Vraždy ve Snowdonii

Březen 2017

Detektivové z oddělení kriminální policie vstoupili do betonové schodišťové šachty Crane House v SE15. Páchlo to tam močí a trávou, pod nohama jim praskaly použité skleněné ampulky od cracku. Na zdech byla nastříkaná jména z místního gangu Peckham Young Guns – Dwain G, Bailey, Dukes, Choke…
Čtyři příslušníci zásahovky vyzbrojení pistolemi Glock 9 mm, oblečení v černém a s kevlarovými přilbami přes kukly, se přesunuli k patě schodiště a čekali na pokyn. Ochranné brýle a neprůstřelné vesty jim dodávaly skoro až futuristický vzhled.
Detektivní inspektorka Ruth Hunterová neponechávala nic náhodě a tichým gestem pobídla ostatní, aby se vydali do pátého patra. V uších jí tepalo a úzkost svírala žaludek. Upravila si těžkou neprůstřelnou vestu. I když ji chránila, Ruth proklínala, jak nepříjemně ji omezuje. Horší než ty příšerný šaty pro družičky od Jane, pomyslela si.
Před třiceti minutami dostala peckhamská stanice hlášení, že někdo slyšel výstřel z bytu č. 127 v Crane House na Pelican Estate v jihovýchodním Londýně. Toto sídliště proslulo jako líheň drogových gangů, násilí a vražd. Ruth věděla, že byt obývá Kossi Asumana, přezdívaný Taz – dealer a člen nechvalně proslulých Peckham Boys, spojovaných s vraždami a zločinem po celá desetiletí. Asumana už byl v hledáčku kriminální policie nějakou dobu, přestože šlo jen o malého prodejce cracku na sídlišti. Ruth ale více znepokojovalo to, že Asumana bydlel v tomto bytě se svou ženou Zarií a dvěma malými dětmi. Modlila se, aby se nestaly dalšími oběťmi nějakého zkázonosného obchodu. Jen letos zaznamenal Londýn smrt čtyř nevinných civilistů, kteří se ocitli v křížové palbě gangů, a to byl teprve březen. Připomíná to tu čím dál víc South Central v Los Angeles.
Policisté se potichu přesunuli po betonové chodbě a zastavili se před nenápadnými červenými dveřmi bytu č. 127. Ruth kývla k jednomu z příslušníků, který postoupil vpřed s „velkým červeným klíčem“ – ocelovým beranidlem, jež dokázalo vyrazit dveře jediným úderem.
Ruth klikla na radiostanici Tetra. „Tři-sedm volá velitelství. Hlídka na místě u cílové lokace. Přepínám.“
Rádio zachrčelo. „Tři-sedm přijato. Velitelství vydává rozkaz k akci.“
Ruth se na okamžik zastavila, hlavou jí prolétly různé temné scénáře, které na ně mohly za těmi dveřmi čekat. Tak jdeme. Mávla a ustoupila ke zdi.
Prásk! Ruth sebou trhla, když se dveře s ohlušujícím třeskem rozletěly a policisté se vrhli dovnitř s namířenými zbraněmi.
„Ozbrojená policie!“ řvali. „Ozbrojená policie! Všichni na zem!“
Ruth šla za nimi, srdce jí divoce bušilo. Byt byl uklizený, zaregistrovala ozdobné africké závěsy a vůni kořeněného jídla. V předsíni spatřila dětské botičky úhledně seřazené v řadě a dva růžové kabátky zavěšené na háčcích. Nevypadalo to jako obvyklá špína dealerských doupat. Policisté se rozešli po bytě a prohledávali místnosti. V předsíni Ruth opatrně přešla přes odhozenou dětskou hru, jejíž kousky ležely neuspořádaně po podlaze. Hruď se jí sevřela. Ať jsou ty děti v pořádku.
„Ozbrojená policie! Odhoď zbraň!“ vykřikl někde za rohem policista. Vzápětí se ozval ženský výkřik.
Ruth se vrhla do malého obývacího pokoje, těsně za ní vtrhli další policisté, a okamžitě uviděla tělo na podlaze. Kossi Asumana. Jeho bílé tričko bylo nasáklé krví a tmavé oči zíraly dokořán v němém šoku – pohled upřený a přesto nevidoucí. Byl mrtvý.
Příslušníci zásahovky mířili zbraněmi na Zarii Asumanovou, skrčenou v koutě velké pohovky u zadní stěny místnosti. Byla od krve a v třesoucí se ruce svírala pistoli Baikal 9 mm. Módní copánky sepnuté pestrobarevným šátkem ostře kontrastovaly s hrůzou na její tváři, zatímco divoce těkala pohledem z policisty na policistu a kolem místnosti. Pohled ale měla prázdný, byla v šoku.
Ruth se ohlédla na příslušníky a klidně řekla: „To je v pořádku.“
Udělala krok vpřed a snažila se navázat oční kontakt. „Zario?“
„Paní inspektorko?“ ozval se příslušník znepokojeně, ale Ruth ho ignorovala. Věděla, co dělá.
„Zario? Jmenuju se Ruth. Jsem policistka,“ pronesla naučeným, laskavým tónem.
Zaria se vymanila z transu, podívala se na Ruth a pak dolů na zbraň v ruce. Zřejmě nechápala, jak se tam dostala.
„Odhoďte zbraň!“ přikázal příslušník znovu, ale Ruth ho gestem zarazila. Křikem to nevyřešíme! Navíc by fakt zavánělo ironií, kdyby Ruth dnes v noci zemřela.
„Je mrtvý, ale nevím, jak se to…“ Zarijin sierraleonský přízvuk byl silný, ale hlas zněl prázdně.
„Zario, potřebuju, abyste mi dala tu zbraň,“ poprosila Ruth měkce. „Zario? Podáte mi tu zbraň?“
Zaria se na Ruth podívala jako ve snách. Pak přikývla a položila pistoli na konferenční stolek před sebou. Jeden z příslušníků přistoupil, vzal ji a zajistil.
Zbraň měli, ale tím to neskončilo. Ruth se pomalu přikrčila. „Zario. Kde jsou vaše děti?“
Zaria zavrtěla hlavou, oči se jí náhle rozšířily. „Já… nevím.“
Ruth se ohlédla na seržanta. „Prohledejte byt.“
Seržant přikývl.
„Nechte ji tady, dokud děti nenajdeme,“ řekla Ruth jiné strážnici. Nechtěla, aby Zaria v zoufalství bloudila po bytě.
Rychle se protáhla z obývacího pokoje, prošla chodbou a našla to, co vypadalo jako dětský pokoj. Dvě malé jednolůžkové postele s princeznovskými přikrývkami, panenky a plyšoví medvídci úhledně seřazení na polštářích. Prohledala místnost, ale děti nikde. Kde kčertu jsou?
Přišel k ní seržant. „Nic, šéfko. Ani stopa.“
„Kurva,“ zamumlala Ruth. Ležely někde mrtvé? Nebo prostě utekly a teď jsou někde venku na sídlišti, vyděšené a samy? To není dobré.
Pak zaslechla nějaký šelest. Otočila se k místu, odkud zvuk přišel – k úzké růžové skříni zabudované do výklenku.
Opatrně otevřela dveře a spatřila dvě malé dívky schoulené uvnitř, s výrazem naprosté hrůzy.
Díky bohu!
Ruth poklekla a podívala se na ně. „Všechno je v pořádku. Nikdo vám neublíží, ano? Postaráme se o vás.“
První dívka zamrkala, pak se pohnula a vstala.
„Výborně. Pojď sem.“
Dívčinu tvář zmáčely slzy, když ji Ruth vzala za ruku a předala seržantovi. Malé prstíky byly ledové a stále se třásly strachy.
Ruth se znovu otočila k výklenku: „Chceš jít se mnou, zlatíčko?“ Druhá dívka přikývla, natáhla ruku a Ruth jí pomohla ze skříně. „Tak. Teď jste v bezpečí.“
Ruth sledovala obě vyděšené dívenky. Co jim způsobí události poslední hodiny, až vyrostou? Viděla to už tolikrát. Bludný kruh zločinu, chudoby a závislosti na místech jako tohle.
Životy se mohly zhroutit během jediného okamžiku, zvláště v SE15. A právě proto koncem týdne odejde od londýnské policie.

Ticho, Snowdonia, severní Wales. Kyselá vřesoviště byla domovem žlutě kvetoucího hlodáše a zeleného borůvčí. Za těmito náhorními plošinami se rozkládala hrozivá hornatá krajina Národního parku Snowdonia a pak samotný Snowdon. Necelých tisíc sto metrů nad mořem, tísnivý, majestátní a věčný. Někdy působil jako pevná ochranná hranice. Jindy jako by naznačoval skryté nebezpečí, hněv nebo dokonce zlomyslnost. Pokřivenou minulost či zášť, která čeká na svou odplatu. V létě temný, v zimě posypaný sněhem. Velšsky se Snowdon jmenuje Yr Wyddfa – Mohyla.
Nerovné, nasucho postavené zídky z kamene jako by krajinu rozřezávaly na zdánlivě náhodné díly. Byly postaveny z místní šedé břidlice a pocházely z konce devatenáctého století, doby největšího rozmachu nedalekého Penrhynského lomu. Zídky zvětraly a porostly bohatou vrstvou lišejníků, kterým se daří na čistém vzduchu a čerstvém západním větru. Obývají je i hejna motýlů – okáč zední hlídkující ve svém teritoriu, přistěhovalci jako admirál červený nebo babočka bodláková a babočka paví oko se tu objevují už od poloviny února.
V horní části Snowdonu vznikly morénové a eskerové štěrkové valy a bezodtoké prohlubně táním pohřbeného ledu na konci poslední doby ledové. Krajina působila zapomenutě. Nikam se nespěchalo; nic tu nebylo, jen tohle. Místo, kde se čas zastavil a nic se nezměnilo celá století. Epicky rozhlehlé vrcholy představovaly poslední ochranu před vpády Římanů a Normanů. A právě tady byl korunován Owain Glyndwr, poslední rodilý velšský kníže.
Ve svazích pod vrcholem nadával detektiv seržant Nick Evans na nerovný terén pod nohama. Byl štíhlý a pohledný s tmavým plnovousem, vyzařoval autoritu nehledě na jeho věk. Na tak brzkou ranní hodinu je toho běhání trochu moc, pomyslel si, když pronásledoval o dvacet let staršího muže.
Ten oddychoval a funěl, jak běžel a sklouzl, Nick přesto nezískal ani krůček náskoku. Dewi Jonese znal od dětství. Učil Nicka zeměpis na místní střední škole Ysgol Dinas Padog, dokud neodešel do předčasného důchodu a nezačal pracovat na rodinné farmě o rozloze šestnácti set akrů. Jonesovi tu hospodařili po generace. To bylo ve Snowdonii běžné. Řada úzce provázaných komunit, kde každý znal každého – a myslel si o něm své.
Tři dny předtím byl ovšem Dewi Jones usvědčen z účasti na výrobě a šíření dětské pornografie v severním Walesu. Když Nick přišel, aby mu položil pár otázek, Dewi prostě utekl. Pokud měl Nick o jeho vině nějaké pochybnosti, rozplynuly se v okamžiku, kdy starší muž vyrazil zadními dveřmi ven. Nick netušil, kam Dewi míří ani jak si představuje, že unikne. Protože na scéně je právě on – detektiv seržant Nick Evans z Velšské severní policie.
Terén se svažoval strměji. Nyní se nacházeli přibližně tři sta šedesát metrů nad mořem. I na jaře býval vítr ledový a Nick cítil studené štípance na rukou a v obličeji. Pomyslel si, jak tvrdé a nelítostné místo je to pro hospodaření. Že tu Velšané pásli ovce od středověku, se zdálo být naprostým zázrakem, ne-li čirou šíleností. Nick si dopřál malý úsměv s pocitem národní hrdosti, ale právě teď ho zaměstnávaly jiné věci.
Dral se kupředu, uklouzl na nerovném terénu a zase získal rovnováhu. Žasl nad tím, že to Dewi ještě nevzdal. Nepůsobil dojmem atleticky založeného člověka, a přesto Nickovi unikal. Lýtka detektiva pálila námahou z běhu a udržování rovnováhy. Kocovina mu to stíhání zrovna neulehčovala. To je směšné, pomyslel si.
Vpředu uviděl kaštanového koně uvázaného u dřevěné brány k nedalekému poli. Dewi mířil přímo k němu. Nicka sevřel nepříjemný pocit, jak sledoval Dewiho odvazovat koně a těžkopádně šplhat na jeho hřbet.
„To snad není možné,“ lapal po dechu.
Dewi kopl patami a kůň hlučně vyrazil po strmém horském svahu, kopyta vykopávala do vzduchu hlínu.
Kam to sakra jede? Dewiho útěk byl nesmyslný a jako vzdělaný člověk musel vědět, že je jen otázkou času, než ho policie chytí. Dříve nebo později bude muset z hor slézt.
Nick věděl, že Dewiho nemá šanci dohonit. Možná by měl prostě zavolat posily. Na chvíli si pomyslel, že by mohli povolat policejní vrtulník, ale věděl, že po škrtech v rozpočtu to sotva přichází v úvahu.
Zastavil se a rozhlédl, aby zvážil, co dál. Pak v sousedním poli uviděl zablácenou zelenou čtyřkolku Yamaha. Bingo! O chvíli později přeskočil plot, nasedl, zmáčkl zapalování a rozjel se do kopce. Nick jezdil na čtyřkolkách od dětství. Vozidlo ovládal zručně jako žokej, tlumil nárazy pružností kolen. To vyrovná naše šance, pomyslel si.
Dewi zmizel za obzorem, ale o minutu později Nick přejel přes hřeben svahu a zpomalil, když dorazil ke skalnatému terénu vedoucímu ke zrezivělé kůlně na krmivo. Kůň venku přežvykoval trávu, lhostejný k dramatu, které se kolem odehrávalo.
Nacházel se Dewi v té kůlně? A proč? Nick se zastavil. Bylo jasné, že zbytek cesty musí absolvovat pěšky. Seskočil ze čtyřkolky a zatočila se mu hlava. Hrbolatá jízda mu rozhodila rovnováhu a chvíli čekal, než se vrátila. Navíc ho sužovala kocovina, takže byl rád, že studený vítr aspoň trochu tupí bolest hlavy. Upřímně řečeno, Nick měl podezření, že je pořád ještě krapet pod vlivem.
Procházel nerovným terénem. Noha mu sklouzla na mokrém mechu a málem upadl. Když šplhal přes skály, vzpomněl si, jak se Dewi scházel s Nickovým otcem Rhysem, kdykoli se Rhys vrátil domů na propustku z armády. Bylo to v dobách předtím, než Rhys propadl „té nemoci“, při níž nemohl cestovat nebo dokonce opustit dům. Dewi a Rhys patřili ke stejné zednářské lóži kdesi v Chirku.
Nick si taky vybavil, jak s otcem a Dewim seděl na břehu řeky Dee, kousek nad Llangollenem. Skleněná láhev limonády s červeným brčkem. Solené chipsy v modrém papírovém pytlíku. Zlaté časy v záři měkkého světla dětství. Letní večery, které nikdy nekončily.
Právě když se chystali zamířit do hospody, Nick uviděl z vody vyskočit lososa. Slunce zachytilo jeho oranžovorůžový ocas a – ačkoli si to možná jen vymýšlel – Nick si pamatoval, že se losos na vteřinu jako by zastavil ve vzduchu. Rhys a Dewi, kteří se právě hádali o posledním kriketovém utkání proti Západní Indii, nic neviděli, ale Nick věděl, že k tomu skutečně došlo.
Bum!
Ten zvuk přetrhl Nickovi nit vzpomínek. Věděl přesně, co to bylo za zvuk. Brokovnice. Srdce mu vynechalo úder a vydechl. Dewi, co jsi to provedl?
Kůlna sestávala z šedého vlnitého plechu zrezivělého tam, kde ji držely šrouby. Nick rychle odháčkoval a otevřel železná vrata, skřípající v závěsech. Uvnitř bylo vlhko, tma a zatuchlo. Uprostřed vedl žlab na krmení o délce zhruba tří a půl metru s ocelovou přepážkou na siláž nebo seno. Vítr se opíral do kovové konstrukce, která se rozechvívala s tlumeným, zlověstným sténáním.
Nick rozsvítil baterku. Světelný paprsek pročesával podlahu kůlny a zastavil se, když narazil na to, čeho se Nick obával nejvíc. Obuté nohy a blátivé kalhoty, postava v sedící poloze. Sláma tmavě rudá a lepkavá od krve. Nick zamžikal a pak se přinutil podívat výš. Poznal bradu s šedivějícím strništěm. Ústa, která se smála a vyprávěla sprosté vtipy, jimž Nick nerozuměl. Ale nad tím zakrváceným horním rtem hlava chyběla. Rozmetána na tisíc kousků se zachytila o vlnitý plech za ní. Pruhy krve, mozku a úlomků lebky postříkaly kovovou stěnu do výšky tří metrů.
Materiál pro noční můry, pomyslel si Nick. Jeho noční můry. A věděl přesně, jak ty noční můry zahnat. Vytáhl z vnitřní kapsy bundy malou lahvičku vodky, odšrouboval uzávěr a zavdal si pořádný doušek.