Elizabeth Ainsleyová ztěžka dosedla do jednoho z křesel na dubajském letišti. Kovová konstrukce zjevně skýtala mnoho výhod, pohodlí však mezi ně nepatřilo. Sedmihodinový let z Londýna do Dubaje inspektorku zcela vyčerpal a spolehlivě zahnal veškeré odhodlání pramenící z toho, že po měsících probdělých nocí konečně našla vodítko v odloženém případu. To ji nyní vedlo přes půlku zeměkoule, do Hongkongu.
První, co ji v místě mezipřistání přivítalo, bylo upozornění na nový e-mail. Nepotěšil ji. Stálo v něm, že článek, který ji měl o další krok přiblížit k titulu Ph.D., byl zamítnut. Vědecká rada časopisu Studies in Conflict & Terrorism rozhodla článek nepublikovat na základě dvou zamítavých posudků anonymních recenzentů. Nezáleželo na tom, kolik teroristických buněk v Anglii či zahraničí dopomohla odhalit či jak hluboko vidí do mysli extremisty. Pokud nenastřádala dostatečný počet zahraničních konferencí a odborných publikací, doktorský titul získat nemohla.
Elizabeth se snažila v křesle zaujmout jinou polohu, ale všechny byly stejně nepohodlné. Vzdala další pokusy a zamířila do letištní kavárny. Svůj starý cestovní batoh si přehodila na druhé rameno a politovala všechny, kteří s bolestmi břicha čekali v dlouhých frontách, až se uvolní toaleta. Tlak v kabině letadel dělal se zažíváním divy. Někteří lidé měli rezervovaná lehátka, aby čekání na další let strávili spánkem, zatímco mladší turisti se neostýchali vybalit spacáky a usnout prakticky kdekoli.
Elizabeth si objednala americano a s falešným úsměvem odmítla nabídku businessmana, který za ni chtěl zaplatit. Mladá inspektorka muže přitahovala. Krátké tmavé vlasy měla upravené do pixie střihu, který jí s výraznými lícními kostmi ubíral několik let. Velké, tmavě hnědé oči jí propůjčovaly melancholický, ale inteligentní pohled. Občas si povzdychla nad svými malými ňadry, která se snažila vylepšit různými podprsenkami, ale nakonec se vždy uchlácholila tím, že alespoň dobře ladí s její středně vysokou postavou. To, za co se styděla nejvíce, byla její levá ruka a dlaň, již se snažila za všech okolností skrýt pod řadou dlouhých rukavic.
Po krátkém přemlouvání a malém úplatku baristka konečně vyhověla Elizabethiným prosbám a v kanceláři vytiskla její článek i s posudky obou recenzentů. Jinou možnost než text přepracovat neměla. S papíry pod paží, kávou a věrným potrhaným batohem zamířila ke své bráně.
Zrovna se napila kávy, když do ní vrazil muž v šedém obleku. Horký nápoj udržela, ale papíry se rozlétly po letištní hale jako podzimní listí. Muž zamumlal omluvu a zmizel v hustých proudech pasažérů. Měl štěstí. Elizabeth nebyla v nejlepší náladě a existovala nepatrná možnost, že by mu chrstla kávu do obličeje. Uklidnila se tím, že si zřejmě zapomněl přenastavit hodinky na místní čas a myslel si, že jeho letadlo odlétá. S tím se dala do sbírání svých papírů. Něco mezi ně nepatřilo. Bylo to mužův pas a jeho letenka.
Elizabeth ji překontrolovala a rychle našla cílovou destinaci. Hongkong. Muž měl stejný cíl jako ona. Pas i letenka prozrazovaly jeho jméno, Thomas Metzinger. Rok narození 1968. Fotka v jeho pasu prozrazovala, že je výjimečně nefotogenický.
Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že by pas i letenku nechala ležet, ale rychle ji zapudila. Nebylo to z hlubokých mravních zásad, ale z toho, že se jí z hloubi duše příčila netečnost a letargie. S posbíranými papíry, cizím pasem a letenkou se vydala ke své bráně. Nespěchala. Věděla, že muž se bez pasu na palubu letadla nedostane. Navíc se bavila představou, jak se bude potit stresem, což si hodlala patřičně vychutnat.
Procházela kolem prosklené stěny a hleděla na Boeing 777-300ER. Přes jeho bok se táhl žlutý nápis Emirates, který byl nyní částečně překryt přistaveným napojovacím mostem. Letadlo líně odpočívalo na ranveji před svou další mnohahodinovou cestou a několik letištních techniků se začalo modlit, když reproduktory začaly svolávat věřící k modlitbě. Vypadalo to, jako by velký stroj uctívali.
Brána vedoucí k letadlu byla nekompromisně okupována dlouhou frontou sestávající především z Číňanů, což byl absolutní opak toho, co odlétalo z londýnského letiště. Fronta postupovala žalostně pomalu a z davu lidí byla kromě potu cítit frustrace. Elizabeth mezi lidmi začala hledat šedivý oblek. Za pár okamžiků ho našla. Stál na začátku fronty a byl to on, kdo frontu zdržoval. Čekala, že bude horlivě rozhazovat rukama a křičet na palubní stevardky, ale hovořil s nimi klidně a rozhodně. Jako by se ho ostatní pasažéři a jejich nadávky netýkali. I přes to, že nevypadal jako cestující využívající ekonomickou třídu, nemohly s ním stevardky udělat nic jiného než mu zakázat vstup na palubu a urgentně situaci řešit pomocí telefonů.
Elizabeth celá situace nepotěšila. Doufala, že uvidí, jak se vaří ve vlastní šťávě, ale nic z toho neviděla. Proto se rozhodla, že frontu vysvobodí. Zamířila k jejímu začátku, ale po pár krocích ji zastavila stevardka, kterou jako stín doprovázel vysoký muž v uniformě letištní policie. Malá Číňanka v uniformě Emirates vypadala s červeným kloboučkem roztomile, ale britskou inspektorku zastavila nekompromisně. Bezchybnou angličtinou se zeptala, zdali patří k pánovi, který stojí vedle ní. Elizabeth se zmateně podívala na tlustého Číňana v propoceném tričku a zakroutila hlavou. Stevardka se jí tedy zeptala, proč předbíhá ostatní. To ji odzbrojilo. Koupala se ve vlastní marnivosti, že fronta po jejím zásahu bude postupovat rychleji, a vůbec ji nenapadlo, že by si někdo mohl její jednání vyložit jako sebestředné předbíhání.
Malá stevardka ji vybídla, aby se laskavě vrátila na konec fronty. Elizabeth se snažila situaci vysvětlit a ukázala pas a palubní lístek patřící muži v šedivém obleku. Stevardka poslouchala, dokumenty si převzala a beze slova odešla k palubní bráně, nechávaje Elizabeth o samotě s policistou. Ten nic neříkal. I když se cítila ochuzená o svou kořist, vzdala to a pomalu se odebrala na konec fronty. Poslední věc, kterou si přála, bylo zmeškat vlastní letadlo kvůli zbytečným diskuzím s letištní policií. Muže v šedivém obleku už neviděla, ale protože fronta začala postupovat rychleji, odvodila si, že je v letadle.
Po půlhodině se konečně dostala na řadu a byla rychle odbavena. V letadlových dveřích ji s úsměvem přivítala stejná stevardka, která ji vykázala. Elizabeth očekávala, že jí s falešným úsměvem popřeje příjemný let. Proto ji překvapilo, když se začala omlouvat. Co víc, myslela to upřímně. V jejím monologu se střídalo vysvětlování s omluvami, na které neměla inspektorka náladu. Jediné, co chtěla, bylo najít si sedadlo a pustit se do svého článku. Pak však zaslechla něco, co nečekala.
„Promiňte, co jste říkala?“
„Pan Metzinger vám velmi děkuje a žádá vás, abyste se k němu připojila v první třídě.“
* * *
Elizabeth držela skleničku šampaňského a následovala stevardku. Nemohla tomu uvěřit. Bude sedět v sedadle za několik tisíc liber jen proto, že nějakému zbohatlíkovi vrátila pas.
Stevardka ji vedla krátkou úzkou chodbou, za kterou se nacházela první třída. Pouhých osm míst přímo za kokpitem letadla připomínalo miniaturní místnosti s pohodlnou sedačkou a vlastní velikou obrazovkou. Elizabeth se usadila a s úsměvem na tváři si vyslechla menu s možnostmi předkrmů a hlavních chodů.
„Velice vám děkuji,“ ozvalo se z druhého místa, když jí stevardka dolila šampaňské a odešla. Elizabeth vykoukla ze své soukromé klícky a spatřila muže v šedém obleku. Vrásky a stříbro ve vlasech. Nepatřil zrovna mezi sportovní typy, ačkoli nebyl tlustý. V jeho tváři však byly rozpoznatelné životní zkušenosti, které ještě dokreslovaly jeho zapadlé šedé oči.
„Thomas Metzinger,“ představil se muž a nabídl jí svou whiskovku k přiťuknutí.
„Elizabeth Ainsleyová,“ opáčila inspektorka a přiťukla svou sklenicí šampaňského.
„Váš přízvuk prozrazuje, odkud jste,“ řekl Metzinger.
„Zato váš nikoli.“
Jeho přízvuk zněl jako zvláštní kombinace americké angličtiny s příměsí němčiny a něčeho, co Elizabeth odhadovala na východní Evropu.
„Německo. Ale matka byla z Československa,“ vysvětlil.
Přikývla, ale chvíli jí trvalo, než si vybavila, kde malá země leží.
Stevardka prošla uličkou a všechny požádala, aby se připravili k odletu. Metzinger přikývl, a když se letadlo začalo líně posouvat po ranveji, znatelně se mu zrychlil dech.
„Bojíte se létání?“ zeptala se.
„Ne. Létání ne. Jenom startu a přistávání.“
Netušila, zdali se pokusil o vtip, nebo to myslel vážně. Letadlo zaujalo startovací pozici jako běžec očekávající výstřel z pistole. Motory nasály palivo a zrychlení zarazilo pasažéry do sedadel. Elizabeth tento pocit milovala i přes to, že byl důvodem jejích vysokých nákladů za benzin. Metzinger její nadšení nesdílel. Měl zavřené oči a prsty křečovitě svíral opěrky sedadla.
Několik minut trvalo, než letadlo dosáhlo optimální výšky a ustálilo svou letovou hladinu. Až poté se rozsvítila zelená ikonka, která pasažérům oznámila, že se mohou volně pohybovat po letadle. Stevardka se okamžitě objevila se širokou nabídkou nápojů. Viditelně rozrušený Metzinger si vyžádal vlhký ručník a další sklenici dvanáctileté whisky. Elizabeth prozatím nabídku odmítla a se svým batohem se odebrala na toaletu. Svlékla se a pomocí několika ručníků se celá omyla. Krátkým pohledem v zrcadle překontrolovala svoje křivky a došla k závěru, že je opět na čase začít běhat. Převlékla se do krátkých šortek a sundala si černé triko s dlouhým rukávem i černou rukavici. Dívala se do zrcadla a kontrolovala svou levou ruku. Předloktí a dlaň byly plné hlubokých a mělkých jizev, které měly být jejími společníky až do konce života. Malíček na levé ruce jí chyběl. Naneštěstí jen fyzicky. Ve své hlavě ho pořád cítila. V neutuchající křeči ji tlačil do dlaně posledních deset let.
Fantomová bolest.
Tak to popsal ošetřující lékař, když o malíček před deseti lety přišla, a na bolest jí předepsal její první analgetika. Vytáhla krabičku a jednu pilulku spolkla. Pak se oblékla do čistého trika s dlouhým rukávem a nasadila si černou bavlněnou rukavičku.
Když se vrátila na místo, uviděla, že Metzinger tvrdě spí. Prázdná sklenička od whisky prozrazovala, čím si k tvrdému spánku pomohl. Elizabeth začala pročítat svůj článek a reakce recenzentů. I jí se však po chvíli začaly zavírat oči. Silou vůle se snažila udržet pozornost na jednotlivých řádcích, ale brzy jí začal unikat význam jednotlivých vět. Na okamžik zavřela oči a během dalšího předem prohraný boj prohrála.
Z bezesného spánku ji probral letuščin dotyk na rameni. Elizabeth jí nejdříve nerozuměla, ale po chvíli pochopila a kývla na nabídku pekingské kachny.
„Omlouvám se, našel jsem ho na zemi,“ pronesl Metzinger a v rukou měl její článek. Elizabeth okamžitě zaplavil mix studu, úzkosti a zlosti. Připadala si podobně, jako kdyby přistihla někoho, jak si prohlíží její spodní prádlo.
„Asi vám spadl, když jsme se dostali do turbulence. Zvedl jsem ho a omylem se začetl,“ omluvil se a podal jí ho zpátky. „A ještě tohle vám spadlo,“ řekl a podal jí černou rukavičku. Elizabeth se zmocnila krátká panika a rychle zkontrolovala levou ruku. Byla obnažená a malíček nepříjemně bolel. Musela si rukavici sundat ve spánku. Někdy se jí to stávalo. Rychle si ji navlékla a až poté si vzala zpět článek.
„Recenzenti mají v jistých věcech pravdu. Nicméně jsem si dovolil přidat pár poznámek, jak text vylepšit.“
Po počátečním pochopení nebylo ani památky. Nejenže si dovolil narušit její soukromí, on dokonce souhlasil s někým, kdo stál za zamítnutím jejího článku, a ještě si dovolil přidat několik svých poznámek. Musel to být nehorázně namyšlený člověk.
„Vy se v tom vyznáte?“ zeptala se klidným hlasem, za nímž se snažila skrýt zlost.
„Svým způsobem.“
„Zkuste to rozvést,“ prozradila svou podrážděnost.
„Promiňte,“ omluvil se znovu. „Vyznám se ve vědeckých pracích. Děláte podobné technické chyby jako začínající akademici. Některé jsou na úrovni bakalářských studentů a značně snižují hodnotu vaší hlavní myšlenky. Ta je mimochodem vynikající a nemusel by se za ni stydět ani doktorský student při obhajobě disertační práce.“
To Elizabeth odzbrojilo. Na jednu stranu jí vytkl, že neumí technicky psát, ale na druhou stranu vyzdvihl její myšlenku. Potěšilo ji to. Technika psaní vyžaduje čas, ale lze natrénovat. Zato dobré nápady, které přicházejí spontánně, natrénovat nelze.
„Takže jste akademik?“
„Ano.“
„Podle vašeho věku a vystupování bych vás odhadovala na profesora nějakého technického či exaktního oboru.“
„Neurobiologie. Ale prakticky mě zajímá vše, co se týká mozku a lidské mysli,“ usmál se.
Elizabeth studovala jeho mimiku, pohyby očí, barvu a tón hlasu. Intuice jí radila, aby se měla na pozoru. Za život poznala spoustu akademiků a vysokoškolských učitelů. Sociology, psychiatry, psychology, antropology, přednášející policisty. Mnoho z nich bylo nepraktickými podivíny. Metzinger se ale zdál být jiný. Byl zvláštně ošlehaný a do množiny podivínů nezapadal. A každá věc, která nezapadala, vzbuzovala její zájem. Chtěla vědět víc a rozhodla se ho vyvést z míry. „Povězte mi, pane profesore, všichni neurobiologové si mohou dovolit cestovat první třídou?“
„Jen ti, co mají několik patentů a kontrakty s farmaceutickými společnostmi, paní inspektorko,“ odpověděl.
V Elizabeth hrklo. Ten člověk vyvedl z míry ji.
„Jak víte, že jsem inspektorka?!“ zeptala se udiveně.
