U Hlavy mantichory | e-kniha

Alren měl překvapivě dobrý den. Na farmě starého Rouchala si svoje odpracoval už dopoledne, takže měl zbytek dne volno. Kydání a čištění prasečích chlívků je sice práce nechutná, na druhou stranu se do ní nikdo nehrne, a tudíž je poměrně dobře placená. Pokud je do toho netlačila rodina, byla většina místní omladiny ohledně vykonávaných činností dost vybíravá. Podobné práce tedy připadly těm, kdo se nacházeli nejníže na společenském žebříčku. A pokud měla místní společnost nějaký spodek, on se na něj díval ze sklepa.
Právě teď na tom ale nezáleželo. Beze spěchu se loudal přes rozkvetlou louku. Měl rád brouzdání travou. Ten pocit, když stébla hladí holou kůži. Jistě, na louce se kromě trávy zpravidla nachází také další rostliny, které na omak nejsou ani zdaleka tak příjemné. Například bodláky. On však měl díky svému dědictví a zároveň prokletí velmi silnou kůži na chodidlech. Jako by se pro chození bez bot narodil, což vlastně byla z poloviny pravda.
Sklonil hlavu. Kromě zelených stébel a zběsile uskakujících lučních koníků tak viděl i nárty svých nohou. Jen by jeho dědictví nemuselo zahrnovat porost silných hnědých chlupů. Pokud věděl, bylo mu šestnáct let a tohle byla zatím jediná místa, kde mu chlupy rostly. Ani vousy mu nerašily.
Zatnul zuby. Chlapci jeho věku hrdě vystavovali na odiv svůj počínající porost. Všechen a klidně i před děvčaty. Tedy hlavně před nimi. Na druhou stranu jeho citlivá a lehce zašpičatělá ouška zaslechla, jak si dívky mezi sebou špitají, co se povídá o mužích s velkými chodidly. Bohužel vzápětí dodaly, že on je vlastně jen poloviční muž. Dostalo se mu tak dalšího vysvětlení milostných neúspěchů.
Pravda byla, že většina jeho vrstevníků začala chodit na seno ověřovat ty drobné rozdíly mezi chlapci a děvčaty nejpozději před rokem.
Na vesnici s malými přeplněnými staveními a spoustou hospodářských zvířat kolem nebyly technikálie milostných hrátek žádným tajemstvím. Vyzkoušet to chtěl každý a co nejdřív. On taky, ale měl smůlu. Nikdo nestojí o míšence, který smrdí tak akorát prasečími výkaly a měďáky. Sice sahal většině vrstevníků po prsa, ale zjevně ho měli po krk.
Dnes ale přinatrefil na malou Essie. Přezdívku dostala proto, že byla drobná. Jako jedna z mála dívek blízkého věku menší než on. Nepotkal ji tak docela náhodou. Věděl, kam chodí pást kozy. Všiml si, že po něm občas vrhá postranní pohledy, což byla příjemná změna oproti blátu a kamenům. Navíc ty pohledy nebyly doprovázeny pohrdavými úšklebky. Sice mu to chvíli trvalo, hlavně proto, že vážně nevěděl, co si o tom má myslet, ale nakonec došel k závěru, že za zkoušku by to stálo. Odhodlával se skoro týden.
K jeho překvapení šlo všechno hladce. Věděl, že si moc hezky popovídali, přestože si vůbec nedokázal vzpomenout, o čem. Celou dobu měl totiž značný problém udržet ruce v klidu. Dívčina byla sice nevysoká, ale její milý obličejík rámovaly vlasy barvy zlaté pšenice a na těch správných místech byla tak akorát zaoblená.
A pak tady byl ten polibek. Tedy vlastně jen letmá pusa na rozloučenou, ale jeho první. Na hodnou dobu ho odrovnala natolik, že vůbec netušil, kam jde.
Zvedl zrak a podíval se do dálky. Dostal se hodně daleko od vesnice. Právě scházel ze svahu poslední louky. Před ním se zvedala hradba vysokých stromů se silnými kmeny.
Poškrábal se za uchem. Dělal to vždy, když byl nervózní a nebyl si jistý, co by měl dělat. Lesa se nebál. Na stromech, kamenech, mechu a lišejníku, stejně jako na rozkládajícím se listí, není nic strašidelného. Bál se dalších věcí, které se občas v hvozdu objevily a které do něj tak docela nepatřily.
Věděl, že těsně za hranicí lesa vede kupecká stezka a pokračuje až do vesnice. Použít ji by mělo být celkem bezpečné. Celkem bezpečné ale neznamenalo rozumné. Čím déle se na hvozd před sebou díval, tím víc se mu nelíbil. Proč zbytečně riskovat? Bude lepší vrátit se stejnou cestou, jakou přišel. Dobrodružství si dnes užil ažaž.
Otočil se k odchodu ve vlastních stopách a ztuhl. Přes horizont louky se přehouply čtyři postavy. Byly o dvě hlavy vyšší než on. Kresta a jeho poskokové. Termín poskokové byl velmi akurátní. Bez souhlasu svého vůdce neměli nárok téměř na nic, včetně vykonávání malé a velké potřeby. Občas uvažoval, jestli jim nemusí přikazovat, kdy mají začít dýchat.
Poskoci byli jako vysekaní z jednoho kadlubu. Tupé obličeje pod rozcuchanými čupřinami a přinejmenším dvakrát tolik svalů než on. Na tři by nestačil ani náhodou. Oni však byli ten menší problém.
Jejich vůdce byl z úplně jiného těsta. Chybělo mu nízké čelo, tvář měl pohlednou a zcela prostou natvrdlosti. Právě naopak, tmavé oči odrážely krutou inteligenci.
Alren ztuhle zíral na blížící se pohromu. Tohle nebyla náhoda. Do těchto míst málokdy zamířil někdo, kdo nemusel. Krátce otočil hlavu a podíval se na les. Nyní mu připadal daleko přívětivější. Při dalším pohledu nahoru na louku zjistil, že Krestova tlupa se blíží opravdu rychle.
Utéct do lesa, nebo se jim postavit? Nepřátelé se roztáhli do půlměsíce, aby měli jistotu, že neunikne. Čas na rozhodnutí se rychle krátil.
Zastavili se tři sáhy od něj. Možná by měl začít utíkat. A možná by si měl poslechnout, co mu chtějí říct.
Kresta si ho chvíli měřil. Ten pohled se mu nelíbil. Pak konečně promluvil a jeho hlas hladil jako truhlářská rašple.
„Myslel jsem, že jsi chytřejší, zakrslíku.“
Alren sice netušil, co tím myslí, ale začínal si uvědomovat, že se dostal do hodně nebezpečné situace.
„Musel jsi přece vědět, že Essie patří mně.“
Nakrčil obočí.
„Ty ji špehuješ?“
Darebák se ušklíbl koutkem úst.
„Jen si hlídám, co je moje. A taky chci mít jistotu, že se jí nic nestane. V okolí to může být nebezpečné.“
Tu narážku Alren nemohl nepochopit.
„Myslel jsem, že jsi se Sigrid z horního statku,“ odvážil se namítnout.
„To bývalo. A teď je teď.“
Něco mu říkalo, že tohle asi neuhraje, ale neměl na vybranou.
„Neodvážil bych se ti radit, ale její otec se předevčírem pořádně zmatlal v hospodě a vyhlašoval, že si jeho dceru budeš brát.“
„Ten starý paprika si může říkat, co jen chce.“
„Každý den si ostří vidle,“ upozornil Alren soka.
„Vidle sice nemám, ale úplně bezbranný také nejsem.“
Zpoza opasku pobitého leštěnými měděnými plíšky vytáhl Kresta nůž s dlouhou čepelí. Jeden z poskoků nakrčil obočí, zatímco zbylí poslušně vyndali ze dřeva vyřezané obušky.
„Počkej! To už je trochu moc, ne?“ nadhodil váhavější z patolízalů.
Kresta se na něj výhružně podíval.
„Nestrachuj se! Nechci ho zabít, jen dostane lekci, kterou si bude pamatovat. Uříznu mu ty hnusný špičky uší. Spokojenej?“
Poskok, který zjevně neměl v hlavě jen piliny, nasucho polkl a přikývl.
„Jo, jasně.“
„Neměl jsi sem chodit. Taková chyba se jednomu ošklivě vymstí,“ ozřejmil Alrenovi s ošklivým úšklebkem Kresta.
To říkat nemusel. Alren došel ke stejnému názoru. Jenom netušil, že zajdou tak daleko. Tohle nebyla obvyklá nakládačka. A také věděl, že kdyby se něco zvrtlo, jeho nikdo postrádat nebude. Otočil se a rozběhl se do pochybného bezpečí hvozdu.

* * *

Nohy dopadaly na zem v tom nejzběsilejším rytmu, na jaký se zmohl. Přes proklamace vůdce místních grázlíků si byl jistý, že běží o život. Zatím ještě neměl problém s dechem. Možná byl malý, ale ty nejúmornější pomocné práce mu dodaly výdrž, jakou se mohl chlubit málokdo z vesnice.
To samé se nedalo říct o jeho pronásledovatelích. Zřetelně za sebou slyšel dech hřmotných chasníků, kteří funěli jako kovářské měchy. Kromě jejich vůdce. U toho vůbec netušil, kde je. Přes rameno se podívat neodvažoval. Ne v okamžiku, kdy utíkal ze všech sil. Kdyby to zkusil, pravděpodobně by zakopl o kořen, nebo ještě hůř vrazil do stromu. To, že si nemohl být jistý, jak daleko za ním Kresta je, mu dělalo starosti. Každou chvíli mu mohl zezadu zapíchnout nůž do ledvin.
Odrazil se a po krátkém skoku dopadl na dno nehlubokého újezdu, který směřoval zpátky k vesnici. Mezi dvěma vozy vyježděnými kolejemi se táhl ostrůvek zarostlý řídkou travou. Stěny úvozu tvořil drolící se pískovec.
Konečně mohl nabrat pořádnou rychlost. Za sebou uslyšel vyjeknutí následované žuchnutím něčeho těžkého. Nadávky následovaly vzápětí. Snadno uhodl, co se stalo. Pod jedním z tlusťochů se utrhl okraj újezdu.
Dobře, to by je mohlo trochu zpomalit. Musel být vděčný za sebemenší výhodu. Pořád měli delší nohy než on.
Teď šlo o všechno. Pokud doběhne do vesnice, grázlové se o nic nepokusí. Starosta a místní ponocný, starý vysloužilý voják, si cenili klidu. Zkusil ještě zrychlit, i kdyby se měl vydat ze všech sil.
Soustředil se na svůj dech. Hluboký nádech, dlouhý výdech. Svět kolem něj se zúžil na cosi jako tunel, po jehož okrajích se stmívalo. Zřetelně viděl jen cestu přímo před sebou.
Nádech, výdech. A znovu, pořád dokola. Úvoz brzo skočí. Blížila se poslední zákruta, za kterou se nachází křižovatka cest. Na posledním rovném úseku se odvážil blesknout pohledem zpět. Byli daleko blíž, než si myslel. Na otevřeném prostranství ho dostanou.
Než se mohl rozhodnout, co podnikne dál, vyběhl na křižovatku a málem vrazil do zádi velkého, plachtou krytého vozu.
Zaváhání se mu skoro stalo osudným. Na poslední chvíli se sehnul pod úderem obušku, který ostře třeskl o prkna vozu.
„Teď tě máme, ty malá kryso!“
Uskočil před další ranou, která tentokrát mířila na jeho žebra, ale věděl, že dlouho nevydrží. Stahovali se kolem něj jako smečka vlků. Za ranaři se spokojeně šklebil Kresta, nůž stále v ruce.
Náhle vedle něj dopadly těžké boty. Sukovitá ruka, která byla skoro tak velká jako jeho hlava, chytila dopadající obušek a vytrhla ho ranaři jako nic.
Mozolnatý palec se zapřel proti dřevu a jedním rázem zlomil obuch jako obyčejné párátko. Poskoci se zaraženě stáhli o půl sáhu zpět.
„Co kdybyste to zkusili na někoho ještě menšího, než je on,“ navrhl hluboký a znělý hlas.
Alren otočil hlavu a poprvé pohlédl na svého zachránce. Zjistil, že musí skutečně o půl hlavy klesnout zrakem. Po jeho boku stál prostě oděný trpaslík s dlouhým rudým vousem spleteným do spousty copánků a rozježenou čupřinou stejné barvy. Oblečení měl z prosté lněné látky barvy země a jen široký kožený opasek vykládaný pravostříbrem dával najevo, že jeho majitel nebude patřit k nemajetným.
Také bylo potřeba podotknout, že trpaslík byl skoro stejně široký jako vysoký a na zjizvených předloktích se mu vlnily mohutné svaly. Modrýma očima, které svítily z opálené tváře, si měřil útočníky.
„Já se snad vychovávání mladých spratků nikdy nezbavím,“ odtušil znechuceně.
Alren si všiml, že vůdce grázlů stojí opodál a nerozhodně potěžkává v ruce nůž. Co se jeho týkalo, jasně tím prokázal, že není ani zdaleka tak chytrý, jak si myslí.
Zazvonilo to a nůž mu vypadl z ruky. Bolestně zaskučel, chytil se druhou rukou za pravačku a klesl na kolena. Čepel meče, která ho před okamžikem naplocho pleskla přes hřbet ruky, se mu ocitla na rameni. Nacházela se znepokojivě blízko žíly pulzující na krku.
„Tahat nůž do rvačky jsem vždycky považoval za pěknou prasárnu.“
Teprve v tom okamžiku si Alren všiml i majitele meče. Černovlasý muž s knírem a bradou téže barvy byl štíhlý, ale se širokými rameny. Košile i kalhoty ladily s barvou hlavového porostu, díky nahnědo mořené kůži se odlišovaly jen opasek s odřenou pochvou a vysoké škorně. Muž se tvářil smrtelně vážně.
Cizinec v černé Krestu pomalu obešel, čepel meče stále nebezpečně blízko mladíkova krku. Klečící k němu zvedl uslzené oči v náhle bledé tváři.
„To byl jen takový žert,“ zaskuhral.
Cizinec pokýval hlavou.
„Tak žert, povídáš? A já jsem vás předtím považoval za lupičskou bandu. Ještě že jsem se neukvapil.“
Paže s mečem klesla.
„Potkal jsem už pár vtipálků, jako jsi ty,“ pokračoval cizinec. „Většina z nich sešla ze světa hodně brzy. Někteří rukama těch, kteří jejich žerty nepovažovali za zábavné, a další rukama mistra popravčího.“
Trpaslík se zachechtal.
„Takový humor, to může být zatraceně vážná věc,“ poznamenal a mrkl na Alrena.
Potom udělal dva kroky k chasníkům, kteří před nim ustupovali. Zastavil se, založil si ruce v bok a vypnul hruď.
„Na co ještě čekáte, smradi?! Seberte si svého pohlavára a táhněte!“ zaduněl.
Omladina spěšně postavila vůdce na nohy a odváděla ho pryč po cestě směřující k vesnici.
Muž v černém zvedl nůž a chvíli si ho prohlížel. Zběžně zkusil, jak je vyvážený a ostrý. Nakonec jej vzal a obloukem hodil do lesa.
„Zabil by tě,“ prohodil zběžně k Alrenovi, zatímco se vracel ke koním zapřaženým do vozu.
Ten sledoval muže v černém pohledem. Věděl, že má pravdu, a jen tak tak se při tom pomyšlení nezačal třást.
Když ho cizinec míjel, uvědomil si, že je mnohem mladší, než se dalo usuzovat z jeho vážného výrazu. Mohlo mu být něco přes dvacet zim.
Alrenovi na rameno dopadla těžká ruka. Ne však hrubě. Trpaslík si ho otočil čelem k sobě.
„Tak, mládenče, co teď s tebou? Jestli jsi přespolní, měl bys kmitat nohama jako o závod, abys byl co nejdřív zpátky u vašich,“ poradil mu rudovous.
„Ne, oni jsou z mojí vesnice. Je nedaleko,“ dodal maličko nesouvisle.
„Tak to jsi v pořádném maléru,“ potvrdil trpaslík jeho obavy. „Ten jejich vůdce je pěkný hajzlík. Takový, co si umí zášť hýčkat. Nůž sice tou rukou nezvedne hezkých pár dnů, ale ta jeho banda vypadá dost tupě na to, aby ho poslechli, když jim nařídí nějakou hloupost.“
Alren nasucho polkl a bezmocně pokrčil rameny. Věděl, že ve vesnici se zastání nedočká, ale maličká chaloupka po matce bylo to jediné, co mu zbývalo.
„Musíme vyrazit dál!“ ozvalo se z kozlíku vozu.
Trpaslík se usmál a znovu mrkl.
„Právě se našeho mladého průvodce hodlám zeptat na cestu!“ houkl zpátky a obrátil se zase k Alrenovi. „Jeho si nevšímej. Když má špatnou náladu, bývá nerudný. Každopádně bys nám mohl pomoci a vysloužit si pár měďáků, co říkáš?“
Nemohl než přikývnout. Cizinci mu před pár okamžiky nejspíš zachránili život.
„Hledáme jedno místo, mělo by to být opuštěné stavení. Kdysi to bývala krčma jménem Chapadla zeleného měsíce.“
Na okamžik ztuhl. Trpaslík si ho se zájmem prohlížel.
„Tak co? Znáš cestu?“
Podvědomě před sebe zvedl ruce, jako by se bránil.
„Ale… ale tam přece straší! Každý to ví,“ vykoktal zaraženě.
„Nepovídej,“ zabručel černovlasý, který se vyklonil z kozlíku.
Zdálo se mu to, nebo po podmračené tváři přeběhlo něco jako pobavení?
„Opravdu. Mockrát se okolo objevily různé potvoroviny, netvoři a tak. A v noci tam straší duch hostinského.“
„V tom případě se o tom jistě brzy přesvědčíme, protože jsme to místo koupili,“ odtušil černovlasý.