Království krve a zrady

Nenáviděla jsem ho.
To byla jediná pravda, které jsem se mohla pevně držet, protože v ničem jiném jsem tak jasno neměla.
Nenáviděla jsem ho za to, že mi tak popletl hlavu, až jsem mu začala důvěřovat. Proklínala jsem ho za to, že mi vykreslil budoucnost, ze které se nakonec vyklubaly jen vzdušné zámky.
Vlastně se od svého bratra vůbec nijak nelišil. Gavril měl alespoň dost slušnosti, aby mi ukázal svou pravou tvář. Vzal si ode mě, co chtěl, to ano, ale provedl to naprosto otevřeně, ne jako Evren. Ten mě svedl tak, že jsem po něm toužila a žadonila po jeho dotecích, zatímco on si se mnou celou dobu jen pohrával.
Dovedl mě k tomu, že jsem se mu oddala, a přitom byl dědicem Krvavého království, ztělesněním všeho, před čím mě od dětství varovali.
Udělala jsem chybu a propadla mu, a on mě v tom nechal.
Zírala jsem na jeho záda, zatímco stavěl stan. Ze všech stran mě obklopovali nepřátelé, ale stejně jsem se nedokázala dívat na nikoho jiného než na něj. Na chvíli ke mně zabrousil pohledem, ale já se rychle odvrátila. Odmítla jsem se mu podívat do očí. Radši jsem upřeně hleděla před sebe, na jeho matku, která něco tiše probírala s jedním ze svých strážců – s tím, jenž se ještě před pár hodinami chystal vrhnout na jejího syna.
Mým představám o vládkyni Krvavého dvora se nepodobala ani zdaleka. Působila mnohem mírněji a laskavěji, než napovídaly legendy, které o ní kolovaly. Tím, jak si neustále odhrnovala vlasy z obličeje a přitom pomáhala svým mužům s rozbíjením tábora, mi připomínala matku. Při vzpomínce na ni mě bodlo u srdce. Vždyť právě ona mě bez sebemenší výčitky svědomí vydala do rukou lidí, kteří mě chtěli jen využít.
Zpečetila můj osud stejně snadno, jako se mi na těle objevila hvězdná znamení.
Evrenova magie mě hladila po kůži jako sotva slyšitelný šepot, ale já si jí cíleně nevšímala. Od chvíle, kdy jsme opustili okraj lesa a zamířili ke Krvavému dvoru, mě ani na okamžik neopustila. Evren netrval na tom, abych s ním jela na koni, zvlášť když jsem mu dala jasně najevo, že o jeho blízkost nestojím. Ale prostor mi stejně nedopřál. Jeho temná magie mě celou cestu obepínala, obtáčela se kolem mě a objímala mě, jako by se ujišťovala, že jsem v pořádku.
To jsem ale nebyla. Jak bych taky mohla?
Pokusila jsem se vyvolat vlastní sílu, abych s ní jeho doteky odrazila, ale byla jsem unavená. Příliš unavená. A navíc jsem svou magii neuměla ovládat tak jako on. Vždyť jsem až doteď ani netušila, že ji v sobě vůbec mám, a nerozuměla jsem jí.
Přestože jsem magii v sobě teprve objevila, připadala mi zvláštním způsobem důvěrně známá.
V myšlenkách jsem se vrátila do dob před Evrenem, kdy jsem žila jen s matkou v našem městečku. Byla ta magie celou tu dobu ve mně? Věděla o tom matka? A věděl to kdysi i otec?
Stále jsem cítila, jak mi proudí pod kůží. Probudila se ve mně a já teď nechápala, jak je možné, že jsem ji dříve nevnímala. Působila divoce a nespoutaně, jako část mého já, s níž jsem se teprve měla seznámit.
„Princezno,“ zašeptal Evren a já po něm šlehla pohledem. Už jsem měla na jazyku, ať mi tak laskavě neříká, ale zůstala jsem zticha. Jen jsem na něj hleděla a v duchu si přála, ať v mých očích vidí ten vztek, který ve mně bobtná. „Musíš si odpočinout. Ke Krvavému dvoru chceme dorazit brzy ráno.“
Snažila jsem se nevnímat lomoz, který kolem nás tropili vojáci Krvavého dvora. Drželi se ode mě dál, ale sledovali každý můj pohyb. Nevěřili mi. A já zase nevěřila jim.
Nevěřila jsem nikomu. Už ne.
Odpoutala jsem se od stromu, o který jsem se opírala, a zamířila ke stanu. Evren mi přidržel plátěný cíp, abych mohla vejít, a já kolem něj proklouzla co nejrychleji. Dávala jsem si přitom dobrý pozor, abych se ho ani letmo nedotkla. Jenže i přesto jsem ho tak neuvěřitelně silně cítila! Každý nerv v těle mi pod dotekem jeho magie pulzoval a má znamení po ní prahla ještě víc, přesto jsem to všechno v sobě dusila.
V duchu jsem se zapřísahala, že už nikdy tomu zrádci nedovolím, aby se mě byť jen dotkl. Bez ohledu na to, že moje vlastní tělo po něm přímo volalo.
Byl to můj nepřítel a zrádce. Neměla jsem sebemenší důvod cítit se v jeho přítomnosti v bezpečí, natož pod jeho doteky. Přesto jsem si nedokázala vysvětlit, co se to ve mně děje. Jeho magie mě doháněla k zuřivosti a zároveň… Jak se kolem mě vinula, probouzela má znamení k životu a tím rozechvívala i mou vlastní magii.
Byl to můj nepřítel, ale zároveň můj druh.
Vešel za mnou do stanu a já ztuhla a prudce se k němu otočila. Na chladné, tvrdé zemi ležely dvě deky na spaní.
„Se mnou tu spát nebudeš.“
Evren dělal, že mě neslyší, a zamířil k jedné z přikrývek. S tichým zaúpěním se posadil a ve tváři se mu zračilo vyčerpání. Prsty mě svrběly touhou natáhnout se a uhladit mu tu hlubokou vrásku mezi obočím. I když ve mně pořád kypěl vztek, při pohledu na něj mi zároveň svírala hruď zvláštní tíha.
„Ale budu.“ Začal si stahovat boty a jeho magie se kolem mě ovinula o něco pevněji.
„V tom případě si najdu jiné místo na spaní.“ Vykročila jsem ke vchodu, ale v tu chvíli se jeho moc stáhla kolem mě a zadržela mě na místě. Ať jsem se snažila sebevíc, pořád mě měl v hrsti – tělem i myslí.
„Jsi blázen, jestli si myslíš, že tě třeba jen na okamžik spustím z očí.“
„Protože jsem tvoje zajatkyně?“
„Protože jsi moje družka.“ Odložil boty stranou, opřel lokty o kolena a zadíval se na mě. „Můžeš mě nenávidět, jak chceš, princezno, ale na tom faktu nic nezměníš.“
V hloubi duše jsem věděla, že má pravdu. Cítila jsem to až do morku kostí. Ale stejně jsem to odmítala přijmout. Vzbudil ve mně tolik očekávání a nakonec se ukázal jako ztělesnění všeho, čeho jsem se děsila.
A rozhodně jsem se k němu nehodlala připoutat jen proto, že tomu chtěl osud.
Měla jsem už dost věčného spoléhání na osud a smiřování se s krutým životem, který mi nadělil.
„Nejsem tvoje družka.“
Evren zaťal čelist a v očích mu vzplanul vztek. Jen ať. I já byla vzteky bez sebe.
„Z toho stanu neodejdeš, princezno.“
„Pravil můj milující druh.“ Založila jsem si ruce na hrudi a probodla ho pohledem. „Zdá se, že ses učil od bratříčka.“
„Nejsem jako on, Adaro,“ vyjel na mě a hlas se mu potlačovaným vztekem jen třásl.
„To opravdu ne,“ zavrtěla jsem hlavou, ale hrdlo se mi stáhlo emocemi. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, a to mě rozzuřilo ještě víc. „Ty jsi totiž mnohem horší.“
Sevřel pěsti tak silně, až mu zbělely klouby. „A co bys radši, hm? Mám tě pustit ven, mezi ty chlapy, co tě chtěli odvléct násilím? Chceš, aby o tvém osudu rozhodovali oni?“
Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se zamyslela nad tím, co právě řekl.
„A tobě to nevadí?“ Upřeně jsem ho sledovala a čekala na sebemenší vysvětlení. „Jsi přece jejich princ, a přitom jim nedělalo problém vyrvat mě z tvých rukou, jako bys nic neznamenal.“
„Poslouchají moji matku. Je to jejich královna.“ Frustrovaně si prohrábl vlasy a já z něj nedokázala spustit oči. „A já jsem zapomněl, co je mým úkolem.“
Cítila jsem, jak skrze jeho magii sálá hněv. Když se mi otřela o kůži, projel mnou výboj strachu.
„Jaký úkol jsi měl teda splnit?“ zeptala jsem se.
„Měl jsem tě od Gavrila dostat pryč.“ Zavrtěl hlavou, naštvaný sám na sebe.
„Ale měl jsem počkat, až zeslábne. Až to půjde udělat tak, aby si nevšiml, že za tím stojím já.“
„Takže co? Hrál sis na hodného bratříčka a poslušného synáčka, než přijde tvoje chvíle a všechno jim vyrveš z rukou?“
Evren se zvedl a vykročil ke mně. Couvla jsem až ke stěně stanu, když zvýšeným hlasem dodal: „Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych ochránil svůj lid, princezno. Klidně si mě srovnávej s Gavrilem, jak je ti libo, ale nemáš ani sebemenší ponětí, jakých krutostí je můj bratr doopravdy schopný.“
Jeho slova mnou otřásla a zůstala mi ležet v útrobách jako kámen. Měl pravdu. O Gavrilovi jsem toho věděla jen málo a o tom, čeho je schopný, ještě míň. Přesto ve mně pořád kypěl vztek. Chtěla jsem se hádat dál, protože mi právě připomněl, že toho moc nevím ani o něm.
„A to, jak jsi mě využil a dostal do postele, to jsi taky dělal pro svůj lid, princi? To byla ta tvoje ochrana před jeho krutostí?“
Přimhouřil oči a zkoumal můj obličej, pak zvedl prsty zbarvené temnou magií a dlaní mi podepřel šíji tak, že mě přinutil k němu vzhlédnout. „Když jsem se s tebou miloval, šlo jen o nás dva.“ Přistoupil ještě blíž. Jeho dech mi přejel po krku, až mi z toho naskočila husí kůže. „Probouzíš ve mně tak šílenou touhu.“ Rty mi přejel podél čelisti a já nedokázala potlačit tichý sten. „Kvůli tobě chci zapomenout na všechno, co mám na bedrech. Chci se v tobě navždycky ztratit.“
„To už se nikdy nestane.“ V mém hlase ale chyběla jistota a Evren to poznal. Rozčilovalo mě, že vidí moji slabost. Když mi jemně přejel rty po uchu, cítila jsem jeho úsměv.
„Oba víme, že si lžeš do kapsy, princezno,“ zavrněl. „Chceš mě úplně stejně jako předtím, než jsi mě zachránila svojí magií.“
„Nechci!“ Vrtěla jsem hlavou, přestože se mi mezi stehny začínalo hromadit napětí. Jeho blízkost mi zatemnila mysl. Jeho vůně mě omámila. Jeho magie zahltila všechny mé smysly. Bylo v ní něco tak dobře známého, až z toho má znamení začala jemně vibrovat. Zároveň působila jako neviditelné ruce, které se snaží ohmatat každé místo mého těla.
Stál tak blízko, že jsem si najednou nedokázala vybavit, proč ho vlastně nenávidím. Měla jsem co dělat, abych se nepohnula k němu a nepřeklenula ten malý kousek prostoru, který mezi námi ještě zůstal.
„Možná mě nechceš, ale já po tobě šílím. A ten sex s tebou… bohové!“ Nosem mi přejel podél čelisti a prudce se nadechl. „Rozpaluje mě, když na sobě cítím tvoji vůni a když vím, že každý chlap v okolí pozná, že patříš mně.“
Při jeho slovech se mi sevřelo břicho. Snažila jsem se potlačit tu rostoucí touhu a mlčky jsem přitom vrtěla hlavou.
Nepatřím mu.
Nikdy jsem mu nepatřila. Ne doopravdy.
Ale celým svým bytím jsem si zoufale přála, aby měl pravdu. Nedokázala jsem vnímat jeho zradu, když mě dusil touhou. Nechala bych se jí umačkat a on by mě ještě při posledním výdechu přiměl mu poděkovat.
Ruce se mi třásly, ale silou vší vůle jsem je zvedla a zatlačila mu do hrudi. Potřebovala jsem prostor.
Prostor, který mi nechtěl dopřát.
„Neodháněj mě, princezno.“ Jeho slova zněla tiše, skoro prosebně. Chytil moje dlaně a přitiskl si je k hrudi takovou silou, až se do ní moje prsty bolestivě zaryly. Jako bych mu do kůže vypalovala znamení. Ale nic z toho jsem téměř nevnímala, protože na mě hleděl jako ještě nikdy. „Nezlob se na mě za rozhodnutí, která jsem byl nucen udělat.“
Jeho slova mě vrátila zpátky na zem a vyškubla jsem ruce z jeho sevření. Pořád jsem měla před očima, jak se tvářil v tu chvíli, kdy mi došlo, kdo doopravdy je. A na jazyku jsem pořád cítila pachuť vlastní magie, která mi v tu chvíli zhořkla.
Prošla jsem kolem něj k dece, již mi nachystal, a odtáhla ji na druhý konec stanu. „Nemysli si, že kvůli pár hezkým slovíčkům padnu na kolena jen proto, že si to přeješ.
Nikdo ti nedržel nůž u krku, Evrene. Nikdo tě nenutil, abys mě klamal. Nikdo tě nenutil předstírat, že pro tebe něco znamenám, jen abys zachránil svůj lid. Chceš si hrát na zachránce, ale přitom jsi stejný zmetek jako tvůj bratr.“
„Opravdu se na mě chceš dívat takhle?“ Pozoroval mě, když jsem si lehla na svou přikrývku a zabořila se do její hrubé látky. „Jako na někoho, koho nenávidíš?“
„Nepostřehla jsem, že bys mi dal na vybranou.“
„Každý má na výběr, princezno, ale ne vždycky je to jasná volba mezi černou a bílou. Myslíš snad, že jsem měl v plánu ti ublížit? Že jsem od začátku věděl, že v dívce, která má změnit celý náš svět, najdu svoji družku? Jak jsem to zatraceně měl vědět?“
Jen jsem na něj mlčky hleděla.
„I ty se musíš rozhodnout. Jestli chceš, můžeš se vrátit k němu. Můžeš se mu podřídit a stát se přesně tím, co z tebe chce mít.“ Sevřel ruce v pěst. „Anebo zůstaneš se mnou, se svým druhem.“
„To mám na výběr jen z těchhle dvou možností?“ Objala jsem si pažemi hruď a zírala na stěnu stanu. „Zůstat buď s tvým zrůdným bratrem, nebo s mužem, který mě přiměl uvěřit, že –“
„Přiměl uvěřit čemu?“ Přejel si rukou po bradě a hleděl na mě shora. „Jsem sice syn Krvavé královny, ale kvůli tomu jsem přece nepřestal být tím, po kom toužíš. Jenže musím myslet i na celé království. Lidi na mě spoléhají. Nemůžu si dovolit hodit všechno za hlavu jen proto, že jsem našel svou družku. Ale to neznamená, že to, co se mezi námi stalo, nebylo skutečné.“
„Princi Evrene!“ ozval se drsný hlas u vchodu do stanu a oba jsme ztuhli. Na všechny ostatní jsem úplně zapomněla. Ani mě nenapadlo, že by nás někdo mohl slyšet.
Teprve teď, když ke mně dolehly kroky a hlasy z tábora, mě napadlo, co si o mně všichni myslí.
„Zkus si odpočinout. Za chvíli se vrátím.“
„To nemusíš,“ zavrtěla jsem hlavou, ale pak jsem si lehla a otočila se k němu zády. Nedělej to, prosím.
Beze slova opustil stan a já pevně zavřela oči a modlila se, aby mě přemohl spánek.