Jak se ztrapnit (snadno a rychle)

„To je tak ponižující,“ hlesnu do telefonu k mé nejlepší kamarádce Jules, zatímco se krčím za páchnoucí popelnicí u večerky Gas-N-Go, ve snaze zahlédnout svého manžela, aniž by si on všimnul mě.

„Kruci.“

Podívá se směrem k popelnici a já zpanikařím. Málem přitom přepadnu vzad a telefon mi spadne do nevábně vyhlížející louže. Už pár týdnů nepršelo, takže může jít o toxický odpad, stejně dobře jako o vodu použitou k vaření párků pro přípravu hot-dogů. S odporem mobil vylovím a otřu do tepláků. Výsledná nazelenalá šmouha na kalhotech mě odradí od dalších představ o původu tekutiny.

Oblečená do roztomilého šik modelu a v oblíbených lodičkách značky Christian Louboutin jsem minulý týden ve vysílání veřejnoprávní televize hovořila o tom, že si každá žena zaslouží skvělý život a jak získá muže svých snů. O pár dní později se krčím mezi odpadky a vzhledem připomínám spíš bezdomovce. Protože jsem zapomněla, že mám dnes odvézt děti do školy já, vyběhla jsem z domu ve špinavých teplácích a v tričku s nápisem „Kdo je tvůj taťka?“, které používám jako pyžamo, a s párem růžových žabek se třpytkami na nohou. Nevzpomínám si, že bych se učesala. Nebo si vyčistila zuby.

„Jsi tam?“ zašeptám do telefonu k Jules. „Promiň, upadnul mi telefon.“

„Co to proboha vyvádíš?“ zeptá se tím medovým tónem, ze kterého se každému muži podlomí kolena. Jules je ztělesněním typické jižanské krásky. Od puberty nevyšla z domu bez náušnic a ke každé dvouhodinové jízdě autem přibalí piknikový košík plný šunkových krekrů. Je vždycky zdvořilá, což v člověku automaticky vzbuzuje touhu být jako ona. Jules by nikdy nepřistihli, jak svého manžela sleduje zpoza popelnic oblečená jen v pyžamu.

Pravdou je, že nemám tušení, co tu vlastně dělám.

„Má být v Atlantě.“ Myšlenky mi nesouvisle těkají. „Sama jsem mu sbalila kufr.“

„Jsi si opravdu jistá, že je to on?“ namítne Jules jemně. „Může to být někdo, kdo jenom vypadá jako on.“

„Myslíš něco jako ďáblovo dvojče?“ štěknu. „Ne, jsem si naprosto jistá. Je to Will.“

Něco se děje. Will vyjde z obchodu s papírovým sáčkem v ruce. Rozhlédne se na obě strany, sestoupí z obrubníku, potom otevře dveře svého stříbrného SUV a vklouzne na sedadlo řidiče. Co je v tom sáčku? Přemýšlím. Kondomy? Mexická kukuřičná placka do mikrovlnky?

„Možná letí pozdějším letadlem,“ namítne Jules.

„Možná,“ říkám, ale myslím si něco dočista jiného. Bydlíme v Sarasotě, malém městě s malým letištěm. První let je obvykle i poslední. Navíc Will létá do Atlanty minimálně jednou týdně, protože v Georgii sídlí jeho klient, který od něj nakupuje likéry. Odlétá v 8:37 ráno a zpět doma je obvykle následující den ve stejný čas.

„Sakra.“ Nemůžu se rozhodnout, jestli mám skočit do auta a sledovat ho, abych viděla, kam má namířeno, nebo se vrhnout před jeho vůz, aby věděl, že jsem ho odhalila. Zpanikařím a tuhle příležitost promarním. Nehnutě stojím v páchnoucí kaluži a sleduju, jak jeho auto projíždí křižovatkou. Z nějakého důvodu, ať už je jakýkoliv, neodletěl do Atlanty a moje skvělá příležitost ho odhalit je nenávratně v tahu. Cítím se sice jako hlupák, ale nevím, jestli bych unesla to, co jsem se mohla dozvědět.

Will není typ manžela, o kterého byste si obvykle dělali starosti. Je to chlápek, který ve všední dny nosí modrý oblek, pátky má vyhrazené na sex a soboty patří baseballu. Ale moje představivost se už roztáčí na plné obrátky a předkládá mi řadu zlověstných možností: Má milenku. Je tajným agentem CIA. Přišel o nejvýznamnějšího klienta a je podělaný strachy mi to přiznat. Cítím první záchvěvy paniky.

„Nebo,“ řekne Jules, „mu právě klient zrušil schůzku.“ Racionální jako vždy. „Proč mu nezavoláš?“

Proč mu nezavolám? Geniální! Jules je génius! Prostě mu zavolám, on mi vše vysvětlí a pak se tomu zasmějeme. Zavěsím a rychle vytočím Willovo číslo. Nezvedá to. Sakra.

Hovor okamžitě spadne do hlasové schránky: Takže ten pitomý mobil nemá vůbec zapnutý.

Sednu si zpátky do auta, které stojí schované za popelnicemi, jako kdybych pronásledovala sériového vraha. (Dobře, uznávám, že jsem plně nevyužila své schopnosti podélného parkování, když jsem to dnes ráno střihla ke Gas-N-Go.) Vracela jsem se autem domů poté, co jsem odvezla děti do školy, a málem jsem přejela středový ostrůvek do protisměru, když jsem zahlédla Willovo auto, jak zajíždí k parkovišti.

Cestou domů se snažím vyčistit si hlavu a myslet racionálně. Zhluboka se nadechnu a pokouším se přijít na to, jak jsem se v řádu několika minut dostala od stavu „žili spolu šťastně až do smrti“ k děsuplné představě, že můj muž je mezinárodní terorista/sukničkář/patologický lhář.

Nejspíš o nic nejde… Kruci, určitě to něco znamená.

Odbočím k uzavřené rezidenční oblasti a zpomalím tak, aby čtečka naskenovala čárový kód na boku mého velkého auta s ještě větší spotřebou benzínu. Popojedu pár centimetrů vpřed, až se nárazník téměř dotýká konstrukce z latěk, též známé pod názvem „brána“, která byla zkonstruována, aby udržela všechno nežádoucí vně naší malé oázy. Vtipné je, že téměř všechny rezidenční čtvrti v této části Floridy jsou uzavřené. Nejsem si jistá, zda tady vůbec existuje něco „nežádoucího“. Pokud ano, tak jen speciálně objednané od Barney‘s, jak znám své sousedy. Při cestě mimo hlavní tahy zahlédnete každých pár kilometrů strážní budky a elektrické ploty. Všechna parkovací místa u Whole Foods, Nuovo a Siesta Beach jsou obsazena vozy, jejichž poznávacím znamením je nálepka čárového kódu na zadním okně.

Občas stále ještě nemůžu uvěřit, že tu bydlím. Z minigarsonky velikosti krabice na boty (mimochodem, mým nejcennějším majetkem byly tehdy právě především boty), kde volné parkovací místo poblíž bytu nebo neobsazené lehátko u bazénu ve mě vyvolávalo pocit štěstí srovnatelný s výhrou ve Sportce, jsem se prakticky přes noc ocitla v satelitu na předměstí, kde mi snubní prsten a nálepka čárového kódu uděluje neomezený přístup do vysokými zdmi obehnaného království matek milujících botox.

Ačkoliv jsem neměla problém zapadnout, i po třech letech stále ještě cítím, že sem tak úplně nepatřím.

Znovu vytočím Willovo číslo. Ozve se hlasová schránka. Zase. Brána je zaseklá. Zase. Strážný se věnuje autům v jízdním pruhu určeným návštěvám a nespouští oči ze svého poznámkového bloku. Odmávne tři auta, aniž by se na ně pořádně podíval. Pizza nebo sekačka na trávu je všechno, co potřebujete, abyste se dostali do tohohle uzavřeného ráje.

Přední nárazník mého auta se prakticky dotýká brány. Ta se ani nehne. Stáhnu okénko a trpělivě čekám, protože nechci být jedna z „těch“ ženských, které se dožadují přednostní služby urputným mačkáním klaksonu a netrpělivým poťukáváním gelovými nehty.

Snažím se zachytit pohled strážného a doufám, že úsměv a zdvořilé mávnutí to vyřeší.

„Ten pruh je jen pro místní,“ zavolá na mě přes hluk kombíku, jemuž sice chybí tlumič na výfuku, ale zato je nacpaný hromadou čisticích pomůcek a brazilských hospodyň.

„Já jsem místní,“ zavolám zpět se sebevědomým úsměvem na rtech. „Brána dnes nefunguje.“

Strážný obrátí oči v sloup. Will a já tady bydlíme celé tři roky, co jsme manželé. Projíždím touhle bránou asi šestkrát denně. Zhruba dvakrát denně telefonuju do strážní budky, abych přidala na „seznam vpuštěníhodných“ naše přátele, deratizátora nebo pracovníka pro údržbu bazénu. Muž s poznámkovým blokem je Frank. Má dvě děti a slouží ranní směnu u severní brány. Dívá se na mě, jako by mě nikdy předtím neviděl.

„Potřebujete nálepku s kódem,“ prohlásí autoritativně.

„Tu já mám. Můžete prosím otevřít bránu? Dost pospíchám,“ žádám naléhavě. Najednou se mi vybaví scéna z toho starého filmu Záměna, ve kterém Dan Aykroyd, právě propuštěný z vězení, zjistí, že mu nejen nepasuje klíč do zámku u vlastního domu, ale jeho sluha se tváří, jako by ho nikdy před tím neviděl. Proboha, budu se muset přestěhovat k prostitutce.

„Potřebujete nálepku s kódem,“ řekne znovu a zmáčkne kouzelné tlačítko uvnitř budky.

Jsem konečně vpuštěna. Prosvištím bránou, s kvílením pneumatik odbočím do naší ulice a vjedu do garáže jako ocelová kulička v hracím automatu, která se konečně vkutálí do žlábku. Zachvátí mě vlna obav, přesto ale odmítám uvěřit tomu všemu, co se děje.

Sakra. Sakra. Sakra. Seber se. Seber se. Seber se.

Rekapitulace, ano? Co jsem vlastně viděla?

V zásadě se snažím nebýt hysterka. Obvykle jsem racionální jedenatřicetiletá nevlastní matka dvou dětí, Lilly a Aidana. Rozvedený muž se dvěma dětmi pochopitelně nebyl ten typ prince na bílém koni, o kterém jsem snila od svých osmi let, ale právě ty děti, o nichž jsem si kdysi myslela, že budou jen přítěží, se staly středobodem mého života.

Willovi je třicet šest, byl ženatý s kdysi celkem normální králov­ nou krásy (Miss Arkansas, pokud to musíte vědět), a my dva nyní máme v péči jeho děti, které považuju za ty nejúžasnější osmileté a šestileté osůbky na téhle planetě. (Samozřejmě je zbožňuju a následkem toho můžu být trošku zaujatá).

Will a já jsme tři roky manželé. Potkali jsme se během křtu mé první knihy Jak přimět muže, aby po vás šíleli. On byl odpovědný za propagaci a dostal mě jako hosta do Soap Talk. (Nesmějte se, taková show opravdu existuje). Po letech psaní reklamních textů k zubním pastám a rozdávání rad ohledně vztahů kamarádkám u sklenky margarity, jsem došla k závěru, že kniha o randění je dobrý odrazový můstek ke splnění mého životního snu stát se opravdovou spisovatelkou, ne jen někým, kdo si vydělává na živobytí propagací lančmítu v plechovce a golfových potřeb.

Díky své nesporné schopnosti parafrázovat a vyčenichat každou nešťastně zamilovanou osobu na vzdálenost sto padesáti metrů jsem se tedy vydala na dráhu vztahového guru.

Abych byla upřímná, celý svůj život jsem se snažila pochopit muže. Oba moji rodiče zemřeli při nehodě, když jsem byla nemluvně, a vychovala mě babička Vernie a její čtyři sestry v estrogenové bublině. Byly to divoké, milující, silné a soudržné jižanské ženy. Každá z nich se provdala za muže, kterého zbožňovala. Bohužel záhy ovdověly, a to už v době, kdy jsem začala chodit do školky – muži v naší rodině měli ve zvyku umírat mladí. Legendou byl velký strýček Joe, který se dožil požehnaného věku čtyřicet tři let. Až do prvního ročníku na střední jediné informace o způsobu fungování zástupců mužské populace pocházely z vyprávění mých tetiček pod vlivem přílišné konzumace bábovky během našich sedmihodinových maratonů hry Člověče, nezlob se. Nebo z nočních repríz filmů s Genem Kellym a časopisových výstřižků Dobrá hospodyně z roku 1950, konkrétně z rubriky „Jak udržovat manžela šťastným“. Když jsem nastoupila na střední, zemřela první z mých milovaných tetiček, Ila Mae. Babička ji následovala o rok později. V devatenácti mi už nezbyla ani jedna z nich. Osiřela jsem podruhé.

Myslela jsem si, že když už jsem napsala knihu, zavolá mi Oprah a já se katapultuju mezi slavné a bohaté. (Jak jsem později zjistila, tahle představa je pro naivní začínající autory typická.) Místo toho jsem se dostala k Willovi, který mi řekl: „Pokud nejsi celebrita nebo osobní trenér celebrity, nikoho nezajímá, jestli jsi napsala nebo nenapsala knihu.“ A když mě protlačil do Soap Talk, dodal: „Musel jsem udělat všechno možné a to nemožné slíbit, abych tě sem dostal.“

Byla jsem tak vděčná a tak zklamaná zároveň. Jako když vyhrajete pětimilionový jackpot a pak zjistíte, že vám bude vyplácen čtvrťák týdně příštích tři sta dvacet čtyři let.

Nakonec ale, po pár velmi špatných letech, co se prodeje týče, se situace obrátila a z knihy se stal bestseller, což překvapilo nás všechny. Rázem jsem se ocitla v síni slávy vztahových expertů. Začali mi volat producenti a agenti. Stala jsem se pravidelným hostem velké show v národní televizi, měla jsem svůj program v rádiu, a dokonce svou vlastní značku parfému. Dva roky od vydání knihy mě znala každá žena v Americe mladší šedesáti let.

Znovu vytočím Willovo číslo, a tentokrát to zvedne po prvním zazvonění.

„Ahoj!“ řeknu rychle a snažím se, abych zněla víc jako ta spokojená a šťastná část mého já, ne jako popelnicová hysterka, kterou jsem byla před sedmnácti minutami.

„Ahoj, zlatíčko,“ odpoví mechanicky. „Mám jen vteřinku, můj let měl zpoždění, takže jdu pozdě na schůzku.“

„Jak to myslíš? Jsi ještě tady?“ Bože, jsem to ale idiot. Vyšiluju pro nic za nic. Po těle se mi rozlije stejný pocit úlevy, jaký následuje po konci jízdy na pouťové centrifuze.

„Nestihla sis dnes dát svou ranní kávu nebo tak něco?“ popíchne mě. „Jsem v Atlantě, vzpomínáš si?“

Spadne mi brada. „Počkej, myslíš právě teď?“

„Proboha, Darby! Jezdím na tu samou služební cestu už dva roky. Co je to dneska s tebou?“

„N-nic,“ vykoktám a v hlavě se mi znovu rozvíří myšlenky. Můj mozek zrychlí z nuly na rozvodové stání za tři a půl sekundy.

„Ehm, kdy budeš zpět ve městě?“ zeptám se opatrně.

„Zítra ráno, jako obvykle,“ vyštěkne. Pak mírnějším tónem pokračuje: „Promiň, Darby, nechtěl jsem být nepříjemný. Měl jsem špatný let a to mi nějak otrávilo celé ráno.“

„To je dobrý…,“ odpovím mechanicky. Nedostává se mi slov.

„Zlato, musím běžet. Miluju tě a děti taky.“ Položí telefon, aniž bych měla šanci cokoliv říct. Místo odpovědi začnu zvracet.

Trhnu sebou směrem k otevřenému okénku. Smůla nebo špatný odhad, každopádně se netrefím a zvratky stékají po vnitřní části dveří mého auta.

Sakra, přece se nesesypu v naší garáži pro tři auta.