„Ještě jednou, trpaslíčci,“ řekla Gabriela Teplická. „Kdopak nám to spapal večeři?!“
„Kdopak nám to spapal večeři?“ ozvalo se sedm dětských hlásků.
„A princezna se protahuje, zívá…“
Sněhurka se protahovala. Ačkoliv podle scénáře ležela na všech sedmi postýlkách najednou, měla co dělat, aby zalehla aspoň tři.
„Helejte,“ řekla v potemnělém hledišti paní se smetákem druhé paní, jejímž cechovním znamením byl kbelík a hadr, „člověk by neřek, že je to dospělá ženská.“
„A je?!“ opáčila oslovená. „Rozumu nemá ani mrť.“
„Je jí dvacet a je vdaná. Copak by si ten inžinýr vzal nějakou káču? Viděla jste, jaký má krásný auto? To je, pane, člověk!“
Na jevišti pokračovalo Sněhurčino dobrodružství, přišla zlá královna s jablíčkem, Sněhurka usnula, trpaslíčci plakali (hořekovali náramně), pak se objevil krásný princ…
„Ten je krááásnej,“ komentovala to paní se smetákem.
„Přirozeně, pane Coubal,“ řekla Gabriela Teplická od svého režisérského stolečku. „Pomaleji, klidně… tak… a copak to tu máte v té –“
„Copak to tu máte v té skleněné truhličce?“ zeptal se krásný princ prkenně. Byl stejně krásný, jako byl herec na baterky.
Nějak to dohráli. Trpaslíčci se shrnuli kolem Gabriely: „Že to bylo dobře, soudružko?“ a Gabriela rozdala pár pusinek na čelíčko a pohlazení po střapatých hlavičkách. „To víte, že to bylo dobře. Zítra se nikdo nemusí bát. A teď si uděláme pár fotek, na památku.“
Sněhurka a princ zmizeli kdesi v zákulisí jeviště Parku kultury.
„Nech ho plavat, já vydělám dost,“ říkal princ v temnotě za černou revuálkou.
„Ty jsi dětina,“ řekla Sněhurka. „Kvůli tomu s tebou nechodím.“
„Tak kdepak máme Sněhurku,“ staral se na jevišti fotograf.
„Sněhurkóóó!“ zavolali trpaslíčci.
Sněhurka řekla princi, že půjdou. Nebo je tam ještě nachytají ti haranti.
* * *
Po generálce dramatického kroužku Parku kultury si Gabriela Teplická zajela na oběd do Divadelní kavárny. Dala si telecí ledvinu.
„Dneska dietka, slečno?“ usmál se vrchní.
„Večer mám práci, víte?“ řekla Gabriela. „S plným žaludkem se špatně umírá.“
„Ale jděte,“ protestoval vrchní. „Vy – a umírat?“
„Co mi zbývá,“ vzdychla Gabriela. „Shakespeare to tak napsal, Toníčku.“
„Tak ledvinku,“ kývl vrchní. „Masíčko jedna báseň.“
„Aperitiv taky,“ vzpomněla si Gabriela.
„Fernetek?“
„Radši becherovku. Fernet si dám večer před spaním.“
Šedovlasý vrchní se mírně uklonil a šel vyřídit objednávku.
* * *
Odpoledne se Gabriela Teplická procházela parkem pod Salmonkou. Penzisté se za ní ohlíželi ze svých laviček a dělali tc tc tc.
„Kdo to je?“ zeptal se děda Kořínek svého kamaráda Hamouze. „Nese se jak falešná pětka do záložny a je mi ňáko povědomá.“
„Ty troubo,“ řekl Hamouz, „víš, kdo to je? Gábi Teplická z divadla. Tuhle byla v televizi, člověče.“
„No jo! V tý Zamyšlený ulici, že jo? A já pořád, odkud ji znám. To byla pěkná hovadina.“
Mnozí odborníci mínili, že Gabriela mrhá svým talentem, setrvávajíc tvrdohlavě na okresní scéně. Leč scéna, byť okresní, měla budovu jako hrom, neboť město bývalo bohaté v době, kdy stavěl divadla architekt pan Zítek. V divadle v Liberci byl i slušný soubor a dobrá parta. Navíc Gabriela, kterou milovalo celé město, měla možnost hostování leckde.
Byla to dobračka k pohledání. V Parku kultury vedla dramatický kroužek a děti do ní byly dočista zblázněné. Ostatně – dočista zblázněný do ní byl leckdo, včetně mladší sestřičky Michaely zaměstnané v PKO. Gabriela ji tam umístila, když Michaela absolvovala pražskou střední umprum s vyznamenáním. Pocházely z Tábora a rodiče tím pádem osiřeli. Gabriela ovšem mínila, že sestře nemůže škodit, když se trochu otrká ve světě. A slíbila mamince, že bude dohlížet…
Minula lavičku s posledními penzisty a maminkami s kočárky. V hloubi parku se skrýval malý rybníček s čůrkem vody stékajícím po umělém skalisku. Posadila se na omšelou lavičku a vytáhla kousek rohlíku. Dívala se na vrabce a sýkorky, kteří se vrhli na drobečky.
Opodál se pohnulo houští. Praskla větev.
„Pojďte sem, prosím vás,“ řekla Gabriela. „Nenapadlo mě, že jste to vy.“
* * *
„A tak vždy srdce bude jímat znova žal Juliin a bolest Romeova,“ řekl mistr Foltýn v kostýmu renesančního vévody a opona se zvolna zavřela.
„Strhující výkon,“ řekl obrýlený redaktor Tožička z okresních novin. „Teplická je evropská třída.“
Jeho soused neodpověděl a zvolal: „Bravo!“
Aplaus byl strhující a sedm děkovaček svědčilo, že Tožička nepřehání. Když se opona zavřela definitivně, rozběhl se Romeo Michal Kastner k Julii, ale byl předstižen Foltýnem. „Gábinko,“ zvolal stárnoucí mim, „jenom šediny mi brání, abych vám přede všemi nevyznal lásku! Pojďte na mou hruď!“
A Gabriela Teplická se nechala se smíchem obejmout. „Bez Romea bych to tak neprodala,“ řekla. „Michal je fantastický parťák.“
„Až na to, že si vedle tebe připadám jako ochotník,“ zabručel Romeo. „Je to lumpárna, herečky jako ty nemají zaclánět u okresních šmír.“
„Oho!“ volal mistr Foltýn. „Oho!“
„V životě se mi tak krásně neumíralo,“ ujistila Michala Kastnera Julie.
„Povídám, že si připadám –“
„Přestaň, ty náš ublíženečku,“ řekl Tybalt.
Všichni se rozesmáli a rozešli se do šaten.
„Kam ty kytky všechny dáme,“ starala se malá šedivá garderobiérka.
„Já je poberu,“ smála se Gabriela. „Nemusíte se zdržovat.“
„Kostým nechte viset,“ řekla garderobiérka. „Zítra sem zajdu a dám to všechno do pořádku… trochu jste to uválela… no, do premiéry je času dost.“
„Tak dobrou noc, paní Wenigová!“ řekla Gabriela. „Ne, nemusíte mi pomáhat, já se převléknu sama. Chci si na chvilku oddychnout. V klidu.“
„Já vás chápu,“ usmála se paní Wenigová. „Ať se vám po tom úspěchu dobře spí.“
* * *
V SEVEROČESKÉM DIVADLE SKONČILA PŘEDPREMIÉRA SHAKESPEAROVA DRAMATU ROMEO A JULIE, psal redaktor Tožička. DO NASTÁVAJÍCÍ DIVADELNÍ SEZÓNY SE MÁ MĚSTO NA CO TĚŠIT… „Co si dám?“ zeptal se vrchního.
„Jak tak na vás koukám, pane redaktore, dáte si řezy opera s oblohou a dvě deci červeného,“ řekl vrchní. „Slečna Teplická byla opět světová, že?“
„Premiéru si nenechte ujít,“ řekl Tožička.
„Někdy sloužit musím,“ pokrčil rameny vrchní. „To víte, že si radši nechám ujít předpremiéru než premiéru. V září si za sebe seženu náhradu, i kdyby tu měl obsluhovat ajznboňák.“
„Proč ajznboňák?!“ podivil se Tožička.
„Nebo instalatér,“ řekl vrchní. „Pardon… ovšem, mistře, je tam gruzíňák… ale snad byste si měl dát nejdřív kávu.“
„Dejte pokoj,“ odmítl to Michal Kastner. „Jsem vynervovanej a mám chuť na něco tvrdýho.“
„Jak si přejete,“ pokrčil rameny vrchní.
„Mně taky, Toníčku,“ řekla stárnoucí naivka Helena Sýkorová, které se usadila vedle Romea Kastnera.
* * *
Vilém Pivoda byl na ženské. Ačkoliv mu už táhla šedesátka, vypadal zachovale, měl sportovní figuru, vždycky oděnou s nedbalou elegancí, a jeho tvář se vyznačovala mužným, ostře řezaným profilem. Jeho štíhlost pocházela z chronické dvanáctníkové (dříve dvanácterníkové) choroby, která se projevovala na jaře a na podzim špatným trávením a mizernou náladou. V březnu, když slunce začínalo hřát, sedával Vilém Pivoda doma, užíval oxyphenon a nadával na celý svět. Totéž na něj přicházelo koncem října.
Jelikož bylo nedělní jitro 1. července, rázoval si to Vilém Pivoda kamenitou cestičkou po svahu Březového vrchu, pohazoval si turistickou holí a spokojeně sledoval svůj rytmický dech. Slunce se opíralo do strání kolem pěšiny, na stéblech trávy se ještě třpytily krůpěje rosy a zdálo se, že bude pořádný pařák. Pivoda mířil na horskou přehradu vzdálenou od města dvě hodiny chůze, nesl si plavky a deku a těšil se na partu studentek, mezi kterými byl jako ryba ve vodě. Říkaly mu sice dědouši, ale braly ho. Neboť byl žertéř a doveda.
Zakručelo mu v žaludku. Ráno si jen zacvičil a vypil šálek mátového čaje. Teď se ozval hlad a Pivoda zamířil k lavičce, kde vždycky snídával. Byla to vyhlídka na vrcholku Březového vrchu, málokdo tam chodil a dalo se odtud obhlédnout celé město. Pivoda přidal do kroku.
Hlavní cesta vedla k silnici, kterou překřížila, aby se nadále vyhýbala civilizaci na sto honů. Pivoda z hlavní cesty odbočil, ponořil se do stínu smrků, kde na něj dýchl chlad nedávno ustoupivší noci, po několika desítkách kroků se po levé straně smrky snížily, až zmizely docela, a Pivoda se zastavil na dohled lavičky z březových kulatin. Byla naplno ozářená sluncem a někdo na ní seděl.
Chodec těšící se na příjemnou snídani v lesní samotě by se pravděpodobně naštval. Leč ne tak Pivoda. Pivoda byl na ženské a vetřelec na lavičce byla ženská se vším všudy. Z téhle vzdálenosti byly vidět vlasy, na nichž sluneční paprsky pableskovaly ve zlatavé svatozáři. Šaty měla skořicově hnědé s nějakými bílými manžetami a čímsi podobným kolem hrdla. Hlavu měla zakloněnou, jak celou tváří přijímala sluneční paprsky a ruce a nohy zaujímaly svůdně lenivou polohu.
Vilém Pivoda si odkašlal, leč neznámá nic. Zdálo se, že jí každý příchozí může být putýnka. Jelikož ani hlasitější odkašlání nemělo výsledek, vydal se Pivoda k lavičce. Když došel blíž, podivil se podivným šatům neznámé, jejichž střih jaksi nebyl z tohoto století. Jenže v tomto století se nosí všelicos, takže popošel, pozdravil a zvolna usedl. „Promiňte, že ruším,“ řekl oduševnělým tónem. „Jistě vám nebude vadit, když s vámi budu aspoň chvíli sdílet tohle krásné ráno.“
Dívka neodpověděla. Obličej měla odvrácený a Pivoda ji zřejmě vůbec nezajímal. Rozhlédl se tedy alespoň po tom, co bylo v jeho zorném poli. Zaregistroval podivný střevíc. Jeden. Neboť druhou nohu měla neznámá bosou. Také na ruce volně ležící na lavičce se Pivodovi cosi nezdálo.
„Slečno,“ řekl, „povídám, není vám špatně?“
A vzal ji za zápěstí.
Prsty ruky se rozevřely a na sedadlo lavičky cosi s klepnutím vypadlo. Byla to malá zelená figurka slona se vztyčeným chobotem.
