+420 724 244 820 Napište nám
Menu Zavřít
Úvod Knihy Fantasy, sci-fi & horor Operace Skákací hrad

Operace Skákací hrad

Novinka

ZACHRAŇTE DEMOKRACII! VYHLAĎTE TERORISTY! ZÍSKEJTE VÍC SLEDUJÍCÍCH! Celý popis

Počet stránek: 496
Vazba: brožovaná s klopami
599 Kč
479 Kč
Skladem
KS
Počet stránek: 496
Vazba: brožovaná s klopami
599 Kč
479 Kč
Skladem
KS
Seznam přání

Na zapadlé planetě Nová Sonora se nedávno otevřela transferová brána umožňující okamžité spojení se Zemí. Všichni očekávají velké změny, jen ne úplně ty, jež plánuje pozemská vláda… a které zahrnují vyhlazení původního obyvatelstva.

K vyřízení tohohle úkolu je najata firma Apex provozující hru Operace Skákací hrad, jejímž prostřednictvím mohou streameři dálkově ovládat zabijácké stroje. Co vám přinese víc sledujících než pořádný masakr?

Oliver Lewis a další kolonisté se však nehodlají nechat pokojně rozmašírovat, a mají eso v rukávu. Rezavějícího robota Rogera sice Oliverův dědeček přeprogramoval na farmáře a vychovatele, invaze v něm ovšem aktivuje bojový program.

Místo zkoušení z matematiky tak začne Roger starousedlíky učit, jak se bránit zbraněmi i nadávkami (samozřejmě těmi psychologicky nejúčinnějšími), a Apex i Země brzy zjistí, zač je toho starý dobrý sedlácký loket!

––––

Explozivní sci-fi masakr od autora LitRPG fenoménu Hrobkař Carl.

 

Originální název Operation Bounce House
Překlad Jiří Matyskiewicz
Autor obálky Dominik Broniek
Datum vydání 12. 11. 2026
ISBN 978-80-7707-361-5
Počet stránek 496
Vazba brožovaná s klopami
Obálka Stáhnout soubor

„Olivere, musíš opustit postel. Priscilla se ztratila.“ Otevřel jsem jedno oko, zaúpěl a převrátil se na bok. V palici mi třeštilo, až jsem měl pocit, že mi praská lebka, jako bych ji strčil do hydraulického lisu. Rty jsem měl rozpraskané a rozpálené. Pořád jsem ožralej. Panebože, jak jsem se vůbec dostal domů?
Vznášející se bzučící Rogerovo tělo se přisunulo blíž k mé hlavě. „Olivere, jsi stále v podnapilém stavu? Musíš vstát. Priscilla se ztratila.“
„Kdo je to sakra Priscilla?“
Bzzzt!
„Au, kurva!“ vyjekl jsem, posadil se a začal si třít bolavou ruku.
Bzzzt!
„Rogere, nech toho! Kristepane.“
Na robotově výchovném bodci zasršely poslední elektrické jiskry. S kovovým cvaknutím si ho zatáhl zpátky.
„Pravidlo číslo čtyři: Žádná neslušná slova,“ připomněla mi létající mašina.
„Já to pravidlo znám, Rogere. Proč jsi v mým pokoji? I kdybych ještě chodil do školy, stejně je sobota.“ Několikrát jsem zamrkal, pořád příšerně zmatený, a snažil se vzpomenout si, co mi to robot říkal. Na rukách jsem měl hlínu a mokrou trávu. Když jsem ze sebe stáhl přikrývku, objevil jsem spoustu bláta, jako by mě domů někdo přitáhl skrz bažinu a pak rovnou hodil do postele. „Je sobota, že jo?“
„Vskutku je sobota, Olivere. A abych zodpověděl tvůj nesprávně zformátovaný dotaz, Priscilla je jedna z včelích průzkumnic. Musíme ji získat zpět. Proto jsem zde. Pro tento úkol nejsou dostupné žádné včelí zdroje, jelikož se všechny účastní sklizně nebo procházejí plánovanou údržbou. Znamená to, že vyzvednutí musíš provést ty. Budu tě doprovázet.“
Jedna z včelích dron? Ruka mi po elektrickém šoku brněla a hlava se mi stále motala, nejen zbytkovým alkoholem. Uběhlo hodně času od chvíle, kdy na mě Roger naposledy aplikoval své výchovné metody. Úplně jsem zapomněl, jak příšerně to bolí.
„Nemůžu uvěřit, žes mě praštil.“
„Nabyl jsem dojmu, Olivere, že již nekleješ.“
„Nedělám to, když seš v doslechu. Ještě jsem napůl spal. Furt ještě napůl spím.“ A taky jsem víc jak napůl ožralej.
Zívl jsem a hned toho zalitoval. Měl jsem pocit, jako by mi do huby vlezlo něco chlupatého a chcíplo těsně předtím, než se to dostalo k mandlím. Zoufale jsem se snažil z palice vylovit, co se vlastně včera v noci stalo. Párty. Na Rositině farmě. Pohádal jsem se s Rositou. Kvůli nějaké naprosté hovadině. Řekla mi, že jsme spolu skončili. A byla tam celá dědina. Zavalila mě vlna nevolnosti s příchutí vodky. Všechno mě bolelo. Každou chvíli začnu blít.
„Která je Priscilla?“
„Priscilla je jednotka číslo 418. Dálková průzkumnice číslo tři. Přesuneme se na její poslední známou lokaci na mapě a pokusíme se ji vyzvednout.“
Vytáhl jsem se na nohy a rozmazal přitom po prostěradle další dávku bláta. Ze záhlaví postele spadl malý plastový tyranosaurus. Zarazil jsem se a strčil pozemský artefakt na správné místo mezi ostatní figurky. Promarnil jsem pár sekund opatrným oprašováním sbírky barevných dinosaurů. Pak jsem nejméně deset sekund tupě čučel kolem a hledal boty, než jsem si všiml, že je mám pořád na nohách, byť zamaskované tlustou vrstvou bahna.
Mozek mi konečně aspoň trochu naskočil a pokusil se o složitější myšlenky. „Moment… Priscilla? To s ní chodíš, nebo co? Odkdy maj průzkumnice jména?“
„Vždy měly jména, Olivere. Tvůj dědeček nás pojmenoval všechny, ale po přeprogramování jednotek na agrikulturní účely toto označení vypnul. Tvá sestra včera během své lekce v řídicím centru tento protokol reaktivovala. Hodláš se převléci? Pamatuj na pravidlo číslo devět: Dodržuj důkladnou hygienu. Zdá se, že máš šaty mimořádně špinavé.“
„Musíme se vrátit k číslům. Nedokážu si zapamatovat čtyři sta třicet různejch jmen.“
„Lulu provedla změnu v řídicím centru. Pokud si přeješ tento zásah zvrátit, implementaci předchozího protokolu je nutné aktivovat právě tam. Musím tě však varovat. Tvé sestře se představa lidských jmen pro každou včelku velmi zalíbila. Již se vyptávala, zda je možné, aby na ně ta jména namalovala. Čisté oblečení máš ve skříni.“
„Jestli polezem ven, jen bych si ho zasvinil. Převlíknu se a osprchuju, až se vrátíme. A když už mluvíme o ségře, kde je? Není to podle pravidla číslo osm náhodou její práce?“
„Správně, nicméně Lulu se včera v noci nevrátila domů. Zdá se, že se právě nachází sedm celých dvanáct kilometru severovýchodně odsud. Až se probudí, bezpochyby v obdobném stavu jako ty, má naplánovanou cestu do Spálených Konců v rámci sobotní zásobovací výpravy. Do tmy se nevrátí.“
„Moment, cože? Ona je pořád u Rosity? A jak jsem se dostal domů já?“
Co posledního jsem si to jen pamatoval? Sam a dvojčata se vydali na Serranovic ranč pro další chlast. Ségra s Ariceli a ještě někým zalezly do Rositina skleníku a pustily si nahlas hudbu. Já trčel v hlavním domě s Rositou a stěžoval si, že všichni furt mluví jen o pitomé pozemské politice. Vyštěkla na mě a… a…
„Domů tě dopravily Melissa a Trixie 2,“ oznámil mi Roger. „Byl jsi vyzvednut na Lulinu žádost. Již před jejich příletem na místo jsi byl v bezvědomí a zůstal jsi tak po celou dobu přepravy.“
„Kdo že mě to dopravil domů? Drony?“
„Melissa a Trixie 2 jsou průzkumnice. Proto tě také musely táhnout, místo aby tě nesly.“
„Trixie 2,“ zamumlal jsem. Protáhl jsem si ramena. Odtáhly mě domů? Panebože, jak ožralý jsem byl? Pravda, zdálo se, že mě ruce a ramena bolí. Když jsem si představil, jak mě dva rozviklaní roboti velikosti psa táhnou za sebou, zděsil jsem se. Včelí drony nebyly určené k nošení něčeho tak těžkého jako já, zvlášť ne ty menší, průzkumné. Nemohly letět, ne s mou váhou. Měl jsem setsakra štěstí, že mi někde cestou neomlátily hlavu o šutr. „Jak daleko je ta jednotka? A jak že se to jmenuje? Melissa?“
„Melissa se nabíjí ve stodole. Ztratila se Priscilla.“
Povzdychl jsem si. Ta jména nebudou fungovat. Natáhl jsem se po komunikačním náramku, abych poslal Lulu textovku, a nahmatal jsem holé zápěstí. Komunikátor zmizel. Otevřel jsem pusu a chystal se ze sebe vypustit nějakou sprosťárnu, ale na poslední chvíli jsem se zarazil.
„Fajn. Kde je ta drona? A kde je můj náramek?“
„Priscilla ztratila kontakt s kontrolním centrem před dvěma hodinami a deseti minutami. Nacházela se sedm kilometrů jihozápadně od farmy. Tvůj náramek je právě opravován. Včera večer ses na něj vyzvracel, což je přímé porušení…“
„Já vím, pravidlo číslo dvě. Zachovávej svůj náramek v plný funkčnosti. Jihozápad – takže je někde mezi kopcema?“
„Správně.“ Roger se ve vzduchu otočil, aby mi ukázal malou omlácenou obrazovku na břiše. Popraskaný displej už skoro nefungoval a musel jsem namáhat oči, abych rozeznal, co mi předvádí. Na výškové mapě nízké pahorkatiny čouhající z bažiny blikala jediná tečka.
Zaúpěl jsem. To zabere aspoň pár hodin. „Jestli je u kopců, tak si nemůžu vzít čtyřkolku.“
„Také správně, nicméně čtyřkolku má stejně tvoje sestra. Už jsem ti sbalil nářadí nutné pro opravu. Pokud se nehodláš převléci, počkám, až se vyzvracíš, a poté vyrazíme.“
„Půjdem hned,“ prohlásil jsem a vytáhl se na nohy. Svět kolem se roztočil a můj žaludek se rozhodl, že zahájí agresivní rozcvičku. Co že mi to Rosita včera říkala? Jsi bezcenný, lenivý, špinavý drnohryz, který chcípne sám… „Vybleju se cestou.“


 

ZÁZNAMY RYTMICKÉ MAFIE

 

1. SCÉNA


Popis připravila Lana Lipovská pro společný vyšetřovací výbor Republiky ve věci incidentu na Nové Sonoře.

Toto je přepis scén zobrazovaných v mnoha různých streamech během poslední noci katastrofálního zakončení Operace Skákací hrad. Záznamy jsou součástí nedokončeného dokumentárního pořadu vysílaného Rositou Zapatero, věk 26 let, koloniální farmářkou z planety Nová Sonora. Podle záznamů pochází Zapatero z rodů kolonistů lodí Hibisco a Opuštěná, dvou z patnácti generačních lodí, které původně osídlily Novou Sonoru. Většina kolonistů v následujících videozáznamech je potomky posádek jedné z těchto dvou lodí, pokud není uvedeno jinak. (Viz dodatek č. 5 na konci kompletního hlášení s názvem „15 kolonizačních lodí“.) Video dokumentu je dostupné jako dodatek č. 13 „Noc pátá z pěti“.
Nacházíme se ve stodole. Hubený, tmavovlasý muž hraje na basu. Za ním se nachází několik nástrojů včetně bubnů a zvuková aparatura složená ze zesilovačů a reproduktorů. Na zdi za bubny visí cedule s textem „Rytmická mafie“.
Tento záznam není datován, nicméně důkazy naznačují, že byl pořízen přibližně šest měsíců před incidentem.
Muž se jmenuje Sam Amboya, věk 25 let, koloniální farmář. Potřásá hlavou do rytmu a hraje na basu, která je z překližky a vypadá nedokončeně. Ze židle ho se založenýma rukama pozoruje zrzavá žena. Je to Harriet Riggsová, věk 24 let, kolonistka. Podle záznamů je přímou potomkyní kolonistů z lodě Quinceañera.

Rosita (mimo kameru): Fajn, tak se představte.
Sam: Já jsem Sam a tohle je moje skoromanželka Harriet. Protlačil jsem jednoho cvalíka kolem brankáře, jestli mi rozumíš.
Harriet: Same. Neříkej to takhle.
Sam: A jak jinak to mám říkat?
Harriet: Co já vím. Čekáme dítě. Jednoho dne mu to pustíme a vážně nepotřebuje slyšet, jak se táta chlubí, že něco protlačil kolem brankáře. Navíc jsou to kecy. Vzala jsem si pilulku na rozpuštění antikoncepční zábrany. Žádný brankář neexistoval.

Sam odkládá basu ke zdi. Otáčí se ke kameře a vesele se šklebí.

Sam: Hej, děcko, jestli tohle vidíš, tak ti musím něco říct. Ojel jsem ti mámu.

Harriet s křikem vyskakuje z křesla, zvedá bubenickou paličku a hází ji na smějícího se Sama. Záznam je zastaven okamžik před tím, než Sama zasáhne.

(střih)

Sam sedí na zemi a na čele má malou skvrnu. Harriet je vedle něj, s hlavou složenou na jeho rameni.

Sam: O čem že jsme to měli kecat?

Mimo obraz se ozývá nový hlas. Kamera se otáčí a zabírá stodolu zaplněnou dobíjecími doky pro včelí drony, které jsou v tuto chvíli využívány pouze pro zemědělské činnosti. (Viz dodatek č. 2 „Včelí drony“.) Stojí tam vysoký kolonista s tmavými vlasy jménem Oliver Lewis, stár 25 let. (Viz dodatek <vyškrtnuto>.) V ruce má velký hasák a zdá se, že právě opravuje motor kombajnu.

Oliver: Měli jste mluvit o naší kapele.
Rosita: Ollie, nemluv! Pak tě kamera zkouší zabírat!

Oliver se ušklíbá a zvedá ruce začernalé od oleje.

Oliver: Já nemůžu za to, že mě tvoje kamera miluje.
Sam: Já se na tohle musím zeptat: Kolik prasáckejch filmů jste na tom krámu už natočili? A mohli bysme si ho s Harriet půjčit?
Rosita (k Oliverovi, se smíchem): Hele, nech nás, ať to natočíme. Říkals, že na to můžeme použít tvou stodolu. Tohle osvětlení už dlouho nevydrží.
Oliver: Stejně musím jít zkontrolovat ségru na severním poli. Uvidíme se v noci, krásko.
Rosita: Už se těším.

Oliver, stále se vesele šklebící, odhazuje hasák, který hlasitě zařinčí. Otírá si ruce o kalhoty a vychází ven.

Harriet (k Samovi, jak se kamera vrací zpátky k páru): Proč ty mi nikdy neříkáš krásko?
Sam: Protože už víš, co si o tobě myslím, kotě.

Objímá Harriet kolem ramen. Ta si pohrdavě odfrkává, ale tulí se k němu.

Rosita (s povzdechem): Tak nám řekni něco víc o kapele.

Sam viditelně ožívá.

Sam: Říkáme si Rytmická mafie. Ollie bubny, naši kámoši Tito a Axel kytary a já basa. A taky jsem teď v podstatě zpěvák, protože se na nás Ollieho ségra Lulu vykašlala, ale nejsem zatím moc dobrej. Hledáme novýho. Zpěváka nebo zpěvačku. Cvičíme jednou tejdně, když to stíháme. Ale během sklizně je fakt těžký najít si čas, abysme se sešli. A někdy se sejdem, ale nakonec necvičíme, jen kecáme a chlastáme.
Harriet: Jen někdy?
Rosita: Tak proč to pořád děláte? Ptala jsem se Olivera a ten tvrdí, že ho cvičení s kapelou prostě baví. Axel mi vysvětloval, že pro Tita je to ta nejlepší věc na světě. Chápu, že si to užíváte, ale nikdo z vás mi nedokáže vysvětlit proč. Co ty? Říkáš, že nejsi moc dobrý. Nikdy jste veřejně nehráli. A i kdybyste uspořádali koncert, nežije tady tolik lidí, aby to mělo smysl. Dali jste online jednu písničku, ale koukla jsem se a má míň než stovku stažení.

Sam se natahuje a líbá Harriet na čelo. Ta se k němu tulí ještě víc. Sam se naklání ke kameře.

Sam: Nechápej mě špatně. Miluju Harriet a miluju to, že s ní budu mít děcko. Děláme všechno, co se od nás očekává, a já toho nikdy litovat nebudu. Naši prapraprarodiče všichni umřeli na palubě lodi, jen abysme my dostali svý vlastní místo, svou vlastní planetu. Ale to má bejt všechno? Kdybysme měli dělat jen tohle, jak se pak lišíme od normálních zvířat? Všimla sis, jak smutný jsou staří lidi kolem? Podívala ses někdy do očí paní Xalosové? Nebo na pana a paní Gonzalesovy? Mám je rád, ale co mají? Copak nevidíš, jak jsou prázdní? Jako zombie.

Kamera zabírá detail Samova obličeje.

Sam: Ne, nejsme dobří. Nikdy nebudem slavní hudebníci. Ale to je fuk. Když jsem se svýma nejlepšíma kámošema a hrajeme hezky od srdíčka, jak to jen dokážeme, nepřemýšlím o farmě ani biologickým pudu, kterej mi přikazuje mít děti, ani o čemkoli jiným. Existuje jen muzika. Jo, jednou bych chtěl mít pořádnou show. Chci koncert, i kdyby to mělo bejt jen pro kouzelný slepice pana Yaneze. Protože nic jinýho tady nemáme. Ale je to aspoň něco, co nás odlišuje od zvířat. Radost, veselí, život, ve kterým je víc než jen množení se. A když nemůžem mít něco takovýho, jakej má pak život smysl?

 

Mohlo by se vám líbit

Blog

5 faktů o Elrikovi: Bouřavě

5 faktů o Elrikovi: Bouřavě

Po beznadějně vyprodaném Elrikovi z Melniboné vychází nový Elrik: Bouřava obsahující další čtyři knihy ze života prokletého bělovlasého válečníka přezdívaného Bílý vlk. Knihu jsme připravili opět ve dvou provedeních, a to ve sběratelské a de luxe edici. Pojďme se podívat, co se od vydání předchozího svazku změnilo.
Zveme vás na BOOK LAUNCH Skleněné lebky!

Zveme vás na BOOK LAUNCH Skleněné lebky!

S potěšením vás zveme na BOOK LAUNCH Skleněné lebky od Ladislava Loukoty. Nadupaná akční sci-fi z futuristické Prahy, kde je možné kromě peněženky nebo auta ukrást i něco přímo z lidské hlavy. Přijďte s námi přivítat knižní novinku, která vám pořádně rozproudí krev v žilách!
Na stopě zmizelého chlapce. Hodinový detektiv nabízí detektivku s humorem

Na stopě zmizelého chlapce. Hodinový detektiv nabízí detektivku s humorem

Služby hodinového manžela jste možná již někdy využili, a tak tušíte, jak taková práce vypadá. Ale jak pracuje hodinový detektiv? To zjistíte v románovém debutu Lukáše Vlasáka s názvem právě Hodinový detektiv.