Malomocný u svatého Jiljí | e-kniha

Onoho pondělního odpoledne v říjnu roku 1139 procházel bratr Cadfael branou opatství s chmurným přesvědčením, že než se zase vrátí na velké nádvoří, stane se jistě něco strašlivého. Ne snad že by měl nejmenší důvod k pomyšlení, že bude pryč déle než asi hodinu. Vždyť se chystal jenom do špitálu u svatého Jiljí, ležícího na samém konci mnišského předklášteří, sotva půl míle od shrewsburského opatství, kde měl doplnit ve špitální lékárně různé masti, lektvary a oleje. 
U svatého Jiljí neměli nikdy léků přebytek. I když tam právě nebylo dost malomocných, pro které byl vlastně špitál založen, vždycky se našlo pár opuštěných chorých ubožáků, jimž Cadfaelovy léky konejšily nejenom tělo, ale i duši. Cadfael se na tuto pouť vydával přibližně každý třetí týden a nosil do špitálu všechno, co jim tam zrovna chybělo. V posledních dnech sem docházel ještě raději, protože jeho někdejší pomocník v bylinkářské zahradě bratr Marek, kterého měl Cadfael moc rád a z celé duše ho teď postrádal, si vzal za své, že bude sloužit alespoň rok těm ubožákům, takže návštěvy u svatého Jiljí slastně připomínaly Cadfaelovi zašlé poklidné časy. 
Aby bylo docela jasno, Cadfael si teď vůbec nelámal hlavu významnými událostmi, které se měly odehrát v opatství svatého Petra a Pavla ve Shrewsbury, nestaral se o ženitbu a vdavky a nepociťoval sebemenší předtuchu náhlé násilné smrti. Spíše se strachoval, že se za jeho nepřítomnosti rozbije v dílně v bylinkářské zahradě některá z nádob se vzácným lektvarem, že tu překypí sirup, připálí se rendlík anebo mu jeho milý pomocník přiloží moc pod roštem a podpálí svazky sušených bylin, tiše šustících u stropu, či ještě hůř, celou dílnu. 
Marek býval vždycky mírný, ochotný a pečlivý. Cadfael místo něj dostal, snad jako trest za svoje hříchy, toho nejveselejšího, nejbezelstnějšího a nejnešikovnějšího chlapce, vždy dobře naladěného a nikdy mrzutého devatenáctiletého novice, který navždycky zůstal blaženým dvanáctiletým dítětem. Obě ruce měl sice levé, ale vynikal dobrou vůlí a neochvějnou sebedůvěrou. Přesvědčen, že dokáže všechno na světě, pouštěl se horlivě do díla, ale ztroskotával u první překážky a pokaždé zůstával užaslý a zděšený nad výsledky svého počínání. K dovršení všeho, čím ztěžoval ostatním život, to byl ten nejdobromyslnější a nejcitlivější člověk na světě. Naneštěstí však také nejneprozíravější, a tak nikdy neztrácel naději. Když dostal vyhubováno za všechno, co rozbil, zničil, zkazil a spálil, bral to vážně a hluboce se kál, přesvědčen, že se mu dostane odpuštění a že se už příště podobných prohřešků nedopustí. I když měl Cadfael Oswina rád, dovedl se kvůli němu řádně rozčilit a předem už vždycky smutně uvažoval, jaké škody ten chlapec napáchá, jakmile se octne při práci bez dohledu. Oswin však nebyl jen milé povahy, měl i jiné přednosti. Nevyhýbal se třeba rytí, nejtěžší podzimní práci. Pouštěl se do něj se zápalem, s jakým se ostatní věnovali modlitbám, a obracel půdu s láskou a zanícením, které Cadfael jen vítal. Sázet do čerstvě zryté země mu však nedovolil. Oswin se při své neobratnosti hodil spíše na hrubší práce. 
Takže bratr Cadfael ani nepomyslel na velkolepou svatbu, která se měla za dva dny pořádat v kostele opatství. Dočista na ni zapomněl, dokud si nevšiml, jak se kolem předklášteří shlukují v početných skupinkách před svými domy lidé a vyčkávavě se dívají ke kraji města na londýnskou silnici. Bylo pod mrakem a chladno a ve vzduchu byl trochu cítit blížící se déšť, ale shrewsburské paní si kvůli troše deště rozhodně nechtěly nechat ujít takovou podívanou. Vždyť po této silnici měly přijet obě družiny svatebčanů a zřejmě se už rozneslo, že se blíží k městu. Neměly vlastně vstoupit až do jeho bran, a proto se mezi zdejšími falcemi objevilo i nemálo městských hodnostářů. Rozruchu a povídání tu bylo málem jako na nějakém trhu. I mezi žebráky shromážděnými kolem domu s branou se šířilo sváteční vzrušení. Neboť když se sem přijede oženit šlechtic, jehož panství sahá přes čtyři hrabství, s dědičkou stejně rozlehlých statků, dá se jen doufat, že při všech těch oslavách dojde i na štědré almužny. Cadfael zašel za roh klášterní zdi, dal se po prostranství, kde se pořádaly koňské trhy, a potom dál po hlavní silnici. Stavení tu bylo čím dál méně a z luk a lesů sahaly ke kraji cesty z obou stran úzké zelené pásy lučin. I tady stály ženy před svými domky a doufaly, že aspoň na chvíli zahlédnou nevěstu a ženicha, až budou projíždět kolem, a před velkým domem v polovině cesty k svatému Jiljí se seskupil hlouček zvědavých diváků a otevřenou branou nádvoří dychtivě sledoval veškerý shon a horečné přípravy. Mezi domem a stájemi pobíhali sem a tam sluhové a podkoní a na dvoře se míhaly jasné barvy livrejí. Vždyť tady se má usídlit ženich se svou družinou, zatímco nevěsta se svým doprovodem bude bydlet v hostinském domě opatství. Ani Cadfael se neubránil troše lidské zvědavosti, chvíli se zdržel a přihlížel s ostatními. 
Dům byl velký, ohrazený pevnými zdmi, se zahradou a sadem vzadu. Patřil Rogeru de Clintonovi, biskupovi z Coventry, který sem však jen zřídkakdy zavítal. To, že dům poskytl Huonu de Domvillovi, pánovi ze Shropshiru, Cheshiru, Staffordu a Leicesteru, bylo zčásti přátelským gestem vůči opatu Radulfovi a zčásti pozorností k mocnému šlechtici, jehož přízeň a ochranu je v těchto dobách občanské války nesporně moudré si pěstovat. Dost možná, že král Štěpán pevně ovládá většinu Anglie, ale na západě jsou silní jeho protivníci a nemálo pánů je více než ochotno a připraveno přejít na druhou stranu, jak jen vítr zafouká odjinud. Vždyť sotva před třemi týdny se v Arundelu vylodila Matylda se svým nevlastním bratrem Robertem, hrabětem z Gloucesteru, a sto čtyřiceti rytíři, a vinou neuvážené velkorysosti krále či snad nedobře míněných rad některých jeho falešných přátel se dostala až do Bristolu, kde si získala neotřesitelné postavení. Tady, v mírné podzimní krajině, jako by všude vládl klid, jen lidé opatrněji našlapují a zadržují dech, aby zaslechli, co je nového, a možná že než to všechno skončí, bude i biskup potřebovat mocné přátele. 
Za biskupským domem vedla už cesta lesem a město nechávala daleko za sebou, a tam na rozcestí, asi na dostřel luku, se objevila protáhlá střecha špitálu, proutěný plot jeho zahrady, a ještě za ním o kus dál o něco vyšší střecha kostela s nízkou přičáplou věžičkou. Byl to skromný kostelík s kostelní lodí, nevelkým oltářním prostorem a vedlejší lodí na severní straně a za ním ležel malý hřbitůvek s tesaným křížem uprostřed. Budovy stály stranou, opodál obou silnic, souběžně směřujících k městu. Neboť malomocní nejenže se nesměli ani objevit na rušných městských ulicích, ale museli se držet vpovzdálí třeba i při žebrotě na venkově. Jejich patron, svatý Jiljí, si záměrně zvolil za své obydlí opuštěné místo v poušti, tito lidé však volbu neměli, museli se držet stranou. 
Zřejmě však planuli stejnou zvědavostí jako ostatní, protože také napjatě vyhlíželi k silnici. A proč by se ti ubožáci neměli podívat na své šťastnější bližní, trochu jim závidět, pokud nebyli ničeho lepšího schopni, anebo, aspoň ti velkorysejší, jim přát štěstí do manželského života? Proutěný plot vroubila přešlapující řada temně zahalených postav a všichni ti nešťastníci byli teď stejně napjatí, ne-li rozrušení, jako jejich zdraví bližní. Některé z nich Cadfael znal, usadili se tu napořád a při vší své zuboženosti se snažili alespoň jakž takž žít. Vždycky se tu však objevovali i nově příchozí, tuláci, kteří putovali celou zemí od jednoho lazaretu k druhému, na chvíli zůstali v některém útočišti, udržovaném díky dobročinnosti jakéhosi milodárce, a pak se zas vydávali dál do jiných odlehlých míst. Někteří chodili o berlích nebo se těžce opírali o hole, protože měli nohy znetvořené uhníváním, jaké provází tuto chorobu, anebo plné boláků. Pár se jich pohybovalo na malých vozících. Jeden, už docela pokroucený a přihrbený k plotu, měl tělo samý vřed a zakrýval si zohyzděný obličej kápí. Někteří byli docela čilí, ale i ti měli zahalené tváře a nezakryté jen oči. 
Počet nemocných se stále měnil, protože ti nepokojnější se vždycky zase vydávali dál, vyhnuli se městu, jak bylo jejich povinností, a putovali do jiného útulku, položeného v jiném kraji. Většinou tu těch ubožáků žilo tak dvacet, třicet. Správce jmenovalo opatství. Bratři i laičtí bratři tu sloužili na vlastní přání. Stávalo se, že ten, kdo zprvu pečoval o ostatní, najednou sám potřeboval péči, ale nikdy nechyběli dobrovolníci, kteří by byli ochotni ho vystřídat a starat se o něj. 
Cadfael tu také víc než rok pracoval a nikdy si ty ubožáky nezošklivil, jenom je litoval, vždyť úcta k člověku mu byla největším povzbuzením a oporou. Navíc sem chodíval tak často, že se mu tyto návštěvy staly pravidelnou zvyklostí, asi jako bohoslužby. Ošetřil mnohem víc hrůzných boláků, než si vůbec dokázal zapamatovat, a často v těch zubožených lidských troskách objevil upřímné srdce a bystrou mysl. Viděl i bitvy, když při své první křižácké výpravě putoval světem, daleko, až do Aké, Ascalonu a Jeruzaléma, a stal se svědkem smrtí mnohem krutějších, než bylo umírání v nemoci. Na svých cestách potkal pohany, kteří byli laskavější než leckteří křesťané, a poznal malomocenství srdce a vředy ducha, jež byly mnohem horší než ty, které tu léčil a ošetřoval svými bylinnými přípravky. A také ho nikterak nepřekvapilo, že se bratr Marek rozhodl vykročit v jeho stopách. Moc dobře věděl, že je jen jeden jediný krok, k němuž je bratr Marek předurčen vykročit bez jeho příkladu: sám se znal natolik dobře, že nikdy neusiloval o kněžský stav, ale v Markovi budoucího kněze poznával. 
Bratr Marek ho viděl přicházet a rozběhl se mu naproti, prostý obličej celý rozjasněný a tuhé, slámově zbarvené vlasy trčící kolem tonzury. Za ruku vedl skrofulózou postiženého chlapečka, který měl v řídkých světlých vlasech staré zasychající boláky. Marek mu odhrnul vlásky přilepené k jedinému ještě nezahojenému místu a spokojeně se usmál nad výsledkem své práce. „To jsem rád, že jdeš, bratře Cadfaeli. Dochází mi vodička z drnavce a sám vidíš, jak mu udělala dobře. Už se mu skoro zahojil i poslední bolák. A otoky na krku se taky lepší. Ukaž krk bratru Cadfaelovi, Brane, chlapče milý. Bratr Cadfael nám připravuje léky, je to náš doktor. A teď utíkej k mamince a drž se u ní, nebo přijdeš o všechnu podívanou. Za chvíli budou tady.“ 
Chlapec vytáhl ruku z Markovy dlaně a rozběhl se k smutně vyhlížející skupince, která však smutná být nechtěla. Všichni si povídali a občas se ozvala i písnička nebo dokonce smích. Marek se zahleděl za svým nejmladším svěřencem, pozoroval, jak je podvyživený a neobratně, klátivě se pohybuje, a očividně zesmutněl. Chlapeček tu byl teprve měsíc a kůži měl dosud průsvitně tenkou. 
„A přece není nešťastný,“ s podivem řekl Marek. „Když kolem nikdo není, běhá za mnou z místa na místo a ani na chvíli nezavře pusu.“ 
„Je Velšan?“ zeptal se Cadfael a zamyšleně si dítě prohlížel. Jistě se jmenuje po Branovi Blahoslaveném, který přinesl do Walesu víru. 
„Otce měl Velšana.“ Marek se vážně a s nadějí zahleděl příteli do tváře. „Myslíš, že ho dokážeme vyléčit? Úplně vyléčit? Aspoň že má co jíst. Matka tu zemře. Už teď je úplně lhostejná, i když je hodná, a je ráda, že má o synka postaráno. Ale on se do světa vrátí, v to pevně věřím.“ 
Anebo se světu vzdálí, pomyslel si Cadfael, protože když za tebou tak neúnavně běhá, musí ho nakonec zlákat kostel anebo klášter a opatství je přece tak blízko! „Chytrý chlapec?“ zeptal se. 
„Chytřejší než mnozí, kteří jsou vychováváni pro církev svatou, a dovede pěkně počítat a psát. Chytřejší než mnozí, co chodí v jemném plátně a rozmazluje je chůva. Vynasnažím se, jak jen budu moct, abych ho něco naučil.“ 
Vykročili zpátky ke dveřím špitálu. Hluk nedočkavých hlasů zesílil a po silnici se sem postupně blížily další zvuky, cinkání postrojů, volání sokolníků, rozhovory, smích a tlumené dunění podkov, vyhledávajících raději travnatý pás kolem cesty než její holý povrch. Přijížděl jeden ze svatebních průvodů. 
„První pojede ženich,“ řekl Marek, jak z otevřeného zápraží vcházel do příšeří chodby, a zamířil k rohu, kde stála skříň s léky. Jeden klíč od ní měl Fulke Reynald, správce opatství a vedoucí špitálu, a druhý bratr Cadfael. Bratr Cadfael teď rozevřel mošnu a začal ukládat do skříně všechny přípravky, které donesl. „Víš o nich vůbec něco?“ zeptal se ho Marek, už také notně zvědavý. 
„O kom?“ zamumlal Cadfael, zatímco soustředěně přehlížel mezery na policích. 
„Přece o těch šlechticích, co sem přijedou, aby se dali oddat. Sám znám jen jejich jména. Ne snad, že by mě nějak zvlášť zajímali,“ dodal se zahanbeným výrazem. „Jenomže naši nemocní, kteří nemají na tomto světě nic než své boláky a znetvořené údy, se o nich dověděli víc než já a Bůh ví, že jim je, jako by je zahřála jiskra. Vždyť cokoli, co jenom trochu rozjasní jejich život, jim pomůže víc, než jim kdy mohu prospět já. A tohle je přece svatba!“ 
„Svatba,“ řekl bratr Cadfael vážně, když ukládal do skříně nádobky mastí a lahvičky roztoků připravených z kameníku, sasanek, máty, krtičníku a ovesného a ječného zrní, tedy většinou rostlin ve znamení Venuše a Měsíce, „svatba je křižovatkou dvou životů, a proto žádná maličkost.“ Postavil na polici přípravek z hořčice, která patří spíše Marsu a dají se z ní udělat silné masti a obklady, jaké dovedou vyléčit i ty nejhorší vředy. „Každý muž a žena, kteří tou zkouškou prošli,“ dodal zamyšleně, „musí jen soucítit s těmi, které teprve čeká. A i ti, kdo sami nic takového neprožili, je mohou jedině politovat.“ 
Ať už měl Cadfael, než vstoupil do kláštera, za sebou zkušenosti sebebohatší, do klání manželského se nikdy nepustil, i když měl jednou namále a párkrát se sňatku jen taktak vyhnul. Teď na to všechno vzpomínal spíše jen s údivem. 
„Ženich je slavného jména, ale víc o něm nic nevím, leda to, že se těší králově přízni. Myslím, že jsem se kdysi znával s jedním starším příbuzným nevěsty. Jestli je ale ze stejného rodu, to přesně nevím.“ 
„Doufám, že je krásná,“ řekl Marek. 
„Slyšet tě převor Robert, náramně by se podivil,“ suše poznamenal Cadfael a zavřel dveře skříně. 
„Krása je někdy hojivá,“ vážně a zcela nezahanbeně opáčil bratr Marek. „Jestli je nevěsta mladá a krásná, usměje se na ně a nakloní k nim hlavu, až pojede kolem, jestli se neotřese odporem, až je uvidí, udělá pro mé nemocné víc, než dokážu já vším tím svým ošetřováním a obklady. Začínám tady už chápat, že z uplývajícího dne se dá vyzískat i něco povznášejícího, schovat si to na později a obírat se tím ve vzpomínkách.“ Nato Marek už mnohem střízlivěji dodal: „Samozřejmě že to nemusí vždycky být cizí svatba. Ale proč promarnit příležitost, která se tu nabízí.“ 
Cadfael ho objal kolem pořád ještě hubených ramen, připomínajících ramínka opuštěného dítěte, a odváděl ho z šera budovy do stupňujícího se vzrušení a jasnícího se dne venku. „Doufejme a modleme se,“ řekl srdečně, „že tahle svatba přinese požehnání i dvojici, o kterou tu jde. Ale jak slyším, jeden z těch dvou už tady brzy bude. Pojďme se podívat.“