Balada moře a oblohy

Marina

„Marino!“ zasyčela Sereia a zkřížila ruce na prsou, aby se ochránila před studeným větrem. „Tohle je jeden z tvých nejhorších nápadů! Co tím chceš dokázat?“
Obrátila jsem na kamarádku oči v sloup, stáhla ze sebe tulení plášť a zachvěla se. Podzimní vítr představoval spíš vichřici než vánek. Moře kolem ostrova bylo rozbouřené a neklidné, černou vodu tu a tam trhaly ostré skály, které byly v ubývajícím světle těžko viditelné. Budu si muset dávat pozor, abych na nějakou z nich nenarazila.
„Chci to prostě vidět na vlastní oči,“ odsekla jsem, aniž bych se nechala rozhodit Sereiiným káráním.
Moje dvorní dáma vypadala mnohem víc jako princezna než já. Obě jsme měly stejně snědou pleť, i když moje byla poseta bledými pihami. Její vlasy ale představovaly záplavu hebkých, lesklých stříbrných pramenů, vždycky dokonale učesaných a sepnutých.
Ty moje byly jen věčně neuspořádanou hřívou modrozelených vln, bez šance na zkrocení, ať se Sereia snažila, jak chtěla. Ona byla vzorná a skromná, přesně taková, jakou by každá selkie měla být.
Já taková nebyla.
„To není pravda,“ zamračila se a přimhouřila oči. „Včera jsi Vitulovi a jeho mužům řekla, že jen blázen by se šel v tuhle roční dobu v noci koupat. O co tady doopravdy jde?“
„Moře chraň, to je ale zima,“ sykla jsem, když jsem se ponořila do ledové vody. V okamžiku, kdy mě obklopila slaná tůň, se mi nohy spojily a přetvořily v tulení ocas. Prsty se mi propletly jemnou blánou, připravené pročísnout vlny. Zachvěla jsem se. „A taky jsem měla pocit, že by Vitulus potřeboval trochu zkrotit. Je moc přísný a nafoukaný.“
„A pohledný,“ dodala Sereia potutelně. Spíš jsem si to představila, než viděla. Ten její významný pohyb obočí jsem znala nazpaměť.
Zašklebila jsem se. „Pohlednost nevyváží chybějící osobnost,“ odsekla jsem a připravila se k ponoru. „Navíc tohle je nejblíž, co se k ní kdy dostanu, abych ji viděla naživo. Nejsi zvědavá?“
Otočila jsem se ke kamarádce, která se krčila na skalách a tvářila se, jako by měla každou chvíli umrznout. „Ne,“ odsekla dotčeně. „A tvoji rodiče budou zuřit, jestli se to dozví. Prosím, nedělej to.“
„Do deseti minut jsem zpátky,“ ujistila jsem ji a povzbudivě se na ni usmála, zatímco ona si přitáhla šátek těsněji k tělu. „A beru za to plnou odpovědnost.“
„To říkáš vždycky,“ povzdechla si Sereia a zadívala se k měsíci, který se zvedal nad obzor jako sotva viditelný stříbrný srpek. „Měla by sis pospíšit. Za chvíli už neuvidíš vůbec nic.“
„Naštěstí mám oči selkie,“ zazubila jsem se. „Stopni mi to!“
A než jsem stihla znovu zvážit, jak pošetilý tenhle plán vlastně je, ponořila jsem se. Studené vlny mě sevřely do své náruče a mně to připadalo jako návrat domů. Zatímco mě všichni kolem nutili dodržovat tradice a být opatrná, moře mi šeptalo, ať plavu dál a rychleji, ať následuju své srdce, ne přání rodiny. Bylo tím nejlepším společníkem pro moje malá dobrodružství.
Předchozího večera jsem zaslechla učence, jak o tom objevu mluví s mým otcem. Našli v mořské jeskyni sochu a usoudili, že nestojí za to ji uchovat. Chtěla jsem ji vidět aspoň jednou, než ji moře zničí.
Voda byla temná a ledová, ale dívat se pod hladinou pro mě nikdy nebyl problém. Jako všechny selkie jsem ve vodě viděla dokonale a s plovací blánou mezi prsty a ocasem jsem se mohla pohybovat ve vlnách stejně snadno jako kterýkoliv mořský tvor.
Problémem byly moje plíce.
Většina selkií dokázala zadržet dech alespoň na půl hodiny, někdy i déle. Vitulus mi jednou s kamennou tváří tvrdil, že dokáže zůstat pod hladinou celé dvě hodiny, a já nerada uznala, že je to možné. Byl totiž nejsilnější a nejrychlejší selkie na Tichých ostrovech, a právě proto se stal kapitánem královské gardy.
Jenže s mými plícemi se něco stalo. Když jsem se narodila, nedýchala jsem. Jak mi matka vždycky vyprávěla, trvalo celou minutu, než jsem se poprvé nadechla, a všichni léčitelé tehdy tvrdili, že nepřežiju. Ale když mi ten příběh vyprávěla, vždycky dodávala, že jsem její zázrak. Moře ji vyslyšelo, požehnalo jí a dopřálo, aby se její dcera nadechla, rostla a žila.
Moje plíce však už nikdy nebyly úplně zdravé. Když mám dobrý den, dokážu zadržet dech sotva na pět minut, než se musím vynořit, což mi znemožňuje plavat do hlubokého oceánu nebo snadno překonávat vzdálenosti mezi jednotlivými ostrovy. V horších časech, hlavně v chladnějších měsících, se mi těžko dýchá i na souši. Stačí, abych šla příliš rychle nebo daleko, a moje plíce se vzbouří. Stáhnou se, donutí mě sípat a panikařit, zatímco zoufale lapám po dechu.
Tyhle záchvaty byly nevypočitatelné a čím dál častější. Léčitelé zkusili všechno, kromě toho, že by mě odvezli na pevninu. Modlili se k mořím, zkoumali mě a po celých pětadvacet let prorokovali, že každý další rok bude mým posledním.
A přece jsem tu byla, většinou v pořádku, pokud jsem byla opatrná.
Což jsem, přirozeně, nikdy nebyla. Byla jsem zvědavá a nenáviděla jsem, když mi někdo říkal, že něco nesmím dělat kvůli vlastní bezpečnosti. Ať si má matka dělala starosti a otec zuřil nad každým mým prohřeškem, moje troufalost nikdy nepramenila z toho, že jsem princezna, nebo z pocitu výjimečnosti či z potřeby něco dokazovat.
Vědomí, že se ve vlastním těle nikdy nebudu cítit úplně bezpečně, mě nutilo k troše lehkomyslnosti. Času jsem měla málo a dobré dny byly čím dál vzácnější, takže jsem se je snažila využít naplno.
Dnešek patřil naštěstí mezi ty dobré dny, nebo byl alespoň tak dobrý, jak to moje plíce dovolily. Pokud měli učenci pravdu, mohla jsem k mořské jeskyni doplavat za čtyři minuty. Jeskyně byla téměř pořád pod hladinou, kromě odlivu, kdy se moře stáhlo natolik, že zůstal uvnitř kapsovitý prostor s trochou vzduchu, ideální pro selkie s mizernými plícemi.
Voda byla temná a ledová, zatímco jsem pátrala po značkách, které tu učenci nechali, aby se mohli orientovat. Souostroví bylo domovem tisíců mořských jeskyní, některých úplně schovaných, jiných nenápadně ukrytých. Za pět set let, co moje rodina vládla tomuto pásu ostrovů, prozkoumali učenci jen hrstku z nich. Dávali přednost zapisování starých textů a uchovávání selkiových nástěnných maleb, než aby katalogizovali artefakty dobytého národa.
Na skále jsem uviděla symboly, které učenci popsali, a plavala jsem hlouběji. Ve studené vodě jsem se chvěla, navzdory teplu, které obklopovalo mou spodní část těla. Podle pověstí kdysi žili mocné selkie, které dokázaly úplně proměnit svou podobu, stát se tuleni, když vstoupily do oceánu, a znovu se vynořit v podobě víl. Nevím, jestli byly ty příběhy pravdivé, ale nevadilo by mi být zabalená v útulné vrstvě tuku, místo toho, abych tu málem umrzla.
S počínající nocí voda potemněla. Po zhruba třech minutách jsem spatřila otvor do mořské jeskyně, o němž mluvili učenci. Vynořit se na hladinu bylo jako spása. Požehnaný, životodárný vzduch mi naplnil plíce a já se až příliš dychtivě nadechla, zatímco jsem plavala k mělčině.
Odliv nebude trvat dlouho a Sereia nakonec ztratí trpělivost a přivede Vitula, který mi pak svým neoblomným způsobem vynadá. Proto jsem se rychle pustila do průzkumu. Ostré kameny mě bodaly do chodidel a já proklínala každý krok a snažila se v té tmě najít ten artefakt.
Byla tam, hned za zatáčkou v jeskyni. Ošlehaná, odřená a oblepená lasturami a mušlemi, které se přichytily na kameni. Zachránit ji by bylo obtížné, pomyslela jsem si, když jsem si prohlížela prasklou a drolící se sochu a přejížděla prsty po rytinách perutí vyrůstajících ze zad mužské postavy.
Siréna. Ještě nikdy jsem žádnou neviděla. Po válce byly z ostrovů vyhnány a žádná se neodvážila napadnout hlavní ostrov. Jejich lodě se ale často objevovaly na obzoru, když na moři hlídkovaly. Ostrovy de facto blokovaly, takže se nedalo vyrazit na pevninu, ale neznala jsem žádnou selkii, která by chtěla bezpečí ostrovů opustit.
Další věc, v níž jsem byla výjimkou.
Občas jsem o nájezdech sirén slyšela. Jejich bojovníci plenili naše menší vesnice a ostrůvky kvůli jídlu, zbraním nebo cennostem. V nejlepším případě šlo o piráty, v tom horším to byli vrazi, a já věděla, že bych je neměla chtít vidět.
Ale ta křídla. Představa, že bych mohla létat vysoko nad světem, bez rizika utonutí nebo toho, že mě plíce ve vodě zradí. Bylo na tom něco nečekaně lákavého. Jenom Sereia věděla, jak moc mě sirény fascinují. Všechny knihy a pohádky, které jsem o nich nebo od nich našla, jsem pečlivě schovávala ve svém pokoji, aby je rodiče nenašli. Podle starých textů uměly ovládat vítr a jejich hlas prý dokázal zlomit mysl. Taková moc byla nebezpečná. Není divu, že s nimi naši předkové vedli válku. Přejela jsem rukou po kamenném křídle a obdivovala, jak se zvedá ze zad té postavy a míří vzhůru. Křídla musela mít na šířku víc, než měla siréna na výšku, a já byla tak uchvácená sochou, že jsem si ani nevšimla, jak se začíná zvedat příliv, dokud mi voda nezačala šplouchat kolem kotníků.
„Sakra,“ zanadávala jsem a ještě jednou se na sochu podívala. Obdivovala jsem orlí nos a mohutná křídla, načež jsem opatrně vstoupila zpátky do ledové vody. Proměnila jsem se, zhluboka se nadechla a ponořila se, abych se dostala pod vstup do jeskyně. Vyvolala jsem kouzlo a poprosila proudy, ať mi pomohou. Díky magii jsem vodou prolétla jako šíp a zamířila zpět ke břehu.
Sereia bude zuřit. Tedy pokud už pro mě rovnou neposlala stráže.
Když jsem se konečně vynořila, plíce mě bodaly a ke břehu to bylo pořád ještě osm set metrů. Spatřila jsem Sereiu, jak tam stojí v tulením plášti pevně staženém kolem ramen s očima upřenýma na rozbouřenou hladinu.
Nebyla sama.
„Sakra, sakra,“ zasyčela jsem a znovu se potopila do ledových vln, tentokrát směrem k pobřeží.
Vitulus měl alespoň tu slušnost, že se otočil zády, když jsem se vynořila, abych si mohla vzít vlastní plášť a rychle ho natáhnout přes mokré tělo. Selkie si z nahoty většinou nic nedělají. Nosíme volné pláště a tulení kůži právě proto, aby bylo přeměňování snazší, ale tenhle strnulý kapitán byl v mém případě jaksi puritánský.
„Moře chraň, Marino!“ zvolala Sereia a vrhla se mi do náruče, zatímco jsem se třásla zimou. Mokré vlasy se mi nepříjemně lepily na kůži. Proklínala jsem se, že jsem se nepřipravila líp. „Byla jsi pryč tak dlouho, myslela jsem, že ses utopila.“
„Na,“ řekl Vitulus a podal mi vlastní tulení plášť. Měl na sobě svoje typické kožené brnění: krátkou zbroj a kilt, pod nímž se rýsovaly svalnaté snědé nohy, a kožené sandály, které ho chránily před ostrými kameny. Bez pláště mu musela být zima, ale já neměla tolik hrdosti, abych ho odmítla.
Mračil se, obočí měl svraštěné nevolí, zatímco si mě přeměřoval. „Na co jste to, u všech moří, myslela, princezno? Mohla jste se utopit.“
„Ale neutopila,“ odpověděla jsem jemně, bez poděkování si vzala plášť a obula si vlastní sandály.
Sereia se zamračila. Nikdy se jí nelíbilo, jak s Vitulem mluvím. Podle ní bych měla být mírnější a poddajnější. Ale jako obvykle jsem její názor ignorovala.
Vitulus byl jedním z těch mužů, kteří si stejně jako můj otec myslí, že vědí, co je pro mě nejlepší. A nejen pro mě, ale pro každou ženu. Sereia rozhodně nebyla jediná, kdo z něj omdléval, ale mně připadal nafoukaný a nudný a žádná kombinace vytesaných prsních svalů, čelisti a stehen to nemohla vyvážit.
Navíc si zřejmě myslel, že má nárok na odpověď, protože to nenechal jen tak být.
„Budu o tom muset informovat vašeho otce, Marino,“ řekl hlasem hlubokým jako slavnostní bubny. Kráčel za mnou. Jeho tetování označující klan vykukovalo zpod brnění bez rukávů.
„Princezno,“ opravila jsem ho chladně, zatímco se k nám Sereia rozběhla. „Nejsme přátelé, kapitáne Vitule.“
„Omlouvám se, princezno,“ odpověděl tónem, v němž zněla potlačená netrpělivost. „Ale ať tak či onak, váš otec se to musí dozvědět.“
„Tak mu to řekněte,“ pokrčila jsem rameny s větší dávkou kuráže, než jsem ve skutečnosti cítila.
Otec mi pravděpodobně zakáže vycházet z pokoje na několik dní. Možná jsem dospělá, ale jsem jeho dědička, musím se tedy řídit jeho pravidly. Dostanu přednášku o zodpovědnosti, opatrnosti a povinnostech a pak mě pošle rozjímat.
Jistě, chtěla jsem sloužit svému lidu, plnit svou roli a chápala jsem, proč mě chce otec chránit.
Sirény pro nás představovaly neustálé nebezpečí, a abychom náš národ ubránili, museli jsme být silní a moudří. Jenže otcova představa o povinnosti znamenala především neklást otázky a neodchylovat se od tradice. A já byla očividně dcera své matky.
V mládí byla divoká a bezstarostná. Vyprávěla mi nejrůznější historky o svých dobrodružstvích a výpravách. Všechny skončily v okamžiku, kdy si vzala mého otce a stala se královnou selkií. Mé traumatizující narození v ní poslední zbytky divokosti udusilo. Stala se opatrnou a úzkostlivou. Ničím nepřipomínala dívku z vlastních příběhů. Jak jsem rostla, její vyprávění se postupně měnila. Už nešlo o dobrodružství, ale o čest, povinnost a opatrnost.
„Princezno,“ napomenul mě zezadu Vitulus. „Jsou tu jistá očekávání. Nemůžete si jen tak bez doprovodu odběhnout na průzkum.“
„Mým doprovodem byla Sereia,“ opáčila jsem a ohlédla se na svou přítelkyni, která se omluvně zašklebila, protože v mém hlase zaznamenala podrážděnost. Měla jsem ji ráda. Nemohla za to, že mě rozmazlovala. Byla to její práce: chránit mě a sloužit mi. Bylo výhodné, že jsme zároveň kamarádky od dětství. Přála jsem si ale, aby se její představa ochrany trochu blížila té mojí.
„Pokud o mě máte skutečně obavy, kapitáne, měl byste mě naučit se bránit.“
„Ženy by neměly nosit zbraně,“ odpověděl Vitulus a zněl, jako by ho ta představa skutečně zarazila. „Promluvím s vaším otcem o tom, že by vám měl přidělit stálou stráž, pokud se cítíte ohrožená.“
Povzdechla jsem si a v duchu se modlila k mořím o trpělivost. Ve všech zakázaných knihách byly ilustrace i popisy okřídlených bojovníků – mužů i žen – a ty ve mně kdysi zažehly zvědavost. Chtěla jsem být válečnice. Jako ty ženy v knihách. Možná by pak moje plíce nebyly takovou slabinou. Můj otec se té představě nahlas smál.
„Jsi princezna, Marino,“ pravil tehdy, hlas se mu chvěl pobavením a černý plnovous se při smíchu zatřásl. „Není vhodné, abys bojovala, a ani to není potřeba. Tvým úkolem je být matkou svého lidu a budoucích dědiců tohoto trůnu.“
„Nepotřebuju stálou stráž,“ řekla jsem Vitulovi, dech se mi zrychloval, jak jsme šplhali po pěti stech kamenných schodech, které vedly od moře u úpatí útesu až k rodinnému sídlu na vrcholu.
„Nechceš si na chvíli odpočinout?“ zeptala se tiše Sereia a jemně mi položila ruku na paži.
„Jsem v pořádku,“ odsekla jsem, zatímco jsem se snažila skrýt, jak moc mě ten výstup vyčerpává. Ještě mi tak scházelo, aby Vitulus rozhodl, že mě musí nést.
Další výhodou křídel by nejspíš byla právě ta lehkost, s jakou by se dalo po ostrovech pohybovat. Mnoho domů bylo postaveno přímo ve skalách nebo vysoko na svazích Tichých ostrovů, rozlehlého souostroví, které tvořilo pět velkých obydlených ostrovů a několik menších, neobývaných. Na těch menších údajně žila monstra, ale já žádná na vlastní oči neviděla. Znala jsem je jen ze zakázaných knih.
Na jihu souostroví vanuly silnější větry a tamní ostrůvky byly příliš malé pro trvalé osídlení. Občas tam přes léto tábořili lovci, ale s příchodem zimy se všichni vraceli zpět na severní ostrovy. Sídlo, kterému jsem říkala pevnost, stálo na největším a nejsevernějším ostrově. Ten byl zároveň nejpohostinější, i když přinejmenším polovinu roku stejně nelítostně studený. Schody tvořily hlavní cestu, kterou se dalo dostat kamkoliv, ale sirény, jež tu kdysi žily, se pravděpodobně dostávaly domů za pomoci křídel.
Často jsem si v hloubi duše pokládala jednu otázku: proč se lidé, kteří neumí létat, tolik snaží udržet vládu nad ostrovy, jež jako by byly navržené právě pro létající bytosti? Selkie a sirény vládly těmto ostrovům kdysi společně. Ale po Velké zradě se naše národy rozdělily.
Sirény byly vyhnány a selkie si nárokovaly zemi pro sebe.
„Tato země nám byla darována samotným mořem,“ říkávali mi učitelé, když jsem ještě byla malá a nevěděla, že takové otázky se nemají pokládat. „Velká zrada uvrhla naše nepřátele do věčného putování po jeho vlnách, bez naděje na bezpečný přístav.“
Když jsme konečně došli nahoru, moje plíce skoro hořely. Sereia zůstávala po mém boku připravená mě podepřít, kdyby bylo třeba. Vitulus měl kamenný výraz, v němž se mísil nesouhlas a znepokojení.
„Půjdu do svých komnat,“ oznámila jsem a snažila se zamaskovat sípání, které mě mohlo prozradit. „Sereio, mohla bys zajít do kuchyně a poprosit o čaj?“
„Samozřejmě,“ přikývla a zamračila se. Věděla, že čaj je kód pro jeden z mých záchvatů – horký nápoj mi pomáhal dostat tělo zpět pod kontrolu. Vitulovi ale nic neprozradila a odešla předat vzkaz. Kapitán mě doprovodil až ke dveřím mých pokojů, dusal za mnou chodbami pevnosti, jako by se bál, že mu znovu uteču.
„Jste příliš nerozvážná, Marino,“ prohlásil, když jsme došli k dřevěným dveřím. „Jste pro budoucnost těchto ostrovů příliš důležitá na to, abyste plavala daleko jen kvůli nějaké zajímavosti.“
„A vy jste to snad nikdy neudělal?“ opáčila jsem hlasem s podivnou směsí studu a vzdoru. Nelíbilo se mi, že mě peskuje jako dítě.
„Nejsem dědicem trůnu. A netrápí mě nemoc,“ odpověděl tišeji, aby nás nikdo neslyšel.
„Nejsem slabá,“ vyhrkla jsem, ačkoliv příliš zadýchaně na to, aby to znělo přesvědčivě. „Dobrou noc, kapitáne.“
Jakmile se za mnou zavřely dveře, ztěžka jsem zalapala po dechu, zavřela oči a představila si moře. Slyšela jsem ho, jak naráží do útesů přímo pod mými okny.
Nadechni se. Vydechni. Opakovala jsem si ta slova v duchu, zatímco mi v hlavě narážely vlny tam a zpět, tam a zpět. Představa. Čaj. Odpočinek. To jediné pomáhalo, když se dostavil záchvat. V duchu jsem si vynadala do hlupaček.
Ať už jsem Vitulovi říkala cokoliv, byla jsem slabší než ostatní selkie. A měla jsem mnohem víc co dokazovat.
A mnohem víc co ztratit.