„Co budeš dělat o víkendu?“
„Ale… asi kompostovat.“
„Cože, ty ses teď dal na zahrádkaření?“
„Ale ne, myslím nápady… i když vlastně…“

V zásadě by se dalo říct, že existují dva druhy tvůrčího psaní (a dá se to vztáhnout na většinu kreativní tvorby). V češtině se jeden z nich označuje jako zahradník. Zasadí nápad, nechá ho růst, různě ho ořezává a přikrmuje kompostem a sám si není úplně jistý, co z toho nakonec přesně bude. Oproti tomu je extrém na druhé straně spektra architekt, který vše pečlivě naplánuje, postupně doplňuje detaily a začne psát, až když je vše dokonale připravené.

Osobně vždy tíhnu k zahradnickému improvizování, mimo jiné proto, že má mysl, trénovaná přípravou her, ví, že pokud si k příběhu pustíte nějaké další lidi, nikdy nenaplánujete vše. Vždy se najde nějaký hráč, který udělá něco naprosto nečekaného, a pak musíte reagovat a nějak to zmydlit dohromady, aby vám to nerozbil. Podle hesla „nejlepší příběhy píše sám život“ pak často mohou vzniknout úžasné scény, které se jen tak vymyslet a naplánovat prostě nedají.

Jenže čistě zahradnický způsob začne u čehokoli většího a komplexnějšího dřív nebo později škobrtat, jak si to žije vlastním životem, a je to potřeba přepisovat, ostříhávat, upravovat, chytat se za hlavu. Zvlášť když přijdou poznámky některé z pokusných krys, ehm, čtenářů, jsem chtěl říct, že něco nedává smysl, tady je díra a… a co teď s tím?

Nezbývá než přece jen aspoň trochu plánovat, občas zkrotit nadšení, ostříhat přerostlé příběhové větve a nápady… a pak je hodit na kompost. Mezi hromady těch, které tak nějak přišly už dávno, ale zatím nebyl čas je nějak rozpracovat, kde se na pozadí mozku (a v mém případě v pro kohokoli, včetně mě samotného, často nesrozumitelných poznámkách a útržcích v šuplíku) pomalu rozkládají a štěpí na menší kousky, nebo se naopak s něčím jiným smíchají a vytvoří až nečekané variace.

Někdy přijde nápad, který se prostě musí napsat v jednom krátkém rauši. Vznikne z toho povídka nebo nějaký ucelený větší fragment, který třeba půjde na něco naroubovat. Jindy je příliš izolovaný nebo na něj není čas, a tak skončí odložený stranou na hromadě kompostu. Pomalu kvasí a časem se rozroste na něco dost jiného a složitějšího. Nebo se naopak dá zasadit do něčeho aktuálního.

Má aktuálně rozepsaná, pomalu dokončovaná a příšerně opožděná knížka vznikla přesně takto. Z nápadu, který přišel, zakousl se mi do mozku a během spousty kávy, rumu a jednoho víkendu skončil jako malá, násilně osekaná novelka. Jenže si prostě zasloužil vlastní, poctivou knížku.

Ale na to nebyl čas.

Když na ni konečně došlo, říkal jsem si, že když skoro novelu za víkend, celá knížka bude maximálně za pár týdnů. Mezitím podkladové nápady nakynuly trochu moc a zmlátit všechno dohromady tak, aby to fungovalo, dá hrozně moc práce. Tím spíš, že je to sice kniha ze světa Staré béčkové legendy a volně navazuje na vydanou trilogii, ale zároveň se snažím, aby ji mohl číst (a užívat si ji!) samostatně i někdo, kdo neví nic o mém překomplikovaném světě ani předchozím dění.

Přiznám se: vlastní psaní mě zase tolik nebaví. Zvlášť ty závěrečné fáze, kdy je třeba všechno spojit dohromady, učesat, opravit, pak redakce a tak dál… to je prostě práce, a občas docela otravná.
Proto se jako mnozí jiní pisálci směju, když někdo přijde s variantou: „Já mám nápad na knížku, ale neumím psát. Tady ho máš a napiš to.“ Proč bych za někoho dělal tu otravnou práci? Tedy pochopitelně, pokud mi za to nezaplatí, ale takoví my námezdní pisálci už jsme…

Nejraději mám ty fáze vymýšlení, míchání nápadů a chvíle, kdy hnán nápadem a základním konstruktem klepu jedno písmenko za druhým, dobře se bavím a sám jsem zvědavý, jak to dopadne. Velká část lepších pasáží v mých příbězích vznikla takhle organicky. A pak byla často bolestivě, za skřípání zubů a násilím podrobena hlavnímu plánu.

A tak místo toho, abych víkend strávil dolaďováním nedokončených kapitol, případně honěním jiné práce… sedím a promíchávám kompost. Chystám se na den, který brzy nadejde, krátce poté, co Smrt z nebes přežije pokusné čtení a bude odeslána do redakce. Na tu chvíli se těším a zároveň se jí děsím. Bude potřeba rozhodnout, které z už zasazených stébel, v některém případě spíš divokých křovin, případně nadějněji vypadajících hromádek vyhrabaných na povrch kompostové jámy, získá pomyslnou cedulku „aktuální projekt“.

Ale možná… možná si prostě sednu a začnu s něčím úplně novým.

Letos přišel jediný nápad na úplně novou knížku. A to je na mé poměry trochu málo.