Proč Zdeněk Schreil vsadil na špiony místo klasických hrdinů?

Tvoje cesta k napsání románu Ostří temnoty byla dlouhá a trnitá. Co rozhodlo, ŽE ses do něj nakonec pustil?

Psát jsem se rozhodl díky četbě. Už mi nestačilo knihy jen číst, chtěl jsem vymýšlet vlastní příběhy. Po vítězství v soutěži O nejlepší fantasy mě ještě pan Egon Čierny a následně Tomáš Němec povzbuzovali, že kdybych někdy něco napsal, rádi si to přečtou. Rozhodl jsem se tehdy vytáhnout ze šuplíku koncept jedné povídky a rozepsat ji do plnohodnotného románu. Přesto mi i kvůli různým životním okolnostem trvalo dlouhá léta, než jsem román dotáhl do podoby, ve které jsem se jej nakonec odhodlal Mystery Pressu nabídnout.
 

Román kombinuje akční fantasy s prvky špionážního thrilleru. Proč sis pro svou první knihu vybral právě kombinaci těchto dvou žánrů?

Chtěl jsem napsat něco, co bych si sám rád přečetl. Oba tyto žánry jsou moje oblíbené. Žánr fantasy mě uchvátil především akcí a tajemnem, výlety do dávných, bájných světů, kde bylo vždy co objevovat. Ve špionážních románech jsem zase objevil zcela jiný druh napětí – z odhalení, z toho, že se pečlivě plánovaná operace nezdaří, strach a paranoia špionů operujících v týlu nepřítele, kde jsou zcela sami, odkázáni jen na sebe. Hrdinové se tu ocitají v situacích, kdy stačí sebemenší chyba, která je může stát život. Četl jsem pár fantasy knih, kde špionážní služby hrály větší nebo menší roli, nikdy v nich však vyzvědači nevystupovali v hlavní roli, a ještě méně na straně těch hodných. Napadlo mě, že fantasy román s hlavním hrdinou vyzvědačem by mohl být zajímavý. I když je špionážně-detektivní prvek v knize výrazný a důležitý, pořád jde v první řadě o fantasy román s mágy, netvory a bytostmi starými jako svět sám. V tom jsem chtěl zachovat to, co mě na fantasy žánru uchvátilo – ten prvek tajemna a neznáma, nejistoty, jakému nebezpečí budou hrdinové čelit.
 

Jaké jsou tvé spisovatelské vzory a nakolik tě ovlivnily?

V první řadě určitě Robert Ervin Howard a jeho nejen conanovské příběhy. Dokázal ve svých příbězích navodit silnou atmosféru tajemna, vědomí, že svět je mnohem starší, než si myslíme. Navíc jsem na Howardových hrdinech oceňoval, že se všem hrůzám postavili se zbraní v ruce, místo aby se krčili hrůzou. Pak bych určitě zmínil mistra dialogů a výrazných charakterů Andrzeje Sapkowského. Jeho Zaklínač byl spolu s Conanem mým prvním průvodcem po světech fantazie. Když už je řeč o dialozích, tak musím zmínit Eda McBaina. Z moderních autorů je to určitě Joe Abercrombie, který je podle mě mistr grimdark fantasy, tedy žánru, ve kterém jsem se chtěl napsat knihu i já. Z českých a slovenských autorů to jsou určitě Miroslav Žamboch a Juraj Červenák, u kterých jsem vždy obdivoval lehkost, s jakou píšou své příběhy. V tomhle ohledu jsem i fanda Stephena Kinga, který dokáže napsat spoustu stránek v podstatě „o ničem“ a přesto hltám každé písmenko. Ze stránek jeho příběhů přímo čiší radost ze psaní. Pokud jde o špionážní žánr, tak jsou to určitě dva klasikové, Frederick Forsyth a John le Carré. Mohl bych takhle vyjmenovat ještě deset dalších autorů a stejně by nebyl výčet kompletní. Jsem bibliofil, který knihy rád čte a taky si o nich rád povídá, takže tady radši odpověď se skřípěním zubů ukončuji a smířím se s tím, že z mého pohledu otázka nebyla kompletně zodpovězena.
 

Souboj dvou mocných říší vzdáleně připomíná Řím a Persii. Proč sis jako dějinnou inspiraci vzal právě toto historické období, pro fantasy ne úplně typické?

V zásadě ze dvou důvodů. Jeden je už trochu obsažen v otázce – tohle období je ve fantastice poměrně málo využité. Většina fantasy z imaginárních světů vychází hlavně z pseudostředověkého prostředí, tudíž jsem si říkal, že by to mohlo být pro čtenáře atraktivní. A druhý důvod – jak už jsem říkal, chtěl jsem napsat něco, co bych si sám rád přečetl, a starověký Řím mě fascinoval už od školy. Uznávám, že to byl tvrdý svět plný intrik, vražd a zhýralosti, ale zároveň nelze neobdivovat římské válečné umění, stavitelství nebo lékařství. I když veřejnou toaletu bych ve starém Římě používat nechtěl. Pořád jde ale o inspiraci, neměl jsem ani zdaleka ambici napsat historickou fantasy.
 

Jak si vlastně vedly výzvědné služby v době starověkého Říma?

To je právě trochu ironie, prakticky si nevedly téměř nijak. Římané výzvědnou nebo špionážní službu jako takovou minimálně v období republiky neměli vůbec. Dávali spíše přednost uplácení a získávání spojenců mezi jinými národy, které pro ně určitou výzvědnou činnost vykonávaly. V tomhle ohledu hrálo velkou roli to, že Římané v tomto období byli opravdu věrnými spojenci. Nedostatky ve zpravodajství doháněli brilantní diplomacií a válečným uměním. V tomhle bylo oproti Římu třeba takové Kartágo o velký kus napřed. Zpravodajství začali více využívat v období císařství, hodně se u toho inspirovali u východních říší. Oproti tomu Persie, která mi byla inspirací pro Churdar, hlavního mocenského rivala Émarského impéria, pro nějž pracuje hlavní hrdina románu, tajnou službu měla. I když ji používala především proto, aby udržela pořádek v jednotlivých částech své ohromné říše. Řada motivů výzvědných služeb, které v románu mám, jsou inspirovány spíše Byzantskou říší. Výzvědné křídlo, tajná služba Émarského impéria, je kompletně vymyšlené.

Ostří temnoty vypráví uzavřený příběh. Proč ses rozhodl psát samostatný román zrovna v žánru, který upřednostňuje dlouhé ságy?

I když mám rád fantasy ságy, jako čtenář přece jen preferuji spíše uzavřené příběhy, jako psal například David Gemmell. Příběh, který jsem chtěl vyprávět, byl od začátku koncipovaný jako samostatný román. Neměl jsem v hlavě materiál na několikadílnou ságu. Navíc Ostří temnoty je v podstatě mix fantasy s detektivně-špionážním románem, tedy s žánry, ve kterých převládají spíše uzavřené příběhy nebo série samostatných románů propojených například stejným hrdinou. Takže jsem spojil své milované literární žánry, zasadil jejich mix do svého oblíbeného historického období a místo obvyklejší ságy napsal samostatný uzavřený román.
 

Plánuješ další knihy se stejnými hrdiny a v tomtéž světě?

Určitě se chci do tohoto světa a k jeho hrdinům vrátit. Věřím, že je v něm stále co objevovat. Také hlavní hrdina Alva Vorenus, navzdory všemu, čím si dosud prošel, je stále na začátku své životní cesty. Mám vymyšleny zápletky příběhů, ve kterých navážu na některé motivy z Ostří temnoty. Opět půjde spíše o uzavřené příběhy s Vorenem v hlavní roli, pro něhož mám připraveny další životní výzvy. Jak on sám říká, v jeho řemesle je pořád co dělat.
 

Politické intriky, dezinformace, zrady i vraždy. I přes všechnu tu temnou magii a démony – má tvůj svět něco společného s tím naším?

Určitě. Kromě té inspirace skutečnými civilizacemi, o nichž už byla řeč, se náš současný svět intrikami, nepravdivými zprávami a dezinformacemi jen hemží. V době sociálních sítí se falešné zprávy šíří rychleji než kdy dřív, a i díky stále se zdokonalující AI je čím dál těžší rozeznat realitu od fikce. Ale klam a dezinformace nejsou záležitostí jen současné doby. Ve válčení a špionáži se používaly prakticky odjakživa. Vždy šlo o to zmást nepřítele. V Ostří temnoty hlavní hrdina na jednom místě prohlásí, že lež se šíří rychle a těžko se pak vyvrací, protože se vždy najde někdo, kdo jí bude chtít uvěřit. To si myslím platí nyní a platilo to vždy.