Stínový systém a jiné povídky | e-kniha

VLADIMÍR ZLÝ
KAMION TICHA ANEB NIKDO SI NEVŠÍMÁ TĚCH, KDO MIZÍ POTICHU

Jindra Hojer doháněl spánkový deficit, když ho probudilo zabušení na dveře kabiny tahače. Mělký spánek ukončily tři hlasité, dunivé rány.
„Hej! Máš naloženo! Odjezd!“ hulákal na něj vedoucí nakládky pod zavřeným okénkem na řidičově straně. Jak stál u vysoké kabiny, nebylo ho vidět, zato slyšet ho museli i chlapi na opačném konci řady kamionů umně nacouvaných k rampám haly.
Vyhoupl se do sedu, protáhl, dlouze zívl a slezl mezi sedadla. Podíval se na digitální hodiny nad čelním sklem – promítacím plátnem skýtajícím pohled na neopakovatelné záběry.
Pootevřel dveře a převzal dokumentaci k převáženému nákladu.
„Dneska vezeš dvacet osm palet,“ shrnul vedoucí nakládky. „Jeď už. Další auto čeká.“
Na cestu vyrazil se čtyřicetiminutovým zpožděním. Jako každý jiný den i dnes ho čekala obvyklá trasa. Dvě stě kilometrů tam, dvě stě kilometrů zpátky. Jezdil ji už dvacet let. Díky tomu znal nazpaměť každý patník u silnice, každou dopravní značku, každou obec, kterou projížděl, a stejně tak i všechny záludnosti číhající na nepozorné řidiče. A ani po těch dvaceti letech ho to nepřestávalo bavit.
Předtím jezdil u společnosti zajišťující mezinárodní kamionovou přepravu. Poznal spoustu zemí, jejich obyvatele a rozličné kultury, což mu zajišťovalo nebývalý všeobecný rozhled. V hospodě často poslouchal vzrušené diskuse ostatních hostů, přesvědčených, že nikde jinde se lidi nemají tak blbě jako v tomhle pupku světa. Jó, kdybyste jenom věděli, říkal si pro sebe při pohledu na pozůstatky sněhobílé pěny v půllitru.
Pro příklad nemusel jít moc daleko. Třeba na takovém hraničním přechodu Slovenska s Ukrajinou neměl šanci pokračovat, dokud celníkovi nedal karton cigaret nebo jinou formu poděkování za umožnění vjezdu na cizí území. Obvykle se takovému jednání říkalo přijímání úplatků, jenže tady to jinak nešlo. Byla to úplně běžná praxe, všední součást života každého celníka. Kamioňáky – obzvlášť ty poslušné – měli velice rádi. A velice rádi je obírali o všechno možné. Kamioňáci si to velice dobře uvědomovali a mnozí dělali maximum, aby se do cíle dostali jinudy. Jenže ne vždy takovou možnost měli. Ti, kdož odmítli patřičně poděkovat, se zlou se potázali.
Sotva vyjel z logistického centra, věděl, že zpoždění možná nepatrně stáhne, ale včas nepřijede. Jízdní doba byla našponovaná tak, že si sotva stačil někde odskočit. Marná sláva – omezovač nepřechčije. A vlastně ani nechtěl. Užíval si pohodovou jízdu. Nevadilo mu, že je pomalejší než ostatní v těch svých malých plechovkách. On má svůj kamion, on je pánem silnic, on je tím, kdo je v bezpečí.
Vzpomněl si na případ, kdy ho psychicky labilní jedinec za volantem mercedesu na konci táhlé zatáčky konečně předjel. Zařadil se před něj těsně, div neškrtl o levou hranu předního nárazníku Jindrova tahače, a prudce zašlápl brzdu. Záhy pochopil význam bezpečného odstupu – dvě tuny zastaví skoro hned, zatímco třicet tun brzdí o něco hůře a déle. Z mercedesu Jindra neúmyslně udělal moderní verzi polského fiata, takzvaného malucha. Psychopata v osobáku snad ze všech stran propleskly vystřelené airbagy. Ven ho museli vystříhat přivolaní hasiči. Jindrovi se vůbec nic nestalo. Pouze dorazil do cíle s bezmála devítihodinovým zpožděním. Samotné vyšetřování nehody netrvalo moc dlouho, viník byl – i díky záznamům z palubní kamery náklaďáku v protisměru – jasný, ale dost času zabralo zajištění náhradního auta a zapřáhnutí návěsu.
Po cestě měl spoustu času a prostoru k přemýšlení. Dvaašedesátiletý, životem otřískaný chlapík čekající na zasloužený důchod by už asi neměl uvažovat nad budoucností, když většinu má dávno odžitou, ale co mu zbývalo? Kochal se okolní přírodou, kochal se zástavbou kolem silnic, kochal se kdejakou prkotinou. Pryč byly časy, kdy na něj doma někdo čekal. Nejdříve to byla manželka, se kterou se oženil dávno předtím, než začal točit kulatou lopatou. Do té doby bylo všechno v pohodě. Narodil se jim syn, dali mu jméno Lukáš. Jindra chtěl Láďu, ale manželka Milena nesouhlasila. Málem od ní schytal první opravdovou facku.
„Ses posral, ne?! S takovým jménem by se mu všichni akorát posmívali nebo ho šikanovali!“
Milena tehdy narážela na fakt, že stejně se jmenoval mladý vrah několika žen, jehož pobyt v pankrácké věznici ukončila oprátka.
„On by se nenechal,“ oponoval ženě Jindra s poťouchlým úsměvem. „Moc to hrotíš.“
„Já to hrotím? Já že to hrotím?! Tak to jsi ještě nezažil, když já něco opravdu hrotím!“ vyjela po něm jako smyslů zbavená. Poprvé a zdaleka ne naposledy. Tohle nebyla ta Milena, jakou kdysi poznal, s níž spal, kterou požádal o ruku a nakonec si ji i vzal.
Jindra pochopil, že bude rozumnější stáhnout se do ústraní a nejlépe dělat, že vůbec neexistuje. Milena s ním nepromluvila celé dva dny. Ani slovo. A právě tehdy si Jindra uvědomil, co potřebuje, aby byl v životě opravdu šťastný. Domov – to, aby se měl kam vracet. Rodinu – to, aby se měl na koho těšit. Ale ze všeho nejvíce zatoužil po klidu. Netrvalo dlouho a našel si práci, která mu tohle všechno poskytovala. V kabině tiráku měl klidu, kolik si jen usmyslel. Chvíli trvalo, než si zvykl, ale po čase si už nedokázal představit, že by žil jinak.
Na cestách to bylo fajn. Někdy až moc fajn. Poznal spoustu skvělých lidí – od pumpařů přes obsluhu motorestů, kolegy kamioňáky až po šikovné stopařky praktikující nejstarší řemeslo na světě. A za rozumné ceny! Doma se nikdy k ničemu nepřiznal, ale když byl chlap čtrnáct dní v tahu, tisíce kilometrů od domova, a zachtělo se mu, jenže ruka už bolela nebo byla unavená… tak co měl dělat?
Milena vydržela žít v nanicovatém svazku dlouhých deset let. Deset let trpěla, že je Jindra více pryč než doma. Nepomohla ani manželská poradna. Možná by pomohla, kdyby se Jindra nezabejčil. Jenže své milované profese se odmítal vzdát.
„Když je ti ta smradlavá hromada plechu přednější než rodina,“ prohlásila na závěr jedné z čím dál častějších hádek, „tak si s ní zůstaň. Já už na to nemám!“
Jindra se pak pokaždé nemohl dočkat, až se zase rozvalí za volantem a nechá se vést čarami na asfaltu. Tyhle čáry byly něco úplně jiného, než o co se pokoušela Milena. Taky se snažila lajnovat mu život, ale něco musela dělat špatně, protože ani jednou neuspěla. Sehnala mu jinou práci, díky níž by mohl být častěji doma, hlavně by mohl každý večer ulehat do postele po jejím boku, jenže… jenže Jindra nechtěl. Zamiloval se do klidu, který považoval za hotový dar z nebes. Neměl rád lidi. Miloval samotu. Samotu a ticho.
Ticho…
Nestávalo se to často, ale tentokrát se do svých myšlenek a vzpomínek pohroužil skutečně hluboce. Až přehlédl červenou na semaforu. Rozsvítila se před osmi vteřinami, což pro adekvátní reakci stačilo. Těsně, ale stačilo. Jenže Jindra v ten moment viděl pouze sebe. Sebe před třiceti lety. Jenom sebe a kabinu staré liazky.
Z pravé strany vjížděl do křižovatky linkový autobus. Chvíli trvalo, než Jindrovi došlo, k čemu se schyluje. Autobusák viděl zelenou, viděl prázdnou křižovatku, a neměl tedy důvod zpomalovat. Nečekal, že se na něj z levé strany vyřítí rozjetý mnohatunový kolos.
„Kurva!“ zařval Jindra, když se konečně vzpamatoval. Do střetu zbývalo posledních několik metrů. Zašlápl brzdový pedál, div neprorazil podlahu. „Do prdele!“ zakvílel zároveň s brzdami. Těsně před srážkou se jeho pohled setkal s pohledem autobusáka. „No to snad…,“ hlesl, když viděl, kdo autobus řídí. Za volantem seděl Lukáš. Jeho syn Lukáš! „Proboha!“ zařval, zatímco se zapřel do volantu a čekal náraz.
„Hej! Máš naloženo! Odjezd!“ hulákal na něj vedoucí nakládky pod zavřeným okénkem na řidičově straně. Jak stál u vysoké kabiny, nebylo ho vidět, zato slyšet ho museli i chlapi na opačném konci řady kamionů umně nacouvaných k rampám haly.
Otevřel oči a okamžitě pocítil, jak je zpocený. Polévalo ho příšerné horko. Zrychleně dýchal, ve spáncích mu tepalo. Podíval se na digitální hodiny nad čelním sklem – promítacím plátnem skýtajícím pohled na záběry, které se už nikdy nezopakují. Sotva se vzpamatoval, posadil se a z lehátka sklouzl mezi sedadla.
Pootevřel dveře a převzal dokumentaci k převáženému nákladu.
„Dneska vezeš dvacet osm palet,“ shrnul vedoucí nakládky. „Jeď už. Další auto čeká.“
Chvilku jen tak seděl a civěl do prázdna. Dlouho neusnul tak tvrdě jako dnes.
Ona mi fakt nedá pokoj, pomyslel si o bývalé manželce. Ani po třiceti letech neměl klid. Podobné noční můry se mu nezdávaly často, zato však stály za to, když se zničehonic objevily.
Milena byla jeho první – první opravdová láska, první milostná zkušenost, první manželka… snad ve všem pro něj byla první. Zároveň byla i jeho první cennou životní lekcí, kterou nikdy nehodlal zopakovat. A taky nezopakoval. Navázal několik nezávazných známostí, na ženy jako takové nezanevřel. Nikdy ale neudělal tu stejnou chybu jako s Milenou – žádné se nezeptal, jestli si ho vezme, přestože na některých bylo vidět, že na to čekají. Čekaly marně.
„Tak co je?!“ okřikl Jindru vedoucí nakládky, když netrpělivě čekal na jeho odjezd. „Nezdržuj!“
To říká ten pravý, pomyslel si, když si uvědomil, že oproti předpokládanému času odjíždí o necelou hodinu později. Do patnácti minut by nebyl problém, ale větší zpoždění nesetřese. To věděl bezpečně.
S dozvuky noční můry před očima přijížděl ke křižovatce, na níž mělo dojít k oné fatální nehodě. Nespouštěl oči ze semaforu a čekal, kdy zelená přeskočí na oranžovou. Nestalo se tak a Jindrův tahač křižovatkou plynule projel, aby mohl pokračovat v další cestě.
Přesto Jindru při tom pomyšlení zamrazilo. Kde je mu vlastně konec? napadlo ho. Uvědomil si, že o synovi nemá žádné informace dobré… čtyři roky! Teď by mělo klukovi táhnout na čtyřicet. Takže žádný kluk, říkal si, dávno pořádný chlap, se vším všudy – rodinou na krku a hypotékou na hřbetě.
Jestli dobře počítal, starší vnuk chodil na střední a měl by maturovat. Mladší vnučka odmalička básnila o tom, že bude veterinářkou, protože miluje zvířátka. Proč ne, říkával děvčeti Jindra v dobách, kdy se ještě stýkali, hlavně dělej, co tě baví. Věděl, co říká. Mimo jiné dívence kladl na srdce, aby se neunáhlila a vdala se, až když si bude opravdu jistá – nejen svým vyvoleným, ale celým budoucím životem. Ať nedopadneš jako já, dodával posmutněle.
Manželčina ztráta ho pořád mrzela. Ani třicet let nestačilo, aby bolest odezněla. A byl si jistý, že nebude stačit ani dalších třicet let. Tuhle bolest si s sebou odnese do hrobu. Na jednu stranu se těšil, až ten okamžik přijde, protože pak už mu bude všechno jedno.
Snad.
Letní slunce pomalu klesalo k západní straně obzoru. Jindra střelil očima po hodinách. Za hodinu už bude tma, pomyslel si, vzdychl a v rytmu houpání sedadla pokýval hlavou.
V dálce u krajnice uviděl postavu. Mávala na něj vystrčenou rukou se zvednutým palcem. Jako by mu ukazovala, že je jednička. Musel se zasmát vlastní úvaze.
Holka byla pěkná, mladá, slušně oblečená, hezky se usmívala, ale…
Pokračoval dál. Ani nezpomalil. Prostě kolem ní projel, až velká kola rozvířila prach a ona si musela zakrýt obličej, aby vůbec mohla dýchat. Běžnou šlapku by ignoroval, tahle ale jako sociální pracovnice nevypadala. Přesto ani nepřibrzdil.
„Debile!“ hulákala za vzdalujícím se kamionem, ale Jindra neměl nejmenší šanci její pochvalu zaslechnout.
Na rádiu zvýšil hlasitost a společně s kapelou Sepultura si notoval refrén písně Roots Bloody Roots.
Čím dál od stopařky byl, tím víc myslel na to, že ji přece jen mohl vzít. Nemuseli si povídat. Z mnoha vlastních zkušeností ale věděl, že stopařky obvykle bývají upovídané. Hodně upovídané. A on zrovna dnes neměl na povídání náladu. Dokonce se mu s jinou stopařkou nechtělo ani lehnout na kus řeči. Bylo to s ním opravdu vážné.
„Třeba příště,“ pravil při hudebním intermezzu.
Do cíle přijel o čtyřicet minut později.
„Kde jsi?! Co ti tak trvalo?!“ spustil skladník, sotva Jindra vylezl z kabiny. S dokumentací k dovezenému nákladu měl namířeno do příslušné kanceláře.
„To si vyřiď s těma pičusama, co mě nakládali,“ odbyl skladníka, jenž mu ukázal, že je fakt velká jednička – stejně jako Kalousek Rathovi.
Skladník se nafoukl, sevřel pěsti a na trojici kolegů pokuřujících na rampě křikl, aby típli ta smradlavá cigára a začali konečně makat.
Při zpáteční cestě s prázdným kamionem Jindra pozorně sledoval krajnici v protisměru. Silnice mizela v neprostupné tmě. Dívka už nečekala. Evidentně se jí někomu zželelo.
Ještě že tak, říkal si Jindra. Kdyby tam pořád stála, nejspíš by jí nabídl svezení, ačkoliv jel opačným směrem. Napadlo ho, jestli by poznala, že je to ten kamion, co kolem prosvištěl, až se za ním prášilo. Jestli by mu spílala, že ji nevzal, když si ho stopovala. Zda by se pídila po tom, proč ji nakonec vzal. Nerýpla by si, že se v něm hnulo svědomí?
V tuhle chvíli se v něm svědomí nehnulo. Proč by taky mělo. Nicméně následující vývoj měl všechno obrátit vzhůru nohama. Dokonce i na výčitky mělo dojít…