Šerosvit v duši | e-kniha

Lena

Toho rána se mi zase jednou nepovedl chleba.
Střída byla sražená. Asi jsem ho nechala překynout, protože Lojza, kvásek, který jsem si dlouhodobě piplala ve sklenici, překypoval silou a určitě za nic nemohl. Holt není každý den posvícení. Na topinky bude dobrý.
Rychle jsem zamáčkla mravence, který si to štrádoval po lince, jako by se nechumelilo, a rozhlédla se po kuchyni v našem bytě odděleném od zbytku penzionu obligátní cedulkou s nápisem PRIVATE.
Chtěla jsem udělat ještě něco?
V topeništi zelených kachlových kamen to příjemně praskalo a v místnosti bylo teplo, útulno a uklizeno. Kamna nechal Diviš postavit během léta. Já jsem na nich oceňovala vyhřívané ležení, kde jsem hodlala hibernovat od podzimu do jara. On oceňoval praktickou kombinaci se sporákem, který nám mohl přijít vhod v případě výpadku proudu. Každý jsme zkrátka měli své priority.
Z konvice s cibulákovým vzorem, stojící uprostřed jídelního stolu s běhounem v podzimních barvách, se linula vůně bylinkového čaje, jemuž dnes vévodily tóny mateřídoušky, a na utěrkou zakrytém tácu ležel zbytek hruškového koláče. Vzduch voněl dřevem a sušenými bylinami, zavřenými ve velkých porcelánových dózách jako duše utopenců ve Sveborových hrnečcích. Při svém počtu nemilosrdně okupovaly všechny police a horní části kuchyňských skříněk, jen starožitný příborník zůstal ušetřený, protože na něm jsem si vytvořila cosi, čemu jsem v duchu říkala domácí oltář. Ne že bych tam měla lebky, rituální dýky a lektvary, nic takového. Místo nich stály na háčkované dečce obrázek babi, tlustá bílá svíčka a čtyři dřevěné sošky, které mi Diviš na přání vyřezal. Když mi jejich zhotovení nabídl, neměla jsem ani tušení, jak mistrovsky vyvedené budou. Sice jsem věděla, že se kdysi dávno za života vyučil řezbářem, ale jak zlaté měl ruce, to jsem netušila.
Jedna soška znázorňovala Matičku Ladu, další Mokoši a Velese a pak tu byl potkan v životní velikosti. Znala jsem přesně hladkou strukturu jeho tělíčka od toho, jak často jsem si ho chodila pohladit.
Před soškami ležel talíř na obětiny, tentokrát to byly vlašáky ze stromu u garáže a kousek koláče.
Společnost mi právě v té chvíli dělal jen domovník. V podobě černého kocoura seděl na okenním parapetu, jako by strážil kuchyni před mrazivým, mlžným úsvitem, jenž se rýsoval tam venku, a uvolněně pohupoval huňatým ocasem.
Trvalo měsíce, než uznal Diviše za svého pána, a i dnes stále projevoval větší úctu mně, ačkoliv jsem nebyla Valentová. Přesto se dalo na první pohled poznat, že je spokojený. Vypadal… blahobytně. Když se producíroval mezi hosty penzionu, jen jsem čekala, kdy nám někdo doporučí, abychom mu nasadili dietu. Ani Ličichar nebyl takhle vypasený.
Přišla jsem k němu a podrbala ho mezi ušima. Z okna se mi otevíral výhled na moje bylinkové záhony, touto dobou už poznamenané mrazivými rány, a na starou zeď zarostlou břečťanem, za níž se ukrývaly zbytky původní zeleninové zahrádky. Ta jako jediná zatím zůstávala nedotčená revitalizací domova rodu Valentů, kterou zahájil Lukáš a my na ni navázali. Do té bujné a nespoutané divočiny za zdí se mi ale z nějakého důvodu zasahovat nechtělo. Možná jsem ji ochraňovala jako relikt naší minulosti. Suvenýr, připomínající svět, do nějž jsme kdysi patřili.
Kolem pasu se mi objevily paže a já nadskočila.
„Diviši!“ vydechla jsem. „Chodíš jak duch.“
Tiše se zasmál. Byl studený a voněl podzimním lesem. Nemusela jsem se vyptávat, kde byl. Většinu dní vstával před úsvitem a toulal se po okolí, než se s počínajícím ranním shonem vrhl zpět do svých každodenních povinností smrtelného majitele penzionu.
„Dobré ráno,“ zamumlal a schválně mi zabořil ledový nos do kůže pod vlasy, aby se mohl bavit tím, jak jsem vypískla.
Otočila jsem se k němu čelem a políbila ho. Ještě stále se mi při doteku jeho rtů podlamovala kolena. Doufala jsem, že to nikdy nepřejde.
Domovník se na parapetu protáhl, prohnul hřbet a seskočil na podlahu, jako by nám dával najevo, že nepotřebuje být svědkem našich projevů náklonnosti.
Ovšem jestli náhodou neuvádíme našeho vrchního domácího démona do rozpaků, mě vůbec nezajímalo. Byli jsme spolu a byli jsme živí. Kdo by kdy věřil, že se to vážně stane? Mně to i po více než roce od našeho návratu z Navu občas připadalo jako sen a jedna moje část se bála, že se jednoho dne probudím přikurtovaná k nemocniční posteli a bude po všem – protože tenhle úžasný život přece nemohl být můj.
Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti a kývla k plastové dóze u dřezu.
„Martin to přinesl na mravence. Jsou to nějaký růžový kuličky, který si prý nanosí do hnízda a tam je to všechny pozabíjí.“ Zaváhala jsem. „Nepřijde ti to hrozně drastický? Vždyť je to vlastně chemická zbraň.“
Diviš nechápavě svraštil obočí. S mravenci jsme v kuchyni válčili už několik týdnů a já byla navzdory lásce k přírodě odhodlaná zvítězit a své teritorium ubránit. Nejradši bych pochopitelně volila diplomatickou cestu, ale ty mrchy si nedaly říct a já si nebyla jistá, jestli už jsem připravená sáhnout ke zbraním hromadného ničení.
„Připadám si jako masový vrah,“ dodala jsem a on s vážným výrazem pokýval hlavou.
„Hm. Zatímco když je rozmačkáváš po jednom, jsi jenom sériový vrah.“
Zašklebila jsem se a radši mu nabídla čaj.
Posadili jsme se ke stolu. Jemu jsem podala plný hrnek, přilila jsem do svého, v němž zatím zbytek čaje vystydl, a potom jsem usoudila, že bych mohla plechu ještě trochu ulevit od váhy koláče. S blížící se zimou jsem byla permanentně hladová.
Mlčeli jsme. Diviš zadumaně hleděl před sebe a ohříval si ruce o hrnek. Ze začátku mě tyhle chvíle dlouhého ticha znervózňovaly. Říkala jsem si, co všechno se mu asi honí hlavou a jestlipak se něco z toho týká mě. Tušila jsem, že pro něj byl návrat do světa lidí těžší, než dával najevo. Po tom, jak žil dřív, mu náš život musel připadat velmi obyčejný, a i když se viditelně snažil, aby to fungovalo, sama jsem věděla, že udělat za minulostí tlustou čáru není tak jednoduché, jak by si člověk občas přál.
Když si tehdy změnil na matrice jméno, trvalo dlouho, než mu lidé definitivně přestali říkat Lukáši. Dnes už byli zvyklí. Někdy jsem si říkala, jak hrozně je to vůči Lukášovi nefér. Když člověk umře, zůstane po něm na světě otisk – vzpomínky blízkých, jméno v úředních dokumentech, fotky z rodinných oslav a přátelských setkání nebo i něco tak obyčejného jako komentáře na sociálních sítích. Jenže tohle všechno dnes náleželo Divišovi. Stalo se to jeho historií, a ať chtěl, nebo nechtěl, jen svou existencí tu Lukášovu vytěsňoval.
Určitě z toho měl rozpolcené pocity a já to chápala. Řada jiných věcí pro mě však zůstávala záhadou. Nemluvili jsme o nich. Cílem bylo začít znovu, a tak jsme si slíbili, že se k minulosti nebudeme vracet a já se nebudu na nic z jeho předchozího života ani neživota vyptávat. Nemoj ani Dušemor už neexistovali. Zůstal jen Diviš Valenta.
Nakonec jsem si na ty dlouhé chvíle přemýšlení a zírání do prázdna zvykla a naučila se je brát jako součást jeho osobnosti. On nakonec taky moji divnost respektoval, tak bylo fér, abych mu oplácela stejnou mincí.
Ale přesto jsem se teď neovládla a po chvíli bezostyšného zírání na tvář, která mu dnes patřila, jsem mu jemně prohrábla světle hnědé vlasy. Už je měl o hezký kus delší, než jak je nosíval Lukáš. Padaly mu do očí a neposlušně se kroutily na všechny strany. Bavilo mě mu je upravovat.
Bylo vidět, že ho to gesto z čehosi vytrhlo. Ať už se toulal kdekoliv, jeho pohled ostražitě přeskočil ke mně, a vzápětí změkl – zřejmě když zjistil, že vedle něj nesedí nějaký temnonavský démon, který se mu chystá sežrat duši, ale jen já.
Vzal moji ruku do své a políbil mě na prsty.
„Co máš dnes v plánu?“ zeptal se. „Půjdeš za divoženkami?“
Přikývla jsem.
„Máme ještě dost práce a čas, kdy se Práh uloží ke spánku, se blíží, takže to vidím na celý odpoledne. Co ty? Pokračování rekonstrukce?“
Aktuálně probíhaly práce na bývalém chlévě, který se měl změnit na konferenční místnost. Obdivovala jsem Divišův zápal pro Lukášovu vizi – i když jsem ho zároveň občas podezírala, že se snaží pracovat šestnáct a více hodin denně, aby mu nezbývalo tolik času na přemýšlení.
„Tom má přijít v devět,“ odpověděl. „Sice doteď nechápe, jak je možné, že jeho synovec už nemá obě ruce levé, ale aspoň už na mě nevrhá nejisté pohledy, kdykoliv vezmu do ruky kladivo.“
Pobaveně jsem si odfrkla. Ano, změna Lukášovy osobnosti a dramatické rozšíření jeho znalostí a dovedností leckomu zamotaly hlavu.
Zašilhala jsem po koláči a snažila se v duchu sama sebe přesvědčit, že čtvrtý kousek nepotřebuju, když Diviš prohlásil: „Jen si ho vezmi, přece nechceš, aby se zkazil.“
„Spíš se mi zdá, že kazíš ty mě,“ namítla jsem v hraném rozhořčení. „Uvědomuješ si, že se snažím mít pevnou vůli?“
„Spokojený žaludek je víc než pevná vůle,“ odpověděl s úsměvem. „Věř mi.“
S jeho slovy se moje vůle definitivně roztekla jako kostka ledu na poledním slunci a já se vrhla na další kousek.
Tohle mě bavilo.
Tahle naše obyčejná rána, snadná každodennost a běžné starosti, které člověku nekradly spánek. Po tom, co jsme měli za sebou, jsem nestála o žádná další dramata, boje se zlem a – v lepším případě – velkolepá vítězství. Milovala jsem náš prostý život a byla vděčná za každý den. Člověk přece nemusí být mocný pán nebo hrdina. Stačí, když je živý a spokojený.

***

Diviš

Jak žít život, který nikdy neměl být váš?
Slyšel jsem příběhy lidí, kteří dostali cizí ledvinu, nebo dokonce srdce, a ptali se sami sebe: jsem stále tím, kým jsem býval? Je to ještě mé tělo, nebo jedna jeho část bude navždy cizí? A pokud je část mého těla cizí, co to znamená pro mou duši?
Jestliže si tyto otázky kladli lidé s transplantovanou ledvinou, co jsem měl dělat já, který jsem dnes kráčel po zemi patřící po generace rodu Valentů, v těle, do něhož jsem se nenarodil?
Existoval-li precedent, jak se vyrovnat se situací, jako byla ta má, já ho neznal.
A přece jsem si na svou novou existenci začal zvykat. Na tu tvář, jež mi hleděla vstříc ze zrcadla. Na hlas, který vycházel z mých úst. Na tělo… zdravé a silné, ale ne moje. Bylo to jako nosit cizí šaty a nemoci je svléknout. Ale to mě nesmělo zastavit. Musel jsem si vystačit s tím, co mám, a z věcí, jež mi nepatřily, vybudovat život, který bude můj.
Náš.
Jenže co to vůbec znamenalo náš život? Sdílení nepatřilo k mým dovednostem. Tolik jsem si zvykl na samotu, že jsem už dávno nevěděl, jak být s někým. Ale tuhle šanci jsme si vybojovali a já ji nehodlal promarnit.
Můj otec říkával: šťastná žena, šťastný domov. A já jsem opravdu potřeboval udělat Lenu šťastnou. Jestliže Irma byla mojí Kotvou na Prahu, Lena jí byla ve světě živých. Nechtěl jsem, aby věděla o mých potížích, a ačkoliv jsem je před ní nedokázal utajit docela, o jejich rozsahu neměla tušení.
První měsíce po návratu do života jsem bojoval s únavou. Ne fyzickou – mé tělo bylo plné energie –, ale psychickou, mentální. Jako by pro moji mysl najednou byla váha mě samotného až příliš velká. Chyběla mi chuť dýchat, spát, existovat… Mé lidské já hořce nenávidělo toho, kým jsem v neživotě býval, a mé volby mě pronásledovaly. Jediný způsob, jak setřást tíhu svědomí, byl předstírat, že jsem dnes někdo jiný. Pohřbít minulost a tvářit se, že vlastně ani není moje. Lukášova tvář mi v tomto úsilí pomáhala. Bylo snazší tomu uvěřit, když jsem se nemusel sám sobě dívat do očí a když tu byla jiná osobní historie, na kterou jsem mohl navázat.
Hrál jsem tuto roli den co den a doufal, že se jednou ta obrovská lež, v níž žijeme, stane pravdou.
Když jsem tehdy na Bujanu zjistil, že zřejmě nebudu mít jinou možnost, než se vrátit do světa lidí v Lukášově těle, nepochyboval jsem, že budu jeho život nenávidět. Měli jsme pramálo společného, což se projevovalo snad ve všem od jeho záliby v tričkách s obrázky a nápisy až po volbu povolání webmastera. Trička jsem vyházel kromě těch pár jednobarevných a podobný osud čekal i zbytek Lukášova šatníku. Nepotřeboval jsem nic speciálního, ale ve většině jeho věcí bych se styděl jít zahradou ke kompostu a zpátky. Aniž bych chtěl sklouzávat k oblíbenému klišé, zdálo se mi, že dnešním mladým naprosto chybí vkus.
Co se tvorby webů týkalo, tam to bylo složitější. Lukáš v tom žel bohu poměrně vynikal a příjem z této činnosti byl nejen značný, ale rovněž vítaný – aspoň dokud byl penzion stále v plenkách.
Penzion u Nemojského močálu.
Co Lukáše vůbec vedlo k tomu pojmenovat ho právě takhle? Působilo to téměř ironicky.
Nicméně právě za existenci penzionu jsem byl neskonale vděčný. Starat se o blaho hostů, vytvářet plány pro zvyšování prosperity a řídit hrstku zaměstnanců, bylo přesně tím, co jsem potřeboval – něco povědomého a naplňujícího v tomhle novém, chaotickém světě.
Toho rána, než Lena spořádala další kousek koláče, jsem přemýšlel nad investicí do tepelného čerpadla a v duchu kalkuloval návratnost, pokud by se nám od příštího roku dařilo udržet naplněnost penzionu v průměru nad devadesáti procenty. Vypadalo to slibně…
Z počtů mě vytrhlo, když se Lena zvedla od stolu a kousek koláče odnesla k oltáři a položila na obětní talířek k sošce Ličichara. Potom prsty přejela po jeho dřevěném tělíčku a se zarudlýma očima se rychle otočila, aby uklidila použité nádobí do myčky.
I já pro něj truchlil. Nikdy jsem Leně neřekl, že se mnou byl téměř od samého počátku, dokud jsem mu nesvěřil do péče ji. I když měl jen malou moc, představa, že se o ni staral, když já byl příliš daleko, mě uklidňovala. Nikdo ho nemohl nahradit. Ani domovník, ačkoliv se o to snažil.
Mé vztahy s naším panem domácím byly stále napjaté. Tušil jsem, že respekt ke mně pouze předstírá, a nedokázal jsem mu věřit. Ale oba jsme věděli, že je tu něco důležitějšího než naše osobní spory. On potřeboval pána, já potřeboval bezpečný a harmonický domov pro Lenu. A proto jsme se snažili najít společnou řeč.
Po snídani jsme šli na recepci, kde se zrovna loučil starší manželský pár z Mnichova, který u nás strávil týden. Pokud to šlo, vždycky jsem s hosty prohodil pár slov během pobytu i na jeho konci.
„Věřím, že bylo vše k vaší spokojenosti,“ řekl jsem německy, když vraceli klíče od pokoje.
Štíhlá dáma v červeném kabátu se usmála a ujistila mě, že vše bylo v nejlepším pořádku a určitě se k nám brzy opět vrátí. Její muž přizvukoval.
„To mě velice těší, rádi vás uvidíme,“ dopověděl jsem. „Až si budete příště dělat rezervaci, řekněte si o zvýhodněný balíček pro věrné zákazníky. Budete tam mít vstup do wellness zóny zdarma.“
Poděkovali a já je doprovodil k autu.
Když jsem se vrátil zpátky dovnitř, naše recepční Týnka s úsměvem kroutila hlavou, zatímco v náruči pohupovala pětiměsíční dcerku, která se jí natahovala po brýlích.
„Pořád nechápu, jak ses tak rychle naučil německy,“ řekla a téměř mimoděk chytila dítě za nenechavou ručku. „Když jsem tehdy přišla na přijímací pohovor, tvrdil jsi, že moje němčina je velké plus, protože ty umíš tak guten Tag. Přitom teď bych hádala, že jsi rodilý mluvčí.“
Vyměnil jsem si pohled s Lenou, která se za Týnčinými zády kousla do rtu, jako by jí ta situace přišla humorná. Já jsem jen s rádoby tajemným úsměvem pokrčil rameny, protože mě popravdě žádné dostatečně věrohodné vysvětlení nenapadalo a těžko jsem mohl přiznat, že pamatuji doby, kdy mnoho lidí věřilo, že český jazyk ve stínu němčiny zanikne docela.
Týnka se naštěstí dál nevyptávala, protože v tu chvíli si všimla, že jí dcerka ožužlává tkaničku od mikiny.
Pojmenovali ji Aneta a Týnce jako by z oka vypadla.
Snažil jsem se o ní nepřemýšlet jako o Havranici a své někdejší dceři, protože by to nic dobrého nepřineslo. Občas jsem se přistihl, jak sleduji láskyplné chování jejích rodičů s hořskosladkým zadostiučiněním. Dostala to, co si zasloužila a co jsme jí já s Irmou dát nedokázali. Už tehdy před čtrnácti měsíci jsem viděl Lenino rozhodnutí věnovat semínko právě Týnce a Martinovi jako moudré, ale i přesto mě občas popíchla žárlivost, že oni stejně jako tolik jiných mají to, co já nikdy neměl – a o co jsem dávno ztratil právo žádat. Rodinu.
Zrovna v tom okamžiku se otevřely dveře a dovnitř vběhl velký vlčák. Byl z většiny černý, až na několik šedých chlupů prozrazujících jeho věk a čerstvé nánosy hnědého bahna na nohách a břiše, které pro změnu prozrazovaly nepřílišnou ohleduplnost jeho majitele.
„Tome!“ zvolala Týnka a zamračila se na vysokého vousáče, který prošel dveřmi za psem. „Ty si snad ze mě děláš legraci!“
Vlčák mezitím radostně pozdravil všechny přítomné, a než byl hotov, označil nás i okolní nábytek blátivými šmouhami. Lena duchapřítomně čapla psa za obojek, než mohl pokračovat kamkoliv dál.
„No jo, venku je trochu mokro,“ zamumlal Tom rozpačitě a poplácal se po stehně, aby k sobě psa přivolal.
„To vidím, že je mokro,“ odsekla jindy milá Týnka. „Dostaneš kýbl a hadr a pěkně to po Hubertovi očistíš! Nebudu kvůli tobě podruhé během jediného rána uklízet celou recepci. A příště ho laskavě otři, než vlezete dovnitř.“
Tom kajícně pokýval hlavou a Týnka s Anetkou v náruči nasupeně odkráčela pro kýbl.
„Omlouvám se,“ pokrčil Tom rameny a přeskočil zahanbeným pohledem mezi mnou a Lenou.
Poplácal jsem ho po mohutné paži.
„Nedělej si s tím starosti.“
Tom byl Lukášův prastrýc a žil v domku pár kilometrů od penzionu. S Lukášem si nikdy nebyli blízcí, a i já chvíli váhal, jestli ho pustit do svého života. Nakonec jsem to udělal a objevil v tom podivínovi člověka s měkkým srdcem a neustálou potřebou být užitečný, která podle mého názoru pramenila z hluboké osamělosti. Nabídl jsem mu práci a on vděčně přijal. Od té doby k nám jezdil téměř každý den a pomáhal, s čímkoliv bylo potřeba. Se senosečí, revitalizací sadu, opravou mostu nebo s rekonstrukcí starých hospodářských budov, která probíhala právě teď.
„Vidím, že o zábavu máte postaráno,“ pronesla Lena, „tak já radši už půjdu, než taky vyfasuju nějakou práci.“
Otočila se k odchodu, ale já ji chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. Objal jsem ji a spojil ruce za jejími zády.
„Buď tam venku opatrná,“ řekl jsem tiše.
Překvapeně zvedla obočí. Na rtech jí hrál lehkovážný úsměv.
„Slibuju, že nebudu tancovat s vílama ani se koupat v jezeře.“ Zamyslela se. „Na to už je stejně dost velká zima.“
Chtěl jsem jí připomenout, že kolem mohou číhat i nebezpečnější tvorové než naši přátelé, protože jeden nikdy neví, kdo se sem zrovna jako na potvoru zatoulá, nakonec jsem to však neudělal, abych zbytečně nemaloval ďasa na zeď.
„A žádné hulákání na lesy,“ zdůraznil jsem na oko vážně.
„Na mou duši, na psí uši,“ přikývla a políbila mě tak cituplně, jak si jen před Tomem troufla.