„Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém.“
Každý v Zilvarenu věděl, že lhát strážci se nevyplácí. Znamenalo to jistou smrt. A zrovna já se o tom přesvědčila na vlastní kůži a dost bolestivě. Většina Zilvareňanů byla podobné lekce ušetřena, ale já před rokem, téměř na den přesně, viděla, jak jeden z královniných mužů ve zlaté zbroji vykuchal mého souseda za to, že zalhal o svém věku. A ještě předtím, což bylo mnohem horší, jsem musela nečinně přihlížet tomu, jak jiný voják podřezává hrdlo mé matce a jak se proudy její horké, neurozené krve vpíjejí do sluncem spečeného písku.
Byl zázrak, že jsem pohlednému strážci, který mě držel pod krkem teď, ještě nevyklopila všechna svá tajemství. Krásná, rytinami zdobená rukavice jeho zbroje odrážela záři dvou sluncí na obloze jako zlaté zrcadlo. Zesílil stisk a zatnul mi kovem chráněné prsty do krku. „Jméno. Věk. Obvod. Ven s tím. Občané z nižších tříd mají vstup do centra zakázán,“ zavrčel.
Zilvaren, slavná a zářivá korouhev severu, byl jako většina měst vybudován do tvaru kola. Podél vnějších hradeb města se nad chudinskými čtvrtěmi a přetékajícími stokami tyčily do výšky pár desítek metrů špice – příčné zdi, jejichž jediným účelem bylo udržet lidi v příslušných obvodech.
Strážce mnou netrpělivě zatřásl. „Mluv, děvče, nebo šupem pomažeš k páté pekelné bráně.“
Chytila jsem ho za zlatou rukavici, ačkoli jsem ani zdaleka neměla dost síly k tomu, abych sevření jeho prstů uvolnila, a s úšklebkem jsem obrátila oči k bílému nebi. „Jak… ti… mám něco… říct…, když zatraceně… nemůžu… ani dýchat?“
Vojákovy tmavé oči zaplály vztekem. Přiškrtil mě ještě víc. „Máš vůbec ponětí, jaké vedro bývá touhle dobou v kobkách paláce, zlodějko? Žádná voda, žádný vzduch. Z puchu tlejících těl občas zvrací i popravčí. Do tří hodin bude po tobě, to si piš.“
Při zmínce o kobkách v paláci mě smích přešel. Už jsem tam za krádež jednou skončila, na celých osm minut. A i těch pár minut mi bohatě stačilo. V tuhle denní dobu si byla obě slunce na obloze, Balea a Min, nejblíž a odpolední vzduch se tetelil horkem. Ve vězeňských kobkách pod palácem nesmrtelné královny muselo být jako v peci. To si s radostí nechám ujít. Navíc jsem potřebovala zůstat nad zemí. Jestli se do soumraku nevrátím do dílny, můžu se s kšeftem, co jsem předchozí noci hodiny domlouvala, rozloučit. Žádný kšeft, žádná voda. A bez vody budou mí blízcí trpět.
Neochotně jsem se podvolila. „Lissa Fossicková. Dvacet čtyři. Svobodná.“ Zamrkala jsem na něj a ten parchant stiskl ještě silněji. Tmavé vlasy a modré oči nebyly ve Stříbrném městě moc obvyklé, ale naštěstí mě nepoznal. Ohledně věku jsem nelhala a pravdivý byl i můj tristní rodinný stav, zato jméno jsem si vymyslela. Moje skutečné jméno? To ze mě hned tak nedostane. Kdyby zjistil, že se mu podařilo dopadnout proslulou Saeris Faneovou, pochcal by se nadšením.
„Obvod?“ zavrčel.
Bohové. Tak on nedá pokoj. Však si ještě bude přát, aby se nikdy nezeptal. „Třetí.“
„Tře–“ Strážce mě prudce odstrčil. Dopadla jsem na rozžhavený písek a nechtěně vdechla pár horkých zrnek, která mi spálila hrdlo. Rychle jsem si zakryla ústa rukávem košile, ale ty nejmenší částice pronikaly i přes látku. Strážce vrávoravě ustoupil. „Občané z Třetího obvodu jsou v karanténě. Trestem za opuštění obvodu je… je…“
Žádný trest stanovený nebyl, protože se nikdo Třetí obvod opustit neodvážil. Lidé, kteří stejně jako já nazývali domovem ty špinavé uličky a páchnoucí stoky, obvykle zemřeli dřív, než na útěk stačili vůbec pomyslet.
Strážcův vztek se proměnil v cosi, co mnohem víc připomínalo strach. Až v tu chvíli jsem si všimla malého morového váčku na jeho opasku, a došlo mi, že jako tisíce dalších v Zilvarenu i on patří mezi Věřící. Vyděšeně uskočil a pak mě prudce nakopl do boku, až mi vyrazil dech. Schoulila jsem se bolestí, ale to už se chystal k dalšímu kopanci. Nebyl by to můj první výprask, jako každý úctyhodný podvodník z chudinské čtvrti jsem jich ustála už nespočet, jenže zrovna dnes odpoledne jsem na potyčky s Madřinými fanatickými stoupenci čas neměla. Musela jsem si pospíšit.
Rychle jsem se přetočila a vrhla se vpřed. Chytila jsem strážce pod kolenem – na jednom z mála míst, kde ho nechránila těžká zlatá zbroj. Do očí mi vyhrkly slzy. Věrohodné slzy. Uměla jsem podat kvalitní herecký výkon, však jsem taky měla dost praxe. „Prosím, bratře! Neposílej mě zpátky. Umřu tam! Celou rodinu zchvátil chřepot.“ Dramaticky jsem zakašlala. Byl to suchý, sípavý zvuk, který se ani trochu nepodobal vlhkému, zahleněnému kašli umírajících. Jenže strážce nejspíš nakaženého člověka nikdy neviděl. Zděšeně zíral na prsty, které jsem mu zatínala do látky kalhot.
Vteřinu nato mi košilí pronikl hrot meče a zapíchl se mi přímo mezi ňadra. Stačilo, aby trochu přitlačil, a byla by ze mě jen další mrtvá zlodějka, co vykrvácela v ulicích Zilvarenu. Myslela jsem, že to udělá, a nejspíš to měl i v úmyslu, jenže pak mu očividně došlo, co by následovalo. V jiných obvodech zůstávala těla pohozená na ulici, na stromy lemovaných třídách centra to však chodilo jinak. Písek, který přinášel žhavý západní vítr, elita Zilvarenu zastavit nemohla, ale tlející mrtvolu nějaké zavšivené krysy z chudinské čtvrti? Takovou pohanu na svých ulicích trpět nebudou. Kdyby mě strážce zabil, musel by se těla okamžitě zbavit. A z výrazu v jeho tváři bylo zřejmé, že se do tak riskantního podniku pouštět nehodlá. Jako občanka Třetího obvodu jsem totiž byla mnohem nebezpečnější než běžná kapsářka. Byla jsem nakažlivá.
Strážce si strhl z ruky kovovou i látkovou rukavici – z té ruky, kterou mě před chvílí škrtil – a zahodil je do písku. Nablýskaný kov s břinknutím dopadl na zem. Mým uším to znělo jako rajská hudba a všechny moje předchozí plány vyletěly oknem. Strážce mě přistihl, když jsem ze stánku na trhu sebrala kousek zkrouceného železa. Zvážila jsem tehdy všechna rizika a usoudila, že mi za to ten malý plíšek stojí. Dal by se střelit za rozumnou cenu. Ale tohle? Takové množství drahého kovu zahozené na zem jako smetí? Nemohla jsem odolat.
Vystřelila jsem s rychlostí, jakou strážce nečekal. Hbitě jsem vyskočila a popadla rukavici za širší konec. Byla dechberoucí, skutečné mistrovské dílo. Drobná zlatá očka se spojovala do kroužkového kusu zbroje, kterou nepronikla žádná zbraň ani magie. Avšak tíha té rukavice, neuvěřitelné množství zlata skrývající se v jediné malé součásti brnění… v životě bych se k podobnému jmění znovu nedostala.
„Stůj!“ Strážce se ke mně rychle sehnul. Pozdě. To už jsem si rukavici navlékla na ruku a zajistila na zápěstí. A vzápětí jsem se jako o závod řítila k vnější zdi kolem centra. „Zastavte tu holku!“ Strážcův křik se rozléhal po dlážděném nádvoří, ale nikdo neposlechl. Dav, který se kolem nás těsně po mém dopadení shromáždil, aby si užil podívanou, se rozprchl jako hejno vyplašených slepic, sotva jsem zamumlala slovo: „Třetí.“
Před přijetím do Madřiny královské stráže procházeli rekruti tvrdým výcvikem. Každý, kdo se do elitního programu probojoval, strávil následujících osmnáct měsíců tím, že ho dennodenně topili a snažili se z něj vymlátit duši všemi typy bojových umění, co se daly v zaprášených městských knihovnách najít. Ti, co výcvik přežili, dokázali ustát nepředstavitelné množství bolesti a v boji byli téměř neporazitelní. Byli jako stroje. Na cvičišti kasáren bych proti strážci nevydržela ani čtyři vteřiny. Královna Madra si zakládala na tom, že má ve své stráži jen ty nejlepší z nejlepších. Jenže Madřina pýcha byla neukojitelná bestie. Nejenže její muži museli být ti nejlepší bojovníci, taky museli dobře vypadat. A zbroj královské stráže byla pekelně těžká uniforma. Ano, na cvičišti by se mnou ten sráč, co mě přistihl při krádeži železa, udělal krátký proces. Jenže my nebyli na cvičišti. Byli jsme v centru, nad hlavami nám pařila dvě slunce, a ten nebohý prevít se ve své obřadní zbroji pekl jako krocan.
V těžkém, kovovém brnění nemohl běhat.
Nejspíš byl rád, že vůbec chodí.
A šplhání? Tak na to mohl rovnou zapomenout.
Řítila jsem se k východní zdi tak rychle, jak mi to jen rozbolavělé tělo dovolilo. Vyskočila jsem a tvrdě dopadla na drolící se pískovec, až jsem si vyrazila dech.
„Au, au, au,“ hekala jsem. Jako by mě Elroy praštil do břicha kladivem. Nechtěla jsem si ani představovat, s jakými modřinami se ráno probudím. Pokud se vůbec probudím. Na takové úvahy jsem teď ale neměla čas. Zatnula jsem prsty do škvírky mezi velikými pískovcovými bloky, vycenila zuby a vytáhla se výš. Špičkami bot jsem zašátrala po další mezírce, kde bych se mohla zapřít. A našla jsem. Jenže moje pravá ruka…
Ta zatracená rukavice.
Kdo tohle vymyslel?
Zlato při kontaktu se zdí sladce břinklo, ale popravdě bylo dost na obtíž. Moje prsty – hbité, štíhlé, jako dělané na otevírání zámků a západek na oknech, nebo vískání Haydenových vlasů – na šplhání samy o sobě nestačily. Potřebovala jsem ohýbat zápěstí. A to v rukavici nešlo.
Do prdele práce.
Zdálo se, že není zbytí. Pokud jsem chtěla přežít, musela jsem rukavici zahodit. Kacířská myšlenka. Vážila dobrá dvě kila. Dvě kila čistého kovu. Nemohla jsem ji tam nechat. Představovala víc než jen kousek kradeného kovu. Ta rukavice byla vzdělání pro mého bratra. Tři roky jídla. Cesta pryč ze Zilvarenu, dál na jih, kde horké větry, které tady bičovaly suché kopce a ulice Stříbrného města, byly o dvacet stupňů chladnější. Mohli bychom si pořídit domek, kdybychom chtěli. Nic okázalého. Jen něco, co by odolalo rozmarům počasí. Něco, co bych mohla Haydenovi odkázat, až mě strážci nevyhnutelně dopadnou. Protože to byla jen otázka času.
Kdybych tu rukavici zahodila, nepřišla bych jen o život, ale o něco mnohem cennějšího. O naději. V žádném případě. To si dřív utrhnu vlastní ruku.
A tak jsem se znovu pustila do šplhání.
„Nebuď blázen, holka!“ hřímal pode mnou strážce. „Nahoru se nikdy nedostaneš. Spadneš a zlomíš si vaz.“
Kdyby se vrátil do kasáren bez rukavice, čekal by ho trest. Nevěděla jsem jaký, ale určitě by nešlo o nic příjemného. Pro mě za mě, ať mu klidně useknou obě ruce a pohřbí ho po krk v písku, aby se zaživa upekl v odpoledním horku. Co mně je po tom. Já jdu domů.
Škrábala jsem se po zdi nahoru. Z konečků prstů mi vystřelovala bolest do paží a ramen, přesto jsem šplhala dál. Vyhlédla jsem si část zdi, která se zdála být sice narušená, ale stále dost stabilní. Nemohla jsem si moc vybírat. Suchý vítr dokázal s trochou času rozežrat úplně všechno a město pod jeho krutovládou úpělo už tisíce let. Pískovec byl zrádný. Městské budovy a zdi působily odolně, ale zdaleka tomu tak nebylo. Jeden dobře mířený kopanec mohl poslat k zemi celý dům. Nebyla jsem nijak těžká, jenže na tom ani za mák nezáleželo. S každým přítahem jsem si koledovala přinejlepším o zlomeninu, přinejhorším o smrt.
Zapřela jsem se nohama a skočila. Žaludek mi udělal kotrmelec, a když jsem se znovu zachytila na zdi, sevřel se jako pěst. V žilách mi proudil adrenalin. Staly se tři zázraky současně.
Zaprvé: zeď vydržela.
Zadruhé: Podařilo se mi levou rukou dobře zachytit.
Zatřetí: Nevykloubila jsem si rameno.
Nohy. Nohy. No–
DO HAJZLU!
Levé chodidlo mi sklouzlo po zdi a celá jsem se zhoupla na stranu. Srdce mi vyskočilo do krku.
Kdesi pode mnou zaznělo do ticha něžné ženské zajíknutí. Tak jsem přece jen nějaké obecenstvo měla.
Nepodívala jsem se tam.
O několik napjatých vteřin a plejádu sprostých slov později jsem konečně našla rovnováhu a odvážila se znovu nadechnout.
„Holka! Vždyť se zabiješ!“ křikl za mnou strážce.
„Možná. Ale co když ne?“ zahulákala jsem.
„I tak to bude k ničemu! V celém městě nenajdeš jediného zbrojíře, který by byl tak hloupý, aby odkoupil ukradený kus zbroje.“
„Ale no tak. Já jich rozhodně pár znám.“
Neznala jsem. Život v Zilvarenu byl tvrdý, spousta rodin umírala hlady, přesto by se nikdo neopovážil namočit do obchodování s kradenou rukavicí, která se mi třpytila na předloktí. Ale to bylo jedno. Nechystala jsem se ji prodat.
„Nechám tě jít. Máš moje slovo. Zahoď tu rukavici a nebudu tě pronásledovat!“
Vyštěkla jsem smíchy. A pak že strážci nemají smysl pro humor. Tenhle byl pořádný vtipálek.
Další skok. Další záblesk bolesti. V duchu jsem se snažila co nejlépe vypočítat každý pohyb a vybírala jsem si na pohled co nejpevnější kusy kamene. Vysoko nad zemí jsem se konečně na chviličku zamyslela. Kdybych se pokusila přesunout rukavici na druhou ruku, spadla by mi? A udržela bych se mezitím na slabší ruce? Spousta věcí by se mohla pokazit a já neměla čas vymyslet dost dobrý plán.
„Jak se chceš dostat na druhé straně dolů, dítě?“
Dítě? Ha! Ten měl teda nervy. Jeho volání znělo tišeji. Byla jsem nějakých patnáct metrů nad zemí. Už jsem viděla vrcholek zdi. A současně jsem byla tak vysoko, že mě při každém pohledu dolů polil ledový pot.
Strážce měl pravdu. Sestup byl stejně nebezpečný jako výstup, jenže tenhle fackovací panák Nesmrtelné královny se narodil do luxusu. Vyrostl v centru. Jeho rodiče nemuseli na noc zamykat dveře. Ani nepřemýšlel nad tím, že by přelezl zeď, která ho chránila před nevděčnou, nakažlivou lůzou žijící na druhé straně. Já naproti tomu většinu života strávila tím, že jsem pobíhala po zdech z jednoho obvodu do druhého a vtírala se na místa, kde jsem neměla co dělat.
Byla jsem v tom dobrá.
Ba co víc… bavila jsem se tím.
Do dvou minut jsem byla nahoře. Rukavice dopadla do vrstvičky písku naváté na zdi. Vytáhla jsem se přes okraj právě ve chvíli, kdy zlato ožilo. V písku začaly vibrovat částice křemene a zvedly se milimetr nad kámen.
Dech se mi zadrhl v hrdle. Ten zvláštní výjev mě vyvedl z míry.
Ne. Tady ne. Ne teď…
Rukavice šeptala a škubala sebou ze strany na stranu. Vylezla jsem na vrcholek zdi. Částice křemene stoupaly výš a výš.
Vidí nás.
Cítí nás.
Vidí nás.
Cítí nás.
Vi–
Zakryla jsem rukavici dlaní a zbroj se zklidnila. Třpytivé kousky křemene popadaly zpět do písku.
„Najdu si tě, zlodějko! Přísahám! Jestli se nechceš až do smrti ohlížet přes rameno, hned mi tu rukavici vrať!“
A bylo to tu – poprvé jsem v jeho hlase zachytila náznak paniky. Konečně si uvědomil vážnost situace. Došlo mu, že teď už nespadnu a nezabiju se. A ani nechtěně neupustím rukavici, kterou tak znechuceně zahodil, když zjistil, že se dotkl nakažené krysy.
Proklouzla jsem mu mezi prsty a on s tím nemohl nic dělat. Mohl jen hulákat prázdné hrozby k nebi. Já už totiž byla pryč. Nebyl to první Madřin voják, kterého jsem proti sobě poštvala, proto jsem se tím nijak zvlášť netrápila. Raději jsem si představovala všechny ty úžasné věci, které ze zlaté rukavice ukovu.
Nejprve jsem však tu krásku musela roztavit.
