Je v nemocnici. Tohle ví. Spoustu jiných věcí ale neví – jak se jmenuje; proč je tam, kde je; co je za den. Nicméně si uvědomuje kousavou nemocniční košili, co má na sobě, tuhé povlečení, antiseptický pach a také klapot podrážek na linoleu na podlaze.
Hlava ji bolí. Ta bolest trvá, co si pamatuje, hlodá jí v hlavě, zahryzne a ustane, ale nikdy úplně nezmizí. Chce někoho poprosit o pomoc, aby tu bolest odstranil, ale neví, jak to udělat. Slova jí plují myslí jako semínka pampelišek ve větru. Chce vztáhnout ruku a sevřít je do pěsti, nacpat si je do krku, nějak je zformovat do vět. Dát jim smysl.
Jenomže nemůže nic, ruce má připoutané, zápěstí ovázaná měkkými obinadly připevněnými k posteli. Nebolí to – bolí ji jen hlava –, ale to znehybnění je omezující, umrtvující a nedokáže s tím nic udělat, jenom se kroutit a plakat, kdykoli se vynoří vzpomínky: sníh, tma, strach bublající v hrudi. Sleduje nás.
Vně pokoje se ozývá známý hlas, natáčí hlavu, aby mu naslouchala. Ano, ten hlas zná celý život. Kroky přicházejí blíž, ten hlas se blíží, tají dech, když se rozsvítí jiskřičky poznání.
Je to její sestra. Konečně. Úleva jí zaplaví tělo, proudí do končetin a ona se na matraci uvolní. Všechno bude dobré. Její velká sestra je tady. Otevírá oči, nemůže se dočkat, až ji uvidí. Jejich pohledy se střetnou a ona ztuhne.
Ochromující strach ji šlehne jako bič, jako doběla rozpálený prut. Zarývá nohy do pokrývky a svázanými zápěstími napíná kurty, pokouší se osvobodit.
To není její sestra. Má sestřinu tvář, její oříškové nazelenalé oči a rudozlaté vlasy, její bradu, nos a ústa, když promluví, slyší hlas své sestry, klidný a věcný. Jenomže tohle je cizinka, lhářka. Oblékla si její sestru jako kostým, jako druhou kůži, a to znamená, že její sestra je někde jinde, bez kůže, bez tváře a bez hlasu.
Naklání se k ní, ta bytost, která není její sestra, tyčí se nad ní.
Zoufale chce utéct, sune se do rohu postele, ale ruce má připoutané a nedokáže uniknout, lapá po dechu a marně hledá slova, aby zakřičela o pomoc, aby ta věc zmizela a už se nikdy nevrátila.
Mysl jí zaplní rudá mlha strachu, ale jedna jediná myšlenka zůstává, jasná a ostrá jako skleněný střep.
Potřebuju svou sestru.
Musím jí něco říct.
O MĚSÍC DŘÍVE
Lilian Donaldsonové prošly za roky, kdy pracovala jako pediatrička, rukama tisíce dětí. Počítala jejich drobounké prstíky na rukou a nohou, prohlížela jejich měkké fontanely a křehké lebeční kosti. Uměla je uchlácholit, uměla zavinout novorozeně i přimět šestiměsíční děcko se hihňat. Po čtyřech letech na medicíně, třech letech pediatrické atestace a osmi letech vlastní rušné praxe už měla být zkušená odbornice.
Přesto si ale připadala naprosto bezradná a neschopná, když šlo o její vlastní dítě.
Čtyřměsíční Abigail ležela na dece uprostřed kouzelného dětského pokoje a Lilian klečela vedle ní. Znovu zkontrolovala Abigailiny kyčle, vzala do rukou kolínka dítěte, přitlačila je dolů a potom od sebe, Barlowův a Ortolaniho test, který prováděla už bezpočtukrát.
Bylo to lupnutí? Pokud Abigailin levý kyčel vyklouzl z jamky, mohl by to být příznak vývojové dysplazie, což by mohlo být do budoucna bolestivé a způsobovat pohybové potíže, pokud by se neléčila. Prvorozené holčičky jsou ke kyčelní dysplazii náchylnější, což Lilian často opakovala svým studentům.
Povzdechla si, zhoupla se na paty a zadívala se na dcerku. Abigail byla nádherná, kulaté tvářičky jako jablíčka, temně modré oči s hustými řasami a dokonale vykroužená pusinka jako růžové poupě. Pokud by někdo takové dítě přinesl Lilian do ordinace, řekla by jeho rodičům, že jejich maličké vypadá naprosto dokonale.
Jenomže jak Lilian studovala svoje dítě – svoje vlastní drahocenné dítě –, nedokázala se ubránit podivné tísni. Šepot z minulosti ji varoval, aby byla ostražitá, aby se měla na pozoru. Jen proto, že dítě vypadá zdravé, to ještě neznamená, že zdravé je.
Abigail začala být neklidná, zaťala ručičku v pěst a nacpala si ji do pusinky.
„Už zase máš hlad?“ zamumlala Lilian, zvedla Abigail a usadila se s ní do houpacího křesla. Ticho v domě ji dusilo jako plastový pytel přetažený přes hlavu a bránilo jí pořádně se nadechnout.
Rozepínala si kojící podprsenku a dívala se z okna skrz částečně roztažený závěs. Ze soumračného nebe řídce sněžilo a Lilian se zachvěla. To poslední, co chtěla, bylo jít do mrazivé noci, ale už to Calebovi slíbila, ovšem po delší diskusi.
„Nemám k tomu všemu ještě sílu na svou sestru,“ bránila se, když ji jemně tlačil k tomu, že by jí tahle schůzka mohla pomoct – jako kdyby všechny Lilianiny problémy mohly mávnutím kouzelného proutku zmizet, když se usmíří se svou sestrou.
„Večer venku ti prospěje,“ přesvědčoval ji a ona na to odpovídala, že nepotřebuje večer venku, ale večer doma. Potřebovala spát v kuse celou noc – což bylo s kojením zcela neslučitelné –, ne jít na nepříjemnou večeři se sestrou, s níž dva roky nepromluvila.
„Teď je v pohodě,“ ujišťoval ji.
Lilian namítla, že po čtvrthodinovém rozhovoru při náhodném setkání ve Starbucksu to jen stěží může vědět jistě.
„Pokud to nechceš udělat kvůli ní, tak to udělej kvůli mně,“ uzavřel debatu a teprve potom Lilian konečně souhlasila. Protože mu to dlužila.
Abigail se v Lilianině náručí kroutila, jako vždycky, když měla hlad, ale odmítala se nechat nakojit. Čím byla hladovější, tím usedavěji plakala, takže bylo téměř nemožné, aby se přisála. Brekot dítěte, otevřená pusinka a zarudlý obličejík způsobovaly, že Lilianino tělo úzkostí celé ztuhlo. Pokud Abigail pořádně nenakojí, dítě nebude dobře spát. Celý plán na večer se zhroutí a ona bude ráno ještě podrážděnější.
V okamžiku, kdy se v Lilian začala vzdouvat panika – Už to prostě nevydržím! –, Abigail se zajíkla, nadechla se a přisála. Začala rytmicky pít, tlak v ňadru polevil a Lilian vydechla.
Záhy poté uslyšela, jak se v kuchyni otevřely dveře vedoucí z garáže.
„Jsem doma!“ zahlaholil Caleb. Jeho hlas k ní doléhal z přízemí.
Díkybohu. Přestála další den sama doma. I když se na večer netěšila, uvědomovala si, že Caleb měl pravdu: prospěje jí na chvíli vypadnout z domu.
Caleb dupal po schodech a vzápětí vtrhnul do dětského pokoje, stále ještě v nemocničním oblečení, s visačkou na krku a rozcuchanými plavými vlasy. Občas vypadal spíš jako kluk, který si hraje na chirurga, než jako devětatřicetiletý docent ortopedie jedné z nejprestižnějších nemocnic v zemi. Lilian se proti své vůli musela usmát.
„Promiň, že jdu pozdě!“ vyhrkl. „Rob potřeboval pomoct s grantem, který podává, a Nina si chtěla promluvit o jednom pacientovi. Vždyť víš, jak to chodí.“
Lilian to věděla, ale život akademické lékařky se jí rozpíjel v mlze. Mateřská dovolená, již si o měsíc prodloužila, jí měla skončit za dva týdny. Zamračila se. Vrátit se do práce znamenalo čelit problémům, které za sebou zanechala.
Abigail pustila bradavku a otočila hlavu, aby otce přivítala úsměvem plným mléka.
„Tady je moje holčička!“ zašveholil Caleb a klekl si, aby podložil dítěti hlavičku dlaní. „Slyšelas tátův hlas? Celý den se mi po tobě stýskalo, buráčku.“
„Tak šup, vezmi si ji,“ pobídla ho Lilian a zakroužila ztuhlými rameny. „Musím se jít převléknout.“
Caleb si položil Abigail na rameno a zkušeně jí rytmicky poklepával po zádech.
Byl skvělý otec, milující a něžný, staral se o ni, jak jen mohl, přestože trávil hodně času v práci. Při pohledu na Caleba, který choval Abigail a mluvil na ni něžným tatínkovským hlasem, se Lilian vrátil nepříjemně štiplavý pocit úzkosti.
„Dělá mi starost její levý kyčel. Podíváš se na to?“
Caleb se na ni zadíval. „Vždyť jsi s ní teď byla za Ashou, ne? Našla něco?“
Doktorka Asha Ramachandranová byla jejich pediatrička a někdejší Lilianina spolužačka z medicíny. Ano, Lilian vzala Abigail na zdravotní prohlídku ve čtyřech měsících minulý týden. A ne, Asha nenašla nic neobvyklého. Jenomže vyšetřila dítě opravdu důkladně? Opravdu pořádně?
„Kvůli mně to prověř,“ požádala ho Lilian. Možná si zkušené ruce ortopeda všimnou něčeho, co Asha přehlédla.
Caleb na ni vrhl znepokojený pohled, ale přikývl. Položil dceru na deku a vzal obě její měkká kolínka do svých velkých dlaní. Zatlačil na nožičky směrem k bokům, soustředěním mu na čele naskočily vrásky, když poslouchal a prohmatával ji.
„Podle všeho v pořádku,“ prohlásil.
Popuzená Lilian vstala z houpacího křesla. Položila dlaně na hřbety jeho rukou a provedla spolu s ním test znovu. „Necítíš to malé lupnutí vlevo? Právě… tady?“
„Ne, necítím.“ Zněl naprosto jistě, ale jí stále cosi našeptávalo opak.
„Ale…“
„Lily,“ začal rozvážně, „co se děje?“
Lilian ztuhla. Právě Caleb by měl ze všech lidí nejlépe chápat, proč ji děsí nesprávná diagnóza, proč má strach, že přehlédla něco, co by mohlo mít fatální následky. Měl by chápat, proč si nemůže věřit.
Jenomže on s její chybou nemusí žít. Ne tak jako ona. Lilian si to pomyšlení tiskla k tělu jako zbroj, cítila tíhu té vzpomínky, drtila ji a zarývala se jí do těla při každém nádechu. Nedovolila jí zapomenout. Udržovala ji ve střehu.
„Nejsem paranoidní, jestli máš na mysli tohle,“ ohradila se stísněným hlasem. „Uvědomuju si, že jsem jen obyčejná pediatrička, ale nepeskuj mě, prosím.“
Obavy v jeho tváři se proměnily v ublíženost. „Pokud máš obavy, tak nechme udělat rentgen. Tak budeme mít jistotu.“
„Abychom ji zbytečně vystavovali záření?“ Lilian si představila neviditelné paprsky pronikající Abigailiným tělíčkem, ostřelující a oslepující její DNA, způsobující změny, které o desetiletí později mohou způsobit rakovinu. Jeden rentgen asi ne, ale proč to riskovat? „Budu to dál sledovat.“
Caleb znovu zvedl Abigail a políbil ji střídavě na obě tvářičky. „Dneska si spolu uděláme skvělý večer, viď, Abby? Mamka si vyrazí s tetou Rosie a my se spolu budeme dívat na zápas.“
Teta Rosie.
Podivný titul s ohledem na fakt, že Rosie nikdy Abigail ani neviděla. To oslovení ale rezonovalo Lilian hluboko v hrudi – touha, o níž netušila, že ji má.
„V lednici je lahvička odstříkaného mléka,“ upozornila ho Lilian. „Ale nemyslím, že bych se zdržela tak dlouho.“
„Nemusíš pospíchat,“ ujistil ji Caleb a zadíval se na ni přes dětskou hlavičku. Jeho úsměv však nedokázal zamaskovat obavu zrcadlící se mu v očích. „Jsem na tebe pyšný, že ses k tomu odhodlala. Vím, že si to Rosie nezaslouží…“
„V pořádku,“ uťala ho Lilian, která nechtěla, aby nahlas zopakoval, co se mezi ní a její sestrou stalo. Souhlasila s jednou večeří s Rosie. To bylo vše. Neznamenalo to, že si potom opět budou blízké, ale Lilian přinejmenším chtěla mít jistotu, že je její malá sestřička v pořádku. To byl její úkol jakožto velké sestry. Hlavou jí proběhla slova jejich rodičů: Postarej se o Rosie, Lilian. Postarej se, aby se jí nic nestalo. Jsi za ni zodpovědná, chápeš to?
Záblesk barvy za oknem upoutal Lilianinu pozornost a zadívala se tím směrem. Na jejich příjezdové cestě zabrzdil kanárkově žlutý volkswagen brouk.
„Nemůžu uvěřit, že pořád to auto má,“ ozval se Caleb.
„Vždycky ho měla ráda,“ opáčila Lilian a mysl jí zaplavily vzpomínky. Ráno o Rosiiných šestnáctých narozeninách. Lilian, studentka čtvrtého ročníku na medicíně, přijela domů na víkend. Jejich máma přichystala Rosiinu oblíbenou snídani, belgické vafle s nutellou a nakrájenými jahodami. Všechny tři seděly u odřeného kuchyňského stolu, když se ozval před domem klakson a vyhnal je ke dveřím. A tam stál: klasický žlutý brouk, o kterém Rosie mluvila celé měsíce, a vedle něj jejich otec s klíčky v ruce a tím největším úsměvem ve tváři.
„Nechceš si vzít land rover?“ zeptal se Caleb. „Venku mrzne.“
„Bude to v pohodě.“
Zdálo se téměř neuvěřitelné, že si Rosie to auto nechala, když se zbavila téměř všeho, co připomínalo jejich dětství, a to včetně Lilian – v době, kdy Lilian potřebovala sestru nejvíc. Starý brouk, kterého jejich otec zachránil a opravil, nemohl mít žádnou velkou cenu – ale pokud byl pro Rosie tak důležitý, že si ho celé ty roky nechala, možná se nezřekla úplně všeho, na čem záleželo: rodiny. S chybami, ale i tak hodné záchrany.
Lilian poprvé od Rosiina telefonátu přede dvěma týdny pocítila záchvěv naděje. Už nikdy nezískají zpátky, co ztratily, ale tento večer může znamenat nový začátek. Lilian ostatně nebyla úplně bez viny na tom, co se stalo.
Ano, Caleb měl nejspíš pravdu: pokud se Lilian usmíří se sestrou, začnou se snad hojit také ostatní rány. Vrátí se k běžnému životu a k verzi sebe samé, kterou zná.
„Užij si to se sestrou,“ rozloučil se s ní Caleb a sklonil se, aby Lilian políbil na tvář. „Buď opatrná.“
* * *
Rosie udělala rezervaci v řecké čtvrti, což bylo podle Lilian na cestu autem v mrazivé noci příliš daleko. Jenomže Rosie trvala na svém. Do té taverny chodívali jako rodina, slavívali tam narozeniny, promoce a výročí. Devětapůlletá Lilian seděla na popraskané koženkové sedačce v rohovém boxu, pila brčkem sprite a její hřmotný, obrovský otec stiskl její mámě drobnou dlaň a prohlásil něco, co Lilian změnilo život. Dnes by ji zajímalo, jestli se tehdy její rodiče báli; už i tak spolu dokázali horko těžko vyjít. Museli si uvědomovat, že další dítě jen zvýší napětí v už tak dost vyšponovaném manželství. Ovšem jediné, co si z toho večera pamatovala, byly úsměvy jejích rodičů a šimravé vzrušení v břiše. Bude ze mě velká sestra.
Rosie projížděla Lilianinou čtvrtí a přitom mluvila vysoko posazeným nervózním hlasem. „Wilmette je tak nóbl! Umíš si představit, co by na to říkal táta? Kdyby viděl, že jedna z jeho dcer zakotvila na severu? Nejspíš by ho z toho kleplo.“
A v ten okamžik hřejivou vzpomínku na úsměvy rodičů vystřídala jiná – jak leží ve stejných rakvích s šedou kůží a voskově bledými rty. Lilian se otřásla; Rosie zrudla a zmlkla. Zatímco mlčky pokračovaly v jízdě, Lilian neustále vrhala na sestru kradmé pohledy, tu a tam zahlédla na okamžik její obličej, když míjely pouliční lampu. Naposledy sestru viděla před dvěma lety. Rosie byla tehdy tak hubená, že vypadala jako kostlivec, vlasy měla krátké a mastné, pohyby trhavé. Lilian vrtalo hlavou, jestli není na něčem závislá.
Teď vypadala odpočatá a celá zářila v červeném paletu a s hořčicově žlutou šálou na krku. Mladší verze Lilian: dlouhé plavé vlasy barvy zralého obilí, daleko od sebe posazené zelené oči. Byly si tak moc podobné i v dětství? S ohledem na velký věkový rozdíl jejich podoba nejspíš nebyla tak zřejmá. Teď měla při pohledu na Rosie pocit, že vidí sebe samu před deseti lety.
