Kouř z doutnajících uhlíků mě obklopil jako nemilosrdná smyčka, pomalu se utahující kolem mého těla. Pokusila jsem se polknout, ale hrdlo se mi svíralo. Královští vojáci tábořili před trhlinou mezi naším a jejich světem už tři dny. Tři nekonečně dlouhé dny.
Ponurý tikot hodin se odrážel ozvěnou po komnatě a mé srdce se s nimi pustilo do závodu, jako by chtělo předběhnout každý jejich další úder.
Když jsem si nazouvala botu a pečlivě utahovala tkaničky, ruce se mi třásly. V místnosti panovala černočerná tma, stejně bezhvězdná jako v celé naší zemi, ale mně nevadila. Naopak, vítala jsem ji, protože to byla jediná chvíle, kdy jsem mohla jednat, aniž by někdo sledoval každý můj krok.
„Kam jdeš?“
Pevně jsem semkla víčka a rychle ukryla otcovu dýku do boty dřív, než si jí stačila všimnout.
„Potřebuju na vzduch.“ Vstala jsem a přetáhla si přes hlavu kápi svého obnošeného pláště. „Spi dál.“
Matka se objala svými štíhlými pažemi a sklopila zrak, aby se mi nemusela podívat do očí. „Nemůžu usnout,“ zavrtěla hlavou. „Dnes v noci bys neměla chodit ven.“
„Dokážu se o sebe postarat.“
„Já vím.“ Její tmavohnědé oči se konečně setkaly s mými. „Ale už brzy přijedou a…“
„A právě proto bych si měla poslední hodiny svobody užít podle svého.“
Při mých slovech zatnula čelist. „Neodvádějí tě přece jako vězeňkyni, Adaro. Být vyvolenou Hvězdami požehnanou je dar bohů.“
„No jistě.“ S přehnanou okázalostí jsem jí složila pukrle. „Jen se podívej, jaký život ti to přineslo.“
Překvapeně zalapala po dechu, ale podobná hádka se mezi námi ve skutečnosti neodehrála poprvé. Můj osud mi nikdy nepatřil a matka si bez výčitek užívala pohodlí a přepychu, které vyměnila za svou dceru. Přepychu, proti němuž můj otec bojoval. A kvůli němuž přišel o život.
Došla jsem ke dveřím, ale zarazila jsem se, když se za mnou ozval matčin rozechvělý hlas: „Neutíkej. Najdou tě a za tvou zradu zaplatíme obě.“
Nechala jsem její slova viset ve vzduchu a připomněla si, jaká ve skutečnosti je. Srdce se mi sevřelo úzkostí. Můj osud ležel v rukou vojáků, kteří na mě čekali za trhlinou, a přitom tu nezanechám vůbec nikoho, po kom by se mi stýskalo.
Jakmile jsem otevřela dveře a vyklouzla ven, chladivý noční vánek mě objal, jako by na mě celou dobu čekal. Stáhla jsem si kápi víc do obličeje, abych zakryla své prokletí, a vykročila jsem po dlážděné cestě přímo k místu, kterému jsem se měla spíše vyhýbat.
Prázdné ulice tonuly v tichu. Dokonce i malá krčma, která jindy přetékala pivem a nevěrnými manžely, byla tentokrát zavřená na závoru a oknem neprobleskoval ani plamínek svíčky.
Po zádech mi přeběhl mráz, ale věděla jsem, že si nesmím dovolit cítit strach jako oni. Rodina Achlysů byla mocná, ale nebyli to žádní bohové. Bohové by mě přece nepotřebovali.
Nikoho z nich jsem nikdy neviděla. Ani krále, ani královnu, ani korunního prince, jemuž mě zaslíbili. Věděla jsem jen, že patří do rodu vznešených víl a že krev proudící mými žilami v sobě nějakým způsobem nese klíč, který může odemknout jejich spící moc.
Smrtící moc, po níž zoufale prahli.
Pokud vím, nikdo z královské rodiny nikdy neprošel trhlinou mezi našimi světy. Na to měli své muže a jediní, s kým jsem přišla do styku, byli obyčejní vojáci nízké hodnosti. Pokud ovládali magii, nikdy jsem neviděla, že by ji použili.
Matka tvrdila, že u nás magii nepoužívají, protože ji tu nepotřebují, ve mně však hlodala pochybnost, zda jim vůbec ještě nějaké magické schopnosti zůstaly. Pokud už žádnou magickou mocí nevládli, neměla jsem důvod se jich bát. Mohla jsem utéct a následky by nesla jen matka.
Pokud skutečně přišli o svou sílu, těžko by mě kdokoli z nich dokázal vypátrat. Jen dvojice měsíců na noční obloze znala tajemství mých úvah a bděla nade mnou, když jsem se tiše proplétala stíny. Všichni si mysleli, že mě dokonale znají, a věřili, že jsem bránou k požehnání, které jim královská rodina slíbila výměnou za mou oběť.
Letmo jsem prsty pohladila drsný povrch cihel, než jsem minula poslední dům a šlápla do vlhké trávy. Cestu do lesa jsem znala lépe než vlastní domov, a tak jsem nechala nohy, ať mě samy vedou, a ostražitě jsem se rozhlížela po okolí, jestli mě někdo nesleduje.
Dojít od okraje města k trhlině mezi světy trvalo jen pár minut chůze. Často jsem tam chodívala, dívala se přes prasklinu a představovala si, jak asi vypadá život na druhé straně. Na pohled se od naší Bezhvězdné říše nijak nelišila.
Na obou stranách rostly vysoké, košaté stromy a přítomnost trhliny prozrazoval jen tenký závoj, který teď v noční temnotě téměř splýval s okolím. Připomínal mi mlžný opar, jaký se na naší straně v časných ranních hodinách vznáší nad zemí, jenže na rozdíl od něj se tenhle nikdy nerozplynul. Přidřepla jsem si a ponořila prsty do magické mlhy. Tělem mi projelo vzrušení. Sledovala jsem, jak magie před mým dotykem uhýbá a ustupuje. Jinak se ale prostírala dál a dál, kam už jsem ani nedohlédla.
Neuměla jsem si to vysvětlit, ale tato rozsedlina mezi světy mi připadala bližší než můj vlastní domov. Jako bych se tu setkala se starým přítelem, jehož jsem přitom neznala. S podivně známým neznámým, který mě pokaždé přivítal.
Dnes v noci však působila jinak. Temněji, téměř výhružně, jako by mě od sebe odháněla. Odtáhla jsem ruku a pátravě zkoumala mihotavou zář.
Asi dvacet metrů od trhliny tábořilo nejméně padesát vojáků. Zaměřila jsem se na strážného, který hlídkoval při okraji ležení.
Očima pročesával hranici lesa a pátral po sebemenší známce nebezpečí, mě si však nevšiml. Klidně bych mohla projít trhlinou a podříznout mu hrdlo, kdybych se odvážila. Pokud to byl pouhý člověk, šlo by to až děsivě snadno, ale netušila jsem, jaké schopnosti se skrývají za jeho nečitelným pohledem.
Přelétla jsem zrakem za něj a zkoumala tábor. Prsty mi mimoděk sklouzly k dýce. Stálo tam několik stanů hrdě ozdobených královskou pečetí a kolem velkého ohně sedělo pár vojáků, kteří se smáli a družně bavili. Při pohledu na jejich bezstarostnost jsem zaťala zuby.
Tyto vojáky sem vyslali, aby odvedli lidskou dívku proti její vůli, ale její osud zjevně nikoho z nich netížil.
Byli jen hloupé loutky prohnilého království. Přesto mi srdce při pohledu na ně divoce bušilo v hrudi.
Nikdo z nich necítil nejmenší hrozbu. Ani jediný se neobával, že by jim někdo z Bezhvězdných mohl něco udělat.
Já jsem však nebyla Bezhvězdná.
Nad hlavou mi jasně zářila dvojice měsíců a prsty mi bezděčně přejížděly po drsné kovové rukojeti dýky, kterou jsem za ta léta znala tak důvěrně, že bych ji nahmatala poslepu. Náhle jsem však strnula a po zádech mi přeběhlo mrazivé varování. Prudce jsem se otočila, a právě v ten okamžik mi někdo sevřel ústa dlaní v rukavici.
V panice jsem se snažila něco vyčíst z temných očí, které se na mě v šeru upíraly. Přitiskl mi ruku k tváři ještě pevněji, jako by se bál, že vykřiknu. To jsem ale neměla v úmyslu. Stejně by mi tu nikdo nepřispěchal na pomoc a rozhodně jsem nehodlala přilákat pozornost vílích vojáků.
Šli si pro mě tak jako tak, ale nechtěla jsem, aby zjistili, že je pozoruji ze stínů jen pár kroků od nich.
„Co tu sakra děláš?“ zavrčel na mě hluboký, podmanivý hlas, který jsem nepoznávala. Neznámý uvolnil sevření, a než jsem stihla zareagovat, jedním pohybem mi vytáhl dýku z boty.
„Vrať mi ji!“
Chňapla jsem po ní, ale odtáhl ji tak rychle, že jsem hmátla do prázdna. Když pak rozevřel dlaň, dýka se vznášela ve vzduchu a obkružoval ji černý kouř, který se mu linul z prstů. Na místě ji drželo pouze kouzlo. Zalapala jsem po dechu a znamení na kůži mi začala jemně mravenčit. Jako by v přítomnosti cizince procitla z hlubokého spánku, v němž doposud dřímala.
„Ani náhodou.“ Stáhl si kápi z obličeje, a když jsem konečně spatřila jeho tvář, zalila mě horkost. Ostře řezaná čelist, vysoké lícní kosti, vlasy černé jako noční obloha, střižené nakrátko. Bohové, byl neskutečně krásný. Musel patřit k rodu urozených víl, o tom jsem nepochybovala. Kdyby jeho vílí původ neprozrazovaly typické, lehce špičaté uši, jeho nadpozemská krása mluvila za vše. A taky jeho panovačná drzost. „Co tě přivedlo na kraj trhliny, když nemáš na ochranu nic než dýku?“
„Dokážu se o sebe postarat.“ Už mě unavovalo tu větu opakovat, a přesto jsem ji znovu vyslovila. I když jsem neměla nejmenší důvod komukoli z vílího rodu něco vysvětlovat.
„Opravdu?“ Rukou po mně bleskově chňapl a přitáhl si mě k sobě. Cukala jsem se, ale než jsem stihla cokoli udělat, stáhl mi kápi z hlavy.
Při pohledu na mou tvář sebou trhl a já věděla přesně, co vidí.
„Ty jsi Hvězdami požehnaná?“ Sevřel mi paži ještě silněji, až to zabolelo, a můj tep pod jeho dotekem zrychlil jako splašený.
„Spíš Hvězdami prokletá,“ opravila jsem ho a pozvedla bradu. „Ty jsi vílí voják?“
Nevypadal jako ti ostatní, které jsem zahlédla v táboře. Šat měl celý černý, bez jediného odznaku královské gardy.
Na okamžik zaváhal a pak se jeho plné rty stočily do mírného úsměvu. „Dalo by se to tak říct.“
Nevěřila jsem mu. Ať to byl kdokoli, instinkt mi napovídal, že bych se od něj měla držet co nejdál.
„Pusť mě!“ Vyškubla jsem ruku z jeho sevření, ale on se jen zazubil.
„Co dělá Hvězdami požehnaná uprostřed noci sama v lese? Neměla bys odpočívat, abys byla zítra připravená na setkání se svým nastávajícím?“
Zítra. Už zítra se mám setkat s korunním princem z Citlali.
„Mám vlastní jméno.“ Odvrátila jsem se od něj a pohlédla zpět k táboru. Vojáci stále neměli ani tušení, že v lese, jen pár kroků od jejich stanů, někdo stojí.
„Adara.“ Mé jméno zaznělo z jeho úst jako vzdech.
Bleskově jsem se k němu otočila a probodla ho pohledem. „Zdá se, že jsem v nevýhodě. Ty o mně víš všechno, ale já nemám nejmenší ponětí, kdo sakra jsi.“
Jeho úsměv se ještě rozšířil.
„Já nejsem důležitý.“
Jeho vyhýbavá odpověď mě popudila. Jen se mě snažil zmást. „Takže ty mi své jméno neřekneš?“
Přimhouřil oči a s hlavou lehce nakloněnou na stranu si mě pomalu prohlížel od hlavy až k patě. Nezáleželo na tom, co by mi řekl – stejně bych nepoznala rozdíl mezi pravdou a lží. Ale ať už to byl kdokoli, byl mocný. Nemusel ani promluvit, a přesto z něj sálala síla. I kdyby přede mnou stál sám korunní princ, nepoznala bych to.
„Jmenuju se Evren.“
„Evren.“ Vyslovila jsem jeho jméno nahlas a vychutnala si, jak mi zní na jazyku. „To ty mě máš doprovodit do mého vězení?“
Trhl sebou, jako bych mu vrazila políček. „Považuješ své zasnoubení s korunním princem za vězení?“
„V životě jsem ho neviděla, a přesto mě nutí ke sňatku jen proto, že touží po moci, kterou prý nese moje krev. Jestli to nemá být vězení, jak bys to nazval ty?“
Přistoupil blíž, tak blízko, že jsem ucítila slabý závan kůže a ještě čehosi, co jsem nedokázala přesně pojmenovat. Ztuhla jsem, když mu potemněly oči a pevně sevřel čelist.
„Měla by sis dávat pozor na jazyk, když mluvíš o královské rodině.“
Znělo to jako výhrůžka. Celá jeho přítomnost působila výhrůžně.
„Nebo co?“ Upřela jsem na něj vzdorovitý pohled, ale dech se mi přitom zadrhával v hrdle. „Uvrhnou mě do žaláře? Zabijí mě? Pokud moje krev vychladne, nebude jim k ničemu.“
„Zatím sis žila v pohodlí za královské peníze, nebo snad ne?“ odsekl ostře, ale nespouštěl ze mě oči.
Musela jsem se ovládat, abych mu jednu nevrazila, ale za nic na světě jsem tomuto muži z vílího rodu nechtěla dát najevo, jak moc mě jeho slova zasáhla. „O tom, jak jsem žila, nevíš vůbec nic.“
Jako vílí bytost si jistě nedokázal ani představit ty hrůzy, které sužují náš svět. Bezhvězdní žili v bídě a strachu. Moje rodina měla štěstí, protože jsem se narodila se znameními hvězd na tváři a na zádech, ale naše požehnání znamenalo zároveň i prokletí.
Královská přízeň nám zajistila, že jsme měli co jíst a pít, abych nestrádala, a střechu nad hlavou, abych byla v bezpečí, ale zároveň mě připravila o otce. A spolu s ním i o právo rozhodovat o svém životě.
Mé tváře a nos pokrývalo cosi, co připomínalo pihy, nebýt ovšem toho zvláštního zlatavého odstínu, který na mé kůži téměř zářil. Největší úžas však budila moje záda. Stejná znamení jako na obličeji se mi táhla podél páteře v dlouhých pruzích hvězdného svitu, které se na krajích rozbíhaly do stran, jako by se nedokázaly udržet. Některé vzory běžely rovně podél páteře, jiné se vinuly až k oblouku mých žeber.
Já jsem svá znamení ani nevnímala, ale pro všechny ostatní měla nesmírnou cenu.
„Možná opravdu ne.“ Zvedl ruku a na okamžik jsem myslela, že se dotkne hvězdného vzoru na mé tváři. Pak ji však zatnul v pěst a spustil dolů. „Možná vůbec nejsi taková, jakou jsem si tě představoval.“
„Takže tys o mně přemýšlel?“ popíchla jsem ho a zvědavost mě přímo sžírala.
„Všichni jsme o tobě přemýšleli, Adaro.“ O krok ustoupil, aby mezi námi vytvořil větší odstup, a pak znovu popadl moji dýku a nataženou rukou mi ji podal. „Ty rozhodneš o budoucnosti našeho světa.“
Při těch slovech se mi divoce rozbušilo srdce a prsty se mi třásly, když jsem od něj přebírala dýku, kterou mi předtím tak lehce sebral. „A co když se všichni mýlíte? Co když ve skutečnosti nejsem ta, za kterou mě máte?“
Udělal další krok do stínu stromů, ale stále jsem cítila, jak pohledem přejíždí po každém kousku mého těla. „V to doufám.“
