu ani na krok. A už jsem se naučila invokaci. Neudělám ti ostudu. Přísahám!“
Mamka si povzdechla a promnula si kořen nosu. Tahle situace se opakovala už celá léta, ale její odpověď zůstávala stejná.
„Nebojím se, že mi uděláš ostudu, broučku,“ pronesla. „Jen nechci, abys na slet zamířila dřív, než budeš muset.“ Zasténala jsem, protože tohle už jsem slyšela snad stokrát.
„Pak budeš členkou klanu až do konce svého dlouhého života,“ dodala mamka a jemně mě poplácala po rameni. Otočila se, aby uklidila mouku a máslo ze stolu. „Počkej na slet za měsíc.“
Měla jsem ošklivé podezření, že se mi navzdory slibu pokusí zabránit v účasti na sletu i příští měsíc. Nebyla jsem už dávno žádné děcko, ale mamce se očividně příčilo, abych svou dospělost dokázala byť jen sama sobě. Věděla jsem, že mě chce držet co nejdál od babičky. Mamka se nijak netajila tím, že si přeje, abych toho měla s babičkou a celým klanem společného tak málo, jak jen je to možné. Ale domnívala jsem se, že se v tom skrývá ještě něco dalšího.
Moji pozornost upoutala kamarádka, která na mě mávala od zahradní branky. Vešla na náš malý dvorek a poskakovala po cestičce. Z obličeje jí přímo vyzařovala touha tropit nějakou neplechu.
„Elaro!“ zakřičela Vera. „Pojď ven!“
„Už jdu,“ křikla jsem zpět. Zakoulela jsem očima na kamarádku, zatímco jsem zvedla zástěru z místa, kam jsem ji naštvaně odhodila, a úhledně ji pověsila na háček vedle pece.
„Elaro –,“ začala mamka a přistoupila ke mně, když jsem si obouvala boty. Zaváhala a pak mě pohladila po tváři.
„Co se děje, mami?“ zeptala jsem se ve snaze zmírnit svou frustraci a otrávenost. Navzdory našim neshodám ohledně účasti na sletu jsem mámu z celého srdce milovala a hádaly jsme se jen zřídka. Vždycky o mě pečovala a učila mě, jak se zdokonalovat v našem řemesle, abych byla připravená, až budu jednou zodpovědná jen sama za sebe. Neznala jsem jiné čarodějnické rodiny, protože jsme žily v ústraní, takže jsem neměla s čím srovnávat, přesto jsem si však byla jistá, že mám jednu z nejlepších matek v celé Čarozemi.
Vzhlédla jsem k ní. Mračila se a vypadala nejistě, jako kdyby se snažila rozhodnout, jestli má něco říct.
„Co se děje?“ zkusila jsem to znovu a vzala ji za ruce. Byly plné mozolů od snahy udržet naši malou chaloupku bez poskvrnky a od pomáhání smrtelníkům všemi možnými kouzelnými lektvary a tinkturami.
„Nic,“ řekla a její zamračený výraz se proměnil v posmutnělý úsměv. „Mám tě moc ráda.“
Usmála jsem se a políbila ji na tvář.
Den byl teplý, tak jsem nechala plášť doma, a úsměvem pozdravila Veru. Její ebenově černé lokny zářily v odpoledním slunci a úsměv mi oplatila, když jsem se do ní zavěsila a společně jsme vykročily po cestě vinoucí se lesem kolem naší chalupy. Byla jsem ráda za své boty, protože cesta se po nedávném dešti proměnila v blátěný marast. Pochybovala jsem, že potkáme nějakého pocestného z vesnice smrtelníků, protože ta se nacházela dobrých patnáct kilometrů daleko.
V Čarozemi se nacházely vesnice čarodějnic i smrtelníků, stejně jako Ostara, hlavní město, kde se každý měsíc konal slet. Město získalo jméno po jarní oslavě rovnodennosti a prý bylo plné života, světel a vzrušujících příležitostí. Nikdy jsem ho nenavštívila, ale Vera často jezdila za svou tetou a vyprávěla mi o něm. Smrtelníci měli vstup do města zakázán a beztak se většinou drželi ve svých vesnicích poblíž Krvehvozdu, který obklopoval Čarozemi. Démoni ho vytvořili, aby potrestali čarodějnice za to, že ochránily smrtelníky před jejich temnou magií, a tím nás lapili do pasti.
Mamka se rozhodla usadit na samotě, abychom se dostaly od babičky tak daleko, jak jen to šlo. Naše malá chalupa se nacházela blízko hranic Čarozemě a pouze prokletý Krvehvozd ji chránil před Temnozemí na východě, v níž vládl král démonů. Ta vzdálenost byla ale pouhou iluzí, protože čarodějnice dokázaly cestovat skrze kouzelná zrcadla, takže babička by nás dokázala kdykoliv a kdekoliv najít, kdyby chtěla.
Kvůli vzdálenosti, která nás dělila od Ostary a všech větších vesnic, tu žilo jen málo čarodějnic – Vera se svou matkou byly jediné v okruhu mnoha kilometrů. Být jedinou čarodějnicí v okolí představovalo vlastně poslání. Mamka nikdy neměla nedostatek práce, protože vařila lektvary a připravovala léčivé obklady a kouzla pro smrtelníky z vesnic, kteří za ní cestovali klidně i dlouhé hodiny. Nechala si za to platit mnohem méně, než by nejspíš měla, ale nikdy jsme netrpěly hladem nebo zimou a vždycky jsme měly co na sebe. Když smrtelníci nemohli zaplatit penězi, mamka si brala výměnou potraviny nebo práci.
Veřina matka také přijímala smrtelníky jako zákazníky, většinou farmáře, kteří se doslechli o jejích pěstitelských zaříkadlech. Nebyla tak nadaná jako moje mamka, ale dávala přednost vlastní živnosti před možností pracovat za mzdu v Ostaře. Vera ale nesnášela zdejší samotu.
„Není tu žádná zábava,“ brblala pravidelně a její stížnosti narůstaly, jak se blížil den její dospělosti. Ze strachu, že ji ztratím, jsem se jí na to nikdy nezeptala, ale byla jsem jistá, že se odstěhuje do větší vesnice nebo rovnou do Ostary hned, jak se naskytne příležitost. Oslavila pětadvacetiny před pouhým týdnem a bez ní tu budu strašlivě osamělá, i kdyby se vzdálila jen o jednu cestu kouzelným zrcadlem dál.
„Jsi cítit po kouři a broskvích,“ pronesla Vera a nakrčila nos, když se na mě zkoumavě podívala a přehodila si košík do druhé ruky. „A taky máš na nose šmouhu od mouky. Další pokus o pečení?“
„Spíš nezdar,“ promnula jsem si nos ve snaze z něj setřít veškerou mouku. „Těšíš se na svůj první slet?“
„Ano i ne,“ usmála se Vera trochu posmutněle. „Kéž bys tam mohla jít se mou. Zbývá už jen jeden jediný den, než ti bude pětadvacet. Je hloupý, že tě tam tvoje mamina nechce pustit.“ Ušklíbla jsem se nad jejím označením mé mamky.
„Tvoje mamka tě tam taky nepustila, dokud ti nebylo pětadvacet,“ podotkla jsem. Veřina matka byla stejně tradicionalistická jako ta moje a zítřejší slet bude Veřin první. Očekávalo se od ní, že pronese veřejnou invokaci, čímž vysloví nárok na své místo v klanu. Nacvičovaly jsme ji celé měsíce. Poznala jsem, že je z toho nervózní.
„Já vím,“ povzdechla si. „Ale jsi skoro stejně stará jako já. Je směšný, že musíš čekat celý další měsíc.“
„Běda,“ povzdechla jsem si okázale a stiskla Veře paži. Podrážděně jsem si odhodila vlasy na záda. Byly nezkrotné, a přestože jsem si je zapletla, z úhledného copu mi neustále unikaly pramínky a lezly do obličeje. „Možná bych měla místo invokace zdokonalit svoje pekařské umění a příští měsíc udělat na klan dojem koláčem.“
Vera si odfrkla. „Jen to ne,“ zasmála se. „Jinak otrávíš celý klan.“
