Bronzová věž | e-kniha

Ostrov Alipsher, přístav Kart-Charlan

„Tvrdějc, sakra! Hlouběj!“
Plísní prožraná prkna lůžka zoufale vrzala. Redd se kousl do rtu a pokusil se splnit požadavek, který na něj irionská coura měla. Pevně ji chytil za faldy nad zelenými půlkami a několikrát silně přirazil.
Zatraceně! Zbytečně brzo za ty prachy. Položil si hlavu na její záda, chvíli oddechoval. Rudavý svit pronikající dírami v dřevěné stěně mu pohladil zpocenou tvář. Pousmál se, přišlo mu to romantické.
„Tak už ze mě slez a zaplať,“ požádala coura nepříliš zdvořilým tónem a rovnou ze sebe klienta setřásla.
Redd sledoval žábry vlnící se jí mezi očima a ústy místo nosu, zatímco ona si rovnala halenu a splétala do copu dlouhé zelené dredy, které vypadaly jako hadí těla. Exotické Irionky mu připadaly hrozně vzrušující. Napadlo ho, že by si dal říct ještě na druhé kolo… za chvíli. Ale při pohledu do měšce si to rozmyslel. Položil na prostěradlo nasáklé močí a dalšími tekutinami dvě bronzové říšské drachmy.
„Aby ti neupadlo to tvoje zakrslé lidské nádobíčko, kdybys mi dal dýško!“ obořila se na něj Irionka.
Redd nerozhodně pokýval hlavou, ale měl dobrou náladu, tak nakonec sáhl hluboko do měšce a vylovil ještě dva usmolené měďáky.
„Na, kup si něco na sebe.“
Coura ukázala neslušné irionské gesto, sebrala mince a několika ráznými kroky opustila místnost. Prásk. Chatrné dveře málem vyletěly z pantů.
Redd si posbíral věci. Moc jich nebylo. Vlněný cestovní plášť, omšelý bronzový meč… cestoval dost nalehko. Zjistil, že to je praktické, protože když nějaké věci měl, stejně o ně vždycky brzo přišel při nějaké šlamastyce.
Seběhl dolů po žalostně vřískajících schodech až do hampejzu U Šťavnaté půlky. V šeré, zatuchlinou páchnoucí místnosti bylo několik irionských námořníků a pirátů. Štěbetali mezi sebou ve své chrchlavé řeči. Všichni uměli i koiné – obecný jazyk – ale používali ho jen s nelibostí a kvůli návštěvníkům ze světové pevniny, ze kterých mohly kápnout nějaké prachy. Redd nevypadal jako lukrativní úlovek, a tak se o něj nikdo moc nezajímal, pokud se sám nepřihlásil.
Vybral si jeden ze stolů čelem ke dveřím a zády ke zdi. Pro jistotu. Byl to železný zvyk. Irionský hostinský si dával na čas. Redd na něj párkrát luskl prsty a postarší muž se k němu nakonec vydal klátivou chůzi. Stejně jako všichni Irionci měl na hlavě „hadí“ hnízdo, a i když byl na poměry svého kmene dost vyzáblý, pořád byl v ramenou širší než Redd a taky skoro o loket vyšší.
„Tak co?“ pohodil hlavou. „Chceš pivo, rhom… nebo mast proti svědění?“
„Rhom. Do čistého žejdlíku, prosím,“ řekl spokojeně Redd a zabubnoval prsty do stolu jako paličkami. Hostinský si odplivl a chtěl se otočit, aby splnil objednávku. Samozřejmě po patřičně dlouhé čekací lhůtě, během níž bude stát a kymácet se za pultem. Redd ho ale ještě hodlal od důležité činnosti zdržet.
„Počkej,“ oslovil ho. „Nevíš, jestli se tu dnes objeví lodivod Zarhon?“
Irionci se podezřívavě zavlnily žábry.
„Co chceš Zarhonovi?“
„Obchodní záležitosti.“
Hostinský si cizince dvakrát přeměřil pohledem. Redd nasadil kamenný výraz, který používal při senetu. Ani člověk by z něj nedokázal nic vyčíst, natož příslušník jiného kmene, který se v lidské mimice orientoval o to méně.
„Přijde večer hrát,“ prozradil hostinský nakonec.
„Výborně,“ usmál se Redd.
Irionec znechuceně zakroutil hlavou a něco zamručel. Za notnou chvíli se vrátil s měděným žejdlíkem. Špinavým, že by se ho slušný člověk ani nedotkl. Ale Redd nebyl slušný člověk.
Kopl do sebe rhom, pálenku z fermentovaných kozích hoven a medu (půl na půl). Jaká slast! Nohy mu příjemně ztěžkly a hlava se naopak začala vznášet. Do večera bylo daleko a chtěl si ještě nakoupit nějaké zásoby na dlouhou cestu. Opustil své bezpečné místo u stolu, dveře krčmy ho s vrznutím propustily do víru města.
Ačkoli Město je v tomto případě možná trochu silné slovo. Redd Kart-Charlan v duchu označoval spíš za prdel Světa. V přístavu se kolem tří mol a jedné úzké ulice tísnilo několik hospod a bordelů. Pod přečnívajícími přístavky a přístřešky bizarních domů nabízeli své zboží obchodníci. Z křovisky zarostlých písečných dun okolo této bídné promenády vykukovalo množství chatrčí. Byly tam rozházené, jako by s nimi někdo hrál vrhcáby. Přesto to byl největší přístav na Alispheru. Obrovském, dlouhém ostrově, největším mimo hlavní pevninu Světa. Zároveň posledním před jeho úplným koncem.
Redd si pár dní pobytu v přístavu náležitě užíval. Nejen proto, že měl opustit hřejivou náruč civilizace na hodně dlouho, možná navždy, ale i kvůli tomu, kolik úsilí a nepříjemností ho stálo se sem dostat…

* * *

O pár týdnů dříve na ostrově Murglagh, cestou na Alispher

Nešahej na mě, ty buzno! nadával v duchu Redd, ale zatnul zuby a udržel si na tváři falešný úsměv, strpěl i nechutný mastný dotyk tlusté pracky na svém rameni.
Rána, která přišla jako na zavolanou, málem vystřelila zažloutlé tabulky skla z oken krčmy. „Jsou jen ožralí,“ uklidňoval Redd svého společníka. „A plýtvají drahou municí.“ Zvenčí se ozýval jásot. „Není se čeho bát.“
Obchodníček, člověk s buclatými tvářemi, oděný v pestrobarevných šatech, polkl, až se mu zavlnily všechny tři brady. Ale sebejistota zkušeného harcovníka Redda, který ho pozval ke stolu oslavit úspěšné přistání na ostrově Murglagh, mu dodala odvahu.
„Tak to do sebe kopnem a popojedem!“ navrhl Redd a svůdnicky na muže mrkl. I tak nenápadné gesto ho stálo hodně vnitřního přemlouvání. Ale věděl, že je nutné dohrát tohle divadlo do konce.
Na Alispher už zbýval jen poslední úsek cesty. Takže bylo co slavit. Dostat se přes Lemarské, vlastně dnes už Irionské, souostroví trvalo dlouho a nebyl to žádný med. A Reddovi bylo jasné, že přišel čas trochu myslet na budoucnost – což nutně obnášelo přivydělat si nějaké prachy.
Obchodníčka, zjevně pocházejícího z některého z jižních městských států světové pevniny, si vyhlédl na lodi, kterou se oba na Murglahg plavili jako pasažéři. Loď byla obchodní. Byla pirátská. Tady to znamenalo prakticky totéž. Na palubě nesla i jedno theolitové dělo. Cenná výzbroj – možná ale těžce ukořistěná od těch, kteří jich na palubách poslední dobou mívali i více a kteří představovali v Irionském moři hrozbu, jež donutila Irionce, aby se opět – po nepříliš dlouhé pauze – houfně vrátili k pirátskému řemeslu.
„Doba je zlá,“ řekl obchodníček, jen tak, aby řeč nestála, a přisedl si blíž k Reddovi. Redd si záměrně vyhlédl nejzapadlejší krčmu, kde skoro nikdo nebyl, a dal si záležet na tom, aby mohl být s obchodníkem u stolu sám. „Jsem z toho trochu nesvůj,“ přiznal tlouštík. „Myridiánci jsou teď všude. Máme velké štěstí, že jsme na žádné nenarazili,“ pokračoval bojácně. „Naše obchody kvůli nim váznou. Obchodní trasy jsou ohroženy, dokonce i ty na Sedm větrů. Proto jsem, ehm, proto jsem tady.“
 „Tomu rozumím,“ přikývl Redd. „Zkušený fešák jako ty si i s takovým úkolem jistě poradí.“
Obchodníček se nesměle uchechtl a Redd mu vnutil dalšího panáka rhomu. Když ho do sebe mužík obrátil, zbrunátněl a rozkašlal se. Bylo jasné, že není zvyklý pít. Natož takové dryáky. Redd se usmál. Jeho plán vycházel…