Kdo štěká, nekouše

„Chápeš to?“
Josefína se zavrtěla na skládacím lehátku a pohlédla na Miroslavu, co onou otázkou myslí. Miroslavin obličej z velké části stínila široká krempa slamáku, ale přesto bylo jasné, že středobodem sestřina zájmu byl scénický obraz, který se odehrával před zelenými vraty garáže.
„Neříkej, že tolik přibral,“ podotkla Josefína.
Kousek od vozu Škoda Felicia seděl strakatý pes a s vyplazeným jazykem sledoval počínání člověka, který sebou mrskal na břiše jako pulec na suchu. Dolní polovina těla Karla Dostála se nacházela pod autem, zatímco horní se snažila dostat zbytek těla ven.
„Nedávám mu víc než obvykle,“ opáčila Miroslava.
„Takže za to může pivo,“ usoudila Josefína.
„Blbost. K Jelínkům ho pouštím už jen každou sudou středu,“ ohradila se Miroslava.
Josefína sáhla po skleničce s vínem. „A kdy máte sex?“
„V lichou, samozřejmě.“ Miroslava se napřímila. „Karle, co tam děláš?“
„Nic…,“ hekal. Přetočil se na záda a vzepřel se rukama o blatník.
„Utrhneš espézetku!“ křikla.
Zmítal se dál.
„Říkám ti, že je tlustej,“ řekla Josefína. Na jazyku převalovala chuť rulandského a jako už po tisící tento den poděkovala bohu, že začaly prázdniny. Jediné, co hodlala dělat, bylo dokončit výstavu v galerii na náměstí. Pár dní váhala, jestli uložit ke spánku plátna místních zasloužilých umělců a pověsit na nějaký čas místo nich své obrazy, a nakonec to udělala. Spíš než touha vyniknout ji k tomu přiměly pohrdlivé narážky z okolí, že má díky sestřině starostenskému postu protekci. S chutí proto naplánovala, že umístí své nejdivočejší oleje hned ke vchodu do výstavní síně.
Miroslava nespouštěla zrak z manžela. „Karle, nechceš už toho nechat? Je horko.“
„Ne!“ odsekl. „Baví mě to!“
„Bio je na trojce. Víš, že by se starší lidi měli šetřit,“ upozornila ho Josefína.
Bouchl pěstí o plech. „Tak zvedne už některá z vás prdel a půjde mi pomoct?!“
„Rozbiješ si to,“ varovala ho, nicméně se s Miroslavou zvedly z lehátek a došly ke Karlovi.
„Za něco jsem se chytil,“ oddychoval hlasitě. Po spáncích mu stékal pot a bělma měl rudá jako po třídenním flámu.
Josefíně připomínal kytovce lapajícího po vzduchu. „Praskne ti žilka,“ zkonstatovala další z možných rizik.
Miroslava si dřepla na bobek a zadívala se pod auto. „Nic nevidím.“
„Musíš se pořádně skrčit,“ funěl.
„Tak sebou nemel.“ Klesla na kolena a strčila hlavu pod nápravu. Voříšek se k ní přidal a vedle pozadí v květovaných plavkách se objevila chlupatá oháňka. „Otravo, jdi doprčic!“ okřikla psa.
Karel ležel na zádech a hleděl nahoru na Josefínu. „Hlavně že je legrace,“ zašklebil se.
„Vždyť právě,“ přitakala.
„Já se tam nedostanu,“ hudrovala Miroslava zpod podvozku.
„Musíš dál, Mirko,“ řekl. „Lehni si na břicho a vlez tam.“
Poslechla ho.
„Tak co?“
„Trhni levou nohou,“ nařídila mu.
„Zničím si montérky,“ zaprotestoval.
„Najednou,“ opáčila. „Jen škubni, a pořádně!“
„Však to dělám!“
„Prd děláš,“ odfrkla si. „Sakra, to je ale debilní auto.“
„No dovol,“ ohradil se.
„Josefíno, zavolej si toho psa!“ křikla Miroslava popuzeně.
Josefína si klekla vedle sestřiných lýtek a hmátla po Otravovi. „Pojď sem, blbečku! No tak!“ Držela psa za tlapu a táhla ho ven.
„Hola madre!“
Vincentův hlas zněl v tom šíleném zmatku tak nepravděpodobně, že Josefína odmítla věnovat pozornost čemukoliv jinému než zatvrzelému psisku.
„Ještě!“ rozkázala Miroslava.
Ozval se páravý zvuk.
„No sláva!“
„To byly moje sváteční montérky,“ posteskl si Karel a vyštrachal se na nohy.
„Napíšeš Ježíškovi,“ uklidnila ho Miroslava.
„Nazdar Vincente,“ přesunul pozornost od vánočních svátků.
Josefína pustila voříška a ohlédla se.
Vysoký, tmavovlasý mladík se usmíval od ucha k uchu. „Co to tady provádíte?“ Shodil na zem krosnu a pomohl jí vstát.
„Broučku.“ Vytáhla se na špičky, aby ho mohla obejmout. „Kde se tady bereš?“
„Přijel jsem se na vás podívat.“
Prohrábla mu tmavé rozčepýřené vlasy. „To je prima.“ Pubertální období, kdy polibek matce před svědky znamenal pohanu největšího kalibru, naštěstí už minulo a ona si užívala synovu přítomnost. „Na jak dlouho?“
„Nevím,“ pokrčil rameny. „Pár měsíců, půl roku…“
„Aha,“ zarazila se. „Myslela jsem, že to doktorandské studium v Madridu je na dva roky.“
„To je o ničem, mami.“
„Však jo,“ poplácal ho po rameni Karel. „Doma je nejlíp.“
„Prej je hezky v Kapským Městě,“ zamyslel se nahlas Vincent.
„Nerada se do toho míchám…“ Miroslava se pomalu soukala zpod felicie. „Ale kde hodláš bydlet?“ Postavila se a smetla z hrudi, břicha a stehen kamínky.
„Ahoj teto.“ Vincent jí sevřel ramena a políbil ji na obě tváře. „Hezký plavky.“
Pokud ji vyvedl z konceptu, tak to na sobě nechala znát jen zlomek sekundy. Ukázala na záhon kvetoucích letniček. „Místo na stan už tady není.“
Josefína neměla Miroslavě její slova za zlé. Poslední Vincentovu návštěvu v Brodu si tahle vila i její sousedé budou pamatovat nejspíš ještě dlouho. Když pomine mrtvolu v pivovarské spilce, tak vzteklý zubař a plašící zařízení na špačky tenkrát stačili, aby strčila hlavu pod matraci a čekala na soudný den.
„Nevadí,“ mávl rukou. „Natáhnu si hamaku mezi tamty jabloně.“
Karel se nadechl. Pohlédl na hýčkané stromky a pak zpátky na svou ženu. „No, Láďa s Bertem jsou na prázdninách, tak bys mohl spát v jejich pokoji… Mirko?“
Pravděpodobně zvažovala, co je snesitelnější, jestli polámané James Grieve, nebo rány nebeské.
„Stejně budeš v práci,“ pokračoval Karel v jemném nátlaku.
„No právě,“ opáčila.
Josefína znala důvod sestřiny nedůvěry k švagrovu návrhu. Co byl v důchodu, trávil čas na gauči a kromě sporadického nimrání v motoru staré Fanči nedělal téměř nic. Jistě netrpěla bludy, že v rámci svého zahnívání uhlídá dům, aby z něj nezůstaly trosky.
„Už je z něj inženýr,“ kul dál železo Karel. „Na blbosti je studovanej.“
„Můžeme mrknout na tohle,“ řekl Vincent a otevřel Fančinu kapotu. „No jo, Rakousko-Uhersko.“
Karel se zhoupl na patách. „Hele, tak to zase prr.“
„Dobře,“ rozhodla Miroslava a vydala se ke vchodu do domu. „K večeři bude lečo. V šest. Přesně.“
Vincent ji dohnal. „Bude to fajn, teto, se vším ti pomůžu.“
„Umíš vařit?“
„Ne, ale rychle se učím,“ odpověděl.
Chytré dítě je za trest, Josefíno. Nejenže nedělá to, co má, protože to považuje za zbytečné, ale vymýšlí nové věci, které se v konečném důsledku ukážou jako ještě zbytečnější. Tahle slova pronesla babička, zatímco s cigaretou v ruce pozorovala čtyřletého Vincenta, jak rozebírá její památeční rádio. Tenkrát se Josefína urazila a jen pokročilý věk staré dámy jí zabránil odseknout něco nepatřičného. Za pravdu babičce dala až cestou na pohotovost, kam zamířili potom, co si Vincent narval dvě elektronky Tesla do řitního otvoru.
Dnes byl její syn dospělý a takové záležitosti si jistě rád odpustí, uklidňovala se v duchu. Navíc – je doba digitální a vše je tak titěrné, miniaturní…

***

Po téměř idylickém začátku Vincentova pobytu ve vile přišel den, kdy se Josefína rozhodla s Miroslavinou pomocí přemístit vybrané obrazy do galerie. Zapůjčení felicie měla s Karlem naštěstí předem domluvené, proto spolykal všechny případné námitky hned v počátku a omezil se pouze na nespokojené brblání. Nato odešel do patra, kde se s Vincentem pokoušeli vylepšit jakousi součástku Fančiných útrob – na Josefínin opatrný dotaz, zda je inkriminovaný díl nutný k uvedení felicie do pohybu, odvětil, že záleží na mnoha okolnostech, kterým ona jako žena nemůže rozumět. Tím ji zanechal v mírných rozpacích, ale jelikož důvěřovala švagrovu úsudku, hodila obavy za hlavu. Ani ona, ani Miroslava netušily, že se mezitím mužská a tedy i technicky zdatnější část rodiny rozhodla kutit přímo uprostřed obývacího pokoje, neboť jim kovový konferenční stolek přišel jako ideální ponk.
„Kolik ještě?“ Miroslava se vysoukala z Fanči a narovnala si záda.
„Sedm nebo osm,“ odpověděla Josefína, zatímco si zamyšleně hryzala ukazováček. Myšlenka narvat do felicie veškerou její malířskou tvorbu se ukázala jako velmi naivní. Jediným výsledkem téměř půlhodinového snažení bylo, že se jim podařilo sklopit sedačky, nalézt Karlovu permanentku na fotbal a ulomit cosi plastového v navijáku bezpečnostního pásu. Vše pozoroval Otrava, který ležel ve stínu garáže, a kdyby nebyl pes, řeklo by se, že má ve věci daleko víc jasno než ony dvě.
 „Učiněná Slovanská epopej,“ odfrkla si Miroslava. „Proč to proboha maluješ všechno tak velký?“
„Abych to lépe viděla,“ řekla Josefína lakonicky.
Miroslava se zaklonila a křikla do otevřeného okna v patře. „Karle!“
Bez odezvy.
„Co tam zas dělá?“ Vložila si do úst dva prsty a hvízdla. Otrava se zvedl a s vrtěním ocasu k ní dokráčel. Vypadalo to, že se konstelace člověčího osazenstva před domem změní, a to ho zřejmě pohnalo k nečekané aktivitě.
„Ale ty ne,“ vzdychla, když jí strčil čumák do dlaně. „Karle, tak slyšíš?!“
V okně se konečně objevil Vincent. Na čele měl svářečské brýle. „Teto?“
„Je tam tvůj strýc?“
Vincent zmizel a místo něho se ukázal Karel. „Hoří snad?“
Zaclonila si oči. „Ty jsi mě neslyšel?“
„Ne.“
„Něco jsem ti říkala.“
„Je to možný.“
„A proč jsi hned nereagoval?“
„Jak jsem mohl reagovat, když jsem tě neslyšel.“
Josefína se rezignovaně rozvalila na trávník. Z vlastní zkušenosti věděla, že se manželské debaty vyznačují svéráznou logikou a svou formou připomínají spíš absurdní divadlo s nejasným koncem, ale v tomhle případě spoléhala na Karlovu zkušenost.
„A co jsi potřebovala, Mirunko?“
„Abys nám přišel zapojit vozík,“ oznámila mu.
„O tom nebyla řeč.“
„Karle…,“ zhoupla se na patách.
Dorazil o pár vteřin později a s hlasitým hekáním vytáhl z garáže přívěs zakrytý starým prostěradlem. Jak vozík poskočil přes hranu betonové podlahy na trávník, zacinkalo to v něm jako na pásu v sodovkárně.
„Můžeš mi vysvětlit, co to je?“ Miroslava zkrabatila čelo a odkryla látku.
„Letos nebudeme dělat marmelády, ale rybízák,“ prohlásil srdnatě.
Josefína se zvedla. Z vozíku na ni jukalo půl tuctu demižonů. Každý musel mít nejméně třicet litrů. „Není jich málo, švagře?“
„Myslíš?“ zarazil se. „Máme devět keřů a říkal jsem si, kdyby se urodilo hodně švestek…“ Pohlédl na manželku. „Trochu. Pro zdravotní účely. Co?“
Vteřinu to vypadalo, že Miroslava promluví, ale místo toho začala vyndávat nádoby z vozíku.
„Opatrně, miláčku,“ vrhl se jí na pomoc. „Jsou těžký.“
„Strejdo!“ křikl z okna Vincent. „Potřebuju druhý ruce!“
„Vydrž, mladej! Dvě minuty!“
Trvalo to o dost déle, ale nakonec zapřáhl vozík a ony do něj naložily plátna. Každé bylo pečlivě zabalené do několika vrstev bublinkové folie a převázané lepicí páskou. Josefína v duchu spočítala všechny výmoly, vyhřezlé kanály a dlažební kostky, přes které převoz projede, a i přes Miroslavinu dotčenou poznámku, že stav vozovek v Brodu se během jejího funkčního období výrazně zlepšil, nacpala ještě mezi balíky plnou náruč hadrů.
„Dobrý,“ kývla spokojeně a sedla si za volant. „Ségra? Jedeme.“
Miroslava vlezla do auta a podívala se zpět k domu.
„Mirko?“
„Nic, jen mám divné tušení.“
„Klid. Jsou dospělí.“ Už když tahle slova vyřkla, přišla jí na hony vzdálená realitě. Dospělost je období, kdy mozek dosáhne určitého mentálního věku. Naposled, když viděla švagra jíst, tekla mu po bradě omáčka, zatímco sledoval pořad pro motoristy. „Alespoň podle dokladů,“ dodala pro jistotu a rozjela se k otevřeným vratům.
Cesta ulicemi města probíhala, jak předpokládala. Drncání nebralo konce, a to nepočítala místa, kde si zapomněla najet do zatáčky a vozík narazil na obrubník. Miroslava se naštěstí vzdala jakýchkoliv komentářů, takže Josefína nemusela pracně vymýšlet argumenty, proč demoluje přívěs. Soustředila se na řízení, a to přesně až do okamžiku, kdy ve zpětném zrcátku spatřila Otravovu chlupatou hlavu. Natahoval krk přes hranu bočnice a očividně si výlet užíval.
„To je bazilišek,“ zasmála se.
Miroslava se na ni nechápavě podívala.
„Jukni dozadu,“ pobídla ji Josefína.
„Zvíře pitomý,“ ulevila si Miroslava. „Zastav, prosím tě.“
„Už jsme skoro na náměstí,“ namítla Josefína.
Miroslava svěsila koutky. „No právě.“
„Nesmíš se pořád ohlížet, co si o tobě kdo myslí, drahá sestro.“
„Jsem veřejná osoba. A pokud sis nevšimla, jede za námi policejní auto,“ opáčila Miroslava.
„Vážně?“ Měla pravdu. Knír strážmistra Švece byl i takhle na dálku dobře patrný. „Kdo ví, kam jedou.“
Byla to spíš konverzační otázka, jelikož sotva zastavily před městskou galerií, policejní oktávka udělala to samé. Vystoupili z ní Švec a podpraporčík Vízner. Oba rozložití, strážmistrovi však na impozantnosti dodával onen černý knír a huňaté obočí.
„Já vím, já vím,“ spustila Miroslava, sotva vyskočila z auta. „Netušily jsme, že ho vezeme.“ Popadla Otravu za obojek a vytáhla ho přes sajtnu. „To se dělá?! Co?! Uličníku!“
„Spadla vám značka,“ řekl Švec a podal jí espézetku.
„Aha,“ zarazila se. „Děkuji. Manžel ji asi špatně přimontoval.“
Josefína se na policisty usmála. „Dobrý den, pánové. Přijeli jste nás zachránit?“
Vízner srazil paty jako prvorepublikový četník a zasalutoval. „Vás, dámy, vždycky a rád.“ Podpraporčík byl známý bodrým obdivem k ženám, a když své komplimenty držel na snesitelné úrovni, bylo to docela příjemné.
„V tom případě,“ Josefína se dotkla bublinkatého nákladu, „je to jen pár kousků.“
„Samozřejmě vás nechceme zdržovat…,“ řekla Miroslava, zatímco se jí podařilo vsoukat Otravu na zadní sedadlo felicie. Hodila za ním espézetku a zabouchla dveře.
„Minutku máme,“ zabručel Švec a uchopil největší obraz. „Víznere.“
Josefína pospíchala odemknout galerii. Někde na prahu vnímání zaznamenala houkání, které postupně zesilovalo. Zarazila dveře klínkem a napodobila Miroslavu, jež upírala zrak k východní straně náměstí. O pár sekund později zvuk kulminoval, aby pomalu zeslábl kdesi v útrobách města.
„Strážmistře?“ obrátila se Miroslava na Švece. „Mohl byste mě rychle zavézt domů?“
Přenechal balík Víznerovi. „Důvod?“
„Právě tam hoří,“ odpověděla.
Když později Josefína přijela s Otravou domů, netušila, čemu věnovat pozornost dřív. Jestli švarným hasičům, apokalypse v obývacím pokoji nebo dvěma viníkům černým od sazí. Miroslava nekřičela. Po tom, co vyslechla hlášení velitele zásahu, které obsahovalo i neuměle zaobalenou poznámku o zdravém rozumu jejího muže a synovce, poděkovala mu za záchranu obydlí a jala se hledat dokumenty k pojištění domácnosti. Přitom ignorovala jakýkoliv Karlův pokus o navázání manželského dialogu a Josefína pochopila, že bude lepší, když odtáhne Vincenta z jejich dosahu.
„Nejste oba blbí?!“ uhodila na něj na schodišti vedoucím do přízemí.
„Šlo to dobře.“ Sedl si na schod. „Dokud nechytly záclony.“
Dívala se na něj a přemýšlela, proč zrovna její syn musí být chodící katastrofa.
Dítě je odrazem tvé výchovy, drahoušku, tak jdi před zrcadlo a nafackuj si sama. To bude úplně nejlepší. Tahle slova pronesla babička, když se Josefína rozzlobila na osmiletého Vincenta, který rozstřihal čítanku na desítky malých kousků, smíchal je s vodou a lepidlem a z výsledné směsi vytvořil chobotničku. Je-li tomu tak, musí se smířit s tím, že Vincent je střelený jen kvůli ní. Podíl jeho otce považovala za zanedbatelný. Seriózní a vážený advokát Divíšek nikdy nic nepodpálil, nevyhodil do vzduchu ani nezpůsobil jiné obecné ohrožení.
„Tetě se omluvíš a pomůžeš jí s úklidem.“ Posadila se k němu.
„To se rozumí samo sebou, mamušo.“
Pohladila ho po zádech. Na triku měl propálenou díru. Prostrčila jí prst. „Ty jsi pako, víš to?“
Zašklebil se. „Takoví jako my tvoří dějiny.“
Pokývala hlavou. „Přesně tohle řekni tetě. Bude ráda.“