Výkřik projel skrze zamřížované okénko a vyděšenou myslí muže, který se krčil na stupínku pod ním.
Schoulil se a marně se snažil zastavit třesoucí se ruce. Okovy na jeho rukou řinčely.
Měl by vyhlédnout ven. Potkalo ho to štěstí, nebo smůla, že byl přikován hned vedle zamřížovaného okénka.
Měl by, ale neodvážil se. Nechtěl vědět, co ho čeká. Lámání kolem? Stahování z kůže? Polévání rozžhavenou smolou? Nebo snad nějaké jiné mučení, které mu nebylo známé? Pán věznice byl proslulý v mnoha ohledech, milosrdenství zaručující rychlou smrt k nim však zjevně nepatřilo.
Popravy probíhaly již od oběda. Na začátku jich v cele bylo deset. Odpoledne ubíhalo a nyní už zbývali jen dva. Každý z jejich předchůdců umíral dlouho. Některé popravy byly dokonce zinscenované jako malá divadelní představení. Divadlo bolesti a smrti.
Pokusil se zacpat si uši prsty. Řev, který slyšel zvenku, ale nabral na takové intenzitě, že zanedlouho seznal naprostou marnost svého počínání. Pokud se snad kdy domníval, že je možno něčemu takovému přivyknout, pochopil, že se to zcela jistě netýkalo někoho, komu bylo souzeno totéž v blízké době prožít na vlastní kůži.
Sebral všechny síly. Nakonec se přece dokázal posadit. Sepjal ruce a propletené prsty stiskl tak, až mu zavrzaly šlachy pod tenkou bledou kůží. Věznili ho dlouho. Již celé roky se jeho tělo nehřálo ve slunečních paprscích. Nyní by se ovšem ještě rád vrátil do té smrduté díry plné štěnic a další havěti, s podlahou pokrytou plesnivou slámou, kterou jeho věznitelé nadneseně nazývali celou. Měl by se zvednout a vyhlédnout ven, jenže zdálo se, že poslední zbytky odhodlání spálil ve stisku svých rukou.
„Co mám dělat… co mám dělat?“ opakoval si potichu sám pro sebe.
Při ostrém uchechtnutí, které se ozvalo z opačné strany místnosti, úlekem nadskočil. Zvedl hlavu a podíval se na svého posledního společníka. Ten byl pohodlně usazený v jednom z výklenků, kam dosáhly řetězy, kterými byl přikován ke zdi. Zády a chodidly se opíral o protilehlé stěny. Přerostlé špinavé a slepené vlasy mu zakrývaly obličej. Přestože oči muže ve výklenku neviděl, ucítil, že se na něj upřeně zahleděl.
„Co bys měl dělat? Měl by ses modlit,“ uslyšel chladný, pohrdavý hlas. „Modlit se k jakémukoli bohu, který ti je ochoten naslouchat, abych těmi dveřmi prošel před tebou.“
Otřásl se. V tom okamžiku si uvědomil, že křik zvenku mezitím ustal. Za pár chvil opět přijdou a vyvedou ho na světlo, kde ho budou zabíjet. Pomalu, pro potěšení pána věznice a shromážděného publika. Když vrzly venkovní dveře ze zčernalého silného dřeva, ještě více se schoulil, jako by tak snad mohl odvrátit osud, který jej čekal.
Vzpomněl si, jak se krčili někteří z těch před ním. Jak další kleli a kopali nohama, když je pochopové táhli ven.
A slibovaná milost, o které jim šeptaly stráže, když je vedly do této cely? Té se nedočkal ani jeden z nich.
Do místnosti vešli tři muži s nízkými čely a silnýma, šlachovitýma rukama. Byli podsadití a na sobě měli kromě krátkých kalhot jen kožené zástěry. Stružky krve stékaly dolů po dohladka vydělané kůži. Nemuseli si odemykat. Dveře vedoucí na popraviště nebyly zamčené.
„Ty!“ zahřímal hlas jednoho z pochopů.
Odvážil se zvednout oči a uviděl, že sukovitý ukazovák míří na postavu ve výklenku. Spoluvězeň spustil nohy dolů a s heknutím se postavil.
Pacholci k němu přešli a jeden z nich mu odemkl okovy. Byli opatrní. Někdy se vězni pokoušeli prát, a někdy se dokonce rozeběhli hlavou proti zdi. Cokoliv bylo lepší než projít dveřmi.
Pochopové stáli kolem vězně jako mohutné věže kolem hradu.
Muž si zapřel ruce v bok a poživačně se protáhl. Poté ostentativně zívl.
„No to je dost. Už jsem si myslel, že tu snad zcepením,“ poznamenal.
„Však on tě smích rychle přejde, vtipálku!“ okřikl ho jeden z katových pacholků. „Půjdeš sám, nebo ti máme pomoct?“
„Netřeba, dobrý muži, půjdu sám.“
Nevěřícně sledoval, jak spoluvězeň vyšel z cely klidným krokem s pochopy v patách. Neodolal, a tentokrát okénkem vyhlédl. Sotva patnáct sáhů od dveří se nacházelo popraviště. Zachvěl se, když viděl všechny stroje a nástroje na vyvýšeném pódiu, jejichž jediným účelem bylo působit nesnesitelná muka. Nechyběly skřipec, šibenice s velkým hákem ani velké okované kolo. U některých z věcí ani netušil, k čemu slouží, a skutečně se mohl jen modlit, aby to nikdy nezjistil.
Popraviště samotné stálo uprostřed půlkruhového prostranství, které bylo lemováno tři metry vysokou zdí. Diváci, shromáždění na valu za zdí, tak shlíželi do jámy smrti a utrpení. Z čestného místa v čele, přímo nad pódiem, sledoval výjevy krvavého divadla pán pevnosti. Svrchovaný soudce, ten jediný, kdo zde rozhodoval o životě a smrti. Byl mladý, tmavovlasý, ale jeho jinak pohlednou tvář hyzdil krutý a arogantní úsměšek. Obklopený byl dobrým tuctem stráží. Blízko, avšak odděleně od lóže vyhrazené přímo vládci, seděli na lavicích ti, kteří se těšili jeho přízni.
Na smrt jdoucí se blížil k popravišti. Právě procházel místy, kde hlínu udusanou kroky nesčetných odsouzenců pokrývala vrstva shnilého ovoce a zeleniny, které bylo krvelačným obecenstvem vrháno po budoucích obětech mistra málodobrého. Vypadalo to, že pár kousků publiku ještě zbylo. Kráčející muž zběžně, přímo ze vzduchu, sebral nahnilé jablko, které svištělo k jeho hlavě, a z jeho nezkažené části si zdravě ukousl. Pacholci jdoucí za ním mu zahrozili, ale on si jich nevšímal a pokračoval ve své poslední cestě.
Muži vyhlížejícímu z okénka při tom pohledu zakručelo v břiše. Moci se ještě naposledy najíst… Ovšem o takovýchto milostech pro odsouzené slyšel jen z cizích krajů.
Vtom mu pohled padl na další dva zřízence, kteří pod dohledem mistra popravčího skládali to, co zbylo z posledního popraveného, do velkého proutěného koše. V rudém mase hrudníku, pomalu rozřezaného dřevorubeckou pilou, svítily bílé konce žeber. Žaludek se mu při tom pohledu prudce stáhl a v ústech pocítil kyselou chuť žaludečních šťáv. Nemohl se dál dívat. Svezl se podél stěny, hlavu složil do dlaní a rozvzlykal se.
Zvenku k němu dolehl silný hlas, který se nesl vzduchem jako hřímání rozezleného boha. Ten hlas slyšel dnes už osmkrát a dobře věděl, co bude vysloveno nakonec.
„Ingmare z Arnaku, nyní vyjmenuji tvé zločiny. Všichni zde shromáždění tak budou moci docenit, za jaké skutky tě nyní stihne spravedlivá odplata. Věz, že slitování je pro spořádaný lid, ne pro takovou bezbožnou a zákony pozemské porušující verbež, jako jsi ty!“
Hlas se na okamžik odmlčel.
„Krádež povozu i s koňmi a následně jejich prodej nepřátelům našeho milostivého knížete. Opilství. Znevažování autority stráže. Pobuřování. Za taková provinění může následovat jen smrt, a ne jen tak ledajaká. Pomalé opékání nad ohněm je pro takové málo! Máš k tomu co říct, než určím způsob popravy, chrapoune?!“
„Přiznávám, že to byl vskutku krásný proslov.“
Ledově klidný a chladný hlas přiměl muže za oknem opět vyhlédnout. Spoluvězeň, stojící mezi pochopy, nevšímavě odhodil zbytek jablka přes rameno a z rukou si setřepal šťávu. Teprve poté vzhlédl k soudci nad sebou.
„Byl to moc pěkný výčet, byť s mnohými činy, které jsou mi připisovány, by se dalo polemizovat. Ale hlavně, jednu věc máte v tom lejstru špatně.“
„Slyšíte ho, troufalce?! Co to meleš, ty lumpe?!“ vyštěkl rozčileně pán věznice. Drzoun mu kazil představení.
„Ingmar z Arnaku? To není mé jméno.“
Muž ve špinavé a otrhané kytli vzápětí soudce opravil a poslední vězeň za oknem si to jméno pamatoval do konce života. Stejně jako to, co následovalo vzápětí.
Spoluvězeň se mu před očima jako by rozmazal rychlostí, když se z místa odrazil a vyskočil tak vysoko, že se dokázal rukama zachytit na vrcholku zdi.
Vězňovo náhle prudce bušící srdce stihlo sotva jednou udeřit, než se muž vytáhl nahoru a stanul před trůnem šokem ztuhlého pána věznice.
Nevytáhl, uvědomil si, vyšvihl se nahoru. Bez námahy. Jakoby nic.
Přitáhl se blíž ke mřížím. Ze svého úhlu pohledu viděl z těch nahoře v hledišti jen nohy. Slyšel však všechno.
Ozval se dupot a k jeho spoluvězni se z obou stran začaly přibližovat těžké škorně strážných.
Viděl, jak na trůnu sedící pán hmátl po meči po boku, ale jako blesk rychlé kopnutí patou mu vyrazilo dech. Po jílci vzápětí hmátla jiná ruka a ocel čepele se zaleskla na slunci.
V tom okamžiku se ozvaly první zděšené výkřiky z publika. Třesk mečů. Spoluvězňovy nohy tančily na hudbu, kterou slyšel jen on sám. Na píseň smrti.
Hluk převracených lavic, v panice prchající dav. Výkřiky bolesti a výkřiky umírajících.
První strážný spadl ze zdi. Proudem z něj tryskala červená. Na popraviště dopadl s vlhkým mlasknutím.
Vězňovo srdce opět poskočilo. Tentokrát nefalšovanou, divokou radostí.
„Zabij je! Zabij všechny ty svině!“ zaječel skrz mříže a poté zavyl nepříčetným smíchem.
* * *
Lovec kráčel klidným krokem chodbou. Za sebou, zpovzdálí, slyšel zuřivé údery do dveří. Nikterak ho to neznepokojovalo. Dveře, okovaný dub, byly bytelné stejně jako jejich panty a masivní ocelový zámek.
Než se přes ně dostanou, bude pozdě.
Popotáhl za popruh zrekvírované brašny. To tak, aby odešel bez kořisti.
Zpoza rohu ponuré chodby z hrubého kamene se vynořili dva strážní.
Když ho spatřili, vykřikli a vyřítili se proti němu. Krátké meče pozdvižené.
Tolik jsem jich zabil, a stále nemají dost, pomyslel si. Zbytečné ztráty. Měli by se otočit a s křikem utíkat. Na druhou stranu nemohli vědět, co se stalo venku. Inu, nevědomost zabíjí.
Toho prvního, většího, znal. S oblibou mlátil obuškem vězně přes nohy tak dlouho, až je měli fialové a oteklé jako švestky, a poté je nutil lehat si a opět vstávat. Nakonec to tedy možná nebudou zbytečné ztráty, ale jistý druh spravedlnosti.
Strážný držel meč vysoko nad hlavou, čepel za sebou. Protivníkům, co v boji dělali takové zápřahy, říkali šermíři s oblibou mrtvé maso.
Vykročil mu vstříc. Dozorce dle předpokladu ťal v běhu vší silou shora dolů.
Lovec ukročil stranou a pozvedl čepel meče ve volném krytu. Hodně mu povolil a nechal protivníkovo ostří sklouznout po jeho.
Pak už jen stačilo snížit vodorovný kryt těsně nad úroveň ramen a lehce pootočit zápěstí. Strážný, který se nedokázal včas zastavit, si sám prořízl krk o ostré končí Lovcova meče. Jedna z technik, kterým Lovcův učitel šermu říkal „na býky“.
Bachař pustil meč, padl na kolena a tiskl si ránu ve snaze zastavit řinoucí se krev. Marně, jak Lovec věděl. Jestli už měl pánovi věznice přiznat něco dobrého, pak to byla kvalita jeho zbraně.
Dalšího ze strážných prostě probodl koncem čepele v dlouhém výpadu. Měl delší zbraň a tím i dosah. A nesrovnatelně lepší načasování. Přiskočil, bodl a opět se stáhl zpět, než mohl jeho protivník jakkoliv zareagovat. Lovci přišlo, že když padal k zemi, měl ve tváři poněkud uražený výraz.
Další zvuk běžících nohou. Nejspíš posily. Ale na tom už nezáleželo. Dostal se k prvním celám.
Povzbudivě se na jejich osazenstvo usmál a začal je odemykat.
Otrhané a páchnoucí zjevy se s radostným povykováním vyřinuly z cel. Na vzdálenějším konci chodby se objevili další strážní, ale když viděli to nadělení, na patě se otočili a pokusili se uprchnout. Za nejbližší dveře se však nedostali. S jejich blahobytnými bachory utíkali mnohem pomaleji nežli štíhlí vězni, kterým navíc dávala křídla touha po odplatě. Strhli je k zemi jako smečka vlků.
Netrvalo dlouho a dostal se až k cele smrti, ve které vězni v hrůze čekali, než na ně dojde na popravišti řada.
Otevřel dveře cely, vešel dovnitř a odemkl okovy svého bývalého spoluvězně.
„Ty jsi to dokázal, člověče. Vopravdu jo!“ poplácal ho drban po rameni.
Co se Lovce týkalo, ještěže se ho nepokoušel obejmout.
„Zdá se, že jsi dal na mou radu a některý z bohů skutečně vyslyšel tvou modlitbu,“ usmál se Lovec koutkem úst.
Až k očím mu však úsměv nedosáhl.
Vězeň to podle všeho pochopil a zaraženě od něj ustoupil. Pak zavrtěl sám pro sebe hlavou.
„Copak?“ otázal se Lovec.
„Za to, co jsi udělal, po tobě půjdou. Až na kraj světa,“ polkl na sucho vězeň.
„Já vím,“ přikývl Lovec vesele.
Poté se rozesmál. Tentokrát naprosto upřímně.
Vězeň na něj jen nechápavě zíral.
„Běž… běž osvobodit bratry,“ otočil se k němu Lovec, hned jak se přestal smát. Oči mu dál vesele jiskřily.
Vězeň se na něj ještě jednou vděčně podíval, přikývl a odkvačil.
Lovec hned poté vykročil také. Byl čas začít s další fází plánu.
